Díl 25. - Květnové přátelství (15. 5. 2022)

 Díl 25. – Květnové přátelství

„Je čas přichystat barevné palety. A nezapomeňte na jemné štětce! Je málo žluté, přimíchejte o trošku víc!“ ozývaly se po kraji zvonivé hlásky drobounkých motýlích víl. Přišel čas líhnutí motýlů a ony se chystaly na velké malování.

Když se totiž motýl vysouká ze své kukly, má křidélka celá pomačkaná a vlhká. Je tedy potřeba, aby si ještě chvíli odpočinul na stéble trávy, větvičce keře nebo kousku odpadlé kůry. Tam mu pomáhají motýlkové víly křidélka opatrně rovnat, sušit, štětečky zvýrazňují barevné ornamenty na nich a nanáší jemný motýlí prášek, který křídla chrání.

„Pojď za mnou! Ještě kousek. Jsi šikula. A teď si chvíli odpočiň. Vidíš, jak ti to jde,“ povzbuzuje jedna víla svého motýla. Ještě mu kus chybí, ale už bude brzy venku.

Když se motýli z kukly klubou, je to kouzelná podívaná a také pořádný kus práce. Z housenky, která se pořádně najedla a zakuklila, se po nějaké době líhne motýl. Musí se hodně snažit, aby se z těsné kukly opatrně vysoukal. Když pak nakonec roztáhne svá barevná křídla, jsou všichni moc spokojeni a motýlím vílám září na tváři veselý úsměv.

„No vidíš,“ jásá víla a hladí motýla po chlupaté hlavičce. „Teď si chvíli odpočiň a já ti pomůžu narovnat křidélka,“ říká a opatrně motýlu pomáhá. Jakmile jsou křídla narovnaná, víla prozáří ornamenty na nich svými barvičkami a oba čekají, až sluníčko křídla vysuší a motýl poprvé vzlétne.

„No tak. Nic se neboj. Zamávej křídly a uvidíš, že se ti létání bude líbit,“ těší víla motýla a pozoruje, jak nesměle mává křídly. Když si za chvíli dodá víc odvahy, mávne pevněji a k jeho údivu je ve vzduchu. Chvíli je jeho let nejistý, ale brzy už letí jistěji a na konci zkouší i vývrtky.

„Je to báječné!“ raduje se motýl a přidává se ke kamarádům, kteří už jsou také ve vzduchu. Společně se vydávají na pořádnou svačinku k voňavým lučním květům. Však už mají hlad.

Víla se usmívá. Je sice unavená, ale když vidí jinou kuklu, která se vrtí a natřásá, pospíchá k ní, aby pomohla dalšímu motýlku.

A není sama. U lesa, na louce, v zahradě i v sadu se to drobnými motýlkovými vílami jen hemží. A nejen vílami. V povětří se občas mihne bělásek, otakárek nebo babočka. Také žluťásek na sebe nenechá dlouho čekat a jeho lehce žlutá křidélka se brzy třepetají v blízkosti sladkého jetele u pole.

Jaro a víla Pampeliška sledují celý ten motýlí mumraj z povzdálí. Sedí pod rozkvetlou jabloní na konci sadu a chválí šikovné ručky a trpělivost malých motýlkových víl.

Vtom se nedaleko nich ozve: „Au. Jauvajs. Nech mě ještě spát.“

Oba se rozhlíží, odkud hlásek zní. Chvíli to trvá, ale nakonec nedaleko v trávě zahlédnou malé kuřátko, které poskakuje u stonku vojtěšky a zobáčkem klove do drobné kukly. Kuřátku se moc líbí, že se kukla natřásá a vůbec ho nezajímá, že motýlu, který v ní spí (tedy teď už vlastně bdí), se jeho požďuchávání vůbec nelíbí. Pohybující se kuklou je tak zaujaté, že si ani nevšimne, jak se k němu blíží Jaro. Brzy už se choulí v teplé dlani a nechápavě se rozhlíží.

„Píp, pusť mě prosím dolů,“ špitne kuřátko.

„Ty jsi mi ale žlutý poklad,“ usměje se Jaro a pokračuje: „To víš, že tě dám zpátky na zem, ale nejdříve mi pověz, co to tady vyvádíš?“

„Hraju si,“ pípne kuřátko.

„A všimlo sis, že se hraní líbí jenom tobě?“ ptá se víla Pampeliška.

„A komu by se mělo ještě líbit?“ nerozumí kuře.

„Když si klovalo do kukly, tak se z ní ozvalo „au“, a tak si myslím, že motýlek, který je v ní zakuklený, si takhle hraní nepředstavuje,“ odpověděla víla.

„Hmm, to mě nenapadlo,“ řeklo kuřátko, „mě přišlo legrační, jak se to hýbe. Ale když je to tak, kuklu nechám a zkusím si najít jinou hru.“

„To ale nemusíš,“ mrkla na něj víla, „když se budeš na kuklu chvilku dívat, uvidíš, jak se z ní vyklube motýl. A možná, že až mu oschnou křidélka, bude si s tebou rád hrát. Musíš být ale trpělivé.“

„Tak dobře,“ přikývne kuřátko. Jaro ho posadí zpátky do trávy a ono kouká a kouká. Jenomže kukla se hýbat přestala a ozývá se z ní pochrupkávání.

To už přilétá motýlková víla a říká: „Tenhle modrásek se potřebuje ještě trošku prospat a zesílit. Zkuste přijít pozítří, to už by měl vykouknout v plné síle. Kuřátko je trošku zklamané. Těšilo se na okřídleného kamaráda, ale nedá se nic dělat. Jak řekla víla, musí být trpělivé. A to ono bude. Teď dostalo stejně hlad, a tak se půjde posilnit na zahrádku, kde ho čeká máma kvočna s jeho bratříčky a sestřičkami.

 

Pozítří pak celé nedočkavé pospíchá ke kukle. A není samo. Jeho sourozenci také chtějí vidět zázrak zrození, a tak kolem spícího motýlka sedí celé hejno kuřátek a s očekáváním pozorují, co se bude dít.

Jakmile se kukla pohne a motýlek si zívne, už je tu také motýlková víla, která mu přišla pomoci. Kuřátka se dívají. Motýl nejdřív otevře víčko kukly. Ale jenom maličko. Sluneční svit je na něj ještě moc silný a on si musí na všechno to světlo přivyknout. Pak vystrčí hlavičku s tykadélky. Trvá to. Kuřátka jsou celá nedočkavá, vrtí se, pípají, až je to přestane bavit a rozběhnou se dál do trávy.

Jen jedno kuřátko stále sedí. Dobře pozoruje, jak se motýlek souká ven a vidí, kolik mu to dá práce. Pak se dívá, jak mu víla pomáhá a žasne nad nádherně modrou barvou, kterou víla přibarvuje jeho křidélka.

„Jé, ty jsi krásně modrý. Stejně jako obloha, když na ní není ani jediný mráček“ vydechne kuřátko a odváží se blíž k motýlkovi, aby si ho dobře prohlédlo.

„A ty jsi zase pěkně zářivé,“ oplatí mu pochvalu motýl a zeptá se: „To jsi ty, kdo mě nedávno štípal do zadečku?“

Kuřátko smutně sklopí hlavičku: „Promiň, já nevědělo, že ti to není příjemné. Hrálo jsem si a myslelo jsem, že je to prima hra. Nezlob se, teď už vím, že to příště dělat nemám.“

Modrásek se na něj usmál: „Ale jak mi oschnou křídla, můžeme si spolu hrát. Jestli chceš.“

„Ale opatrně,“ varovala je víla, „aby se vám něco nestalo.“ Kuřátko poskočilo radostí a na souhlas kývalo hlavičkou.

Jakmile modrásek vzlétl, hopkalo kuřátko za ním. Když nemohl, usadil se kuřátku na zádech, a to ho chvíli poponášelo. V okamžiku, kdy už si byl motýl letem jistý, hráli si spolu na honěnou i na schovávanou. A když byli unavení oba, sedl si motýl na větvičku nízkého keře, kuřátko se posadilo pod něj a navzájem si povídali o tom, co vidí. Kuřátko vyprávělo o broučcích, kteří se batolí v trávě a modrásek zase popisoval vše, co vidí z výšky.

 

Jaro po očku sleduje žluto modré přátele a víla Pampeliška spokojeně kývá hlavou: „Mít dobrého kamaráda je veliké štěstí. A to modrásek i kuřátko mají. Jen ať jim to přátelství vydrží.“

Usměje se a společně s Jarem se vydává za dalšími obyvateli třetí jarní vesničky s názvem Květen.