Dešťové kapky (10. 5. 2020, 16. 5. 2021 k poslechu)

Dešťové kapky

Na okna bubnuje déšť a Honzík s Petruškou už se těší ven. Na nohách mají obuté gumáky, na sobě pláštěnku a v ruce kyblíčky z pískoviště. Dnes si vymysleli, že budou venku počítat dešťové kapky.

„To jsem teda zvědavý,“ kroutí hlavou tatínek, „počítat dešťové kapky jsem nikdy nezkoušel. Tak pojďte vy malí matematici,“ bere si do ruky deštník a odchází s dětmi na zahradu.

„Jeden, dva, tři, pět, osm, to se nedá počítat,“ zlobí se Honzík, „padají moc rychle.“

Tatínek se jenom směje a dívá se na Petrušku. Ta si stoupla pod střechu, kyblíček nastrčila k místu, kde ze střechy kape jedna kapka za druhou a pilně počítá: „Dvacet sedm, dvacet osm, dvacet devět, třicet.“ Pak se dívá do kyblíčku a zjišťuje, že třicet kapek není zrovna moc.

„Ukaž,“ přibíhá Honzík a nakukuje na dno kyblíčku. Pak se zadívá na Petrušku: „Kolik myslíš, že se tam vejde kapiček? Sto nebo tisíc?“

„Já nevím,“ pokrčí Petruška rameny, „umím počítat jen do padesáti, a to bude málo.“ Honzík je trošku rozpačitý, ale potom navrhne: „Tak nebudeme dešťové kapky počítat, ale necháme tu kyblíčky, ať do nich kape, půjdeme se proběhnou a uvidíme, kolik vody v nich bude až se vrátíme.“

„Možná bude kyblíček plný a my s ním zalijeme ředkvičky ve skleníku,“ zaradovala se Petruška. Otočila se na tátu a zeptala se: „Můžeme za humna?“

„Můžete,“ odpověděl tatínek, „ale jenom na pár minut. Stejně budete za chvilku jako hastrmani.“ Usmál se šel se podívat na stromy v sadu. Vodu už potřebovaly jako sůl.

Obě děti vyběhly ruku v ruce na úzkou cestičku za zahradou. Cestička byla totiž plná hrbolů, a když pršelo, udělaly se na ní báječné kaluže. Ty měly děti snad nejraději. Nejdříve do kaluží položily lístky z pampelišek a představovaly si, že jsou to lodě na velikánském moři. Pak pozorovaly, jak na jejich lodě i široké moře dopadají dešťové kapky a dělají na hladině různě veliké kruhy. Nakonec na lístky začaly foukat a brzy se ozývalo: „Začíná se zvedat vítr a přichází bouře, námořníci. Támhle je ostrov. Musíme přistát!“ Pak oba dostrkali svoje lístkové lodičky až ke břehu a vytáhli je z vody. Na to se Honzík s Petruškou proměnili v obry, kteří šli do světa a procházeli jedním mořem za druhým. Vlny, které dělali byly veliké.

„To je dobře, že na moři nejsou žádné lodě,“ pochvaloval si Honzík, „jinak by se potopily. Podívej, jaké děláš vlny!“

„No, ty děláš úplně stejné,“ ohradila se Petruška a pokračovala v cestě rozčeřenou vodou.

Déšť maličko ustával a přes mraky se začaly prodírat jemné paprsky slunce.

„Podívej se! Duha!“ zavolala najednou Petruška a ukazovala nad nedaleký les.

„Ta je krásná,“ rozplýval se Honzík a běžel pro tatínka. Petruška utíkala s ním. Vzpomněla si totiž na kyblíčky pod střechou a byla zvědavá, kolik vody do nich napršelo.

„Je skoro plný,“ hlásila Honzíkovi a tatínkovi, kteří právě přicházeli.

„Můj taky?“ zajímal se hned Honzík.

„Jo, tvůj též,“ přikyvovala Petruška.

„To abychom šli na ty ředkvičky,“ zahlaholil tatínek a společně s dětmi se vydal do skleníku.

„Jú, ty vyrostly,“ divil se Honzík a hned se ptal: „Můžu si jednu utrhnout?“

„A já taky?“ přidala se Petruška.

„Určitě,“ přikývl tatínek a vytrhl několik velkých ředkví. „To bude mít maminka radost,“ řekl a s dětmi, které už také držely v ruce ředkvičku, pospíchal domů.

K večeru se spustil déšť nanovo. Honzík s Petruškou si hráli v pokojíčku. Dešťové kapky jemně bubnovaly na okno. Honzík tohle příjemné bubnování chvíli poslouchal, a pak se zamyslel: „Myslíš, že to kapky nebolí?“

„Co jako?“ nechápala Petruška.

„No, když narazí do okna. Je to pěkné, když na nás ťukají, ale přece jenom padají z veliké výšky.“

„To nevím,“ pokrčila rameny Petruška, „ale mě by to asi bolelo.“ Potom se na kapky na okně zadívala a začala se smát: „Podívej, vždyť ony tady mají úplnou klouzačku.“

Byla to pravda. Sám Honzík viděl, že každá kapka, která dopadne na okno se sklouzne až dolů. A kdyby jenom věděl, jak si to kapičky užívají.

„Juchú,“ radují se a kloužou nejdříve po okně rovnou na parapet, a pak hezky dolů až na trávu. Tam se chviličku pohoupou na jejích stéblech a skočí až na zem. Některé se stanou vláhou pro všechno živé, jiné putují až do podzemních vod a spolu s nimi se dostanou třeba až do moře. Nejvíc radosti však mají kapky, které teplé sluníčko odpaří ze země zpátky do oblak. To je totiž čeká nový skok na zem.

Při něm se některé kapičky drží za ruce a padají rovnou až na tam. Jiné se připletou do cesty větru a nechají se poponést v jeho náruči. Všechny však nedočkavě čekají, kam dopadnou.

Právě teď dopadají dvě velké kapky na okno domu. Vidí za ním dvě děti, které na ně koukají. Kapky mávají a volají: „Ahoj děti! To je legrace, co?“

Děti však jejich mávání nevidí, a co kapky volají, neslyší. Pozorují však křivolaké cestičky, které při svém klouzání vytváří na okně. Honzík i Petruška dávají na okno prst a společně s kapkami sjíždí dolů jako na horské dráze. Smějí se u toho a kapky, které je právě vidí jsou spokojené. Vždyť přinesly radost nejen přírodě, ale také těmhle dětem.

Když leží Honzík s Petruškou v postýlkách, zdá se jim, jako by slyšeli jemný smích a dovádění dešťových kapek na skle.

„Slyšíš to taky?“ ptá se opatrně Honzík.

„Myslíš ty dešťové kapky? Jako by se smály, že? “ nesměle špitne Petruška.

„No. Já myslím, že si to užívají,“ říká už sebejistě Honzík. Oči mu září nadšením: „Až bude příště pršet, udělám kapičkám opravdovou horskou dráhu.“

A opravdu. Když příště prší, na zahradě jsou vidět obě děti. Tatínek jim pomohl sestrojit dešťové skluzavky a ony teď sledují, jak dešťové kapky kloužou po starém plastovém talířku přímo do kyblíčku. Když se kyblíček naplní, překlopí se na další plastový talíř a všechny voda klouže rovnou do pískoviště, kde Honzík vyhloubil velikou díru.

„Hurá, plní se nám bazén!“ raduje se a během chvilky v něm plave malý plastový panáček.

Petruška zase stojí u velkého kyblíku, do kterého kloužou jiné kapičky. Maminka jí totiž nechala kousek záhonku a ona si na něj nasadila bylinky. Když viděla, jak se veliký kyblík plní, měla radost z toho, že až bude její zahrádka potřebovat zalít, bude mít pro své rostlinky dost vody z kapek, která tam doklouzaly až z nebe.

A dešťové kapičky? Těm se nové skluzavky moc a moc líbily😊.