Pohádky na přání - Duhový sen (pohádka pro FIlípka)

 Pohádky na přání

Pohádka 2. - Duhový sen

(pohádka pro Filípka)

 

Už od malička měl rád Filípek balonky. Bylo jedno, jestli to byly balonky nafukovací nebo ty s obrázky, se kterými si mohl kutálet. Jakmile uviděl cokoli kulatého, už se za tím hnal a volal na maminku: „Podívej, mamííí, tamhle je balonek!“

Nejdříve si balonky prohlížel, potom si s nimi kutálel, někdy do nich zkoušel i kopat. Viděl totiž kdysi kluky, jak hráli fotbal a kopali do míče, aby se trefili do branky.

Když ho rodiče vzali na pouť, zajímaly ho víc nafouklé balonky různých tvarů než kolotoče, a tak mu rodiče někdy z legrace říkali „náš balonkový Filípek“.

 

Filípkovi se taková přezdívka moc líbila. Byl opravdu balonkový a moc si přál, aby existovala země plná balonků, kde by mohl bydlet. Nebyla by to paráda?

Rodiče moc dobře věděli o přání svého synka, a i když balonková země neexistovala, přece jen si mezi balonky Filípek užil nejedno odpoledne. Maminka s tatínkem ho totiž občas vzali do herničky, kde jedna malá skluzavka končila v bedýnce plné malých barevných míčků.

A dokonce tam byly další velké bedny zaplněné míčky, v nichž mohly děti dovádět. Filípek jim říkal balonkové moře, protože měl pocit, že jsou tak veliké, že by v nich mohl i plavat. Bylo to vždy bezva odpoledne a on si každou chvilku v balonkovém moři i na skluzavce užíval.

 

Občas mu bylo večer po takovém hraní trošku smutno. Třeba jako dnes, a tak si před maminkou povzdechl: „Škoda, že nemám balonkové moře tady. Mohl bych v něm třeba i spát.“

„To by ses moc nevyspal,“ pohladila synka maminka, „balonky by tě brzy tlačily a představ si, kdyby tě při spaní zasypaly. Špatně by se ti dýchalo.“

„Hmm,“ zamyslel se Filípek, a pak se na maminku usmál: „Ale bylo to dnes prima, co?“

Maminka pokývala hlavou, dala synkovi pusu a popřála mu hezké sny.

Filípek se ještě chvíli převaloval a přemýšlel o té spoustě barevných balonků, ve kterých dnes plaval. Kdyby je teď měl doma, tak by si je do postýlky stejně vzal. Co když se maminka plete a spalo by se mu s balonky dobře?

A tak to vyzkoušel. Neměl sice hromadu barevných míčků, ale svůj oblíbený balonek s auty našel, a tak si ho teď potají vzal do postýlky. Jenomže, i když ho přikryl peřinou a přitulil se k němu jako k plyšákovi, balonek ho tlačil a pořád se otáčel,  takže Filípek nemohl usnou. No, a když balonek odkryl, tak se mu skutálel z postele.

Když tohle zahlédl tatínek, který šel synkovi také popřát dobrou noc, nejdříve nad tím jen kroutil hlavou, ale pak dostal nápad. Filípek měl mít brzy narozeniny. A jaké bylo jeho překvapení, když dostal krásný plyšový balon.

„Jú, tak na ten se mi bude v postýlce tulit jedna radost,“ radoval se a dal tatínkovi a mamince velikou pusu.

Pak běžel k posteli a balonek do něj uložil: „Musíš chvilku počkat. Já ještě sním dort, a pak si k tobě půjdu odpočinout. Všechno ti o sobě povím. A taky o našem domečku. Víš, aby ses nebál. Já se totiž někdy taky bojím, když jsem někde, kde to neznám.“

Pak balonek pohladil: „Ale ty jsi teď můj, a tak spolu budeme bydlet.“

 

Filípek splnil, co slíbil, a hned po dortu přišel za balonkem. Povídal mu o sobě, o tom, jak mu máma s tátou říkají „balonkový Filípek“ a taky o tom, jak má rád všechny balonky na světě.

Když přišla za chvilku maminka do pokoje, zjistila, že Filípek, přitulený na plyšový balonek, usnul a ze spaní, že se usmívá.

Aby taky ne. Vždyť právě prožíval to nejbáječnější balonkové dobrodružství…

 

Zdálo se mu, že je v postýlce, která není pod střechou, ale na zahradě vedle jejich domu. Vůbec mu to v tu chvíli nepřišlo divné. A ani se nedivil, když jeho plyšový balonek najednou ožil, mrkl na něj a řekl: „Pořád bys chtěl do Balonkové země?“

Filípek přikývl: „Moc rád!“ Pak se na balonek zadíval a zeptal se: „A půjde to?“

„Jasně,“ poskočil si vesele balonek, zatočil se dokola, odrazil se od postele jako od trampolíny a letěl na jeden pěkně naducaný mráček. „Vyskoč za mnou,“ zavolal na Filípka, „doplujeme tam.“

Filípek se postavil na postel a začal skákat. Jenomže tak vysoko jak balonek nedoskočil. „Nejde mi to!“ posmutněl.

„Tak chvíli počkej,“ ozvalo se z obláčku, „udělám ti duhový most.“

Za okamžik začalo pršet. Nebyl to ale déšť, jaký známe. Z nebe padalo tisíce maličkých barevných balonků, které se v záři slunce spojovaly k sobě a brzy tak vytvořily duhový most. Ten vedl od Filípkovy postýlky až vysoko do oblak.

„Tak už na nic nečekej a pojď,“ volal plyšový balonek.

Filípek chvíli váhal. Po duze se přece nedá chodit, mihlo se mu hlavou. Pak ale uviděl, že duhu opravdu tvoří spousta malých barevných kuliček, a tak si na ni rukou sáhl. Překvapilo ho, že povrch duhy je hezky pevný a také moc příjemný na dotek. Odvážil se tedy a udělal pár kroků. Zaradoval se: „No vážně! Tohle je duhový most a já po něm chodím!“ Nakonec se rozeběhl, a když se dostal až k mráčku, na kterém mu plul naproti jeho plyšový kamarád, vyskočil a dopadl za ním na měkkou peřinku.

„To je prima,“ usmíval se od ucha k uchu a sledoval, kam s nimi mrak pluje. Dole pod sebou viděl pořád most, který zářil všemi barvami. Nad ním bylo modré nebe s několika bílými mráčky a před ním…

„Podívej,“ zvolal nadšeně Filípek a ukazoval dopředu, „tam je nějaká země. A je celá barevná.“

„To je Balonková země,“ odvětil klidně plyšový balonek a po očku pozoroval Filípka, kterému teď zářily oči radostí.

„Opravdu je plná balonků?“ nemohl uvěřit chlapec.

„Jasně, vždyť je přece Balonková,“ usmál se plyšový kamarád a dodal: „Podívej, a tamhle je celá balonková řeka.“

„No, ne,“ žasl Filípek, „vždyť to vypadá skoro jako balonkové moře v herničce.“ Pak zatleskal ručkama: „Ale tahle řeka je mnohem větší, delší a taky je celá modrobílá!“

„Jú, a tamhle je vodopád,“ jásal chlapec a zaprosil: „Poleťme k němu.“

A tak letěli. Vodopád byl sice daleko, ale díky tomu si mohl Filípek alespoň víc prohlédnout Balonkovou zemi. S nadšením se díval na stromy, jejichž plody byly pěkně kulaťoučké. Na některých rostly maličké kuličky na cvrnkání, na jiných malé barevné balonky, další se pyšnily velikými plody míčů kopacích, házecích a všelijakých jiných.

Také květiny byly hezky kulaté a včelky, které kolem nich létaly, vypadaly jak pruhované míčky s křidélky. Domy v Balonkové zemi nebyly. Když se chtěl někdo schovat, stačilo zatleskat a kulaťoučcí motýli, kteří poletovali krajinou, vytvořili přístřešky proti prudkému dešti nebo horkému slunci.

Nad vodopádem se skláněly vysoké stromy, které měly místo listů nafukovací balonky všech barev. Když zafoukal vítr a některý z balonků se uvolnil, stoupal pomalu a majestátně vzhůru k obloze.

„To je naopak než u nás,“ zasmál se Filípek, „listy z našich stromů padají vždy na zem.“

Potom se zadíval na modravý vodopád: „A voda je u nás studená a mokrá. Jenomže tady jsou místo vodních kapek drobné kuličky. Ty asi moc mokré nejsou, že?“

„Mokré ne, ale jsou moc příjemné na dotek a taky maličko chladí, takže si v horkém dni můžeš osvěžit své nohy v kuličkové koupeli. Chceš to vyzkoušet?“ zeptal se plyšový balonek.

„Jasně, moc rád,“ přikývl Filípek.

Mrak, na kterém oba kamarádi pluli po obloze, začal najednou klesat. Na břehu oba vystoupili, Filípek si sedl a ponořil nohy do řeky. Kuličky v ní byly opravdu moc příjemné a chladivé.

„To bych nikdy neřekl, že kuličková řeka může být tak osvěžující,“ divil se Filípek.

„A co teprve ledová jeskyně,“ opáčil plyšový balonek.

„Ledová jeskyně? Tu tady také máte?“ nemohl uvěřit chlapec.

„Máme,“ přisvědčil plyšový kamarád, „je nedaleko. Jestli chceš, vezmu tě tam.“

„To by bylo prima,“ usmál se Filípek.

Teď už nepotřebovali žádný mrak. Šli cestičkami, které byly vystlány balonky z jemné gumy. Bylo to docela pohodlné. Občas se kolem nich mihli obyvatelé Balonkové země, kteří byli stejně kulatí, jako balonky, na nichž skákali nebo se vznášeli.

„Co je to tam?“ ukázal Filípek na místo před vysokým zakulaceným kopcem.

„To jsou bublifukové prameny. A za nimi je ledová jeskyně,“ řekl Filípkův průvodce. Když ale viděl, jak se chlapec nechápavě dívá, začal vysvětlovat: „V zemi před jeskyní jsou menší či větší otvory a pod nimi zvláštní směs, která při zahřívání stoupá nahoru a díky kulatým otvorům vytváří bubliny. Stejně jako bublifuk, který znáš.“

„Aha,“ pokývl hlavou Filípek a zeptal se: „A dají se prasknout jako ty obyčejné bubliny z bublifuku?“

„Dají,“ uchichtl se balonek, ale vzápětí s potutelným úsměvem dodal: „Ale praskl bych je jen v případě, že bych chtěl být celý mokrý a ulepený. Bubliny jsou totiž dost veliké, a když prasknou, poprskají lepivou směsí vše okolo… umí však ještě něco jiného. To ti ale ukážu až budeme mířit domů.“

„Tak to já je teď budu raději pozorovat,“ řekl Filípek, „stejně by byla škoda takovou krásu zničit.“

Chvíli tedy zpovzdálí pozorovali veliké bubliny, které se tvořily v kulatých puklinách a stoupaly jako lehoučké balonky nahoru k obloze. Vždy, když do nich zasvítilo sluníčko, zbarvilo je různými barvičkami. Filípkovi připadalo, že se mezi sebou balonky honí, proplétají a společně utíkají k jasnému nebi.

Dobrodružné bylo projít touhle bublinkovou stěnou až k ledové jeskyni a vlastně to bylo i tak trošku zábavné, protože proplést se mezi všemi těmi kulatými otvory bylo jako kličkovat mezi kuželkami.

K jeskyni nakonec dorazili hezky sušší a veselí. Filípek už byl zvědavý, jak to tam vypadá, a tak se spolu s plyšovým balonkem protáhl kulatým otvorem dovnitř. Nejdříve byla všude samá tma.

„Pojď chviličku tunelem za mnou a neboj se,“ uslyšel Filípek, „brzy se dostaneme do středu jeskyně, kde je všechno hezky vidět.“

„A nemůžu se ztratit?“ bál se chlapec.

„Kdepak, dovnitř sice vede více cest a tunelů, každý má ale svůj jedinečný směr a žádné rozcestí, na němž by ses ztratil, tady není,“ odpověděl plyšový kamarád.

Ani přes tato slova nebylo Filípkovi o moc líp. Stěny jeskyně byly sice příjemně hladké, ale také čím dál víc studily a kromě toho, tmu neměl Filípek vůbec rád a stejně se maličko bál. A taky si připadal jako krtek, který má pod zemí svoje chodby.

Naštěstí brzy uviděl jemné světlo vepředu a doufal, že jeho krtčí putování brzy skončí, a on konečně uvidí ledovou jeskyni v plné kráse.

A krása to byla. Stěny rozlehlé jeskyně byly opravdu pokryté ledem a různými útvary, které tvořily malé či větší kuličky. Některé vypadaly jako kulaťoučká zvířátka, která zahlédli v Balonkové zemi. Jiné útvary připomínaly spíš jen shluky balonků či míčů, další se vypínaly směrem vzhůru jako větve stromů a rampouchy, které visely ze stropu, vypadaly spíš jako korálky navlečené na šňůrce.

„Je tady moc hezky,“ usmál se Filípek. Potom se maličko zatřásl: „Ale taky je tu pořádná zima.“

„Tak pojď zase ven,“ pobídl ho jeho plyšový kamarád, „ukážu ti totiž, co jiného ještě bubliny umí. Ale jen pokud už bys rád domů.“

Filípek přikývl: „Domů bych chtěl. I když je to tady všechno tak báječné a balonkové, už se mi stýská po mámě i tátovi. A taky se těším, až jim o Balonkové zemi všechno povím.“

Oba se tedy vydali stejnou tmavou chodbou ven. Tam plyšový balonek ukázal Filípkovi, jak šikovně si stoupnout ke kulaté bublifukové puklině, a v jakém okamžiku skočit do nově tvořící se bubliny, aby nepraskla, ale naopak se stala vznášedlem, které je donese až k duhovému mostu.

Filípek byl nadšený. S pomocí plyšového balonku se oba brzy vznášeli nad krajinou Balonkové země a jemný vítr je unášel k duhovému mostu, po němž přišli.

„To je paráda,“ radoval se Filípek, nadšeně pozoroval zemi pod sebou a nejraději by skákal radostí. To ale nesměl. Jakmile by poskočil, bublina by praskla a oni by spadli přímo na zem.

„Jenomže, jak se dostaneme ven na duhový most,“ vrtalo Filípkovi hlavou.

„Budeme muset bublinu prasknout,“ odvětil balonek, „ale v té správné chvíli.“

Pak ukázal na most, kterému byli čím dál blíž: „Podívej, duhový most se maličko změnil, a jestli se nám podaří dostoupat až na jeho vrchol, sklouzneme se hezky dolů.“

No ano, Filípek už to také viděl. Most se z jedné strany začal měnit na obrovitánskou skluzavku, která končila ve spoustě měkkých balonků.

„Jú, to se zase sklouznu do balonkového moře,“ zajásal.

Bylo to tak. Po vystoupání k nejvyššímu místu duhového mostu oba kamarádi nadskočili, bublina praskla a oni teď jeli po duhové skluzavce až do balonkového moře.

Moře však bylo hlubší, než Filípek čekal, a i když se snažil plavat, mezi balonky to moc nešlo. Začal tedy máchat rukama, až se zachytil něčeho chlupatého. V ten okamžik měl ale pocit, že se propadává skrz balonky dolů. Zavřel oči.

Ozvala se rána. „Jauvajs,“ vykřikl Filípek, otevřel oči a nevěřícně koukal kolem sebe. Seděl u své postele, v náruči svíral plyšový balonek a měl pocit, že se právě probudil.

„Není ti nic?“ zajímali se rodiče, kteří přispěchali do pokoje a pomohli synkovi na nohy.

„Asi ne,“ zaraženě vrtěl hlavou Filípek a přemýšlel.

„Před chvilkou jsi usnul, ty náš malý oslavenče. Babička s dědou už se ptali, jestli ještě přijdeš nebo tu budeš vyspávat až večera,“ usmála se maminka.

„Tak to byl jen sen?“ zesmutněl Filípek. Potom se mu ale rozjasnila očka, přitulil se k plyšovému balonku a s nadšením řekl: „Tak já si dám ještě kousek dortu, a pak vám povyprávím, jaké báječné dobrodružství jsem zažil.

 

Brzy tak bylo u slavnostního stolu veselo. Filípek povídal rodičům i prarodičům o jeho balonkovém drobrodružství a oni nadšeně poslouchali jeho vyprávění.