Bílý jednorožec (2. 8. 2020, 1. 8. 2021 k poslechu)

Bílý jednorožec

Hluboko v dalekém vesmíru se třpytí jako vzdálená hvězda bájná planeta. Kdybyste ji chtěli obejít kolem dokola, stihnete to za jeden den. Tak je maličká. To ale vůbec nevadí. Vejde se na ni vše, co je k životu potřeba.

Je plná průzračných potůčků a řek, ševelících stromů, barevných květů, zelenkavé trávy, širých luk i kopců, prapodivných skal a hlavně jednorožců.

Uprostřed planety se do výšky tyčí obrovský strom. Jednorožci mu říkají STROM ŽIVOTA. Jeho koruna vypadá jako kapka rosy, kterou jako by upustila sama obloha. Listy má ve tvaru koňské hřívy barvy měsíčního svitu, kmen jemný, ale přitom silný jako roh jednorožce.

Jednorožci zde žijí klidným životem už po mnoho tisíců let. Každý má v nekonečném vesmíru svůj úkol. Někteří se starají o hvězdy, jiní o měsíce, další o slunce, planety, zvířata, rostliny, vodu, úrodnou zemi či o chladivé skály…

To, jaký bude jejich život určuje sám Strom života. Jednou za sto let se jeho koruna pokryje hvězdným prachem a uprostřed ní vypučí barevný kvítek. Z něj se brzy stane plod ve tvaru broušeného diamantu. Po celý rok ho Strom života ukrývá ve své koruně. Teprve po roce rozvine své větve jako leknínový květ a uprostřed něj zazáří v plné kráse obrovský diamant, z nějž se zrodí nový jednorožec.

Je to vždy veliká událost, a tak není divu, že obyvatelé celé planety stojí okolo něj a čekají na ten malý zázrak. Už podle barvy diamantu je poznat, jaké bude životní poslání nového jednorožce. Pokud je modrý, bude mít na starosti vodu, jestli září jako zlato, postará se o životodárné slunce, stříbrný značí měsíc, průsvitný s třpytivými okraji znamená hvězdy, zelenkavý rostliny…

Nyní uplynul rok, co se Strom života zahalil do hvězdného prachu. Všichni stojí kolem něj a čekají, až rozvine svoji korunu a oni spatří svého nového druha. Vzduch na planetě, jako by se zastavil. Vše ztichlo. Je slyšet pouze jemné ševelení Stromu života.

Slunce se vyhouplo na oblohu co nejvýše. V ten okamžik rozvinul Strom svoje větve. Všichni překvapeně vydechli. Uprostřed koruny se třpytil pestrobarevný plod ve tvaru diamantu.

„Co to znamená?“ ptali se nejmladší.

„Nevíme. Takovou barvu jsme ještě neviděli,“ odpovídali starší.

„Je to pozoruhodné,“ pokyvovali hlavami nejstarší jednorožci a všichni čekali, co se bude dít.

Najednou začala diamantová skořápka praskat a uprostřed měkkého hnízdečka leželo mládě. Bylo celé sněhově bílé. Ještě nikdy se nenarodil jednorožec, který by byl celičký bílý.

„Bude něčím speciální nebo je to jenom hříčka vesmíru?“ pochybovali někteří.

„Každý máme svůj úkol. Jistě i tento jednorožec najde své poslání,“ nedali se nejstarší.

Bílý jednorožec se plaše díval kolem sebe. Vše pro něj bylo nové a on se bál. V tom spatřil nádhernou klisnu se zelenkavou hřívou. Pomalu k němu kráčela společně s mohutným hřebcem, kterému z krku splývala zlatá hříva. Zastavili se před ním. Hřebec se lehce uklonil a pronesl zvučným hlasem: „Jsem Zaurus, nejstarší z jednorožců. Dávám ti jméno Arkon.“ Poté se podíval na klisnu a řekl: „Tohle je Klaris. Postará se o tebe.“

Klisna přistoupila blíž a usmála se na malého Arkona: „Vítám tě mezi námi, maličký.“

Malý jednorožec se postavil. Jeho první kroky byly dost nejisté. Postupně však jeho drobné nohy dostávaly jistotu a on brzy kráčel vedle klisny. Jeho krok byl lehký. Zdálo se, jako by se maličko vznášel. S velikým nadšením se rozhlížel kolem sebe a očima hltal krásu svého nového světa.

Klaris den za dnem trpělivě seznamovala Arkona s bájnou planetou a životem na ní. Líbilo se mu, jak jsou na sebe všichni hodní a pomáhají si. Měl také rád procházky po planetě. Klaris se starala o rostliny, stromy i trávu. Kdykoli procházela kolem květin, rozzářily se jejich barvy, tráva skláněla své hebké listy a stromy vesele šuměly. Jen jedno bylo malému jednorožci líto. Kdykoli letěla Klaris postarat se o rostliny také na jiných planetách, musel zůstat doma.

„Jen se neboj, maličký,“ těšila ho klisna, „až trošku povyrosteš, vezmu tě s sebou.“

Ve chvilkách, kdy byl Arkon sám, procházel se po své planetě a pozoroval ostatní jednorožce. Byl to jednorožec vnímavý a učenlivý. Brzy rychle poznal, jaké poslání mají ostatní jeho druhové v nekonečném vesmíru. Také on toužil poznat, jaký je jeho úkol, a tak při svých toulkách hledal jednorožce, který by měl bílou hřívu stejně jako on.

Jednou se zamyšleně vracel domů, kde už ho čekala klisna. Ta si všimla, že nad něčím přemýšlí a zeptala se: „Co se děje, Arko? Trápí tě něco?“

Malý jednorožec se na ni zadíval: „Klaris, už jsem viděl snad všechny jednorožce na naší planetě, ale žádný z nich nemá bílou hřívu. Jak je to možné?“

„To nevím,“ odpověděla klisna a něžně se hlavou otřela o jeho krk. „Nikdo to neví. Jsi první bílý jednorožec, kterého nám vesmír daroval.“

„Ale jak poznám, co je moje poslání?“ zesmutněl Arko.

„Neboj se. Určitě to v pravou chvíli poznáš,“ těšila ho Klaris a začala vyprávět: „Víš, když jsem se narodila, hned mi všichni říkali, že až vyrostu, postarám se o květiny, trávu i stromy. Měla jsem z toho strach. Jak bych se já, malé hříbě, mohla starat o všechny rostliny? Vždyť to neumím. Obdivovala jsem všechny jednorožce se zelenou hřívou. Jen prošli kolem živé rostliny, ta jako by získala novou sílu. Zato já, podupala vše, co mi přišlo pod kopýtka. Tak jsem byla neohrabaná.“

„A bylo ti to líto?“ vyhrkl Arkon, který tiše naslouchal.

„Bylo. Dost často jsem plakala a bála se, že jsem na světě zbytečná. Pak mě vzal Zaurus na moji první výpravu do vesmíru. Ukazoval mi hvězdy, slunce, měsíce i planety. Na jedné z nich jsme přistáli. Byla celá zpustošená, jen na jednom místě rašily ze země tenké zelené nitky. Zdálo se mi, jako by na mě volaly. Přiblížila jsem se k nim a zmocnil se mě veliký smutek nad tím, jak jsou maličké a nešťastné. V tom jsem v celém mém těle pocítila velkou lásku k tomuto drobnému životu. A to byla chvíle, na kterou nikdy nezapomenu. Z těch malých zelených nitek během chvilky vyrostly silné rostliny. V okamžiku, kdy rozvinuly své zářivé květy, jsem věděla, že tohle je moje poslání. To je můj úkol. Od té doby jsem každou volnou chvilku trávila na smutné planetě. Dnes už bys ji nepoznal. Je plná živé zeleně a díky ostatním jednorožcům je také místem, kde vznikl nový život.“

Arko byl jako u vytržení: „Viď, že mě na smutnou planetu vezmeš.“ Pak se ale zarazil: „Ale ona už to vlastně není smutná planeta, že?“

„Kdepak,“ usmála se Klaris, „je to jedna z nejkrásnějších planet v celém vesmíru. Ale slibuji, že už ji brzy uvidíš.“

Arko se zaradoval. Pak se znovu zadíval na klisnu a poprosil: „Vyprávěj mi teď prosím o naší planetě. O tom, jak vznikla a o všech prvních jednorožcích.“

„Vždyť jsi ten příběh slyšel snad tisíckrát,“ zasmála se Klaris.

„Já vím,“ pokýval hlavou malý jednorožec, „ale moc rád ho poslouchám.“

„Tak dobrá,“ řekla Klaris. Lehla si do stínu košatého stromu. Arko se k ní přitulil a tiše poslouchal.“

„Stará legenda praví,“ začala Klaris, „že naše planeta vznikla v pradávných dobách z lásky prvního Slunce a prvního Měsíce. I přesto, že se tolik milovali, míjeli se po většinu času a hlubokým vesmírem proplouvali sami. Nemohli se dotknout jeden druhého, ale i na dálku si mohli povídat. Jejich láska byla tak veliká, že přemýšleli, jak se, byť na okamžik, dotknout. Požádali o pomoc všechny hvězdy. Ty se chytly za ruce a vytvořily dlouhou hvězdnou šňůru, po které se Měsíc přitahoval ke Slunci a Slunce k Měsíci.

Bylo to obtížné. Nakonec však Měsíc natáhl svoji ruku, do níž Slunce vložilo tu svou. Přitáhli se k sobě a políbili. V tu chvíli se oblohou rozlila veliká záře a z ní se zrodila naše planeta. Srdce Měsíce i Slunce je prý ukryto v našem Stromu života.

Když poprvé vykvetl, ukrývalo se v něm květů několik. Zrodilo se s nich tolik jednorožců, kolik bylo potřeba k tomu, aby planeta ožila. A protože je láska mocná, začali se jednorožci starat nejen o svoji planetu, ale také o vesmír a vše, co do něj patří.

Proto má každý z nás na starosti něco jiného. Navzájem si pomáháme a snažíme se, aby svět byl pod naší péčí lepší.“

Arko začal podřimovat. Na chvíli však procitnul a řekl: „To bylo krásné. Až zjistím, jaký je můj úkol, hned se pustím do práce, abych vám taky pomohl.“

Klaris se nad ním láskyplně sklonila a zašeptala: „Vím, můj maličký, že svoje poslání brzy najdeš. Bude určitě výjimečné. Stejně, jako jsi ty.“ Poslední slova už Arkon neslyšel. Spokojeně totiž usnul.

Za několik dní se malý jednorožec chystal na svoji první cestu po vesmíru. Maličko se bál, ale mnohem víc se těšil. Bude krásné, až navštíví Klarisinu první planetu. A možná objeví, jaké je jeho poslání. To by bylo skvělé.

Už se nemohl dočkat, a tak už od rána netrpělivě pobíhal kolem Stromu života. Strom jemně třepotal svými lístky a šeptal: „Budu celou dobu s tebou. Jen se neboj a dobře naslouchej. Až zaslechneš jemný hlas, leť za ním. Tam najdeš to, na co čekáš.“

Za chvíli přiběhla k malému jednorožci Klaris: „Vidím, že jsi celý nedočkavý. Jen nezapomeň. Pořádně se rozběhni, zavři oči a mysli na to, že letíš.“

„Všechno vím,“ vyhrkl Arkon, „můžeme letět.“

„Dobrá,“ přikývla Klaris. Lehce se rozběhla a během okamžiku vzlétla na oblohu, kde za ní zůstávala jemná zelenkavá záře.

„A teď já!“ pomyslel si Arkon, rozběhl se, zavřel oči a představil si, jak letí. Nejdříve pod svými kopýtky cítil měkkou trávu, potom už nic. Máchal nohama ve vzduchu a neodvažoval se otevřít oči. Běžel dál. Za ním byla vidět třpytivá záře.

„Dokázal jsi to!“ uslyšel z dálky jasný hlas, „otevři oči a podívej se kolem sebe!“

Arkon poslechl. Nemohl uvěřit, že se vznáší. Pod sebou viděl jejich planetu. Byla čím dál menší a jeho začal obklopovat tichý vesmír. Hvězdy vesele tančily a radostně blikaly. Bílého jednorožce viděly poprvé.

„Poběž za mnou!“ zavolala Klaris, „Ukážu ti moji první planetu. Bude se ti tam líbit.“

Měla pravdu. Planeta byla překrásná, a tak živá, že se na ní Arkon cítil jako doma. Nemohli se na ní však zdržet dlouho. Klaris musela oběhnou všechny planety, o které se starala. Běželi dál. Tedy, vlastně se spíše vznášeli mezi hvězdami.

Arkon si užíval každého okamžiku, obdivoval vše nové a nemohl se vynadívat na tichou nádheru, která byla všude kolem něj. V tom zaslechl tichý pláč.

„Neslyšíš něco, Klaris?“ zeptal se klisny. Ta zvolnila svůj běh a poslouchala.

„Ne,“ odpověděla, „neslyším nic. Ty ano?“

„Slyším tichý pláč,“ řekl malý jednorožec.

Klaris si vzpomněla na první hlásky, které v nekonečném vesmíru zaslechla. Byly to květiny, které díky své lásce probudila k životu. „Běž za ním,“ pokynula hlavou, „díky němu jistě objevíš své poslání na tomto světě.“

Arkon přikývl a rozběhl se do míst, odkud se pláč ozýval. Běžel dlouho, předlouho. Míjel hvězdy i celé planety. Viděl žhnoucí slunce i chladivý měsíc a poblíž…

…malá planeta. Modrala se i zelenala zároveň. Byl z ní cítit život. Ne však takový, jaký znal ze své planety. Byl jiný. Vypadal jinak.

„Ta stvoření, to jsou lidé,“ šeptaly hvězdy a vedly jednorožce blíž.

„A tam. Tam někdo pláče,“ řekl jednorožec.

„To je malá Viktorka. Zdá se jí ošklivý sen a nemůže se probudit,“ pokračovaly hvězdy.

„Tolik mě to k ní táhne,“ divil se jednorožec a za chvilku už jeho pohled spočíval na drobné holčičce, které se koulely slzy po tváři. Přišel k ní blíž. Jemně položil svoji hlavu k její. Holčička procitla. S úžasem hleděla na zářivé stvoření. Poté jej objala kolem krku a s úsměvem usnula.

Arkon pocítil ve svém srdci hřejivý pocit. To je ono. To je jeho poslání. Přinášet radost a úsměv na tváři všem lidským stvořením. Na konci svého dne se na bájnou planetu jednorožců vracel s velikým nadšením. Byl k nepoznání. Celý zářil a všichni se kolem něj sbíhali. Už to nebyl ten malý jednorožec. Jako by povyrostl, zmohutněl i zmoudřel.

Bílý jednorožec. Zatím jediný svého druhu. Šťastný a spokojený.

Až na tebe někdy přijde smutek, přivři oči a dobře se dívej kolem sebe. Možná v jemném svitu zahlédneš bílou hřívu. Možná ucítíš blízkost jednorožce. Přitiskni se k němu a vnímej radost a lásku, kterou nosí v srdci. Uvidíš, že ti vykouzlí úsměv na tváři.