Beruška a sníh (12. 7. 2020)


Beruška a sníh

Maličká beruška vylétla do kraje,
ptala se po sněhu, jenž v slunci roztaje.
Létala nad loukou, nad polem i lesem,
ptala se každého. I broučků pod vřesem.

„Sníh, ten je studený,“ třásl se modrásek.
„Bílý je jako já!“ chlubil se bělásek.
„Zrádný a krutý je,“ mračila se myška.
„Ale je měkoučký,“ vzpomínala liška.
„Je jako peřinka,“ řekly jí květinky,
„která nám zahřívá pod zemí kořínky.“

Maličká beruška byla teď zvědavá:
„Chci vidět sníh! A hned!“ byla nedočkavá.

„Jé, to se načekáš! Příroda má svůj čas.
Teď hřeje sluníčko, užij si letních krás!“
radila zvířátka, radily květiny.

Beruška nechtěla čekat až do zimy!

„Jak dlouho ještě, než zima se ohlásí?“
ptala se beruška, jež rostla do krásy.
„A jaké vlastně je v té zimě počasí?
Hřeje též sluníčko? Prší či neprší?“
červené slunéčko s tečkami černými
ptá se zas na všechno, co se týká zimy.

Nikdo už nechce si o sněhu povídat.
Vždyť je krásné léto. „Nelíbí se ti snad?“
vyzvídá vrabeček, beruščin kamarád.
Chtěl by s ní skotačit, vždyť ji má tolik rád.

„Ach, léto, to už znám.
Horké i deštivé.
Je nudné, povídám!
Není mi moc milé.“
v červených šatičkách mračí se slečinka.

„Však počkej, k podzimu je to jen chvilinka,“
těší ji vrabec a zasněně povídá:
„Podzimní barvy jsou jak píseň mámivá.
Zahřejí u srdce, když všechno zahalí,
vše bude jásavé po celičkém kraji.“

„Kdy bude padat sníh? Ta bílá peřinka?“
přeruší vrabečka červená slečinka.

Vrabec si povzdechne, naposled odpoví:
„Sníh přes svou jemnost je chladný a ledový.
Není nic pro tebe. Ty musíš na zimu
najít si před chladem teploučkou peřinu.“

„Ale sníh prý hřeje! Říkaly květiny.
Zahřeje také mě. Však se dočkám zimy!“
beruška zlobí se. Vrabec, ten odlétá.
Než být s tou náfukou, jde se těšit z léta.

Těší ho sluníčko, pak listí podzimní,
i první mrazíky, které vše ojíní.

A kde je beruška, červená slečinka?
Té zbývá z života poslední chvilinka.
Nedala na rady vrabce či zvířátek,
obléká z prvního sněhu si kabátek.

Kabátek zastudí, i trošku zahřeje,
beruška myslí teď vrabečku na tebe.
Na tebe, na léto, na slunce zářivé,
na jeho paprsky celičké hřejivé.

Oči sen zavírá pohlazením vánku
a ona lehounce upadá do spánku.

Sněhový kabátek zavál již dávno sníh,
červené šatičky zmizely v závějích.

Po berušce není už ani památka.

Není? Jen podívej!

V místě, kde zůstala chladivá hromádka,
tam, kde ji zakryla bělavá peřinka,
vyrůstá ze sněhu droboučká květinka.

Šatičky bílé jako křídla běláska
růžová kraječka. Je to sedmikráska.

Upíná ke slunci svou malou hlavičku,
rozhlíží se kolem každičkou chviličku.
Brzy jí srdíčko radostí poskočí,
vždyť je tam kamarád ze všech nejmilejší.

Vrabec se nakloní ke kvítku jemnému,
slzička ukápne, velmi smutno je mu.
Křídlem ji pohladí, vzdychne a pošeptá:
„Ach, milá beruška se mnou už nelétá.“

„Nelétá, ale zas těší se ze světa.
Teď jako kytička,“ květinka zašeptá.
Už ví, že každý den plný je mnohých krás,
a zda je vidíme, to je hlavně na nás.








Žádné komentáře:

Okomentovat