Pohádka 5. - Čarovláska a kouzelný náhrdelník (pro Kristýnku)

Pohádky na přání

Pohádka 5. - Čarovláska a kouzelný náhrdelník

(příběh pro Kristýnku)

 

Je to už hodně dávno, co byla ve vesmíru objevena planeta Asklépios. Pojmenovaná byla podle řeckého boha léčitelství a každý, kdo v souhvězdí Meditrine potřeboval vyléčit ať už duši či tělo, putoval právě tam, kde se v tom nejmenším místě celého souhvězdí odehrávají velké věci.

Asklépiané nejdříve nevítali nezvané hosty s nadšením. Narušovali totiž jejich klid a rovnováhu. Báli se, že se jejich pokojná planeta brzy promění v rušné místo a ztratí kus svého kouzla stejně jako mnoho planet souhvězdí, které byly objeveny již dříve.

Naštěstí vládce Maximus vyjednal s ostatním vladaři souhvězdí Meditrine podmínky, za kterých mohli přijít oni nebo obyvatelé jejich planet na Asklépios. Důraz kladl na to, jak se musí návštěvníci chovat. V opačném případě jim hrozilo, že budou muset opustit planetu bez pomoci.

A tak se od té doby všichni, kteří na Asklépios zavítají, snaží, aby nenarušili nic z přírodních krás této planety. Mezi obyvateli se pohybují tiše a trpělivě vyčkávají, až se jich někdo z léčitelů ujme. Čekání si krátí procházkami, při nichž obdivují vesnice, které leží blízko sebe jsou s přírodou tak silně propojeny, že se člověk neustále cítí jako v lese, na louce či u horské říčky.

Obyvatelé jsou vždy usměvaví, milí a tišší jako vše tady. Vždyť není potřeba slov, mnohdy stačí jen vyslaná myšlenka, letmý pohled nebo jen laskavé pokynutí. Pobyt na planetě Asklépios je tak pro mnohé pohlazením po duši, které je ve spojením s vlídnými slovy a léčivými doteky asklépianů jako kouzelná medicína.

Nad každou vesnicí bdí několik stařešinů, kteří dohlíží na chod celé vesnice a učí děti už od malička poznávat vzácné byliny, připravovat z nich čaje, tinktury, léčivé masti, a hlavně hledat svoje silné stránky, díky nimž budou rozvíjet svou schopnost léčit druhé.

Každých 5 let probíhá na Asklépiosu veliká slavnost, při níž se z učňů, stávají léčitelé. Je to významný okamžik pro každého obyvatele planety. Při slavnosti se totiž otevírají brány kouzelného lesa. Učeň do nich vstupuje za zpěvu obřadní písně, kterou zpívají všichni přítomní.

Pro každého je průchod lesem úplně jiný. Někdo se pohybuje po rozkvetlé louce, jiný v hlubokém lese, další může plout na vlnách velikého moře nebo létá nad stromy, jako pták. Na konci své cesty pak nachází talisman, který umocní jeho sílu. A potom…

…z lesa už nevychází učeň, ale právoplatný léčitel, který našel v přechodovém rituálu právě to, co hledal.

 

Také v těchto dnech se chystají jednotlivé vesnice na společnou cestu ke kouzelnému lesu. Všichni v souhvězdí ví, že jsou nyní pro všechny nemocné brány planety zavřené. Není teď čas věnovat se návštěvníkům zvenčí. Je potřeba spojit vnitřní sílu obyvatel, propojit se s planetou a vyslat za posláním další mladé léčitele.

Však jsou také všichni učni velmi netrpěliví. Brzy vstoupí do kouzelného lesa, najdou talisman, poznají svoji pravou sílu, objeví moudrost, která bude vyjevena jen jim a dostanou nové jméno.

 

„Jak se asi budu jmenovat?“ přemýšlí Kristy a kráčí vedle svých kamarádů.

„Tipoval bych to na čarovlásku,“ odpověděl Augustin.

„Ale vždyť já nic neřekla,“ špitla s lehkým uzarděním dívka, které nikdo neřekl jinak než čarovláska. Její světlé vlasy se totiž ve svitu slunce zlatavě třpytily a jakmile se na oblohu vyhoupla luna, vypadaly jako stříbrné nitky svítící do tmy.

„Jako bys nevěděla, že Augustin všechny naše myšlenky slyší,“ zasmála se Laura.

„Všechny ne, to by mi z toho praskla hlava,“ odvětil Augustin a otočil se na svoji kamarádku, „přišla jsi mi posmutnělá, tak jsem se na tebe naladil.“

„Co myslíte, že tam najdeme?“ zeptala se Laura.

„Já bych chtěl plavat v řece mezi rybami. Vodu miluju,“ vyhrkl Vladan.

„To já bych se chtěla ocitnout hluboko pod zemí v nějaké jeskyni a najít zářivý drahokam,“ zasnila se Laura.

„Hmm, pod zemí by to nemuselo být špatné, zvlášť blízko srdce naší planety,“ zamyslel se Augustin a dodal: „Mně by se ale líbilo propojit se s některým z prastarých stromů lesa. Naslouchat jeho moudrosti a radám.“

„A co ty, čarovlásko?“ zajímal se Vladan, „Jak si představuješ svoji cestu lesem?“

„Já nevím,“ sklopila oči Týnka, „já se toho trošku bojím. Co když neuvidím a neucítím vůbec nic? Vždycky jsem si myslela, že je moje síla ukrytá v mých vlasech, a že bude jednoduché léčit druhé. Teď si ale nejsem jistá. Mám strach, že nenajdu odpověď, kterou hledám. Že nebudu mít dost síly.“

Všichni tři přátelé se zastavili a svoji světlovlasou kamarádku objali.

„Neboj se,“ uklidňovala ji Laura, „ještě se nestalo, že by les nikoho neobdaroval a já vím, že ty si svoje putování kouzelnou krajinou jistě užiješ.“

„Stejně jako my,“ přikývl Augustin, který už se kouzelného lesa nemohl dočkat.

„Tak už nesmutni, čarovlásko, a pojď,“ pobídla ji Laura, „je vidět špička obřadní chýše a já už se těším, až se ustrojíme.“

Kristy setřela slzu, která jí klouzala po tváři a na kamarády se usmála. Potom vzala Lauru za ruku a rozeběhla se zlatavou krajinou spolu s ní až k chýši, kde se všichni učni připravují na přechodový rituál. Obléknou si slavnostní šaty, dívky si navzájem zapletou květy do vlasů a spolu s chlapci usednou do kruhu kolem stromu moudrosti. Starší léčitelé jim pak na obě ruce namalují symboly kouzelného lesa i rodové znaky jejich vesnice.

Než se učni nachystají, shromáždí se obyvatelé vesnic do půlkruhu kolem nich a mladší děti vysypou cestu k bráně kouzelného lesa zářivými kvítky. Vládce Maximus rozezní svým hlasem okolní ozvěnu a všichni se utiší. Stejně jako teď.

 

Obyvatelé planety Asklépios už jsou nachystaní k obřadní písni. Nejdříve však Maximus pronáší několik slov k učňům. Ti se snaží soustředit na to, co říká, je to však málo platné. Srdce mladých lidí teď bije jako na poplach. V myslích všech učňů se mísí strach, zvědavost a touha po dobrodružství, a tak nevnímají, jak se kolem nich všichni shromažďují.

Také Týnce se honí hlavou spoustu věcí. Jak bude její cesta kouzelným lesem vypadat? Opravdu tam najde něco na povzbuzení? Co když není ta pravá? Co když nemá dost síly na léčení? Jenomže, ona to přece umí se zvířaty i rostlinami. Už pomohla nejedné uvadající květině nebo třeba nedávno stonající srnce. Nějakou schopnost vyléčit tedy má…ale

Najednou se ozvaly první tóny obřadní písně, všechny mladé zamyšlené duše procitly a vydaly se společně vstříc novému začátku.

Dívky, ustrojené do jemných šatů, se jako víly vznáší pomalým tanečním krokem ke dvěma mohutným stromům, které tvoří bránu mezi světem planety Asklépios a kouzelným lesem. Za dívkami kráčí mládenci ve slavnostním rouchu. Teď už jsou všichni maličko nervózní. Brzy vkročí do kouzelného lesa. Co v něm asi najdou? Co uvidí? S jakou moudrostí se vrátí?

Jeden po druhém vstupují branou do míst, které neznají. Je to zvláštní pocit. Mezi stromy je vidět jemný závoj, přes který nelze nikam dohlédnout. Laura s Kristy se drží za ruce. Je čas vykročit svojí cestou.

„Na viděnou později,“ špitla Laura a zmizela v závoji mlhy. Kristy teď stojí na místě a váhá.

„Najdi, co hledáš a svoji cestu si užij, čarovlásko,“ uslyší v hlavě známý hlas. Otočí se a očima se střetne s Augustinem, který se na ni povzbudivě dívá. Usmála se na něj a nesměle vykročila.

 

Jakmile se ocitla mezi mohutnými stromy, měla pocit, jako by ji mlhavý závoj celou zahalil a odnášel pryč. Chvíli nic neviděla. Nebála se však. Připadala si, jako by ji někdo láskyplně objímal. Najednou však ucítila, jak padá.

„Ne,“ vykřikla a roztáhla ruce. Vlastně ani nevěděla, proč to udělala. Křídla nemá a létat neumí. I když…

…právě v té chvíli vzletěla.

Letěla vysoko, převysoko. Vesmír, který byl nad vším stvořením, ji vždy magicky přitahoval. Teď už mu byla tak blízko. Blízko nočnímu nebi a všem třpytivým hvězdám.

„Vítáme tě mezi námi,“ volaly zářící krásky a Kristy se v ten okamžik cítila jako jedna z nich. Hvězdy na ni volaly, šeptaly jí svoje tajemství a vyzařovaly tolik energie, že měla pocit, jako by zářila ona sama.

Chvíli s hvězdami zpívala, chvíli tancovala vesmírnými cestičkami společně s nimi. Viděla tolik nádhery i zázraků, které očima spatřit nejdou. Ona se ale nedívala jen zrakem. Někde uvnitř cítila, že vše vnímá také celým svým srdcem, celou svojí duší. Byly to kouzelné okamžiky, při kterých měla pocit, že je sice jen malým zrníčkem v celém tom nekonečnu, ale také to, že je součástí něčeho tak velkého a zázračného. Hvězdy byly s ní, a nejen v této chvíli. Věděla, že od nynějška budou sledovat její kroky z povzdálí a jako věrní pomocníci, budou tu vždy pro ni.

V jednom okamžiku utichl šepot hvězd a vše jako by zkamenělo. Zahlédla jen velikou záři a potom…

…potom se s ní zatočil celý vesmír. Zavřela oči, nedokázala vydržet všechny záblesky, které se jí míhaly před očima. Poslední, co slyšela, než se všude rozhostilo ticho, byl jemný šepot všech hvězd:

„I když jsou tvé vlasy čarokrásné,

věř, že mnohem víc je tvoje srdce jasné.

Zářit budeš stále jako hvězda nebeská,

uchovej však svoji duši, ať je vždy hezká.

S láskou v srdci ať se daří léčit všechny nemoci,

neboj se, jsi velmi silná, léčení je v té moci.

Tvá síla ukrývá se pouze v tobě samé,

ať máš vlasy světlé, tmavší nebo vrané.

Na památku kousek z nás ti dáváme.

Buď vždy sama sebou – z nebe voláme.“

 

Ticho. Nic než ticho a mlhavý závoj před dívkou. Kristy stála chvíli jako zkamenělá. V uších ji ještě polehoučku dozníval šepot hvězd. Zem pod jejíma nohama zářila a ona sama měla pocit, že maličko světélkuje. Zadívala se před sebe. Dva staré stromy, mlhavý závoj a za ním. Teď začala poznávat, kde vlastně je. Zhluboka se nadechla a ruku položila na své srdce. Na hrudi ucítila něco zvláštního. Sáhla si blíže ke krku a objevila náhrdelník. Byl posetý jemnými hvězdičkami.

„Na památku kousek z nás ti dáváme,“ zopakovala tiše. Při vzpomínce na hvězdy se usmála a jako znovu zrozená vykročila zpátky do svého domova.

Když se objevila u brány kouzelného lesa, všichni vydechli úžasem. Její vlasy zářily a světélkovaly jako spousta hvězd na nočním nebi. Vlastně, ona sama jako by maličko zářila a náhrdelník na její hrudi byl jako hvězdný drahokam.

Rozhlédla se a očima hledala své kamarády. Všichni tři už tady byli. Laura na sobě nyní měla ohnivé šaty a na ruce prsten s drahokamem. Vypadala velmi mocně a moc jí to slušelo. Také Augustin vypadal důstojně. Přes ramena měl dlouhý plášť, který se zdál, jako by byl porostlý tím nejjemnějším mechem protkaným stříbrnými nitkami. V ruce svíral vyřezávanou hůl, na jejímž vrcholu byl mezi pravidelně spletené větvičky do tvaru koule vsazen zvláštní zelenkavý kámen. A Vladan? Jeho oděv se ve svitu slunce třpytil jako vlnky z jejich potůčku. Pas mu obepínal blankytně modrý opasek, do něhož bylo vsazeno pár říčních perel. Vlasy měl maličko rozčechrané větrem a spokojeně se usmíval.

Týnka by se za svými kamarády nejraději rozběhla, ale věděla, že nesmí. Nyní k ní totiž kráčí Maximus, rada nejstarších a ona od nich dostane nové jméno.

„Přistup blíž,“ pokynul jí vládce. Když k němu přišla, vložil ruku nad její hlavu a nahlas pronesl: „Od této chvíle jsi Flava. To znamená světlovláska. Ať je ti tvé jméno ke cti, a stejně tak jako tvé vlasy září všude do kraje, ať je také tvá léčivá síla mocná.“

Obyvatelé Asklépiosu zazpívali slavnostní popěvek, Týnka, nyní už Flava, se uklonila Maximovi i radě starších a s úsměvem pospíchala za svými přáteli.

 

„Vypadáš nádherně,“ objala Lauru. „A vám dvěma to taky moc sluší,“ usmála se na Augustina a Vladana.

„Stejně jako tobě,“ odpověděli přátelé. Po slavnosti si pak dlouhé hodiny povídali o tom, co vše v kouzelném lese prožili. Laura vyprávěla jaké to bylo blízko srdce jejich planety, Vladan se rozplýval nad vodním světem a Augustin se podělil o své zážitky z říše stromů. Nakonec také Kristy pověděla všem o svém hvězdném putování i tanci.

Dary, které získali, jim navždy připomínaly tyto kouzelné chvíle a dávali jim odvahu a někdy i radu v jejich léčitelském poslání. Všichni čtyři pak byli jedni z nejlepších léčitelů na planetě Asklépios. Jejich přátelství bylo stále veliké, stejně jako moc, s níž uzdravovali druhé.

I přesto, že byla Kristy nyní Flavou, její přátelé jí stále s oblibou říkali čarovláska a ona často vzpomínala na svoje vesmírné putování, na hvězdy i na to, co jí řekly.  Nyní už dobře věděla, že hvězdný náhrdelník je spíše připomínkou než velkým kouzlem, a také to, že její moc a síla vychází z jejího srdce – přesně tak, jak jí to tenkrát šeptaly třpytivé hvězdy.