Translate

Díl 12. - Masopustní veselí (13. 2. 2022)

Díl 12. – Masopustní veselí

Jak sliboval Únor, pomalu se začalo oteplovat. Led na rybnících začal povolovat a také v potoce už bylo pod ledovou krustičkou slyšet jemné šplouchání vody, která se lehce převalovala přes větší i menší kameny. I přesto se však několik drobných víl klouzalo po potoce a rozmrzání ledu si nevšímaly. Však jsou lehké a led je jistě ještě dlouho udrží. To se však přepočítaly. Jakmile se sluníčko toho dne vyhouplo o něco výš, opřelo svoje paprsky dolů na zem. Mělo radost, že se probudilo do tak třpytivého dne (no aby ne, když tady včera kouzlili mrazíci.-)) a hřálo a hřálo.

Třpytivá jinovatka, která pokrývala stromy, cestičky či domy, se měnila ve stříbrné kapky vody a led na potoce začal pomaličku tát. Tak se stalo, že se při klouzání jedna víla zabořila drobnou nožkou do ledu a nemohla ven.

„Pomoc!“ volala jemným hláskem a brzy u ní byly její kamarádky, které se ji snažily vytáhnout. Nožka však byla tak zaklíněna, že to nešlo. Voda byla studená a víle začala být zima. Drkotala zoubky a zahřát ji nepomohl ani teplý kabátek, který měla na sobě.

Její kamarádky se tedy rozletěly vyhledat pomoc a za chvilku už se u potoka objevili rybáříci s provazy, sekyrkami a lucerničkami. „Nic se neboj, “ volali, „nedávno jsme vysvobozovali z ledu dvě labutě, takže jednu vílu hravě zvládneme.“

Když je drobná víla uviděla, trošku se polekala. Sekyrky a provazy v ní moc důvěry nevzbuzovaly, a tak se zeptala: „A nestalo se těm labutím nic? A co vlastně chcete dělat?“

„To máš jednoduché,“ začal vysvětlovat jeden z rybáříků, „nejdříve kolem tebe zavážeme provaz. Abys nám nespadla celá do vody, víš? Pak kolem začneme sekat díru, no a nakonec led rozehřejeme u ohně. A uvidíš, že ty se taky zahřeješ,“ dodal ještě, když viděl, jak se víla celá třese.

„No, já nevím,“ špitla víla, „bojím se.“

To už k ní ale přistoupil první rybářík a začal ji omotávat provazem. Jenomže. On led na potoce vážně docela rychle tál, a protože voda pod ním tekla a pomáhala tak led uvolňovat, stalo se to, co nikdo nečekal. Led se pod rybáříkem probořil a on spadl do vody. Strhl s sebou i vílu. Naštěstí se oba drželi provazu, takže je ostatní ze břehu brzy vytáhli. Promočení však byli oba na kost a zima jim byla veliká.

Ostatní víly kolem nich poskakovaly, mávaly křídly a snažily se je osušit. Bylo to však ještě horší. Křídla vířila vzduch kolem nich, a to zimu ještě zhoršovalo. Mezitím už ale rybáříci chystali spadané větvičky a pomocí lucerniček zapálili oheň, u kterého se všichni ohřáli.

V tu chvíli kolem nich procházel Únor a paní Zima. Když slyšeli, co se stalo, paní Zima se polekala a byla ráda, že to s vílou tak dobře dopadlo. Únor se však zamračil a zahrozil: „Víly jedny nezbedné. Copak nevíte, že touhle dobou se máte chystat na probouzení prvních sněženek? A vy se tady místo toho kloužete po potoce.“

Víly se zastyděly, poděkovaly rybaříkům za pomoc a pospíchaly za ostatními kamarádkami, aby se připravily na svůj úkol, který ve vesničce mají.

Únor se za nimi díval a kroutil hlavou. „Tak už se na ně nezlob,“ zastávala se jich paní Zima, „chtěly se na chviličku pobavit. Hlavně, že se nic nestalo. A jestli jsem dobře viděla, bylo jim to líto. A také věřím, že svůj úkol při probouzení poupat určitě skvěle zvládnou.“

Únor se pousmál: „Zvládnou. Já vím. Jsou totiž moc šikovné. Je ale potřeba udržovat pořádek. Kdyby si každý dělal to, co chce, byl by tu pořádný zmatek a kdo ví, jak by to pak v únoru vypadalo.“

„Teď ale pospěšme za módními návrhářkami. Připravují letos překvapení na masopustní průvod,“ pobídl paní Zimu Únor, a ta s velkou radostí vykročila za ním.


Chaloupky módních návrhářek se od ostatních lišily. I přesto, že jejich střechy také pokrývala tenká vrstva sněhu a okraje zdobila jemná jinovatka, zdi chaloupek zářily mnoha barvami a pokrývaly je různé motivy. Také stěny uvnitř byly pestrobarevné, závěsy kolem oken tvořily látky tenké i tlusté, lesklé či matné, s obrázky nebo bez nich, jednobarevné i vícebarevné…bylo to takové strakaté království každé módní návrhářky. 

Když paní Zima vstoupila do první chaloupky, našla čtyři módní návrhářky v pilné práci. Kdyby nahlas nepozdravila, ani by si nevšimly, že někdo přišel. Na stole měly rozložené bílé látky. Některé byly čistě sněhobílé, jiné zdobily drobné zlaté či stříbrné motivy a jedna byla dokonce poseta drobnými světle modrými vločkami. Mezi látkami bylo vidět jehelníčky se špendlíky i jehlami, nitě, nůžky…prostě všechno, co taková švadlenka k práci potřebuje. Ony totiž nebyly módní návrhářky jen od toho, aby navrhovaly nové vzory na látky, střihy na šaty či obleky nebo masopustní masky. Každá byla také výborná švadlenka, takže vše, co si vymyslely, dokázaly hravě ušít.

Návrhářky se paní Zimě lehce uklonily a zvaly ji k sobě do světničky. Vtom jedna z nich hbitě vyskočila a honem schovala několik návrhů, které měly pověšeny na nástěnce za stolem.

„Ale copak?“ zeptala se paní Zima, „to jsou nějaké špatné návrhy?“

„Kdepak,“ špitla dívenka, „to jsou naše nejnovější návrhy“. Sklopila oči a začervenala se: „To je totiž malé překvapení na slavnost.“

„Ach tak,“ usmála se paní Zima, „v tom případě už se nebudu na nic ptát. Ale jestli můžu poprosit, ukažte mi alespoň nějaký váš návrh a moc ráda se podívám také na to, co budete šít. Byla jsem nadšená z vašich létajících cukřenek a moc by mě potěšilo, kdybych viděla také další vaše nápady.“

A protože se blížil čas masopustního průvodu, vytáhly návrhářky svoje náčrty a hned se pustily do ukazování a vysvětlování: „Tak tohle je nový kostým pro kominíka. Letos jsme mu na kabát vyšily čtyřlístky pro štěstí. Čtyřlístek má také na čapce a do kapsy kabátku jsme mu vložily vyšívaný bílý kapesníček. Nohavice jsme mu trošku nařasily, aby jeho nohy vypadaly, že se skládají a rozkládají jako harmonika. Víte, aby to vypadalo trošku vesele.“

„A co je tohle?“ zeptal se Únor, který všemu přihlížel.

„Tak to je býčí ocas,“ ohnala se oháňkou nejmladší návrhářka, „my si totiž vymysleli, že letos přidáme další zvíře, aby nebyli medvěd s koněm tak sami. Takže to bude býk. A pořádný. Aby mohl chodit, budou v něm muset být čtyři statní chlapi.“

„Ale to pak bude těžké býka ukočírovat,“ poznamenal Únor.

„To je právě ono,“ zasmála se druhá návrhářka, „když nepůjdou všichni stejně a nedomluví se, tak se nám bude býk v průvodu pěkně kymácet a bude veselo.“

„A ještě se podívejte na tohle,“ přinesla třetí módní návrhářka dlouhatánské pruhy látek, „uhodnete, komu budou patřit?“¨

„Kdyby to nebylo tak dlouhé,“ zamyslela se paní Zima, „tak bych řekla, že jsou to nějaké kalhoty.“

„Ale to by muselo být na pěkně velikého a hubeného obra,“ dodal Únor, který si látku také prohlížel, „a u nás nikdo takový není.“

„Tak se tedy nechejte překvapit,“ zvesela zahlaholila třetí návrhářka a ostatní se zachichotaly.

Paní Zima se zasmála: „Není to nějak moc překvapení najednou? To by nám taky při pohledu na všechna ta tajemství mohla dojít řeč.“

„A to by vůbec nevadilo,“ odvětila jedna z dívek, „ono je stejně lepší, když si celý průvod pěkně vychutnáte očima. Mluvit není potřeba.“

„Tak to už se těšíme,“ řekl Únor, otočil se na paní Zimu a dodal: „Myslím, že tady můžeme módní návrhářky s jejich tajnostmi nechat a zajdeme se ještě podívat, jak jdou přípravy na slavnost u ostatních chaloupek. Však už je nejvyšší čas.“

Paní Zima přikývla, popřála všem ať se jim práce daří a spolu s Únorem se vypravila na procházku vesnicí.

Přípravy na slavnost probíhaly opravdu všude. Náves zdobily pestrobarevné girlandy ze skládaného jehličí, na nichž visely kroucené barevné stužky. Na okraji střech všech chaloupek navěsily módní návrhářky jemně háčkované bílé krajky, aby všem připomněly, že i když se otepluje, zima ještě nekončí. U každého stavení chystali jeho obyvatelé slavobránu, kterou bude procházet průvod masek, před chaloupkou Února pobíhali rybáříci a chystali stoly i židle, módní návrhářky, které již byly se svou prací hotovy, zdobily stoly ubrusy, ubrousky, barevnými svícny a jedlovými větvičkami.

V chaloupkách kuchařů a cukrářů se vařilo, peklo a v jejich blízkosti to tak krásně vonělo, až se všem sbíhaly sliny.   


Další den, když zvonilo poledne, začal teprve shon. Masky již měly vycházet průvodem, ale ještě dobíhali poslední opozdilci. Kapela, která měla k průvodu vyhrávat, se chystala u chaloupky Února a než se všichni obyvatelé sešli, aby mohla slavnost začít, zahráli pro radost několik písniček.

Když masopustní průvod vyšel za doprovodu kapely po cestičkách, které protkávaly třetí zimní vesnici, ozvalo se od chaloupky módních návrhářek: „Počkejte, ještě to hlavní překvapení. Všichni se zastavili a dívali se, co se bude dít. Tu se zdálky ozval cinkot rolniček a k průvodu mířily saně tažené dvěma bělouši a druhá paní Zima.

„Jak je to možné?“ ptali se jeden druhého. Čím blíže však saně byly, tím více to mezi obyvateli vesničky šumělo. „Vždyť to jsou převlečení koně!“ volali jedni. „A paní Zima není pravá, je to jedna z návrhářek!“ ozývali se další. „To je krása! Paní Zimo, podívejte, jak to vaší dvojnici sluší!“ nadšeně povolávali jiní.

„Ach ano,“ usmála se paní Zima, „to je opravdu překvapení. Jen tomu ještě něco chybí,“ zapřemýšlela a během okamžiku vykouzlila koníkům třpytivé rampouchy na látkové hřívy, rolničkám přičarovala větší lesk a kočár pokryla jemným závojem z jinovatky.

Všichni zatleskali a nyní se mohl průvod vydat na svoji cestu přes vesnici. Každý přihlížející tak mohl obdivovat rozmanité masky, krásně zhotovené kostýmy a často se i zasmáli – třeba ve chvíli, když se za huňatým medvědem, který vedl celý průvod spolu s medvědářem, objevil býk. K tomu, aby mohla maska chodit, museli se do něj obléci čtyři statní chlapíci – přesně, jak to říkaly módní návrhářky. Což o to, obléci se do společné masky, bylo to nejmenší. Ale společné chození. Bylo moc těžké domluvit se mezi sebou a když se některý z nich zapomněl a zastavil se, zakopl býk o jednu svoji nožku a upadl, nebo se různě motal a když narazil do kominíka, vypadalo to, jako by ho nabral na rohy a hodil si ho na záda. Tak nakonec jel kominík na tančícím býkovi a jeho skládané nohavice opravdu vypadaly jako by měl kominík nohy z harmoniky. Byl to veselý pohled.

Kromě tradičních slaměných masek, babky nebo různých pohádkových bytostí, šel v průvodu také vysokánský obr s dlouhými kalhotami. To se malí rybáříci postavili jeden druhému na ramena, pak si ten nejnižší stoupl ještě na chůdy a obrovitá postava, která se pomalu kymácela ze strany na stranu, dosáhla až na štít nejvyšší chaloupky. Když ho paní Zima uviděla, hned si vzpomněla na dlouhatánskou látku, kterou viděla u módních návrhářek.

Všichni při pohledu na obra užasli, a když za ním vyjel maličký bílý kočár tažený dvěma bělouši a na něm další paní Zima, nadšeně všichni zatleskali a doopravdická paní Zima si hned pozorně prohlížela, kdo v kočáru sedí tentokrát. Byla to drobná víla, které módní návrhářky ušily stejný oděv, jaký měla ona.

„A kdo je převlečený za moje bělouše?“ zeptala se paní Zima módní návrhářky, která stála blízko ní. Zdají se mi nějací zvláštní. Krok mají kolébavý, nožky krátké, takže jejich kostým sahá až k zemi a hlavou tak zvláštně kroutí.“

„To bych taky ráda věděla,“ řekla návrhářka, „už chvíli je pozoruji a nevím, kde se stala chyba. Za koně měli být přestrojeni rybáříci, ale vypadá to, že tam bude někdo jiný. Že by víly?“

„Kdepak,“ chichotali se rybáříci, kteří byli opodál, „jsou to kačeny. Mysleli jsme, že s nimi bude větší legrace, a tak jsme je do kostýmů nastrojili.“

Že je to pravda, se všichni brzy přesvědčili. Za okamžik totiž malý sněhobílý kočár zastavil a maličkatí bělouši se snažili sníst zrníčka obilí, která vypadávala slaměným maskám z klásků, které jim zdobily klobouky. A protože se v koňském převlečení zrníčka těžko pojídají, brzy zpod masky vykoukly placaté nožky s blánami a za chvilku už místo běloušů stály na cestičce dvě kachny a spokojeně pozobávaly obilná zrnka.

Všichni se tomu srdečně zasmáli a drobnou vílu i s kočárem vzal do náruče kominík. Když prošel průvod ozdobeným náměstím, vydal se zpět k chaloupce Února. Tam se masky odstrojili a celá vesnice zasedla k nachystaným stolům, na které kuchaři s kuchařkami přinášeli velké nádoby s masopustním gulášem, uzenými klobáskami, ošatky s voňavým chlebem a misky s různými pomazánkami.

Cukráři s cukrářkami zase nosily mísy se smaženými koblížky, které byly nejen kulaté a plněné sladkou marmeládou či povidly, ale měly také tvary vloček nebo hvězdiček. Ty plněné nebyly, zato je zdobilo sněhové sypání.


Hostina to byla opravdu báječná. Všichni se najedli do sytosti a Únor pronesl: „Dnes budeme pořádně hodovat a od zítřka se budeme postit – alespoň od tučných jídel a všech dobrot, aby se s příchodem jara rozjasnila nejen příroda a naše mysl, ale také naše tělo.“

Když dořekl, vybral si jeden do zlatova usmažený koblížek a s velikou chutí se do něj zakousl. Pořádně pomlsat si dnes přece ještě může😊.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky za váš komentář. Moc si vašich slov vážím - jsou báječnou odměnou za moje tvoření pro děti:-).