Díl 20. - Dubnové přeháňky
Když víla Semikráska a Jaro přicházeli k vodním tkalcovnám, kromě ťukání dešťových kapek, které se začaly snášet z nebe jako drobné perličky, bylo slyšet i veselé klapání dřevěných kol. Ta se odrážela od vlnek v potoce a při svém točení zpívala veselou písničku.
„Kdyby nepršelo,“ řekla Sedmikráska, „sedla bych si tady u potoka a zaposlouchala se do té vodní melodie.“
„Však je slyšet i uvnitř,“ ozvalo se u dveří. Byl to jeden z tkalců. Usmíval se a oba srdečně vítal: „Jen pojďte dál. Už na vás čekáme.“
Bylo to tak. V tkalcovně se všichni nemohli dočkat, až ukáží Jaru svoji práci. Plátno z mlhoviny bylo opravdu jemné a průsvitné.
„Pěkně udělané,“ pochválil Jaro tkalce. A co vy, švadlenky?“ otočil se ke švadlenkám, které seděly u šicích strojů a opatrně sešívaly mráčkové potahy.
„Je opravdu pěkně udělané,“ přisvědčily, „tak jemné se tkalcům ještě nepovedlo.“
„Jen mám trošku obavu,“ ozvala se jedna, „jestli se nám někde neprotrhne. Sešívat ho musíme velice opatrně, abychom ho nepotrhaly.“
„Však uvidíme,“ řekl jeden z tkalců. „Pár prvních mraků jsme vypustili na oblohu a jestli vydrží, to se ukáže.“
„Zatím prší venku tak akorát,“ hlásil pomlázkový mužíček, který právě vcházel do světničky. Přišel se Jara zeptat, kdy přijde také za nimi.
Během chvilky se však přihnal další. Byl celý promáčený a udýchaný: „Tak to se vám moc nepovedlo. Ještě před chvilkou to bylo pár kapek, ale teď to na mě žuchlo. Jen se podívejte.“
„Tak to budeme muset plátno maličko zahustit,“ ozval se další tkadlec a hned podával mužíčkovi ručník, aby se alespoň trošku osušil a dodal: „Než však na oblohu vyšleme další dešťové mráčky, budeme muset zavolat konvičkářky. Příroda teď nemůže zůstat bez vláhy.“
„To ano,“ přisvědčily švadlenky a hned se vydaly za svými sousedkami. Konvičkářky byly pěkně kulaťoučké slečny a vedle svých domečků měly vystaveny obrovské konve na zalévání. Kdo by je neznal, myslel by si, že si je tam nechaly postavit jako nějaké sochy na ozdobu. Ale není to tak. Konvičkářky jsou pěkně buclaté právě proto, že se dokáží celé natáhnout a zvětšit tak, aby konve nejen uzvedly, ale hlavně z nich mohly kropit z obrovské výšky. Pak to totiž vypadá, jako by doopravdy pršelo.
Většinou ale nebyly k zalévání přírody potřeba, protože vše obstaraly mraky zhotovené ve vodních tkalcovnách, a tak pomáhaly ve vesnici tam, kde bylo zrovna třeba. Právě teď byly u krajkářek a vyfukovaly jim vajíčka, z nichž budou brzy barevné kraslice. Když ale uslyšely, že mají pomoct s dubnovým deštěm, rozloučily se s krajkářkami a s velikou radostí pospíchaly ke svým konvím. Byla to pro ně vzácná chvíle a ony už se moc těšily, až se po dlouhé době protáhnou.
U jejich chaloupek už stálo mnoho dalších obyvatel vesničky Duben. Kdykoli se konvičkářky chystaly pokropit přírodu, byla to velká podívaná, kterou si nemohli nechat ujít.
Také Jaro už byl venku a nadšením pozoroval, jak se baculatá tělíčka konvičkářek pomalu natahují. Najednou už nebyly malé a baculaté, ale jejich hlavy už se vypínaly nad střechy domů a jejich postavy se tenčily. Jakmile byly tak vysoké, že se čelem dotýkaly zbylých dešťových mraků, sehnuly se pro konve, které už oproti nim nebyly najednou nijak veliké, nabraly do nich vodu z blízkého rybníka a začaly kropit vesnici Duben a její okolí.
„To je báječné,“ volali všichni, a když se dost nabažili jemných dešťových provázků a pohledu na dlouhatánské postavy s konvemi, pospíchali se schovat.
Také tkalci spěchali do vodních tkalcoven a hned se pustili do práce. Švadlenky pak z nového mlhovinového plátna nastříhaly a ušily další mráčkové povlečení. To společně naplnili vodní párou, která stoupala z horkých kamenů ponořených ve vodní fontáně v další světničce a naplněné mraky pak s pomocí větříků poslali na oblohu – samozřejmě až ve chvíli, kdy baculaté konvičkářky dokončily zalévání.
Tentokrát už se mraky neprotrhly a příroda si tak po konvičkové spršce lebedila ještě pod jemnými kapkami, které nyní padaly z mrakových peřin.
Ve vodních tkalcovnách zavládla dobrá
nálada, a když se s nimi Jaro, víla Sedmikráska a pomlázkoví mužíčci
loučili, vyprovodili je veselou písničkou (nápěv „Kočka leze dírou“):
Když dozpívali, ještě jednou Jaru zamávali
a s radostí se pustili opět do práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za váš komentář. Moc si vašich slov vážím - jsou báječnou odměnou za moje tvoření pro děti:-).