Díl 10. - Paní Zima opět vypravuje (29. 1. 2022)

Díl 10. – Paní Zima opět vypravuje

Po sněhových závodech bylo všem moc veselo a nikomu se nechtělo s paní Zimou rozloučit. A protože bylo krásné slunečné odpoledne a venku, i přes chladnější počasí, bylo všem dobře, posadili se sněhuláci na sněhová sedátka kolem paní Zimy, a ta jim začala vypravovat zimní příběh pro radost.

 

O neposlušných sáňkách

Jedné zimy se stalo, že skoro vůbec nebyl sníh. Počasí bylo nějaké popletené. Když náhodou nasněžilo, sníh vydržel sotva den a zase roztál. Jindy přišly velká chladna, a i když všechno pokryl silný mráz, po sněhu nebylo ani památky. Příroda si naříkala, že je jí zima a chybí jí sněhová peřinka a děti se smutně dívaly z okna. Všichni by si tolik přáli sníh, ale kde nic, tu nic.

Také Jonáš s Dorotkou se mračili. Na sníh se celý rok těšili a tatínek jim dokonce koupil nové sáňky, aby se o ty staré nehádali a mohli jezdit každý sám. Co teď ale se sáňkami? Nic. Sedět se na nich sice dalo, ale to nebylo ono. Chtěli přece sjíždět kopce za jejich chalupou. A to teď nešlo.

„Ach jo, kdyby tak nasněžilo,“ vzdychal Jonáš.

„Jezdili bychom na sáňkách, stavěli sněhuláky a koulovali se s tátou,“ zasnila se Dorotka.

„O tom si můžeš nechat tak akorát zdát,“ ušklíbl se Jonáš, „podívej se ven. Ono to vypadá, že letos sníh nebude.“

Dorotka se na něj zadívala a usmála se: „Náhodou to není špatný nápad. Každý den si budu představovat, jak sněží a třeba se mi o sněhu bude zdát. Anebo si ho tak přivolám. To by bylo prima, co?“ Obrátila se vesele na brášku. Ten jen pohodil hlavou a šel si hrát s autíčky.

Tak ubíhaly dny i týdny. Všichni už se začali smiřovat s tím, že zima bude spíš smutná než bílá.

Až jednou…

Těžko říct, jestli se počasí umoudřilo nebo si Dorotka sníh opravdu vysnila. Jisté bylo, že se děti jednoho rána probudily do zasněženého dne.

„Hurá, já přivolala sníh!“ radovala se dívenka.

„Juchú, můžeme jít sáňkovat!“ poskakoval po pokoji Jonáš a rychle se oblékl, aby mohl hned po snídani vyrazit na kopec. A nebyl sám. Dorotka taky pospíchala a hned, jak dosnídali, vydali se spolu s rodiči užít si sněhu.

Cestou se zastavili ve stodole, kde měli schované sáňky. Staré sáňky se tetelily radostí. Tak dlouho už s nimi děti nebyly venku. Tady jim sice bylo teplo, ale prášilo se na ně a nebyla tu žádná legrace. Když tatínek koupil nové saně, těšily, že jim bude veseleji, ale nové sáňky nemluvily. Nechtěly se totiž kamarádit. Myslely si o sobě, když jsou nové, že jsou mnohem lepší. O to víc se staré sáňky těšily ven. V zimě na kopci, to je panečku paráda.

Zato nové sáňky. Ty teď spustily: „My ven nechceme! Tady je nám pěkně teploučko. A taky jsme celé nové. Nechceme být tak ošoupané jako vy.“

„Ale venku je to moc prima, uvidíte,“ lákaly je staré sáňky. „A to, že už nejsme jako nové, nám nevadí. Děti si s námi užijí spoustu legrace a my s nimi taky. Jen počkejte až s námi budou závodit. Pocit, kdy se vítr žene kolem vás, je báječný,“ vzpomínaly.

„Ale my nechceme, aby na nás foukalo,“ odvětily nové saně, „a kromě toho, když se závodí, může se stát, že do něčeho vrazíme. A to my odmítáme.“

To už se ale otevřely dveře stodoly a oboje sáňky brzy klouzaly po měkkém sněhu. Staré sáňky si to moc užívaly a klouzaly lehce a s veselou. Nové sáňky se však každou chvíli zadrhly a Jonáš je za sebou táhl jen ztěžka.

„Tati, ony nechtějí jet,“ otočil se za chvíli na tatínka.

„Asi to bude tím, že jsou nové,“ zapřemýšlel tatínek, „i když je to zvláštní. Nové sáňky by přece měly být dobře udělané a nachystané na sáňkování. Pojď, na chvilku ti pomůžu a uvidíš, že jim to brzy půjde lépe,“ povzbuzoval ho táta.

Jenomže sáňky si prostě umanuly, že budou stávkovat. Když se Jonáš rozjel z kopce, zatáčely úplně na jinou stranu, než chtěl. Zastavovaly se a měly obrovskou radost z toho, jak jim to nejde.

Dorotka mu tedy půjčila staré sáňky a sama zkoušela, jestli jí to s novými nepůjde líp. Ale také se jí nedařilo, a když ani tatínkovi s maminkou sjíždět z kopce na nových saních nešlo, postavili je pod kopec do sněhu a byli rádi, že si děti vystačí se starými sáňkami, které jezdily, jak nejlépe uměly.

Nové sáňky se zaradovaly: „Tak se nám to nakonec povedlo. Budeme tady hezky stát a pořád budeme jako nové. To je moc dobře.“ Občas sice po očku koukly po jásajících dětech na kopci a spokojených sáňkách, bobech či lopatách, na kterých děti kopec sjížděly. Chviličku měly dokonce pocit, že by také rády zažily trošku toho veselí. Jenomže ve své marnivosti se raději svalily na zem a odpočívaly.

Když se děti vrátily domů, Dorotka pohladila staré sáňky po jejich držátku a řekla: „Moc hezky se nám jezdilo. Jste báječné saně. Zítra si pro vás zase přijdeme a na kopci si užijeme spoustu legrace. Díky.“

Jonáš smutně přistoupil k novým saním: „To je škoda, že to s vámi dnes nešlo. Ale tatínek slíbil, že vás promaže a zítra to zkusíme znovu. To bude prima, až spolu posvištíme z kopce.“ Maličko se usmál a také je pohladil.

Ten okamžik si sáňky dobře pamatovaly, protože pak se pohlazení ještě dlouho nedočkaly. Zlobily totiž děti také druhý den a od té doby už je na kopec nikdo nevzal. Se závistí pak poslouchaly vyprávění starých sáněk, co vše s dětmi venku zažily a časem i ony zatoužily projet se po sněhobílém kopci, poslouchat veselý smích a radovat se společně s ostatními.

Do konce zimy však jen ležely ve stodole a sedala na ně stále větší vrstva prachu. Kdyby je někdo očistil, byly by sice stejně krásné, jako první den, kdy je tatínek koupil, ale co jim to bylo platné, když byly zapomenuté.

Tak uběhl celý dlouhý rok a nové sáňky si umiňovaly, že příští zimu už budou hezky poslouchat, aby mohly chodit s dětmi ven. Dokonce už nebyly tolik namyšlené a začaly se kamarádit se starými sáňkami, které jim povídaly o všem, co na kopci prožily, dávaly jim rady, jak nejrychleji sjet z kopce dolů, co dělat, když jim děti pomáhají zatáčet a společně už se těšily na sníh.

Když přišla zima, a s ní první sněhobílé ráno, nemohly se sáňky dočkat až přiběhne Jonáš s Dorotkou. Jenomže, co se nestalo. Děti sice vesele přiběhly, ale na nové sáňky se ani nepodívaly, popadly ty staré a byly ty tam.

Opuštěné sáňky se rozplakaly. Plakaly tiše a dlouho. Vtom je z pláče vyrušilo jemné vrnění: „Copak se stalo? Proč pláčete?“ Byla to kočka Mourinka, která se nedávno přitoulala k sousedům a dnes se konečně osmělila, aby prozkoumala okolí.

Sáňky ji pověděly vše o tom, jak byly neposlušné a taky hloupé. Myslely si, jak jim bude dobře, když budou pěkně v teple, nikdo si na ně nesedne a ony budou stále krásné. Teď už ale ví, že s dětmi na kopci by jim bylo mnohem lépe. Konečně by se na ně neprášilo, užily by si spoustu legrace, a hlavně by byly užitečné.

Mourince bylo sáněk líto. Chvilku přemýšlela, obcházela okolo nich, a pak jim něco pošeptala. Sáňky maličko ožily: „Zkusit to můžeme. Děkuji.“

„Ještě neděkujte,“ mňoukla kočka, „to až zítra. Jestli to vyjde.“ Pak dodala: „Přijdu hned po snídani a počkám tady s vámi.“ Rozloučila se a vyběhla ven.

Další den ráno přiběhla Mourinka do stodoly a pohodlně se uvelebila na seně. Stočila se do klubíčka a spolu se sáňkami čekala. Když uslyšela hlasy dětí, seskočila a schovala se blízko nich. V okamžiku, kdy děti držely staré sáňky a už chtěly odcházet, silou se zapřela o nové sáňky a ty s žuchnutím spadly na zem. Pád je sice zabolel a trošku v nich luplo, ale to jim nevadilo. Moc si přály, aby si jich děti všimly, a to se také stalo.

„To jsem se ale lekl,“ odfrkl si Jonáš a šel k saním. Oprášil je a podíval se na Dorotku: „Myslíš, že budou letos jezdit líp než loni?“

„Já nevím,“ odvětila dívenka, „minulý rok se to přece nedařilo. Vzpomínáš?“

„Hm,“ pokýval hlavou chlapec a smutně vstal. Pak se na sáňky otočil: „Ale já to znovu zkusím. Třeba už to bude lepší.“

„Jestli chceš,“ pokrčila rameny Dorotka, „tak je vezmi s sebou. Já si stejně myslím, že je budeš tahat zbytečně. Jestli nejezdily minulý rok a ani tatínek nevěděl proč, tak to lepší nebude.“

„Ale bude,“ volaly sáňky, „uvidíte, že si spolu letos užijeme spoustu legrace!“ Nikdo je sice neslyšel, ale Jonášovi se zdálo, jako by barvy na jejich výpletu maličko zazářily. Vytáhl je tedy ze stodoly a spolu s Dorotkou pospíchali na kopec.

Před první jízdou Jonáš maličko zaváhal. Chvíli na sáňkách zadumaně seděl, ale pak se přece jen odrazil a vyjel. Už už čekal, že ho sáňky někde vyklopí, ale ty si to svištěly z kopce o sto šest, a když se je chlapec pokusil řídit, šlo to výborně.

„Téda, to byla jízda,“ pochvaloval si Jonáš, „jste pěkně rychlé.“ Chytl je za provázek a znovu vybíhal kopec, aby si to zopakoval.

Sáňky si ten den spolu s dětmi užily opravdu spoustu báječných okamžiků. Nejdříve si mezi sebou dávaly závody, pak si na kopci děti udělaly pár sněhových překážek a snažily se je objíždět, a nakonec si sáňky zapojily za sebe a sjížděly z kopce jako vláček.

„Byl to krásný den,“ spokojeně vzpomínaly sáňky a nadšeně vše vypravovaly kočce Mourince.

Od té doby už byly sáně poslušné a vždy se těšily na další zimu a na dobrodružství, které je s dětmi na zasněžených kopcích čeká. A že dávno nevypadaly jako nové a byly i trošku otlučené? To jim nevadilo. Už dobře věděly, že to, co prožijí je pro ně mnohem důležitější než to, jak vypadají.

 

 

Paní Zima dopovídala a sněhuláčci, kteří seděli kolem ní na sněhových sedátkách si radostně povyskočili: „To byl hezký příběh. Ještě, že my máme sáňky pěkně poslušné a nemusí se polepšovat.“

„Však jsme vám je taky dělali my,“ poplácávali se po zádech tesaři, „to by bylo, aby skvěle nejezdili.“

Paní Zima se usmála a vstala: „Pohádka o neposlušných sáňkách je u konce a také moje návštěva u vás pomalu končí.“

Obyvatelé vesničky posmutněli.

„Za rok se ale opět shledáme a já už se nemůžu dočkat na další sněžné závody,“ zasmála se paní Zima a sněhuláčci, kteří už byli zase poskládaní tak, jak se patří, se k ní přidali.

Paní Zima si s Lednem ještě naposledy prošla druhou vesnici, a když přiklusali bělouši se saněmi, vsedla do nich, rozloučila se, zamávala a s radostným cinkotem rolniček se vydala do poslední vesničky.