DIA příběh aneb pro radost a povzbuzení (nejen) dětí s cukrovkou (2023)

DIA příběh 

aneb vyprávění pro radost a povzbuzení (nejen) dětí s cukrovkou

(Tento příběh jsem napsala na konci února 2023 pro sedmiletou holčičku, které zjistili cukrovku. Věřím, že přinese radost nejen jí, ale také spoustě dalších čtenářů.)

PRVNÍ  SETKÁNÍ

Jindra otevřel dveře. Když vstoupil do chodby, ucítil vůni nemocnice. Nebyla to naštěstí taková těžká nepříjemná vůně, kterou zná z čekárny pana zubaře. Byla to spíš vůně svěží, rozjásaná a on kráčel chodbou vesele vpřed.

Možná, že to bylo světlými stěnami, na kterých byla spousta barevných obrázků, nebo těmi velikými okny ve výklenku, kde čekávali s maminkou na paní doktorku. V každém případě mu tady bylo dobře.

 

Zdravotní sestra Alenka, která šla proti němu, se na něj mile usmála: „Ahoj Jindro, už se těším, až mi povyprávíš, jak dopadl zápas.“

Jindra jí úsměv oplatil: „To se máte na co těšit!“ Pak mu přelétl po tváři maličký stín a on honem přemýšlel, jestli si do batůžku nezapomněl přibalit medaili. No, však se za chvíli podívá.

 

Když vešel do prosvětleného výklenku s židlemi, první, co uviděl byla velikánská barevná mozaika na stěně. Dnes byla ještě hezčí než obvykle, protože na ni skrz veliká okna svítilo sluníčko. Na mozaiku se Jindra moc rád díval. Vždycky ho uklidnila a rozveselila.

 

Pak mu pohled sklouzl na protější stranu. Na židlích tam seděli rodiče s holčičkou. Ta se choulila k mamince a bylo vidět, že nedávno plakala.

„Dobrý den,“ pozdravil Jindra a posadil se tak, aby viděl na mozaiku. Potom po očku koukl po dívence a pomyslel si: „Asi je tu nová. To se pozná hned. Bledá, smutná.“

Sám si vzpomněl, když tady seděl poprvé. Všechno viděl jako v nejčernějším filmu. On ale nebrečel. To jeho maminka měla slzy v očích a tatínek byl ustaraný. On byl nazlobený. Nazlobený na celý svět.

 

Bylo mu sedm, když mu zjistili cukrovku. Nebylo to nic příjemného. Hodně pohubl, byl bledý jak stěna a pobyt v nemocnici mu taky na veselosti moc nepřidal, i když se všichni kolem něj snažili být usměvaví a dodávali mu odvahu. Chtělo se mu tenkrát křičet, že on tuhle blbou nemoc mít nechce a ať si ji za něj vezme někdo jiný.

Teď se musel sám sobě zasmát. Po těch pěti letech už je to úplně jiné. Zvykl si on i jeho rodina. A vlastně časem zjistil, že na tom není tak špatně. Může přece dělat to, co ostatní, jen se musí maličko víc hlídat. Ale to píchání inzulínu byl pro něj ze začátku veliký strašák. A teď? Teď už si zvládne dát injekci sám. Dřív mu v tom ale pomáhala maminka.

 

No jo. Maminka. Kde vlastně je? Řekla, že si vezme věci z auta a přijde za mnou. Pak si vzpomněl na batoh. Rychle ho otevřel a začal hledat medaili. Jako první nahmátl plyšového medvěda.

Ve chvíli, kdy ho Jindra dostal, byl nádherně bílý, a tak ho pojmenoval Cukřík. Vlastně mu dal jméno tak trošku i podle své nemoci a toho, že si musel na cukr dávat pozor. I když už si s plyšáky dávno nehrál, Cukříka nosil stále s sebou.

Na začátku nemoci mu totiž tenhle oblíbený plyšový méďa moc pomáhal. Když Jindra potřeboval, popovídal mu všechno, co ho trápilo, a často se na něj tulil. Dodával mu vždy pocit kamarádství a bezpečí. Časem si s ním hrál taky na to, že Cukřík dostal cukrovku a on, stejně jako zdravotní sestra Alenka, mu (jako) měřil tlak a odebíral krev. Vždycky ho hladil, povzbuzoval a chválil, jak je šikovný.

Za méďou Cukříkem trčel roh sešitu. Byl docela dost pomačkaný a bylo vidět, že už je starší. Jindra ho tehdy dostal od paní doktorky a ze začátku si do něj zapisoval, kolik mu maminka píchla inzulinu, jakou má glykémii, co během dne dělal, jedl, a tak. Byl to vlastně takový deník. Podle něho pak paní doktorka mámě a tátovi radila, co by mohli udělat jinak, a také on se časem naučil přemýšlet o tom, jak spolu souvisí jídlo, inzulin a pohyb.

Sešit už sice dávno nepotřeboval, ale tak nějak k němu pořád patřil a jemu ho bylo líto vyhodit. No, však mu v batůžku moc nezavazí.

No jo, ale kde je ta medaile? Jindra pátral dál. Svačina, pití, taštička s inzulinem, dva cukrové bonbony jako taková malá sladká pojistka, kdyby měl náhodou málo cukru, propiska…a medaile.

Uff. Vzal si ji. Oddechl si a pověsil si ji na krk. To, aby sestřička Alenka hned věděla, že se jeho týmu dařilo.

„Ty sis vzal s sebou medaili?“ divila se maminka, která právě přicházela. Pozdravila ostatní a sedla si vedle Jindry.

„No jo, musím přece sestřičce ukázat, že jsme to vyhráli,“ řekl Jindra vesele.

 

Zdravotní sestra Alenka také právě přicházela. Medaile si však ani nevšimla. Šla totiž rovnou za bledou dívenkou: „Tak Lucinko, podíváme se na tebe a s maminkou a tatínkem se domluvíme, co a jak. Pojďte,“ pobídla všechny.

Potom se zastavila u Jindrovy maminky a omlouvala se: „Nezlobte se, ale budete čekat o něco déle. Lucinka je tady nová a vypadá, že se nám to maličko protáhne.“

„To nevadí,“ usmála se na ni maminka, „s námi jste to poprvé také neměli jednoduché.“

Sestřička na Jindru spiklenecky mrkla a mamince odpověděla: „Ono to není pro nikoho jednoduché. Úplně chápu, že někteří pláčou, jiní se zlobí nebo vůbec nemluví.“

„A jéje,“ pomyslel si Jindra, „už je to 5 let, co tady byl poprvé a sestřička si pořád pamatuje, jak se tehdy vztekal a nechtěl si s nikým povídat. Co teprve paní doktorka. No co, teď už je přece v pohodě a paní doktorka ho vždycky chválí, jak je šikovný. Snad se na něj tedy už nikdo nezlobí.“

Maminka ho pohladila po vlasech. Také ona si teď vzpomněla, jak těžké pro všechny bylo zjištění, že je Jindra diabetik. V okolí nikoho takového neměli a všechno pro ně bylo nové. Naštěstí to zvládli díky doktorům i rodičům jiných diabetiků, se kterými se tenkrát spojili, a prosili je o radu.

 

Ze vzpomínek ji vyrušila sestřička Alenka: „Nevadilo by Vám a Jindrovi, kdybych si ho vzala na odběr krve a měření tlaku už nyní a ta malá holčička by se na něj dívala? Je dost ustrašená a Jindra je takový veselý kluk.“

Maminka přikývla: „Jestli to nevadí Jindrovi a myslíte, že by to pomohlo, tak klidně.“ Jindra šel tedy do místnosti, kde měla svoje pracoviště zdravotní sestra.

 

STRACH

Maminka s holčičkou seděly u okna. Dívenka plakala a nechtěla se maminky pustit: „Já už nechci žádnou injekci. Bolí to.“

Maminka ji pohladila: „Já vím, ale ty jsi šikovná holka, uvidíš, že brzy bude všechno v pořádku.“

Jindra se posadil ke stolu s tlakoměrem. Už už se nadechl a chtěl něco říct, ale pak se zarazil.

„Podívej, Lucinko,“ ukázala sestřička Alenka na tlakoměr, „tohle ti neudělá nic špatného. Tady tenhle rukáv navlékneme Jindrovi na ruku, pořádně napumpujeme a budeme poslouchat, jak mu bije srdíčko. Tohle přece už znáš, ne?

Když se začal rukáv tlakoměru s hlasitým vrněním nafukovat, Lucinka se maličko uklidnila. Potom ale zahlédla o kousek dál injekční stříkačku a znovu se chytla maminky.

 

„A teď to maličko zabolí, ale musí to být,“ řekl Jindra směrem k Lucince, když viděl, jak se dívá na sestřičku Alenku, která se chystala na odběr krve.

„Maličko? To myslíš vážně?“ špitla Lucinka a po chvilce dodala: „Jenomže mě to bolí víc než maličko.“ Začala poplakávat.

„Neboj,“ chlácholil ji tatínek, „vidíš tady Jindru, jak je statečný.“

„Ale nebýval jsem,“ přiznal Jindra nahlas a pokračoval: „Ono je úplně normální, že máš strach. Já ho taky měl. A hodně dlouho. Jenomže časem si zvykneš, víš?“

„Myslíš to vážně? Pořád to přece bolí!“ zajíkla se Lucinka.

„Bolí. Vždycky to bude bolet, ale já mám pocit, že míň a míň. Nebo je to možná proto, že už nemám strach, a beru to jako součást každého dne. Bez inzulinu by mi nebylo dobře a vím, že ho potřebuju, abych se mohl normálně najíst a měl tak sílu jezdit na kole, chodit s klukama na fotbal a tak.“

Potom se na chvíli zamyslel, a pak se podíval na Lucinku: „Znáš ten pocit, když po létu přichází podzim a zima?

Já miluju, když můžu v létě běhat po zahradě bosky, jsem jen v tričku a kraťasech nebo prostě jen tak skočím do bazénu. Jenomže na podzim a v zimě na sebe musím dávat čím dál víc oblečení, teplé boty a už se cítím divně. Ty ne?“

„To jo. A nejhorší jsou punčocháče. Na ty si vždycky zvykám hodně dlouho,“ zareagovala Lucinka, kterou Jindrova slova zaujala.

„Přesně tak, ono je to vlastně i tak trošku nepříjemné. Ale na konci zimy mi to už tak divné nepřijde, protože jsem si zvykl,“ pokračoval Jindra.

„To je pravda,“ přikývla dívenka.

Jindra se na ni usmál: „A takhle je to i s cukrovkou. Ono je to ze začátku hodně nepříjemné. Já to znám. Taky jsem si nejdřív myslel, že si nezvyknu, ale teď už je to v pohodě.“

Lucinka se na něj podívala, a pak vzhlédla ke zdravotní sestře, která oba po očku pozorovala: „Tak já už bych si taky nechala změřit tlak i vzít krev. Ale mohla by mě držet maminka za ruku a mohl by tady zůstat Jindra?“

Otočila se na chlapce a poprosila: „Víš, že bys mi při tom něco povídal, abych se tolik nebála. Třeba o té krásné medaili, co máš na krku.“

„No vážně, ty máš medaili a dokonce zlatou,“ zahlaholila zdravotní sestra a hned si ji začala prohlížet, „to jsi teda pašák.“

 

„Tady je nějak veselo,“ řekla paní doktorka, která právě vstoupila do dveří. „A hele, Jindra. Tak to se ani nedivím,“ usmála se na něj.

Potom se domluvila s Lucinkou, že tady s Jindrou, maminkou a sestřičkou počká. Ona si zatím promluví s tatínkem. Až bude mít Lucinka krev odebranou, přidá se k nim i maminka.

Lucinka teď byla mnohem klidnější, a když Jindra začal vypravovat, jak si se svým týmem užil skvělý florbalový zápas, a že dal dokonce čtyři góly.

Maminka se na obě děti usmívala, držela svoji dcerku za ruku a Jindra vyprávěl tak nadšeně, že ji braní krve ani moc nebolelo. Představovala si totiž, jak je Jindra ve žlutém dresu s číslem deset a prohání se tělocvičnou se svojí florbalovou holí.

 

„No vidíš, jak jsi to dobře zvládla,“ pochválila Lucinku sestřička a pohladila ji po vlasech, „teď si tady ještě chvilku posedíš, než si tě zavolá paní doktorka, maminku pošleme do ordinace a ty, Jindro, už můžeš za svojí maminkou.“

„A nemohla bych taky na chodbu?“ zeptala se nesměla Lucinka. Zdravotní sestra se podívala na Lucčinu maminku. Obě viděly, jak Lucinka s chlapcem ožila, a tak její maminka svolila a sestřička Alenka k tomu dodala: „Když nebudete vyvádět žádnou neplechu a tady slavnému florbalistovi to nevadí, můžeš jít s ním. Já si nechám otevřené dveře. Ale kdyby někomu z vás nebylo dobře, hned za mnou přijďte!“

 

ČEKÁNÍ  NA  ALEŠE

„Aleš ještě nepřišel?“ vyptával se Jindra maminky hned, jak k ní přišli. Maminka zavrtěla hlavou.

„To nevadí, však on se brzy ukáže,“ řekl a ukázal na dívenku a mamince ji představil: „Vedu si kamarádku. Jmenuje se Lucka.“

Maminka Lucinku pozdravila a usmála se na ni. Děti si sedly a Jindra vysvětloval: „Víš, dnes tady za mnou má přijít můj kamarád Aleš. Bydlí tady ve městě a je taky diabetik. Ale mnohem déle než já.“

„Potkali jsme se na táboře. On byl sice můj vedoucí, ale teď je to můj velký kamarád. Hodně mi tehdy pomohl. Já byl totiž opravdu naštvaný na to, že jsem dostal cukrovku, ale díky němu jsem pochopil, že to není konec světa. Že můžu dělat to, co ostatní děti, jen se musím víc hlídat a pozorovat.

Pro mě bylo asi nejhorší to, že jsem nemohl jíst, kdy jsem chtěl, a kolik jsem chtěl. Já mám prostě jídlo strašně moc rád,“ poplácal se po břiše a dodal: „ale už jsem si zvykl. A když mám na něco chuť, tak si vezmu kousek zeleniny. Přišel jsem na to, že taková mrkev, paprika nebo třeba i fenykl jsou sladké a dobré. A je super, že si je nemusím počítat.“

„Ty u toho počítáš matematické příklady?“ divila se Lucinka.

Jindra se zasmál: „Ne, příklady do matematiky u toho nepočítám, i když ono to vlastně s matematikou souvisí, protože počítat umět musíš. Víš, skoro každé jídlo má v sobě nějaké sacharidy. Jednoduše bychom mohli říct cukry. Některé jich mají více, jiné méně. Proto si vždy musím vypočítat, kolik toho můžu sníst, aby mi bylo dobře a tělo to s pomocí inzulinu dobře zvládlo.“

„Aha,“ přikývla Lucka, „tak tohle zatím dělá moje maminka. Před každým jídlem mi zváží pečivo, ovoce, brambory a já toho víc sníst nemůžu.“

„Až ti bude líp, taky se to naučíš,“ řekl Jindra, „a časem už ani váhu potřebovat nebudeš, protože si svoji porci odhadneš.“

Pak vstal a pobídl Lucku, ať jde s ním.

Nejdříve ji provedl chodbou a ukázal jí obrázky, které se mu moc líbí. Nakonec se zastavili u mozaiky a prohlásil: „Tenhle obraz z kousíčků sklíček je ale stejně nejhezčí, co myslíš?“

Lucinka přikývla, a pak ukázala na Jindrovu paži: „Co to tady máš? Vypadá to jako velký bílý žeton. Tohle budu mít taky?“

„To je senzor, který mi měří, kolik mám v krvi cukru,“ začal vysvětlovat Jindra a pokračoval: „Ty máš asi zatím jen glukometr, ale časem ti ho vaši určitě taky pořídí. Je super v tom, že si ho měním co 14 dní, takže nemám tolik rozpíchané prsty kvůli měření glykémie. A taky jde propojit s mobilem, takže když chci vědět, jakou mám glykémku, přiložím mobil a pípnu si ji. Podívej!“

Vytáhl mobil, otevřel aplikaci a píp. Už věděl, kolik cukru v krvi má.

„Jé, to je jako v obchodě,“ usmála se Lucinka, „když jsme s našima u samoobslužné pokladny, taky tak někdy pípám čárové kódy.“

Potom se ale zarazila: „A jak ti drží na ruce? To je tam napíchnutý?“

„Maličko ano,“ odpověděl Jindra, ale když viděl, jak Lucinka zbledla, řekl vesele: „Neboj, zrovna tohle je úplně v pohodě. Ono to vlastně drží hlavně díky lepící pásce, která na něm je. V kůži jen krátký tenoučký drátek a já vůbec necítím, že ho na sobě mám. Víš, ten aplikátor, kterým mi to na ruku maminka dává, vypadá jak takové velké razítko a taky to jako razítko zní. Nejdřív se spojí horní díl se senzorem, a druhým cvaknutím to mám během okamžiku na sobě. Někdy to trošku píchne, ale někdy se stane, že to vůbec nebolí.“

 

„Ahoj Jindro!“ ozval se za nimi zvučný hlas. Byl to Aleš. Bydlel tady ve městě a s Jindrou se domluvil, že za ním na chvilku do nemocnice zajde.

„Ahoj Aleši,“ přivítal ho Jindra nadšeně, „to jsem rád, že ti to vyšlo.“

„Přece bych nezmeškal příležitost na chvilku si s tebou popovídat,“ řekl Aleš, „a kromě toho, víš, co je nového?“ Vyhrnul si bundu a ukázal mu svoji novou inzulinovou pumpu.

„Super!“ vypískl Jindra, „a je fakticky tak dobrá?“ Potom se otočil na Lucinku, „Víš, to je pumpa, která Alešovi pumpuje inzulín do těla a on se tak nemusí píchat každý den sám. Maminka říkala, že mi taky jednu takovou pořídí, jestli budu chtít.“

„Ale až nebudeš tak zjančený,“ ozvala se maminka, „jinak bys jim taky mohl mít pořád vytrženou. Jsi někdy jak z divokých vajec.“

„No jo,“ zabručel Jindra.

Aleš se zasmál a podíval se na něj: „Já jsem zatím spokojený. Ale ono je to na každém, jestli ji chce nebo ne. Moje kamarádka Verča o inzulinové pumpě ani neuvažuje. Prý si nedokáže představit, že má na těle krabičku s hadičkou. A kromě toho je lektorka břišních tanců a často někde vystupuje, tak by ji to prý kazilo celkový dojem.“

 

Chvíli si ti tři povídali. Aleš s Jindrou nadšeně vzpomínali na loňský dia tábor a spoustu dětí, které tam Jindra potkal.

„Víš, většina z nich jsou diabetici, a je super, že máme něco společného. Občas si na naši nemoc postěžujeme, ale většinou si povídáme, co jsme zažili, do jakých kroužků chodíme. Kolikrát by ses i divila, jak jsou někteří akční,“ vyprávěl Jindra se zapálením své nové kamarádce.

Vtom je vyrušil hlas sestřičky Alenky: „Luci, můžeš za paní doktorkou.“

„Budeš tady až se vrátím?“ vyzvídala Lucka na Jindrovi.

„Jasně,“ přikývl Jindra, „já jdu za paní doktorkou až po tobě.“

PŘEKVAPENÍ

Lucinka zmizela za bílými dveřmi. Jindra se na chviličku zamyslel, a pak něco pošeptal mamince. Ta se na něj usmála: „Zkusím to zařídit.“ Pak vstala a zaklepala na sestřičku Alenku.

Brzy se vrátila s úsměvem na rtech: „Klaplo to. Můžeš pak Lucce říct, že se příště zase uvidíte.“

„Myslím, že bude mít radost,“ usmál se Jindra a dal se znovu do živého hovoru s Alešem.

 

Když z ordinace vyšla Lucinka s rodiči, už nebyla tak bledá a ustrašená. Paní doktorka byla moc příjemná a milá, a kromě toho byla Lucinka ráda, že tady potkala Jindru.

„Tak, a teď je řada na tobě,“ vybídla zdravotní sestra Alenka Jindru, „paní doktorka se nemůže dočkat, až jí ukážeš medaili.“

Jindra se usmál, rozloučil se s Alešem a Lucce pošeptal: „Maminka zařídila, že se při tvojí příští kontrole zase potkáme. Můžeš mi pak povědět, jestli už je ti líp, a jak si zvykáš.“

Pro Lucinku to bylo příjemné překvapení. Doširoka se usmála a řekla: „To bude prima! Děkuju!“

„Tak pojď, mami, musíme jít,“ podíval se Jindra na maminku.

„Běž napřed, já za chvilku přijdu,“ odpověděla mu maminka, a když zmizel Jindra za dveřmi ordinace, ještě chvíli si povídala s Lucčinými rodiči. A protože zjistila, že od sebe nebydlí moc daleko, domluvili se, že se o víkendu setkají.

Společně si popovídají, jak to zvládají, a pokud budou potřebovat, poradí jim. Lucčini rodiče byli moc rádi za její nabídku a také vzkázali Jindrovi, že moc děkují za rozveselení jejich dcerky. Také Lucinka byla nadšená a už se moc těšila na víkend.

 

 

NÁVŠTĚVA

Když nadešel čas návštěvy, přešlapovala Lucinka na chodbě a celá nedočkavá každou chvilku vyhlížela z okna, jestli už náhodou Jindra s rodiči nejde.

Brzy se dočkala. Když ale měla jít otevřít dveře, byla v ní malá dušička. Co když bylo v nemocnici vidět, jak moc předtím plakala, a Jindra si o ní bude myslet, že je ufňukaná holka? Co když už si s ní nebude povídat tak, jako na chodbě u obrázků?

Lucinku trápilo hodně věcí, ale také se na spoustu věcí chtěla Jindry zeptat, a tak doufala, že to bude stejně milé setkání jako v týdnu u paní doktorky.

Lucka se neměla čeho bát. Jindra byl veselý kluk a vůbec si o ní nemyslel, že je ufňukaná holka. Dobře věděl, jaké to je, když člověk dostane cukrovku. Je to hodně těžké. Na spoustu věcí si musíte zvyknout a není vůbec jednoduché několikrát denně nastavit dobrovolně nohu či břicho inzulinovému peru nebo polštářky prstu glukometru. Vůbec jí tedy nezazlíval, že plakala. Úplně to chápal a věděl, že taky Lucka si jednou zvykne a bude veselá, stejně jako on.

 

„Dobrý den,“ pozdravil způsobně ve dveřích Lucčiny rodiče a usmál se na Lucku: „Ahoj. Máte moc hezký dům.“

„Dík,“ řekla nesměle Lucinka.

Když se rodiče dětí pustili v obývacím pokoji do povídání o diabetu a všem, co je zajímalo, pozvala Lucka Jindru do svého pokojíčku. Ten byl rád.

Nebavilo ho pořád poslouchat dospělé, kteří se bavili o inzulinu, cukru, vážení jídla a dalších věcech, které souvisely s cukrovkou. Slyšel to snad už tisíckrát. Chápal ale, že to Lucčini rodiče slyšet potřebují. Budou pak zas o něco klidnější.

Kromě toho měl taky pocit, že se na něj Lucka dívá dost zvědavě, a tak budou mít alespoň klid si taky popovídat.

„Tak co bys ráda věděla?“ zeptal se, když se za nimi zaklaply dveře.

„Jak víš, že se tě chci na něco zeptat?“ divila se Lucinka.

„Vidím ti to na očích,“ odpověděl Jindra. Lucka sklopila hlavu a začervenala se.

„To je v pohodě,“ řekl Jindra, „já se na svém prvním táboře, kde jsem se poprvé setkal s dalšími cukrovkáři, taky pořád vyptával.“

 

Lucka se na něj podívala, pak si sedla na postel, dlouze se zadívala na školní aktovku. Po chvíli se zeptala: „Jaké to bylo, když ses vrátil do školy?“

„No, úplně jednoduché,“ začal povídat Jindra, „svačinu jsem měl odváženou, maminka za mnou dvakrát denně jezdila. Nejdříve před svačinou, aby mi změřila cukr v krvi, pak mi přivezla oběd, píchla inzulin, a když bylo vše v pohodě, zas jela domů. V pouzdře jsem měl pořád bonbon, kdyby mi při tělocviku klesl cukr a udělalo se mi špatně. Odpoledne si mě pak maminka zase vyzvedla.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Lucka, „já myslela, jak to vzaly děti ve třídě? Víš, já se hrozně bojím vrátit zpátky do školy. Mám strach, že si se mnou nebude nikdo povídat. Že si budou mezi sebou něco šuškat a budu jim připadat divná.“

„Proč bys měla?“ divil se Jindra.

„Je to přece divné mít cukrovku, ne?“ odvětila Lucinka.

„Divné určitě ne. Je to jiné, ale kvůli tomu se na tebe nikdo nebude dívat skrz prsty,“ odpověděl Jindra a na chvilku se zamyslel: „Víš, když si na to teď vzpomínám, já se vlastně taky tak trošku bál přijít zpátky do školy. Myslel jsem si, že už se mnou moji kamarádi nebudou chtít nic mít.

Jenomže, představ si, že mi všechny děti spolu s paní učitelkou napsaly dopis, že mi přejí, ať je mi brzy líp a těší se na mě. No, a taky mi poslali jeden veliký obrázek, na který se každý z nich namaloval. Drželi jsme se na něm za ruce a bylo tam napsané, že jsme všichni kamarádi. To mě tenkrát potěšilo a vím, že už jsem se pak nebál a do školy jsem se těšil.

A dokonce si se mnou ve škole všichni povídali víc než jindy, protože je hrozně zajímalo, co je to za nemoc. Ona jim sice paní učitelka všechno popovídala, ale někteří tomu nevěřili.

Až když poprvé viděli, jak mi maminka píchá inzulin, tak říkali, že jsem borec, protože to by oni nevydrželi.“

„Jenomže my to musíme vydržet,“ vzdychla Lucinka.

„Fakticky se neboj, ono to bude časem opravdu lepší. A když zjistíš, že můžeš dělat to, co ostatní, tak ti bude hned líp,“ ujišťoval ji.

Lucinka teď byla klidnější. Vstala z postele a ukázala na stěnu u okna. Na poličce pod ním měla naskládané obrázky: „Mně taky spolužáci namalovali obrázky a tady mám i dopis od paní učitelky. Je moc hezký. Jenomže já se ještě do včerejška bála, že to ostatní nemyslí vážně.“

„A teď už víš, že kvůli cukrovce své kamarády neztratíš, že jo?“ mrkl na ni Jindra.

Lucinka přikývla. Pak si oba ještě chvíli povídali. Nakonec se Jindra osmělil, vzal do ruky batoh, který nosíval vždy s sebou, a vytáhl z něj balíček.

 

 

DÁREK  PRO  LUCINKU

Na dárečku bylo vidět, že ho asi balil Jindra. Papír byl maličko pomačkaný, ale stuha byla převázaná do celkem úhledné mašličky.

 „Ten je pro tebe,“ řekl Jindra a podal ho Lucce.

Lucinka opatrně balíček rozbalila. Byla v něm bílá plyšová kočička.

„To je opravdu pro mě?“ zeptala se.

Jindra se začervenal: „Jasně, jen nevím, jestli se ti bude líbit. Nevěděli jsme, jaké zvíře máš ráda. Ale když jsem uviděl tuhle kočku, vypadala docela roztomile, tak jsem vybral právě ji.“

Potom vytáhl z batohu trošku ušmudlaného plyšového medvěda: „Víš, já nejdřív chtěl oprat tadyhle mého Cukříka a dát ti ho. Ty ho teď určitě budeš potřebovat víc než já. Maminka mi ale řekla, ať si ho nechám, že ti pořídíme taky nějaké zvířátko na tulení.“

„To je od tebe moc hezké,“ usmála se Lucinka a přitulila se ke kočičce: „Je nádherná…a taky báječně měkoučká.“

Potom se na chvíli zamyslela: „Když ty máš Cukříka, co kdybych jí začala říkat Cukřenka?“

Oba se zasmáli. To nebylo úplně to pravé jméno pro tuhle bílou kočičku. Napadlo je ještě spousta jiných jmen. Možná by to mohla být Vločka, nebo kdyby to byl kocourek, co takhle Snížek? Nápadů bylo dost a dost a Lucinka se nemohla rozhodnout. Nakonec se s ní Jindra domluvil, že mu jméno kočky řekne až se příště potkají u paní doktorky na prohlídce.

Lucka mu to s radostí slíbila.

 

Když se Lucinka s Jindrou znovu potkali v prosluněném výklenku před mozaikou, měla už Lucinka červenější tváře a její oči nebyly tak smutné, jako dřív. Stávala se z ní veselá dívka přesně tak, jak jí to řekl Jindra.

 

Ve škole proběhlo vše v pohodě a ona měla stejně báječné kamarády jako dřív. Je pravda, že občas jí nebývalo moc dobře, to se ale s radostí přitulila ke své bílé kočičce. Vyplakala se do jejího měkkého kožíšku nebo jí jen prostě pověděla, co ji trápí. Jindy neříkala nic. Cítila ale, že je v bezpečí, a tak všechny smutné a bolavé chvíle vždycky překonala.

A jak se kočička jmenovala?

To jsem nechala na holčičce, pro kterou jsem příběh napsala. Zatím mi jméno nenapsala, ale věřím, že nějaké hezké určitě vymyslela. Aby taky ne, vždyť bílou kočičku jí spolu s mým příběhem darovala její paní učitelka:-).