Díl 23. - Květen (1. 5. 2022)

Díl 23. – Květen

Květen si obléká voňavé šaty,

sluníčka paprsek teplý a zlatý

láká ven lidi, květy i zvířata,

a stromy rozvinou svá drobná poupata.

 

S nimi si zatančí včelky a motýli,

plesový tanec, který květy za chvíli

promění v plody, jež ovoce dají nám

slaďoučké - to já si na podzim s chutí dám.

 

Obloha občas záclonku zatáhne,

sluníčko do měkkých peřin se natáhne

a nechá větřík ať přifoukne mraky,

slunce je potřeba, ale déšť taky.

 

Když se však domluví deštík i sluníčko,

vykouzlí spolu na nebi za kratičko

duhový most, po němž do světa uhání

duhové sestřičky… a všude po kraji

ozve se jásavé „Juchú!“ a „Hurá!“.

Potěší všechny barevná duha.“

 

A kdo nás přivítá ve třetí vesnici?

Motýlí víly i skřítci montážníci,

též pilné pradlenky a hlavní víla

- jménem Pampeliška. Krásná a milá.

 

Tak pojďme společně navštívit s Jarem,

rozkvetlé, voňavé, zelené kraje.

Když se druhá vesnička s názvem Duben rozloučila s Jarem, zamířil mladík do své třetí jarní vesnice s názvem Květen. Vesele kráčel pěšinou mezi loukami, zpěv ptáčků doprovázel svojí píšťalkou a když míjel ovocný sad, začaly na stromech rozkvétat voňavé květy.

Květen je totiž měsíc, kdy jsou stromy v plném květu. Svěží ranní vzduch je naplněný mnoha vůněmi a jemný větřík, který si pohrává se sukničkami kvítků i zelenkavou travičkou, hladí. Také májový deštík je lehký a hravý. Někdy se domluví se sluníčkem a společnými silami vykouzlí na obloze duhu. To se pak všechny hlavičky květů, zvířátek i lidí upínají k obloze, aby se pokochali barevnou krásou.

Když se Jaro blíží k vesnici, je v blízkém sadu slyšet bzukot včel, které pilně sbírají slaďoučký nektar z květů. Nožičky mají plné žlutého pylu a díky jejich poletování mezi kvítky se můžeme těšit na sladká jablíčky, šťavnaté hrušky, lahodné švestky a jiné ovoce. Díky opylování se totiž z květů mohou stát plody.

Kromě včel tu poletují také čmeláci a občas už zahlédneme i motýly. Ti všichni si užívají darovaného nektaru. Také zvířátek je vidět mnohem víc. Kromě ptáčků, kteří od jara zpívají svoji mámivou písničku a srnek, které jsme vídávali také v zimě, se to všude hemží různými broučky, mladými zajíčky, heboučkými koťátky, roztomilými housátky či kuřátky…příroda ožila, a kdo může, vyběhne ven na sluníčko, které už pěkně hřeje.

Také ve třetí vesničce je živo. Víla Pampeliška, která má všechny na starosti, se ozdobila věnečkem ze žlutých květů a prochází se mezi obyvateli, kteří už nedočkavě vyhlíží Jaro. Duhové sestřičky si do vlasů zaplétají barevné stuhy a řadí se podle barev duhy, skřítci montážníci si upravují čistě vyžehlené montérky, v jejichž kapsách schovávají různé nářadí potřebné ke květnovým opravám ve vesničce a pradlenky propírají jemné mlhovinkové mráčky, které bude potřeba vyslat na nebeskou pouť spolu s jemnými kapkami vody.

Motýlí víly poletují sem a tam a dávají ostatním vědět, zda se Jaro blíží. Malí luční koníci si krátí čas tím, že trénují svoje skokanské dovednosti, ptáčci sedí na rozkvetlé třešni a opakují si uvítací písničku, žlutá kuřátka řadí máma kvočna na vyvýšené bidýlko a maminka kočka odpočívá ve stínu rebarbory. Brzy se jí totiž narodí májová koťátka a je potřeba, aby měla na své chlupaté drobečky sílu.

 

Do všeho švitoření a povídání se najednou ozvou zvonivé hlásky motýlích víl: „Jaro už jde!“ Všichni hned zbystří a dělají špalír, aby Jaro slavnostně přivítali. Ptáčci spouští svoji veselou písničku, víla Pampeliška se usmívá a jde Jaru naproti.

Brzy ve svých drobných ručkách drží vyřezávanou píšťalku – dárek od Jara. Když na ni zahraje první tóny, pampelišky na jejím věnečku zlatavě zazáří, další žluté hlavičky vykukují ze země a sluníčko se roztančí na obloze. Při tanci se mu paprsky zavlní, začnou hřát víc a víc a příroda slastně zavrní při jejich teplém pohlazení.

Když víla Pampeliška dohraje, s úsměvem pozoruje, jak se vše kolem ní projasnilo a rozkvetlo. „Děkuji ti, Jaro,“ řekne, vezme mladíka za ruku a vydává se k zahradám, kde už začínají kvést rybízové i borůvkové keře a jahodníky.

Spolu s nimi jdou také skřítci montážníčci. Některé květy totiž nepotřebují jen jemné probuzení Jara nebo pošimrání sluníčka. Občas je potřeba maličká pomoc šikovných skřítků.

Však už bylo na čase. Jakmile borůvkový keř zahlédne malé skřítky, už na ně volá: „Tady! Tady je vás potřeba! Jedna větvička je stále plná pupenů a květy se ne a ne rozvinout.“

„Počkejte chvíli,“ zastaví je Jaro, „možná, že chtějí ještě spát.“ Přichází blíž a opravdu, když se zaposlouchá, z několika pupenů se ozývá jemné pochrupkávání.

„Slyšíte?“ otočí se na montážníčky, „tyhle pupeny ještě budit nepotřebují. Vykvetou o něco později, a to je v pořádku.“

„Ale já…já už bych chtěl vykouknout na svět,“ prosí nerozvitý kvítek opodál a povzdechne si: „Jenomže mi to nejde.“

„Hned se na to podíváme,“ řekne jeden ze skřítků a pouští se do práce. Celý pupen nejdříve pečlivě obhlédne, poté ho hladí a po hmatu se snaží zjistit, jestli není někde něco zaseklého nebo zatuhlého. Za okamžik bere jeden z klíčů, otáčí větvičkou, na níž pupen drží, pak nakloní olejničku a maličko spodek pupenu promaže.

„A teď to zkus!“ pobídne kvítek zvesela a ten se během chvilky pomalu rozvíjí a nevěřícně kouká na všechnu tu jarní nádheru okolo.

„Děkuji ti mnohokrát!“ radostně zašeptá a nakloní svoji sukničku ke sluníčku, aby si ji prohřálo.

Skřítek se usmívá a zatím, co Jaro, víla Pampeliška a sluníčko lákají ven některé spáče, spolu s ostatními montážníčky pomáhá dalším pupenům, které už se chtějí také radovat ze světa plného tepla, světla a mnoha vůní.

A my? My jim můžeme držet palce, aby se jim práce dařila a brzy jsme se tak mohli těšit pohledem na rozkvetlé zahrady, louky i sady.