Beruška
a sníh
Maličká beruška vylétla do
kraje,
ptala se po sněhu, jenž v slunci
roztaje.
Létala nad loukou, nad polem i
lesem,
ptala se každého. I broučků pod
vřesem.
„Sníh, ten je studený,“ třásl se
modrásek.
„Bílý je jako já!“ chlubil se
bělásek.
„Zrádný a krutý je,“ mračila se
myška.
„Ale je měkoučký,“ vzpomínala
liška.
„Je jako peřinka,“ řekly jí
květinky,
„která nám zahřívá pod zemí
kořínky.“
Maličká beruška byla teď zvědavá:
„Chci vidět sníh! A hned!“ byla
nedočkavá.
„Jé, to se načekáš! Příroda má
svůj čas.
Teď hřeje sluníčko, užij si
letních krás!“
radila zvířátka, radily květiny.
Beruška nechtěla čekat až do
zimy!
„Jak dlouho ještě, než zima se
ohlásí?“
ptala se beruška, jež rostla do
krásy.
„A jaké vlastně je v té zimě
počasí?
Hřeje též sluníčko? Prší či
neprší?“
červené slunéčko s tečkami černými
ptá se zas na všechno, co se
týká zimy.
Nikdo už nechce si o sněhu povídat.
Vždyť je krásné léto. „Nelíbí se
ti snad?“
vyzvídá vrabeček, beruščin
kamarád.
Chtěl by s ní skotačit,
vždyť ji má tolik rád.
„Ach, léto, to už znám.
Horké i deštivé.
Je nudné, povídám!
Není mi moc milé.“
v červených šatičkách mračí
se slečinka.
„Však počkej, k podzimu je
to jen chvilinka,“
těší ji vrabec a zasněně povídá:
„Podzimní barvy jsou jak píseň
mámivá.
Zahřejí u srdce, když všechno
zahalí,
vše bude jásavé po celičkém
kraji.“
„Kdy bude padat sníh? Ta bílá
peřinka?“
přeruší vrabečka červená
slečinka.
Vrabec si povzdechne, naposled
odpoví:
„Sníh přes svou jemnost je
chladný a ledový.
Není nic pro tebe. Ty musíš na zimu
najít si před chladem teploučkou
peřinu.“
„Ale sníh prý hřeje! Říkaly
květiny.
Zahřeje také mě. Však se dočkám
zimy!“
beruška zlobí se. Vrabec, ten
odlétá.
Než být s tou náfukou, jde
se těšit z léta.
Těší ho sluníčko, pak listí
podzimní,
i první mrazíky, které vše
ojíní.
A kde je beruška, červená
slečinka?
Té zbývá z života poslední
chvilinka.
Nedala na rady vrabce či
zvířátek,
obléká z prvního sněhu si
kabátek.
Kabátek zastudí, i trošku
zahřeje,
beruška myslí teď vrabečku na
tebe.
Na tebe, na léto, na slunce
zářivé,
na jeho paprsky celičké hřejivé.
Oči sen zavírá pohlazením vánku
a ona lehounce upadá do spánku.
Sněhový kabátek zavál již dávno
sníh,
červené šatičky zmizely v
závějích.
Po berušce není už ani památka.
Není? Jen podívej!
V místě, kde zůstala chladivá
hromádka,
tam, kde ji zakryla bělavá peřinka,
vyrůstá ze sněhu droboučká
květinka.
Šatičky bílé jako křídla běláska
růžová kraječka. Je to
sedmikráska.
Upíná ke slunci svou malou
hlavičku,
rozhlíží se kolem každičkou
chviličku.
Brzy jí srdíčko radostí poskočí,
vždyť je tam kamarád ze všech
nejmilejší.
Vrabec se nakloní ke kvítku jemnému,
slzička ukápne, velmi smutno je
mu.
Křídlem ji pohladí, vzdychne a pošeptá:
„Ach, milá beruška se mnou už
nelétá.“
„Nelétá, ale zas těší se ze
světa.
Teď jako kytička,“ květinka
zašeptá.
Už ví, že každý den plný je mnohých
krás,
a zda je vidíme, to je hlavně na
nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za váš komentář. Moc si vašich slov vážím - jsou báječnou odměnou za moje tvoření pro děti:-).