Pohádka 3. – Domeček
z oříšku
(pohádka pro Vítka)
Vysoko mezi hvězdami poletuje
skřítek Vítek. Má báječný hvězdný kočár, který mu vyrobili jeho kamarádi
z Kouzelné země. Také mlhovinový kůň je nejen spolehlivý tahoun a letec,
ale i příjemný společník. Když je Vítkovi smutno, povídá si s ním. Občas
se mu totiž zasteskne po Kouzelné zemi i jeho kamarádech.
Už je to totiž nějaký čas, co se
s nimi rozloučil. I přes chvíle smutku však nelituje. Mezi hvězdami se cítí
tolik volný a při průzkumu různých planet, hvězd i jiných vesmírných těles, je vlastně
jako malý dobrodruh a plní si svůj veliký sen.
Při svém vesmírném putování
objevil mnoho kouzelných zemí a světů. Některé byly pusté, jiné obydlené. Když
Vítek nepočítá Robozemi nebo planetu plnou dinosaurů, byli většinou jejich
obyvatelé přátelští.
Teď směřoval skřítek Vítek
k zajímavé planetě. Mlhovinový kůň mu prozradil, že se jmenuje Země a
bydlí na ní lidé.
„Jé, tak to je jistě ta planeta,
na níž jsme s Hvězdínkem pozorovali človíčky podobné nám a bádali jsme, co
jsou to Vánoce,“ zavzpomínal Vítek a hned na Zemi zaměřil svůj dalekohled.
„No ano! Je to ona!“ zajásal a rozhlížel
se, kde přistane.
„Podívej, tamhle je nějaký sad a
v něm strom, na němž rostou ořechy!“ zavolal Vítek a stočil kočár směrem
k místu, které zahlédl.
„Jé, ořechy,“ mlsně se olízl, „ty
už jsem dlouho nejedl.“ Potom si pohladil bříško: „Neboj, brzy si pochutnáme.“
Bylo zrovna odpoledne, když
maličký skřítek přistál v sadu. Vypadal jak nádherně zbarvený list ladně padající
ze stromu. Kočár se ve svitu podzimního sluníčka leskl a přilákal tak oči
chlapce, který si hrál ve spadaném listí opodál.
Takový krásný list musím mít,
pomyslel si chlapec a utíkal k místu, kam ho viděl dopadnout. Jaké však
bylo jeho překvapení, když se mu na dlani mihotal průsvitný malý koníček a
z divného listu ve tvaru poupěte vykoukl mrňavý skřítek.
Všichni tři na sebe koukli a
polekali se. Skřítek zastrčil hlavu zpět do poupěte, koník zmizel a chlapec měl
co dělat, aby tu zvláštní věc neupustil do trávy. Maličko se jí sice bál, ale
na druhou stranu byl zvědavý. Měl pocit, že zahlédl malého skřítka. Jenomže.
Existují vůbec skřítci? Myslel si, že v pohádkách ano, ale takhle
v obyčejném světě?
Sedl si tedy do hromádky suchého
listí, přiblížil dlaň k očím a začal to divné poupě prozkoumávat. Nebylo
vůbec měkké jako jiná poupata. Naopak. Bylo tvrdé a vypadalo spíš jako zvláštní
autíčko. Vždyť také mělo kola!
Takové vozítko chlapec ještě
nikdy neviděl. A jestli v něm někdo nebo něco je, tak přece musí jít
otevřít. Hledal, kudy by se dostal dovnitř.
Mezitím se skřítek Vítek tiskl ve
svém kočáru a přemýšlel, jestli mu chce ten veliký člověk ublížit nebo ne.
Potom si vzpomněl na Vánoce. Lidé přece nemůžou být zlí, když umí být tak hezky
spolu. Dodal si tedy odvahy a zmáčkl tlačítko. Jeho hvězdný kočár se otevřel.
„Cvak,“ uslyšel v ten
okamžik chlapec a maličko ucukl. Viděl, jak se víko podivného vozítka otevřelo.
Nesměle teď na něj koukaly dvě zelenkavé oči.
„Jé, ty jsi opravdovský skřítek?“
zeptal se kluk.
„Jsem skřítek Vítek,“ ozvalo se
z kočáru a maličký človíček se uklonil.
„Jé, tak to je prima náhoda. Já
se totiž taky jmenuju Vítek,“ řekl chlapec a zasmál se: „Takže jsme tu teď
Vítkové dva.“
Oba byli z takového setkání
celí rozradostnění. Skřítek Vítek vyprávěl svému novému kamarádovi o Kouzelné
zemi a o tom, jak teď putuje celým vesmírem. Chlapci Vítkovi se moc líbilo
povídání o kouzelných světech, hvězdách i jiných planetách.
Na oplátku pak vyprávěl skřítkovi
o Zemi, o tom, jak se během roku mění, a také to, že je teď podzim, který má
moc rád.
„Víš, mám rád ty dny, kdy je
jasno, sucho a já si můžu hrát v barevném listí. Třeba jako dnes. A taky
je super, když fouká vítr. To pouštím s mámou i tátou draka,“ vyprávěl
chlapec, ale pak dodal: „Někdy je ale na podzim pořádně škaredě. Pořád prší, je
chladno a vlezlo…a to je mi pak líp doma.“
Kluk Vítek vstal, zvedl dlaň a
druhou rukou ukázal na tmavou střechu, která se rýsovala na konci sadu za
vysokými stromy: „Tamhle je náš dům. Bydlím tam s mámou, tátou a bráchou.
Ten je teď ale ještě ve škole.“
Potom se podíval na skřítka: „A
co ty? Máš v Kouzelné zemi nějaký domeček?“
„Mám,“ přikývl skřítek a nadšeně
dodal, „vypadá jako velká květina. Nahoře mám svůj pokojíček s postýlkou
z ořechové skořápky. A taky okno, ze kterého vede skluzavka dolů na
trávník.“
„Jé, to by se mi taky líbilo,“
rozzářil se chlapec, „každé ráno bych se sklouzl dolů a do školy by se mi šlo
určitě veseleji.“
„Je ti moc smutno?“ zeptal se,
když viděl, jak skřítek posmutněl.
„Víš, ve vesmíru se mi moc líbí,
ale taky se mi dost stýská. Po kamarádech, celé zemi a taky po mé postýlce,“
vzdychl skřítek Vítek.
„Tak víš co? Já ti takovou
postýlku udělám. A jestli nikam nespěcháš, tak můžeš přespat u mě
v pokoji,“ navrhl chlapec.
„To by bylo prima,“ usmál se
Vítek a trošku nesměle se zeptal: „A mohl bych si nějaké oříšky sníst? Víš, já
mám oříšky tuze rád a taky už mám hlad.“
„Tos měl říct dřív,“ vyhrkl kluk
Vítek, položil skřítka i s jeho kočárem do trávy a vytáhl z kapsy pár
ořechů. Opatrně je v dlaních rozlouskl a vybraná jadýrka přistrčil ke
skřítkovi: „Klidně je sněz všechny. A až budeme doma, můžeš zkusit také lískové
oříšky. Včera jsem jich nasbíral plný kyblíček.“
O lískových oříšcích skřítek
Vítek ještě neslyšel. A také tyhle vlašské ořechy chutnaly maličko jinak než
v jeho Kouzelné zemi. Kromě toho byly mnohem větší, takže skřítkovi
stačilo půl jadýrka a byl plný.
Chlapec Vítek mu ještě ukázal
celou zahradu i místa, kde si hraje nejraději. Potom s ním pospíchal domů,
kde svému mrňavému kamarádovi připravil postýlku z ořechové skořápky a dal
mu ochutnat slíbený lískový oříšek.
Skřítek byl moc rád, že na
planetě Zemi potkal tak hodného chlapce, a protože byl moc unavený a zároveň se
cítil v bezpečí, brzy ve své nové postýlce usnul.
Chlapec Vítek byl ze skřítka
nadšený a pořád nemohl uvěřit tomu, že je tady a s ním. Také přemýšlel,
čím by maličkému skřítku udělal radost. Chvíli tedy přecházel po pokoji, a pak
se rozeběhl za tatínkem.
Když se dalšího dne ráno skřítek
Vítek probudil, čekalo na něj překvapení. Blízko něj totiž stál hezký skřítčí
domeček. Byl kulaťoučký jako skořápka oříšku, zvenku měl namalované barevné
květiny a uvnitř na malém stolečku čekala na Vítka snídaně.
„Děkuju ti,“ zašeptal skřítek spícímu
chlapci do ucha. Ten se vzbudil, posadil se na postel, zívl a protřel si oči.
Když uviděl skřítka na svém polštáři, usmál se: „Jsem rád, že se ti domeček
líbí.“
„Je moc hezký a taky prostorný,“
chválil skřítek Vítek, „a ty kytičky na něm jsou moc pěkné.“ Potom se na
chlapce podíval a zeptal se: „U vás rostou tak veliké ořechy?“
„Kdepak,“ zavrtěl kluk Vítek
hlavou, „to je skořápka z kokosového ořechu. Ten roste sice na naší
planetě, ale u nás na zahradě ne. Potřebuje mnohem víc tepla. Ale dá se koupit
v obchodě. Včera mi s ním tatínek trošku pomohl, a tak je od teďka
tvůj domeček, když jsi oříškový skřítek.“
„Jé, oříškový skřítek! Tak mi
ještě nikdy nikdo neřekl,“ zasmál se Vítek.
„Copak ty nejsi oříškový?“ divil
se chlapec.
„Já mám oříšky tuze rád. Chutnají
mi, ale oříškový nejsem. Jím i ovoce, zeleninu a jiné věci. Já jsem vlastně
úplně obyčejný skřítek Vítek,“ mrkl na chlapce.
„To tedy nejsi,“ řekl kluk, „pro
mě jsi báječný maličký kamarád. A byl bych moc rád, kdybys u mě zůstal
napořád.“
„Napořád ne,“ zavrtěl hlavou
skřítek, „ale jestli to nevadí, nějakou dobu bych se u tebe zdržel. Moc se mi
tu líbí a rád bych to tady u vás prozkoumal.“
Chlapec Vítek zavýskl: „Tak to si
užijeme spoustu zábavy!“ Vzal skřítka do dlaně a opatrně ho pohladil.
Od té chvíle byli ti dva pořád
spolu. Skřítek Vítek si užíval nejen pouštění draků, hraní se suchým listím
nebo procházky v dešti. Podíval se také do školy, do lesa, na hřiště i
k rybníku. Příroda mu tak trošku připomínala Kouzelnou zemi, a tak není
divu, že čím dál častěji pozoroval své kamarády a přál si být doma.
Jednou se tedy oba Vítkové
rozloučili. I když bylo chlapci líto, že skřítek odlétá, věřil, že se třeba
jednou zase uvidí.
Také skřítku bylo smutno. Chlapce
si moc oblíbil. Jeho stesk po domově byl ale silný, a tak nebylo na co čekat. Na
cestu dostal skřítek tolik oříšků, kolik se mu vešlo do hvězdného kočáru.
Potom skřítek Vítek zavolal
mlhovinového koně. Zapřáhl ho do kočáru, pobídl ke klusu a zavolal: „Měj se
tady krásně, můj milý Vítku! A děkuju moc za všechno!“
„Tak zase někdy na viděnou,
oříškový skřítku!“ zamával směrem ke hvězdnému kočáru chlapec.
Skřítek se na něj podíval a oba
Vítkové se na sebe usmáli. Společně přece zažili tolik krásných chvilek, které
zůstanou v jejich srdcích. A ty jim nikdo nikdy nevezme.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za váš komentář. Moc si vašich slov vážím - jsou báječnou odměnou za moje tvoření pro děti:-).