Barevné sklíčko (19. 4. 2020)


Barevné sklíčko

Lucka šla dnes na procházku spolu s babičkou. Obě měly rády přírodu, a tak si to zamířili polní cestičkou přímo k lesu. Jaro už bylo v plném květu, takže si užívaly vůně rozkvetlých stromů a pestré barvy květin, které cestičku lemovaly.
„Podívej, babi, tam se něco zalesklo,“ ukázala Lucka na pole kousek od nich a hned utíkala zjistit, co to je.
„Asi nějaký kamínek,“ řekla babička.
To už se ale Lucka vracela a kroutila hlavou: „Kdepak, kamínek to není. Je to spíš nějaké sklíčko. Pěkně kulaté a pěkně červené jako zralé jahody.“
„Ukaž,“ natáhla k ní ruku babička, „no vážně. Je to sklíčko a hezky hlaďoučké, jako by někomu vypadlo z nějaké ozdoby.“
„Třeba z náhrdelníku,“ zvolala dívenka.
„Nebo z prstýnku,“ dodala babička.
„Jé, babi, víš co?“ zeptala se Lucka. Nečekala však na odpověď a pokračovala: „Udělám si z něj prstýnek. Mám doma kulatý drátek. Ten si obtočím kolem prstu a červené sklíčko si dám jako ozdobu. Uvidíš, že bude moc hezký,“ zasnila se.
Celou cestu pak vymýšlela různé příběhy, komu sklíčko patřilo, a jak se asi stalo, že se mu ztratilo.
Doma si Lucka udělala hezký prstýnek a spokojeně se dívala, jak ho červené sklíčko zdobí. Večer si ho položila na svůj noční stolek vedle postele a šla spokojeně spát.
Uprostřed noci se však probudila. Někdo ji tahal za vlasy.
„Au,“ vykřikla a posadila se. Rozespale se dívala kolem sebe a hledala v tmavém pokoji, co to bylo. Neviděla nic, a tak si řekla, že se jí to asi zdálo a lehla si, aby se opět ponořila do říše snů.
Sotva však zavřela oči, zatahalo ji zase něco za vlasy.
„Jauvajs, to bolí,“ řekla nazlobeně, posadila se a rozsvítila lampičku. Leknutím se však rychle schovala pod peřinu. Na stole vedle lampičky stála malá postavička. Lucka zůstala pod peřinou jenom chviličku. Zvědavost jí nedala, a tak opatrně vykoukla.
Byla tam. Malá postavička. Stála a koukala na ni. Vypadala jako nějaký skřítek. Modrý kabátek, zelené kalhoty a klobouček ve tvaru zvonkového květu. Na očích měl brýle. Lucce se zdálo, jako by mu něco chybělo.
Když skřítek uviděl, že ho Lucka pozoruje, uklonil se a řekl: „Ahoj, já jsem skřítek Zvonílek. Promiň, že tě budím, ale potřebuji tvůj prstýnek. Teda vlastně jen to rubínové sklíčko, které ho zdobí.“
Lucka nechápala. Zdá se jí to nebo je v jejím pokoji doopravdický skřítek? Protřela si oči a chtěla si na něj sáhnout. Skřítek však uskočil a schoval se za lampičku.
„Neboj se,“ řekla Lucka, „já ti nic neudělám. Jen jsem se chtěla přesvědčit, že se mi to jen nezdá.“ Představila se: „Já jsem Lucka.“
„Těší mě,“ špitl skřítek a pomalu vylezl zpět k ní. Teď si teprve Lucka všimla, že skřítkovi chybí jedno sklíčko v jeho brýlích. Právě takové rubínové sklíčko, které včera našla a teď ho má na prstýnku.
„Aha, to sklíčko je z tvých brýlí,“ ukázala na prstýnek.
„Ano,“ přikývl skřítek, „a já ho moc potřebuji.“
„A jak jsi ho ztratil?“ zvědavě se zeptala Lucka.
Zvonílek začal vypravovat: „Už se mi stalo víckrát, že jsem sklíčko ztratil, ale vždy jsem ho hned našel. Tentokrát však ne. Letěl jsem obhlédnout, jaké květiny rozkvetly na louce blízko lesa, abych dal zprávu lesním včelám.“
„Ty umíš létat?“ přerušila ho Lucka.
„Kdepak,“ pousmál se skřítek, „mám kamaráda strakapouda, který měl zrovna cestu ke starému dubu, a tak mě vzal s sebou. No, a právě proto jsem sklíčko už nenašel. Vypadlo mi při letu a já nevěděl, kde je.“
„Mohl jsi ho zkusit hledat,“ navrhla Lucka.
„Já ho hledal,“ řekl Zvonílek, „dokonce jsem o pomoc poprosil mravence, ale nenašli jsme nic.“
„A jak jsi tedy našel mě?“ zeptala se dívka.
„Vrabci, kteří byli včera na poli hledat svačinu, zahlédli holčičku, která našla něco červeného. Hezky se to třpytilo a vypadalo to jako sklíčko z mých brýlí. Tak za mnou přiletěli a jeden mě donesl až za tebou. Víš, to sklíčko je pro mě moc důležité.“
„Abys dobře viděl, že?“ pokývla Lucka hlavou.
„Abych dobře viděl, kdo potřebuje moji pomoc,“ doplnil skřítek.
„Tvoji pomoc?“ nechápala Lucka.
„Ano, moji pomoc,“ přisvědčil Zvonílek. „Tyhle brýle mi totiž ukáží, jestli není v okolí nějaká nemocná kytička, zraněné zvířátko nebo třeba jen semínko, které potřebuje vláhu. Taky mě můžou přenést do kouzelného světa, kde najdu vždycky dost vody pro všechny zvířata a rostliny v lese, kde bydlím nebo mi poradí z čeho udělat lék na jejich bolístky.“
Lucka poslouchala s otevřenou pusou. Když Zvonílek domluvil, vzala ho do dlaní a pohladila ho: „Jsi hodný skřítek. Moc ráda ti vrátím tvé červené sklíčko.“ Vzala prstýnek a vyloupla z něj kulatou ozdobu.
„Tady máš,“ podala ho skřítkovi.
Ten se na ni doširoka usmál: „Děkuji, Lucko, zasloužíš si odměnu.“ Nasadil si sklíčko do brýlí, chytl dívku za ruku, sundal si svůj fialový klobouček a jemně s ním zazvonil. V tu chvíli se oba ocitli na měkoučkém mechu uprostřed krásné přírody. Stromy kolem jemně šuměly, vzduch voněl tisícerými květy, které všude kvetly a jemný vítr si hvízdal veselou písničku. Když se na sebe Lucka podívala, nemohla uvěřit svým očím. Byla stejně veliká, jako skřítek. Nebo spíš stejně malá jako on.
„Je tu nádherně,“ vydechla a nemohla se vynadívat na krásu kouzelného světa.
„A teď ta odměna,“ mrkl na ni skřítek a jemným zazvoněním přivolal malou červenku. Oba vsedli na její záda a ona je zanesla k jeskyni vysoko v horách.
„Teď si vybereš jinou ozdobu na tvůj prstýnek,“ řekl skřítek a vešel do jeskyně. Lucka šla za ním. Čekala, že uvnitř bude tma, ale bylo to naopak. Na stěnách jeskyně zářily kamínky všech možných barev a osvětlovaly celou jeskyni. Bylo to jako z pohádky.
Zvonílek ji pobídl: „Vyber si jeden. Bude to odměna za tvoji laskavost.“
Lucka tomu nemohla uvěřit. Může si teď vybrat jeden kamínek, a ten bude nosit jako ozdobu na svém prstýnku. Kamínek z kouzelného světa. Stále si připadala jako ve snu.
Šla okolo stěny a dívala se na všechny ty třpytivé barvy. „Ten se mi líbí,“ zastavila se u fialového kamínku, „můžu si ho vzít?“
„Je tvůj,“ usmál se skřítek a s radostí pozoroval, jak Lucce září oči. Pak ji chytl za ruku, zazvonil svým kloboučkem a Lucka se ocitla zpátky v posteli.
„A teď už spi,“ řekl jemně skřítek a znovu zazvonil.

Když se ráno Lucka probudila, spokojeně se protáhla a podívala se na svůj noční stolek. Její prstýnek byl přesně na tom místě, kde ho včera položila. Jaké však bylo její překvapení, když zjistila, že je na něm nádherný fialový kamínek.
„Tak se mi to nezdálo,“ zaradovala se, „byla jsem opravdu v kouzelném světě a potkala jsem skutečného skřítka. Navlékla si prstýnek na ruku. Kamínek jí svou barvou připomínal Zvonílkovu čepičku. V uších jí v ten okamžik zaznělo lehké zazvonění.

Kdykoli pak šla Lucka na procházku, dívala se, jestli ještě jednou neuvidí malého skřítka se zvonkovou čepičkou na hlavě. Otáčela prstýnkem s fialovým kamínkem a přála si, aby jí splnil alespoň jedno přání. Nepodařilo se.
Když však rozkvetou fialové zvonky na louce, představuje si ho. Třeba se zrovna za jedním květem schovává, pokukuje po ní a mává. A ona na oplátku šeptá: „Zdravím tě, Zvonílku! Nikdy na tebe nezapomenu!“




Žádné komentáře:

Okomentovat