Díl 24. - Plesové šaty (8. 5. 2022)

 Díl 24. – Plesové šaty

Jasné ráno dnes vítá všechny blankytně modrou oblohou bez mráčku a líbezným zpěvem ptáčků zpěváčků. Příroda se usmívá a s ní všichni, kdo se probouzí. Aby taky ne. Vždyť pohled na rozkvetlý sad, svěží trávu a slunečný den, vykouzlí úsměv na nejedné tváři.

Také víla Pampeliška se probouzí, oči jí září radostí a vesele se zdraví s Jarem.

„Tak kampak dnes půjdeme?“ ptá se.

„Je čas začít plesovou sezonu,“ usměje se mladík a společně s vílou Pampeliškou se ubírají do sadu, kde se kromě voňavých kytiček v trávě rozvoní také květy ovocných stromů. Ty se odívají v krásné plesové šaty, aby byly připraveny na vzácné návštěvníky.

Brzy si totiž zatančí s včelkami a motýly. Bude to báječný ples a ony chtějí být krásné. Však to stojí za to. Díky společnému tanci se z nich začnou stávat plody. Postupně odloží své šaty a budou se těšit na to, až vyrostou, dozrají a budou k užitku.

„Ještě si musím upravit sukýnku, mám ji celou nakřivo,“ říká jeden květ a už si volá na pomoc větřík, který mu pomůže.

Další kvítek prosí malou motýlkovou vílu, aby mu krajku na sukýnce přibarvila trošku do růžova. Růžovou má moc rád a věří, že se v ní bude tanečníkům líbit.

Když se víla ptá, jestli chce kraječku nabarvit ještě někdo, hlásí se pár dalších květů. Jiné ale nechtějí. Raději zůstanou čistě bílé. Prý takhle vypadá sníh a když na něj zasvítí sluníčko, celý září. Říkali jim to vrabci, kteří v zimě létají krajinou. A ony teď chtějí také zářit.

Víla tedy přikrášlí pár dalších květů a chce odlétat. V tom se však ozve jeden kvítek opodál: „Já bych chtěl také namalovat. Ale ne touhle obyčejnou růžovou. Chci být pěkně černý, abych byl jediný a včelky si mě tak všimly.“

„Ale to není dobrý nápad,“ zavrtěla víla hlavou, „včelky mají rády barvy veselé. Myslím, že černá by se jim nemusela líbit.“

„Pche, co ty o tom víš?“ řekl dotčeně květ a trval na tom, že chce být černý. Přidaly se k němu také jiné květy, které si říkaly o barvu hnědou. Aby vypadaly, jako ty spadané listy tamhle v jahodiní. Mezi novými zelenými lístky jsou hezky vidět.

„Jenomže větve, na kterých rozkvétáte, jsou hnědé. Stejně tak i kmen. Jak vás včelky uvidí, když budete stejně barevné?“ zeptala se víla.

„Tak nás udělej trošku tmavší a o víc už se nestarej. My si na včelky zavoláme,“ opáčily květy.

To už se ozvala sama jabloň: „Kvítky jedny nerozumné. Motýlková víla má pravdu. S tak tmavými sukýnkami se nikomu líbit nebudete. Nechejte si nabarvit kraječku na růžovo nebo zůstaňte bílé. A když se pěkně usmějete a rozvoníte, uvidíte, že si vás včelky najdou.“

Kvítkům domlouvá také Jaro a víla Pampeliška. Ony ale, jako by neslyšely a pořád vyhrávají jednu písničku. Stůj, co stůj chtějí být něčím speciální a nenechají si svůj nápad rozmluvit.

„Jak myslíte,“ povzdechla si jabloň a kývla na vílu. Ta se nesměle podívala na Jaro.

„Jen jim udělej sukýnky, jaké chtějí,“ přikývl mladík, „však ony samy uvidí, že to nebyl dobrý nápad.“ Víla si tedy zaletěla pro nové barvy a smutnými tahy květům jejich voňavé šaty nabarvila. Když odlétala, špitla: „Přeju vám hodně štěstí.“

„To nebudeme potřebovat,“ ušklíbl se jeden z květů a další dodal: „Však uvidíš, jak se k nám tanečníci pohrnou. Takové krásné šaty ještě neviděli.“

„Ale viděli,“ ozvala se Pampeliška a než se s Jarem vydala dál, povzdechla si: „Určitě to však nebylo při tanci.“

 

V plném květu na ovocných stromech opravdu hnědé květy nezahlédneme – to až ve chvíli, kdy uvadnou a usychají nebo je zkropí déšť. Jenomže teď měly být jejich sukničky krásně svěží a barevné. Samy květy si až pozdě uvědomily, že víla s jabloní i Jaro s Pampeliškou měli pravdu.

Když se ráno projasnilo teplými slunečními paprsky, příroda se s radostí probudila a začala se chystat na plesovou sezónu. Včelky si narovnaly tykadélka, motýli uhladili křídla a brzy už tančili s bílými i růžovými květy a jemný větřík jim k tomu notoval.

Hnědé kvítky se však na celý ten tanec mohly jenom dívat. Snažily se přilákat tanečníky svou vůní, ale jejich šatičky nevypadaly moc lákavě a jeden motýl dokonce pronesl, že jsou květy buď nemocné nebo už moc staré.

„Ach jo,“ vzdychaly. Nic jim to však nebylo platné. Ani motýlková víla, která letěla kolem, jim nemohla pomoci. Barvičky sice měla, ale pospíchala za nově narozenými motýly, kterým bylo potřeba přibarvit křidélka jasnými barvami a ošetřit je speciálním motýlím práškem. To, aby byla pevnější a dobře se jim létalo.

Mezi včelkami, čmeláky ani motýly se tak za celou dobu plesu, kdy jabloně kvetly, nenašel žádný tanečník či tanečnice, kteří by si s nimi zatančili, a tak tyhle namyšlené kvítky, které chtěly být něčím jedinečné, uvadly smutné a zklamané.

Spousta jiných květů se však radovala, tančila a jejich radost byla tak veliká, že jejich vůně naplnila vzduch kolem. Každý, kdo šel okolo, se tak těšil nejen pohledem na voňavý ples, ale s radostí se zastavil, nadechl, zavřel oči a na chviličku se tak ocitl na krásném místě plném klidu, pohody a radosti.

Také Jaro s vílou Pampeliškou pozorovali plesový mumraj s úsměvem na tváři. Vždyť z mnoha květů budou plody, o které se stromy s láskou postarají a na podzim pak lidem nadělí spoustu šťavnatého ovoce.

Teď je však doba květu a my si pojďme společně s Jarem užít pohled na kvetoucí přírodu plnou rozmanitých vůní.

---

 [MU1]