Anděl strážný (20. 9. 2020)


Anděl strážný

Slunce pomalu sklání svoji zlatou hlavu níž a níž. Červánkové peřinky s fialkovým nádechem lákají zářivého poutníka k odpočinku.

Také v malé chaloupce na konci vesnice se v malém pokoji chystá k spánku Vlaďka. Babička sedí u její postele a čte jí pohádku na dobrou noc. Dnes je o dvou dětech, které se ztratily mamince na procházce lesem. Vlaďka poslouchá se zatajeným dechem. Spolu s dětmi v příběhu se bojí každičkého zahoukání. Má slzy na krajíčku, když děti se slzami v očích sedí na velikém pařezu a oči se jí rozjasní v okamžiku, kdy k nim přiletí malá červenka, popadne jednoho z nich za kabátek, a nakonec jim pomůže najít cestu až k mamince.

„To měly děti štěstí, že potkaly tak chytrého ptáčka,“ oddechla si Vlaďka, když babička dočetla.
„Snad nad nimi bděl také jejich anděl strážný,“ podotkla babička.
„Myslíš takový, jako je tamhle na obrázku?“ zeptala se Vlaďka a ukázala na obrázek na stěně. Byly na něm namalované děti, které přechází přes lávku nad řekou a za nimi stál anděl. Měl modré šaty, velká bílá křídla a v obličeji spoustu něhy a lásky.
„Ano, třeba zrovna takový,“ řekla babička a zadívala se na obrázek. Byl hodně starý. Měla ho v pokoji už když byla malá a moc ráda se na něj dívala. Připomínal jí chvíli, kdy ona sama byla v nebezpečí a jako zázrakem se jí nic nestalo.
„Babi,“ přerušila ji ze zamyšlení Vlaďka, „ty věříš, že anděl strážný existuje?“
„Ano,“ přikývla babička, „myslím si, že každý máme svého anděla strážného, který na nás dává pozor, má nás rád a snaží se nám poradit. Jenomže ne vždy jeho slova slyšíme.“
„A ty už jsi svého anděla někdy slyšela?“ byla zvědavá Vlaďka.
„Slyšela, i když to vlastně nebyla slova. Byl to spíš pocit hluboko ve mně,“ vysvětlila babička.
„A co ti říkal?“ zajímala se dál vnučka.
„Abych si dala pozor a neschovala se pod sněhový převis ve svahu nad rybníkem,“ vzpomínala babička.
To už Vlaďka seděla na posteli, držela babičku za ruku a s vykulenýma očima se zeptala: „A poslechla jsi?“
Babička se zadívala nejdříve na obrázek s andělem, pak na vnučku a začala vyprávět: „Naštěstí jsem poslechla. Bylo to už hodně dávno, ale někdy mám pocit, jako by to bylo dnes. S kamarády jsme si v zimě často hráli u rybníka. Klouzali se na pevném ledě, stavěli si hradby, za kterými jsme měli zásobárnu sněhových koulí a zároveň útočiště, když jsme se koulovali. Také jsme si často hráli na schovávanou a moje nejoblíbenější místo bylo pod sněhovým převisem ve svahu u okraje rybníka. Nafoukaný sníh tam vytvořil malou jeskyňku se sněhovou stříškou, na které byly často malé rampouchy. Vypadaly jako jemné třásně na bílých šatech.
Jednou jsme si opět hráli na schovávanou. Bylo to na konci zimy, kdy bylo tepleji a nadýchaný sníh pomalu těžkl. Já jsem se chtěla schovat pod převis, ale měla jsem pocit, jako by mě něco nechtělo pustit. Kroky mi ztěžkly a v hlavě mi začalo hučet. Srdce mi začalo silně tlouct a mě napadlo, že schovat se tam není vůbec dobrý nápad. A tak jsem se schovala za nedaleký strom.
Když mě pak můj kamarád Lojzík hledal, šel nad převisem, uklouzla mu noha a spolu s těžkým sněhem sklouzl až na led rybníka. Ten začal praskat a Lojzík měl veliké štěstí, že byla blízko Boženka, která ho chytla za ruku a stáhla ho na břeh. Kdyby na ledě zůstal, určitě by se propadl a kdo ví, jak by to s ním dopadlo.“

To už Vlaďka nevydržela: „Babi! A kdybys byla pod tím převisem ty, tak by tě sníh zasypal a možná byste spadli na led spolu.“
„Spadli a s největší pravděpodobností bychom se oba propadli do vody,“ přikývla babička.
„To jste teda měli štěstí,“ oddechla si Vlaďka.
„A taky velikou ochranu andělů strážných,“ dodala babička a mrkla na vnučku.
„Takže já mám taky anděla strážného?“ zajímala se Vlaďka.
„Já věřím, že ano,“ přikývla babička.
„A viděla jsi ho někdy?“ ptala se dál vnučka.
„Ne,“ zavrtěla hlavou babička, „ale několikrát jsem s ním zkoušela mluvit. Vlastně spíš jsem zkoušela, jestli mě slyší.“
„A jak jsi to udělala?“ nechápala Vlaďka.
Babička se pousmála: „Mluvila jsem s ním, jako s kamarádem, a pak jsem ho poprosila, ať mi dá nějaké znamení, že mě slyší. Jednou se mi stalo, že i když jsem byla doma a nikde nebylo otevřené okno, foukl mi jemný větřík do tváře. Jindy se v tu chvíli z pod mraků prodralo sluníčko a zasvítilo na mě svým paprskem a jednou v kostele, se dokonce začalo z kůru snášet malé peříčko. Jak se tam dostalo, nevím. Možná, že vše byla jen náhoda, ale já věřím, že mi tak můj anděl strážný dal vědět, že je mi nablízku, a že mě slyší.“
„Tý jo, to je neuvěřitelné,“ divila se vnučka. „A vážně jsi ho nikdy neviděla?“
„Ne,“ řekla babička, „ale často si ho představuji. Zavřu oči, začnu s ním mluvit a vidím štíhlou vysokou postavu v zářivém rouchu s usměvavou tváří. Jde z ní klid a láska.“
„Tak to můj anděl by měl pořádná křídla, aby mě s nimi mohl zakrýt, taky by byl celý duhový, veselý a s dlouhými vlasy, které by mu vlály ve větru,“ zasnila se Vlaďka.
„Třeba takový je,“ mrkla na ni babička. Pohladila vnučku po vláscích a popřála jí dobrou noc.

Vlaďka nemohla dlouho usnout. Přemýšlela o všem, co babička říkala. Pak zavřela oči a poprosila: „Jestli jsi opravdu se mnou, můj andílku strážný, prosím, zkus mi ukázat, jak vypadáš.“ Pak začala odříkávat modlitbičku „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…“ a než stačila vyslovit poslední slova, usnula.
Ve snu viděla sama sebe na veliké louce u rybníka. Slunce ozařovalo celou krajinu a při pohledu na barevné květy kolem jí bylo moc hezky. Najednou se však obloha zatáhla, zablýsklo se a začal foukat silný vítr. Vlaďka se stulila do klubíčka a celá ustrašená čekala, co se bude dít. Za okamžik se kousek oblohy rozjasnil, jemný sluneční paprsek ozářil kousek rybníka a po něm k Vlaďce kráčela zářivá postava. Dívka zbystřila. Postava byla oděna v jemných bílých šatech ozdobených duhovou stuhou, dlouhé vlasy jí splývaly podél těla, oči měla něžné a z tváře jí zářil klid.
„Můj anděl strážný,“ zašeptala dívka a teprve nyní si všimla velikých křídel, které se nad ní naklonily jako měkoučká stříška. Anděl k ní vztahoval ruce. Vlaďka do nich vložila ty své. Postavila se.
Všude kolem foukal vítr, duněl hrom a jeden blesk stíhal druhý. V andělově zářivém objetí však byl pokoj a mír. Dívka se cítila nesmírně šťastná a zadívala se andělovi do tváře. On se na ni usmál, a aniž by pohnul rty, ozvalo se: „Jsem Tvůj anděl strážný. I když o mě nevíš, jsem stále s Tebou. Bdím nad Tebou každým okamžikem. Mám tě rád.“
Vlaďka v celém těle cítila krásnou lehkost a v srdci lásku. Pak ji anděl vzal do náruče a zanesl si do její postele v babiččině chaloupce. Ještě jednou se setkaly jejich pohledy a ona znovu uslyšela: „Jsem stále s Tebou.“

Když se Vlaďka ráno probudila, přemýšlela nad zvláštním snem. Pak si vzpomněla na babiččino včerejší povídání a zašeptala: „Můj andílku strážný, prosím, ukaž mi, že jsi se mnou.“
V ten okamžik ucítila jemné zašimrání za krkem. Měla pocit, jako by ji tam někdo lechtal peříčkem. Zasmála se: „Jsi tady, už to vím!“ Zvesela vyskočila z postele a utíkala za babičkou, aby jí řekla o krásném snu a jejím andělu strážném.


Žádné komentáře:

Okomentovat