díl 3. - Švadlenky, tkalci, mrazíci a jeden ztracený cukrář (12. 12. 2021)

Díl 3. - Švadlenky, tkalci, mrazíci a jeden ztracený cukrář

Začátek vesnice je tichý. V chaloupkách pilně pracují tkalci, kteří tkají lehké závoje z jinovatky a švadlenky, které je vyšívají stříbrnými nitkami. Jinovatka na začátku zimy pokrývá celý kraj. Je to přikrývka jemná a krásně se třpytí. Potěší každého, kdo ji zahlédne, a proto se švadlenky snaží, aby byla co nejhezčí.

Závoje, které vyšívají ty nejmladší, jsou jednoduché. Většinou protkané nitkami tam i zpět. Přikrývají trávu, rostliny i stromy na začátku zimy. Švadlenky, které jsou starší, už umí do závojů vetkat stříbrné nitky v podobě různých ornamentů. Závoj je tak pevnější a třpytivější. Ty nejstarší a nejzkušenější pak zdobí závoje ještě jiskřivými vločkami. S těmi jsou nejpevnější a kromě trávy, rostlin a stromů zdobí také střechy domů či ploty okolo nich. Paní Zima je okouzlena jejich prací: „Moc hezky vám to jde, švadlenky. Děláte mi opravdu radost. Jestli vám kousek závoje zbude, moc ráda s ním ozdobím hřbety mých sněžných koní.“

Švadlenky se usmívají a hned se pouští do vyšívání jemné pokrývky, aby ji mohly běloušům přehodit přes sněžné deky, které je zakrývají a mají radost z toho, že při další cestě krajem si od nich paní Zima něco odnese.

 

O kousek dál malují malí mrazíci ledové ornamenty na okenní skla a práce se jim také daří. Na zdobená okna je radost pohledět. Tu jsou vidět ledové květy, tady zase vlnky podobající se vodě v potůčku, jinde je celá krajina s kopci a stromy. „Ach, vy jste malíři,“ povzdechne obdivně paní Zima a důkladně si prohlíží každou malbu. Mrazíci jsou nadšení její pochvalou a během okamžiku vykouzlí svými ledovými štětci obraz paní Zimy. „Ten je pro Vás,“ ukloní se a celí zčervenají. „Děkuji vám, moji malí umělci,“ odpoví paní Zima a ubírá se dále tichou vesnicí.

 

Další chaloupky jsou obklopené spoustou sněhobílých pytlů a každou chvilku vyjde některý ze sněžných cukrářů, aby přinesl další. A co je vlastně v pytlích? Určitě jste slyšeli o sněhových pusinkách a možná je u vás doma dělá i některá maminka či babička. Jsou pěkně slaďoučké a na jazyku se jen rozplývají. Tady však sněžní cukráři nedělají sněhové pusinky, ale sněhové vločky. Také se na jazyku rozplynou, ale nejsou vůbec sladké. Zato můžete obdivovat jejich překrásné tvary, když vám v zimě spadnou třeba na rukavici, kabát či bundu.

Práce sněžných cukrářů a cukrářek je totiž nejen vločky vyrábět, ale také vymýšlet různé tvary a krajky, kterými vločky ozdobí. Paní Zima je celá nedočkavá a moc ráda by viděla jejich práci. Už chce otevírat dveře malé chaloupky, když tu se zastaví a zaposlouchá. Z některých domečků se ozývá zpěv, kterým si obyvatelé vesničky krátí čas při práci. Jiné chaloupky jsou tiché. Z této se ale ozývá usedavý pláč.

Prosinec na nic nečeká a jako první otevírá dveře, které vedou do cukrářské světničky. „Co se tady děje?“ ptá se a rozhlíží se kolem. Na první pohled vypadá vše, jak má. U prvního stolu rýsují a načrtávají cukráři nové tvary vloček, u druhého podle nich vyrábí drobné formičky, u třetího je plní jemnou sněhovou směsí a u čtvrtého formičky chladí a bílé sněhové vločky vsypávají do velkých pytlů.

To už do světnice vstupuje i paní Zima a všimne si plačící cukrářky, která sedí v koutku místnosti. „Copak se ti stalo?“ zeptá se laskavě a sedne si vedle ní. Cukrářka si otře uplakaná očka, zadívá se na paní Zimu a trošku se poleká.

„Nic se neboj,“ pohladí ji paní Zima po sněhobílých vláscích, „jestli se něco stalo, určitě to dáme společně do pořádku.“ Také Prosinec už se u nich sklání a malá cukrářka vypráví: „Jde o Sněžílka. Když jste ráno, paní Zimo, přijela, byl mezi prvními, kteří Vás běželi vítat. Moc se těšil a už dlouho nemluvil o ničem jiném, než že musí vymyslet tu nejkrásnější vločku, abyste z něj měla radost. Když jsme se pak vrátili do chaloupky, už tu nebyl.“ Malá cukrářka se zase rozplakala.

„A Boubelka se bojí, že se mu něco stalo,“ ozval se od prvního stolu Tvořílek, který v ruce držel kružítko a dotvářel tvar své nové vločky.

„A myslíš, že Sněžílkovi pomůžeš, když tu budeš takhle plakat?“ zeptala se paní Zima.

„To asi ne,“ vzlykala Boubelka, „ale já se o něj moc bojím. Ještě nikdy se nestalo, že by odešel a nikomu nic neřekl. Co když se mu přihodilo něco zlého?“

„Tak už si otři slzy a zkus nám pomoct, ať Sněžílka co nejdříve najdeme,“ řekl Prosinec.

„Ale jak?“ tázavě se na něj podívala Boubelka.

„Nenapadá tě, kam by mohl tvůj kamarád jít?“ přidala se paní Zima.

Boubelka přestala plakat a zamyslela se: „Někdy chodívá na kopec za vesnicí. Prý se mu tam líp přemýšlí. To by nám snad ale řekl, ne?“

Prosinec vzal Boubelku za ruku: „Pojďme se tam podívat. Když nebude Sněžílek na kopci, začneme ho hledat. Nesmíš však hned myslet na nejhorší. Třeba pospíchal a myslel si, že bude brzy zpátky,“ utěšoval ji.

Měl pravdu. Sněžílek byl tak nadšený příjezdem paní Zimy, a tak moc chtěl vymyslet tu nejkrásnější vločku, že ho ani nenapadlo říct někomu, kam jde a pospíchal na své oblíbené místo – kopec za vesnicí, odkud viděl daleko do kraje. Tam si sedl a pozorně se rozhlížel. Pozoroval zimní krajinu, paprsky slunce i nebe s plujícími mráčky. Hledal inspiraci. Jenomže ji ne a ne najít. Nic ho nenapadalo. A jak tak přemýšlel, oči se mu začaly zavírat až nakonec usnul.

Tak ho také našli Prosinec s paní Zimou a Boubelkou.

„Sněžílku!“ vykřikla Boubelka a hnala se za svým kamarádem. Nejdříve ho s radostí objala, ale pak spustila: „To se nestydíš tady vyspávat? A proč jsi nám neřekl, kam jdeš? Víš, jaký jsem o tebe měla strach?“

Sněžílek, ještě maličko ospalý, nejdříve vyjeveně koukal a snažil se vzpomenout, co se stalo. Pak si protřel oči, a když spatřil paní Zimu, která se usmívá, zastyděl se a vykoktal: „Já, já…To já jaksi…No, já chtěl tu vločku…Vymyslet vločku…Tak…No prostě…“

„A při tom vymýšlení jsi usnul, co?“ ozval se Prosinec.

„Ano,“ špitl malý cukrář a sklopil oči.

„A vymyslel jsi ji?“ zajímala se paní Zima.

„No,“ zarazil se Sněžílek a provinile se na ni podíval. Pak se mu ale oči rozzářily a zavolal: „Vlastně ano. Právě teď jsem ji vymyslel. Promiňte!“ zvolal a uháněl domů.

Prosinec s paní Zimou se začali smát. Boubelka jen pokrčila rameny a nevěděla, co si má myslet.

„Tvůj kamarád asi dostal nápad. Jen jdi za ním, my za chvilku přijdeme,“ pobídla ji paní Zima a chvíli pozorovala krajinu, která se z kopce, na kterém stáli, zdála ještě kouzelnější.

„Ani se nedivím, že tady Sněžílek chodí. Je tu nádherně,“ otočila se na svého průvodce a spolu se vydali opět za sněžnými cukráři, aby se konečně potěšili jejich výrobky.

 

Když vcházeli do chaloupky, ozývalo se z ní veselé švitoření. Sněžílek pilně pracoval na svém novém návrhu a vedle u stolu už nedočkavě čekali, jakou formu budou moci připravit. Prosinec a paní Zima vše dobře pozorovali, a když byla nová vločka na světě, nestačili se divit.

Krajka kolem ní vypadala jako drobné sluneční paprsky, uprostřed byl skvěle vyobrazen usměvavý obličej paní Zimy a kolem ní jako by tančily drobné ledové květy, které ve skutečnosti pokrývaly její pletenou šálu.

„To je naprosto jedinečná sněhová vločka,“ potěšeně se usmívala paní Zima. „Je vidět, že ti malý odpočinek přišel k duhu,“ mrkla na něj. Také ostatní sněžné cukráře a cukrářky zahrnula svojí chválou, a když z chaloupky odcházela, s radostí se zaposlouchala do veselé písničky, kterou jí na rozloučenou zazpíval Sněžílek, Boubelka a jejich kamarádi.