Díl 29. - Neposedná veverka (12. 6. 2022)

 Díl 29. – Neposedná veverka

Po jahodovém pomlsání přijdou brzy na řadu borůvky a třešně. Ještě jim ale zbývá chvilka, než dozrají úplně a cukrářky z nich upečou koláč, uvaří marmeládu nebo je zavaří na pozdější ochutnávání.

Na zahrádce je teď také klid. Zahradníci záhonky pěkně přepleli, aby divoké rostliny nezastínily rostoucí zeleninu a pokud neprší, je potřeba jen záhonky zalévat, a to netrvá dlouho. Na chvilku si tedy mohou všichni dopřát trošku odpočinku.

Klidných dnů teď využívá také Léto s Červnem. Ten se oblékl do světlých lněných kalhot, obyčejnou halenu vyměnil za bílou, posetou drobnými výšivkami jahodníků kolem krku i rukávů. Klobouk od Léta si nasadil na blonďaté, lehce kudrnaté vlasy a spolu se zlatovlasou dívkou vykročili k lesu.

Malá procházka na čerstvém vzduchu jim udělá dobře a zároveň navštíví lesní učílky – malé skřítky, kteří se starají o povyrostlá mláďata srn, laní, zajíčků nebo divokých prasat či lesních ptáků. Pomáhají jejich rodičům a společně s nimi je učí, jak se mají v lese chovat, co jíst, kde najít studánku nebo potůček s vodou, a jak se v lese pohybovat, aby je nebylo moc slyšet a zároveň oni sami nenapáchali svými kopýtky či tlapkami moc škody.

A tak je brzy vidět malou skupinku selátek se dvěma lesními učílky, kteří je učí znát stromy a vysvětlují, jak hluboko musí zarýt svými rypáčky, aby se dostali ke kořínkům či lehce ušlapaným plodům.

Jinde zase koloušci opatrně našlapují cestičkou za učílkem, který jim vysvětluje, jak důležité je držet se hezky za sebou, používat stejné cestičky ke krmelci, na louku, k poli či domů za maminkou a také, že musí mít ouška stále dobře napnutá, aby slyšeli, kde se co šustne.

Opodál sedí tři jiní učílci mezi malými zajíčky a zkoušejí je z toho, co se nedávno učili. Zajíčci, kteří dávali pozor, moc dobře ví, kam se schovat, kdyby jim hrozilo nebezpečí, jak poznají lišku, kterým dalším zvířátkům se vyhnout, a kam zajít, když budou mít hlad. Za odměnu pak všichni odhopkají na blízkou louku, kde si pochutnávají na šťavnatém jeteli. Tedy oni hopkají zajíčci, učílci se vezou na jejich hřbetě a vesele se smějí.

Léto i Červen spokojeně pozorují všechny malé učitele i jejich pilné žáčky. Také zvířecí rodiče těší, že jejich dětem učení tak hezky jde. Oni sami mají dost práce a jsou rádi, že jim učílci pomáhají. S drobotinou je to někdy těžké, a tak se pomoc vždycky hodí.

 

Les je veliký a Léto si užívá jeho vůně, příjemného stínu pod vzrostlými stromy i ticha, které tady panuje. Zvířátka se snaží být v klidu, hledět si svého a žít klidný život v lesním domově.

Do lesního ticha se však za okamžik ozve: „Ale to já nepotřebuju. Už mě učit nemusíš. Já to zvládnu sama.“

Když přijde Léto s Červnem do míst, kde se hlásek ozývá, najdou nešťastného učílka, který se snaží domluvit zrzavé veverce: „Ale ještě neznáš všechno. Dnes se musíme podívat na zvířátka, kterým se máš vyhnout, protože pro tebe mohou být nebezpečná.“

„Nemusíme se na nic dívat ani si nic vysvětlovat,“ stojí si veverka na svém a hopká z větve na větev. „Já jsem přece dost vysoko na stromě a kdo by mě tady mohl ohrozit. A jestli uvidím něco divného, tak se můžu vždycky schovat v dutině stromů nebo mezi jejich hustými větvemi,“ odsekne a skáče pryč.

„Ale co taková kuna. Ta umí taky šplhat po stromech. O té se musíš dozvědět!“ volá za ní učílek, ale veverka už ho neslyší. Její huňatý ocásek mizí v dálce. Skřítek si povzdechne. Pak zahlédne Léto s Červnem.

Ti k němu přichází blíž a zlatovláska ho konejší: „Udělal jsi, co jsi mohl. Nemůžeš za to, že se veverka nechce víc učit. Sama se rozhodla, a ty s tím moc neuděláš.“

„Já vím,“ špitne učílek a dodá: „Řeknu jejím rodičům, aby jí zkusili domluvit. Je potřeba znát své nepřátele. Vždyť takhle by to s ní mohlo špatně dopadnout.“

Červen přikývne: „Máš pravdu. Už ale nevzdychej a pojď s námi. Vím o někom, kdo potřebuje přesně takového učitele, jako jsi ty. Cestou se zastavíme u veverčí rodinky, a ty se pak můžeš pustit do nového učení.“

Brzy už se malý skřítek zase usmívá. Červen ho donesl k sojčímu hnízdu. Nedávno se tam vylíhlo pět sojčích sourozenců a jejich rodiče potřebují pomoct s hlídáním těch malých neposedů. A zatím, co je bude učílek hlídat, může jim vyprávět o tom, jak to v lese chodí. Sojčí mláďátka jsou sice pořádně živá, ale když začne malý skřítek povídat, ztichnou a pozorně poslouchají. To jsou panečku jiní žáčci než veverka.

Však ji učílek na chviličku zahlédne. Ona k němu přihopsá a hned povídá: „Abyste věděl, pane učiteli, od maminky a tatínka jsem dostala za uši. Ale já se stejně učit nechci. Hodně toho o světě vím, a co ne, to se časem naučím. A nepotřebuji k tomu nikoho.“ Otočila se a byla ta tam.

Skřítek ji chtěl říct, že je správné, když se bude učit i ona sama, ale že je někdy potřeba mít alespoň základní přehled o tom, jak to na světě chodí. S veverkou ale nic nadělat nemohl, a tak se s radostí věnoval den za dnem sojkám, které pěkně rostly, sílily a s chutí se učily.

A veverka? Ta si každý den hopsala ze stromu na strom. Ptala se zvířátek, jak se jmenují a co dělají. Ochutnávala různé plody, semínka, rostlinky. Je sice pravda, že ji po některých tuze bolelo bříško, ale nedala si říct a ani od maminky nebo tatínka se učit nechtěla. „Však jednou poznáš, jak jsi byla hloupá,“ řekl jí tatínek.

 

Netrvalo dlouho a veverka opravdu poznala, že měla víc poslouchat, co jí říkají rodiče i pan učitel. Jednoho dne si totiž bezstarostně hopkala v odlehlé části lesa. Večer byl teplý a veverce se nechtělo domů. Řekla si, že přespí ve větvích staré borovice. K ránu ji ale probudil šramot. Protřela si oči a na vedlejším stromě uviděla zvíře, které ještě nikdy nezahlédla. Tělo mělo dlouhé, tenké, chlupaté a ocásek zrovna tak.

„Hej, ty tam!“ zavolala na neznámé zvíře veverka, „kdo jsi? Ještě nikdy jsem tě neviděla!“

Zvířátku zajiskřily oči a zvláštně se pousmálo. Pak vyšplhalo za veverkou a úlisně řeklo: „Ach, ty jsi tak krásně chlupatá, veveruško. Tak hezkou veverku jsem dlouho neviděla.“

„Děkuji,“ začervenala se veverka a zeptala se: „Jak se jmenuješ?“

„Jsem kuna,“ odpovědělo zvíře a hned pokračovalo: „a ráda bych si našla kamarádku. Jenomže se mnou nikdo kamarádit nechce.“ Kuna začala pofňukávat a po očku pozorovala veverku. Ta k ní přihopsala a tlapkou ji pohladila: „Neplač. Já s tebou budu ráda kamarádit. Jsi taky tak krásně chlupatá jako já a na stromy lézt umíš stejně dobře. Bude to prima mít konečně někoho, s kým si můžu pohrát a popovídat.“

Kuna hned ožila a radostně se na veverku usmála. Pak se spolu honily ve větvích. Když se vyšplhaly až vysoko do koruny, větve se pod nimi prohýbaly a listy šelestily. To bylo něco na veverku. Konečně ji nikdo neokřikoval, aby se chovala tiše. Smála se, volala na svoji novou kamarádku i do veliké dálky, a když kuna vymyslela hru na lekanou, nadšeně se k ní přidala. Lekat malá ptáčata v hnízdě jí připadalo jako skvělá legrace a vůbec jí nevadilo, když ptáčátka polekaně pípala nebo když se za nimi hnali jejich rozzlobení rodiče a hubovali je.

Kuna ale začala být brzy unavená. Byla zvyklá za denního světla spát a vylézala ze svých skrýší až večer nebo brzy k ránu. A tak se najednou na jednom stromě zastavila, mezi tlustými větvemi se schoulila do klubíčka, zívla a usnula.

Veverka tomu nerozuměla, ale protože se jí s novou kamarádkou moc líbilo, odskočila si na malou svačinku, přinesla také pár lesních plodů kuně a čekala až se vzbudí. Určitě totiž zase vymyslí nějakou bezva hru, při které se obě pobaví.

Mezitím už se vše o veverčině nové kamarádce doneslo až k jejím rodičům. „Co jenom tu naši dcerku napadlo,“ lamentovala maminka a tatínek se k ní přidával: „vždyť jí kuna může ublížit. Copak to neví?“

„Asi ne,“ vzlykla maminka a dala se do pláče. Měla o veverku strach. Tatínek chvíli pohopsával po větvích stromu, kde bydleli, a pak odhodlaně řekl: „Maminko, už neplač. Já se vydám za tou naší neposluchou a snad ji přivedu v pořádku domů.“

Pak maminku veverku pohladil a vydal se dál do lesa. Cestou se ptal zvířátek, jestli veverku s kunou neviděli. Někteří viděli, a tak poradili. Jiní si zvířátek ve větvích ani nevšimli. Tatínkovi veverčákovi dalo hodně práce, než svoji dcerku našel a veverka měla štěstí, že přišel včas.

Když se totiž kuna probudila, už nebyla tak veselá, jako prve. Měla hlad a začala být nevrlá. Veverka ji nadšeně nabízela pár borůvek i jahod, které pro ni přinesla, ale nad nimi kuna ohrnula nos: „Tohle já nejím. Mám ráda myšky, žížaly nebo žabky.“ Pak se podívala na veverku a olízla se: „Ale největší pochoutkou jsou mladé veverky. Nevěřila bys, jak jsou výborné.“

V tu chvíli se veverka lekla a přemýšlela, jestli dobře slyšela.

„Ve-ve-veverky, říkáš?“ koktala a začala couvat.

„Jo!“ zavrčela kuna a skočila po veverce. Té se naštěstí podařilo uskočit a dala se na útěk. Ještě stále nevěřila, že by se její kamarádka mohla proměnit v takovou dravou šelmu.

Honička to byla divoká. Veverka uskakovala, jak nejlépe uměla, ale kuna se držela za ní. Při pohledu na chutné sousto měla najednou dost sil. Dokonce se jí jednou podařilo po veverce tak chňapnout, že jí poškrábala na zadní tlapce.

„Au,“ vykřikla veverka. Podrápané místo bolelo a pálilo. Ona však ze všech sil skákala dál. Když už se zdálo, že jí síly ubývají a ona před kunou utéct nedokáže, nečekaně se poblíž objevil její tatínek a na kunu, která to nečekala, skočil. Srazil ji ze stromu a přidal se k veverce.

„Ještě kousek,“ povzbuzoval ji, „za chvilku už budeme v bezpečí.“ Když veverka uviděla tatínka, oddechla si a s novou energií pokračovala dál. I když v ní byla malá dušička a bála se, že kuně neutečou, tatínkovi věřila a doufala, že má pravdu.

Za chvilku za sebou uslyšela tatínkův hlas: „Už můžeš zastavit! Všechno je v pořádku!“

Veverka se opatrně rozhlédla kolem sebe. Byla ještě celá polekaná, takže když nad korunami stromů uviděla stíny velkých ptáků, přikrčila se.

Vtom jí do uší zaševelil lehounký větřík: „Neboj se, jsou to jenom strakapoudi.“

„Ale vždyť vypadají jako obrovští dravci,“ špitla veverka a krčila se dál. To už ní byl tatínek a vysvětloval: „To byl nápad Června. Když se dozvěděl, jaké nebezpečí ti hrozí, a že za tebou spěchám, zavolal na pomoc strakapoudy. Léto zase poprosilo sluníčko, aby pořádně zazářilo, a tak stíny, které ptáci vrhají do korun stromů, vypadají mnohem větší než obvykle.“

Veverka se usmála: „A protože se kuna velkých dravců bojí, tak nás přestala honit. Je to tak?“

„To ano,“ přisvědčila zlatovlasá dívka, která přicházela k javoru, „ale nebýt tvého starostlivého tatínka a dobrého nápadu Června, zle by to s tebou dopadlo.“

Veverka věděla, že má Léto pravdu. Omluvila se tedy za svoji hloupost a všem poděkovala. Také slíbila, že se začne zase učit, aby o životě v lese věděla daleko víc než teď. Od té doby byla veverka pilnou žačkou a její rodiče i lesní učílek z ní měli velikou radost.

 

A protože v lese už bylo zase vše v pořádku, vrátil se Červen společně s Létem zpět do vesnice, aby pomohli s kosením první trávy. Ta už totiž pěkně dozrála, maličko zezlátla, a když Léto pomůže rozehřát sluníčku paprsky a pomocí větru rozežene dešťové mraky, podaří se jim nasušit pěkné seno, pro které si v zimě přijedou lesánci. Do krmelců v lese i pro zvířátka v chlévě se bude báječně hodit. Ale to už je zase jiný příběh.