Pohádky na přání - pohádka čtvrtá - Bezva parta, 2. díl (pro Lukyho)

 Pohádky na přání

 

Pohádka 4. – Bezva parta

(příběh pro Lukyho, 2. díl)

Když Lukymu uprostřed noci zapípal budík, rychle po něm sáhl. Potom se podíval směrem k oknu. Je to dobré. Měsíc osvětluje parapet a vypadá, že svítí dost jasně. Oblékl si tedy župan, vzal knihu a šel s ní k oknu. Pohladil symboly na jejích deskách a otevřel ji.

Na první stránce se pod textem objevila ve svitu měsíce cestička tenká jako nitka. Dotkl se jí. Najednou měl pocit, jako by se pohnula a zašimrala ho na prstech. Nedočkavě otáčel stránkami a s radostí pozoroval, jak některá písmena stříbřitě září.

„Nápis,“ vyhrkl Luky, „zkusím přečíst písmena tak, jak jdou za sebou. „F…I…V…E…N…E…C…U…S“, hláskoval, a potom nahlas, jako nějaké zaklínadlo, pronesl: „Fivenecus.“

Nic se však nestalo. Luky to ale nevzdával. Možná s C čte jako K, pomyslel si a opět nahlas vyslovil: „Fivenekus“. Stále nic. A tak Luky seděl nad písmeny, zkoušel různé verze slova i jeho přesmyčky: „Fájvenekus, Fifenekus, Fájfenekus, Fájfenecus, Cusfivene, Cusvenefi, Nevefikus, Venefikus.“

V tom okamžiku se kniha v jeho rukou pohnula. Luky si ji položil před sebe a zavzpomínal, jak znělo poslední slovo, které vyslovil. „Venefikus,“ řekl nakonec a s úžasem sledoval, jak se kniha otevírá, jejími stránkami prochází zářivá cestička a končí na stránce, které si před tím Luky vůbec nevšiml. Byly na ní kované dveře se zlatým kováním a nad nimi se vznášel klíč. „Venefikus,“ znovu zopakoval Luky a dotkl se dveří. Malý klíček se najednou objevil v klíčové dírce, pootočil se a Luky zaslechl hlasité klapnutí.

Dveře se najednou pootevřely. Přes skulinu, kterou vytvořily, se do pokoje protáhl malý větrný vír. Začal kroužit kolem Lukyho a najednou „PUF“. V pokoji už nebyl ani on, ani stará kniha.

Vír sílil, Luky si připadal jako roztočená káča. Hlava mu třeštila, před očima se mu míhaly různé barvy, světla i stíny. Nakonec dopadl na tvrdou zem a kniha skončila o kus dál. Vstal a chtěl ji zvednout. Najednou však uviděl, jak se pro ni sklání černovlasý kluk s krátkým pláštěm posetým hvězdami.

„Tak to tys našel moji kouzelnou knihu,“ zavolal nadšeně chlapec a hrnul se k Lukymu. Kniha mu v ruce maličko ucukla: Chlapec se začervenal: „Tedy, chtěl jsem říct otcovu kouzelnou knihu.“

„Víš, já jsem se před nedávnem vydal do vašeho světa. Jenomže jsem ji nedopatřením ztratil a od té doby musím za trest drhnout kotle na lektvary,“ vysvětloval kluk, „ale teď už nemusím. Díky!“

„Cože? Tohle není svět lidí? Já nejsem na Zemi?“ nechápal Luky, posadil se a drmolil: „Kouzelná kniha, dveře, vítr, drhnutí kotlů na lektvary?“ zajíkl se. Pak se zadíval na černovlasého chlapce a zeptal se: „Kde to vlastně jsem?“

„Kniha tě přinesla až k nám, do světa kouzelníků a mágů. Do země zvané Venefikus,“ vysvětloval chlapec a dodal: „Jenomže ty musíš být taky kouzelník, jinak bys tu nebyl, ne?“

„Kouzlit docela umím, podívej,“ řekl Luky a chtěl vytáhnout minci, šátek a balíček karet, které nosil obvykle po kapsách…teď ale zjistil, že má na sobě pyžamo a župan.

„Nevadí, já na svoji kouzelnickou hůlku taky někdy zapomenu. Ale když se budeš snažit, získáš svoji vlastní. Chceš?“ koukl na něj chlapec.

„Kouzelnickou hůlku? To jako vážně?“ vykulil Luky oči a pozoroval, jak vytáhl černovlasý kluk zpod rukávu hladkou hůlku. Několikrát s ní mávl ve vzduchu a během okamžiku byl Lukyho župan obsypaný drobnými hvězdami.

„Trošku jsem ti ho upravil. Víš, aby ostatní nekoukali, že jsi divně oblečený. Takhle tě můžu vydávat za svého bratrance z druhého konce světa. Tam je trošku jiná móda. Jo a abych nezapomněl, já jsem Mateo,“ podal mu ruku.

„Já jsem Luky,“ představil se Lukáš a hned se zeptal: „Ty mě nevrátíš zpátky do mého světa?“

Mateo se zarazil: „Já myslel, žes přišel kvůli škole kouzel. A taky…“ maličko zaváhal a sklopil oči, „taky jsem si myslel, že bys mohl být můj kamarád. Já jich tady moc nemám.“

Jakmile slyšel Luky o škole kouzel, neváhal ani chvilku. Stát se opravdovým kouzelníkem – to je přece něco! A Mateo mu přišel jako fajn kluk. Jenomže si hned vzpomněl na rodiče a posmutněl: „Já bych se tady učil moc rád, ale přišlo to tak nějak… náhle. Ani jsem se doma nerozloučil.“

„Tak jestli tě trápí jenom tohle, tak buď v klidu,“ řekl Mateo a zalistoval knihou. „Tady je obrázek zrcadla, vidíš? Stačí ho jen přeleštit rukou, pomyslet na toho, s kým se chceš setkat, a je to!“

Luky si vzal knihu do ruky, pomyslel na rodiče a rukou pohladil obrázek zrcadla. V tu chvíli v něm uviděl maminku s tatínkem, kteří ještě spali. Teď je přece budit nebudu, zavrtěl hlavou. Knihu zavřel a spolu s novým kouzelnickým kamarádem šel objevovat kouzelnický svět, který ho tolik lákal.

Brzy ale zjistil, že kouzelníci, kouzelnice, mágové i čarodějky jsou vlastně tak trošku stejní jako lidé. Jedni milí, jiní zamračení, další skromní nebo s nosem trošku nahoru.

Když prvně uviděl hlouček dospělých, maličko se uchichtl. Vypadalo to totiž, jako by se chystali na maškarní ples. Měli dlouhé tmavé pláště poseté mnoha třpytivými hvězdami či symboly. Kloubouky, které zdobily jejich hlavy byly prapodivných tvarů a z širokého rukávu každému vykukovala kouzelnická hůlka. Boty měli špičaté stejně jako někteří své nosy. Luky si musel připomínat, že tahle se tady prostě chodí a sám byl rád, že ve svém županu až tolik nevyčnívá.

Kluci a holky měli oproti dospělým pláště kratší. Klobouky neměli vůbec – prý si je musí vysloužit v kouzelnické škole za dobrý prospěch a skvěle provedená kouzla na konci druhého ročníku. Hůlky však mnozí z nich svírali v rukou a navzájem se bavili různými kouzly.

Luky na ně zíral s otevřenou pusou. Mateo se zasmál: „Ty koukáš, jako bys nikdy opravdová kouzla neviděl.“

„Na vlastní oči ještě nikdy,“ přiznal Luky.

„A jak tedy vypadají kouzla lidí?“ vyzvídal Mateo.

„Ony jsou to spíš takové triky, víš. Kdybych tu měl balíček karet, nebo třeba minci a pár barevných šátků, ukázal bych ti to. Ale takhle…“ pokrčil Lukáš rameny.

Mateo se zahihňal, mávl hůlkou a v té chvíli měl Luky vše, co ke svému kouzlení potřeboval, a tak začal kouzlit tak, jak se to naučil.

Teď zase koukal s otevřenou pusou Mateo: „Tý jo, tohle jsou sice pouliční triky, jak se u nás říká, ale jsi fakt rychlý. A ještě ke všemu je super, že nepotřebuješ hůlku.“

„A ty musíš mít hůlku, když chceš kouzlit?“ divil se Luky.

„No, na některá kouzla stačí jen zaklínadlo, ale díky hůlce jsou kouzla mocnější a taky s ní můžeš dělat to, co jinak nedokážeš. Třeba si vyčarovat létající loď,“ mrkl na Lukyho, shýbl se pro velký list ořešáku, který ležel na zemi a začal kolem něj kroužit kouzelnou hůlkou. Během chvíle se před chlapci vznášela menší loďka.

„Tak na co čekáš?“ zasmál se Mateo a naskočil do ní. Luky se nenechal dlouho pobízet a brzy oba pluli oblohou.

„To je paráda!“ zavýskl Luky a podíval se na svého nového kamaráda: „A tohle všechno mě naučí ve škole kouzel?“

Když viděl, jak Mateo přikyvuje, zasnil se: „To bude prima. Stanu se kouzelníkem a moje bezva parta si užije spoustu zábavy. A mamka s taťkou budou koukat.“ Zarazil se: „No jo, vždyť by na rodiče málem zapomněl. Určitě už o něj mají strach.“ Honem otevřel knihu, pohladil zrcadlo a už je viděl.

Maminka seděla u stolu v kuchyni a plakala. Tatínek přecházel kolem sem a tam a říkal: „To přece není možné. Náš Luky se nemohl jen tak vypařit. Vždyť byl poslední dobou tak veselý a měl kamarády. Ve škole to taky bylo dobré. Nerozumím tomu.“

„Ani já ne,“ vzlykala maminka, „vždyť on by přece jen tak neutekl. A kromě něj přece není pryč nic jiného.“

„Mami, tati,“ zavolal Lukáš a kdyby mohl, proskočil by zrcadlem domů, aby maminku objal. „Já jsem tady!“ Viděl, jak se rodiče zarazili a upřeně na něj hledí.

„Lukášku,“ zajíkla se maminka, „tobě se něco stalo? Vždyť vypadáš jako duch.“ Znovu se rozplakala.

„Počkej, mami, nebreč! Já jsem v pořádku. Jen jsem se dostal do světa plného kouzelníků. Ale nemějte strach, na chvilku tu budu chodit do školy kouzel a uvidíte, že budete rádi, jaký je ze mě kouzelník.“

„Ale vždyť ty už kouzelník jsi,“ nechápala maminka, „vrať se domů.“

„Promiň, mami, ale já nemůžu. Mám vás rád a moji partu taky, ale tolik tu chci zůstat,“ sklopil oči, „nebude to ale na dlouho. A taky tady mám kamaráda, a ten se tu o mě postará.“ Lukáš natočit knihu směrem k Mateovi: „Vidíte?“

Maminka se podívala na tatínka. Vždyť teď to u nich bylo jako v pohádce o Zemi za zrcadlem. A jejich syn je na místě, které snad ani neexistuje…i když, Luky je právě tam na druhé straně zrcadla.

Rodiče nakonec svolili. Podmínkou však bylo, že se jim Luky musí každý den alespoň na chvíli ukázat, aby věděli, že je v pořádku.

„Platí,“ zavýskl Luky, „jste skvělí! Díky moc!“ zamával, zaklapl knihu a vydal se vstříc novému dobrodružství.

 

Od té doby se rodičům zjevoval jako mlhavý přelud každého večera. Vyprávěl jim o světě plném kouzel a také o škole, kde se na něj zase dívají skrz prsty. Kromě Matea, který je jeho kamarád.

„Myslí si o mě, že se čarovat nikdy nenaučím, ale já dnes zvládl své první kouzlo a Mateo říká, že dělám pokroky. A jestli tento měsíc udělám zkoušku, získám svoji kouzelnickou hůlku,“ řek jednou nadšeně Luky, a pak se zeptal: „A co Jindra, Maty, Verča a Filda? Mají se dobře?“

„Asi ano,“ už jsem je dlouho neviděla,“ odpověděla maminka. „Jindra dřív zašel i k nám domů, aby se zeptal, jak se máš, ale asi toho teď má ve škole hodně. A možná se mu stýská, stejně jako nám,“ dořekla maminka a posmutněla: „My už bychom tě měli taky rádi doma.“

„Však se dočkáte,“ chlácholil rodiče Lukáš a snažil se, aby z něj měli radost. I když ho opravdické kouzlení moc bavilo, chyběly mu jeho kouzelnické triky. Tajně je dělat mohl, ale když ho při nich někdo uviděl, hned se začal posmívat, že je Lukáš jen obyčejný pouliční šašek a na škole kouzel nemá co dělat.

Tohle Lukyho trápilo. Mateo byl sice dobrý kamarád, ale ani když ho v kouzlení povzbuzoval, nebylo to takové jako dřív. Do školy chodil o ročník výš a připravoval se na první velké zkoušky, v nichž by měl získat kouzelnický klobouk. Měl tedy na Lukyho míň času.

I přesto, že Lukáše chválili někteří z profesorů, ve třídě se pořád necítil dobře. A tak často přemýšlel o návratu domů. Jednoho večera se tak svěřil Mateovi.

„Víš, já chtěl být vždycky doopravdický kouzelník. Jako v pohádkách, které se v našem světě vypráví. Myslel jsem si, že je to něco skvělého, a že až budu umět kouzlit, všichni na mě budou hledět s úžasem.“

„Vždyť to taky ano,“ usmál se na něj Mateo, „copak to tak není?“

„Hmm, je,“ přisvědčil Luky, „ale já tohle už zažil. A nemusel jsem umět opravdová kouzla. V mém světě stačí pouliční triky – jak tady mnozí říkají mému kouzlení. A když je umím vážně skvěle, oči mých diváků jsou nejen plné úžasu, ale také radosti. Teď už dobře vím, kam patřím. Rozloučíme se.“

Mateo maličko posmutněl. Lukáše měl rád. Byl to fajn kluk. Veselý, přímý a vždy ochotný pomoci. Také ale dobře věděl, že Luky v jejich světě přestává být šťastný a čím dál víc touží být zase doma. Přistoupil tedy k němu, podíval se mu do očí a řekl: „Já myslím, že se nemusíme loučit nadobro.“ Usmál se a podal Lukymu malou krabičku - velikou tak akorát do kapsy.

„Co v ní je?“ vyzvídal Lukáš.

„Až se budeš chtít setkat, krabičku otevři. Však uvidíš,“ mrkl na něj Mateo, a potom pokýval hlavou: „Čekal jsem, že už brzy nastane čas, kdy se budeš chtít vrátit. Vidím, že ti svět lidí chybí.“

„Hlavně naši a moje parta kamarádů. Vím, že tu mám tebe a jsem opravdu moc rád, že jsem tě potkal, ale tak nějak se mi stýská po životě obyčejného kluka,“ odvětil Luky a zadíval se na Matea: „Dokážeš mě vrátit do chvíle, než jsem otevřel kouzelnou knihu?“

„Ale to přijdeš o kouzelnickou hůlku, kterou jsi tady získal a pravděpodobně si nevzpomeneš ani na žádné zaklínadlo a kouzlo,“ vyhrkl Mateo.

„S tím jsem trošku počítal,“ usmál se Luky. „Já budu raději jen ten pouliční kouzelník, který dělá radost všem okolo. A hlavně…rád bych, aby mamka s taťkou nikdy neprožili ten smutek, když jsem zmizel.

Mateo přikývl: „Dobrá. Musíš mi ale slíbit, že kouzelnou knihu už neotevřeš a necháš ji ležet na svém stole v pokoji.“

Teď přikývl také Lukáš. Ještě jednou se podíval na černovlasého chlapce v krátkém plášti posetým hvězdami. „Díky. A ať ti tvůj nový kouzelnický klobouk sluší,“ zašeptal a pevně sevřel malou krabičku.“

Mateo otevřel kouzelnou knihu, nalistoval v ní obrázek kovaných dveří, zadrmolil nějaké zaříkadlo a jiskřící hůlkou se dotkl kliky. Dveře se pootevřely. Tak jako před časem, ucítil Lukáš i nyní vítr ve vlasech a brzy se točil ve větrném víru. „Cvak,“ ozvalo se zaklapnutí dveří, a kromě Lukyho zmizela také kouzelná kniha.

 

Když Lukymu uprostřed noci zapípal budík, rychle po něm sáhl. Potom se podíval směrem k oknu. Je to dobré. Měsíc osvětluje parapet a vypadá, že svítí dost jasně. Oblékl si tedy župan, vzal knihu a šel s ní k oknu. Pohladil symboly na jejích deskách. V tom okamžiku měl pocit, že tohle už jednou zažil. Posadil se a přemýšlel. No jo, bylo to jako ve snu. On, svět kouzelníků a Mateo. Najednou ucítil v kapse županu něco tvrdého. Vstal a namatal malou krabičku.

„Tak to nebyl sen?“ vykulil oči a koukal na ni. Po chvíli se usmál a řekl: „Moc dobře vím, co jsem slíbíl.“ Pohladil hřbet knihy a položil ji zpět na stůl. Potom si lehl zpátky do postele.

Ve chvíli, kdy mu víčka těžkla pod novým přílivem spánku, jakoby zahlédl mihotající se postavu u svého stolu. Vzala si knihu a zmizela. „Mateo,“ zašeptal Luky a usnul.

 

Nedělní ráno a jasná obloha slibovali všem velmi pěkný a příjemný den. Maminka s tatínkem většinou nechali Lukyho pospat. Vždyť ranního vstávání měl přes týden dost a dost. Dnes je však čekalo překvapení. V kuchyni voněly čerstvě upečené lívance. Na stole stály tři šálky čaje a od plotny se na rodiče usmíval Luky.

„Co se stalo?“ divil se tatínek, „něco slavíme?“

„Že bych na něco zapomněla?“ zajíkla se maminka honem přemýšlela, co je dnes za den.

„Nezapomněla,“ zazubil se na ni Luku, „ale slavíme. Tedy já slavím. Že mám tak prima mamku a taťku. Tak pojďte honem, než vám to vystydne,“ pobídl překvapené rodiče a usadil je u stolu.

Maminka s tatínkem na sebe chvíli zaraženě koukali. Když si k nim ale Lukáš přisedl, maminka se usmála: „Tak takovouhle snídani si nechám líbit. Co ty na to, tatínku?“

„Rozhodně je to moc milé překvapení,“ přikývl tatínek, „ale kdyby to tak bylo každou neděli už by to nebylo tak kouzelné jako dnes.

„To máš pravdu, tati,“ ozval se Luky a dodal: „Odpoledne bych potřeboval cvičit na vánoční vystoupení. Mohli byste mi udělat diváky?“

„S radostí,“ usmála se maminka, „vždyť nejsou kouzelnější chvíle, než pozorovat mého skvělého čaroděje v akci.“

„A mohl bych pozvat také své kamarády? Kluci by si konečně zkusili roli asistentů a Verča kouzlení miluje,“ zeptal se Luky.

„Jestli myslíš tu tvoji čtyřčlennou partu, díky které jsi letos jako sluníčko, tak je moc rádi uvidíme,“ řekli rodiče.

„Tak přesně tu myslím. Moje skvělé kamarády. Moji BEZVA PARTU,“ usmál se Luky.

 

Odpoledne bylo opravdu kouzelné. Lukyho triky si všichni moc užívali stejně jako odpolední povídání u sladkého koláče, který upekla maminka. Lukáš zářil ještě víc než obvykle. Měl kolem sebe ty, které má rád. Nemusel si na nic hrát, byl sám sebou. Obyčejným klukem, který umí prostě jen tak trošku neobyčejně kouzlit. Teď už věděl, že víc nepotřebuje. Vždyť má báječné rodiče, skvělé kamarády, svoje lidské čarování a…

…a taky jednoho prima kamaráda mezi opravdickými kouzelníky.

 .....................................................

A malá krabička, kterou mu dal Mateo? Tu měl dobře schovanou ve svých pokladech. Kdykoli se chtěl s mladým kouzelníkem setkat, vzal ji do dlaní, otevřel a…

 

…a je teď už jenom na Tobě, co v ní uviděl, a jak bude celý příběh pokračovat😊.