Díl 33. - Kdopak se diví? (10. 7. 2022)

Díl 33. – Kdopak se diví?

Je krásné ráno. Sluníčko už od brzkého jitra hladí svými teplými paprsky celou přírodu a modravá obloha bez mráčku slibuje opět horký letní den. V druhé letní vesnici sice ještě někteří pospávají, ale u slunečnicového pole už je živo.

Květinové víly poletují mezi jednotlivými rostlinkami a hladí poupata, která se již brzy rozvinou v nádherně žluté květy. Také jim pomáhají natočit své nerozvité hlavičky ke sluníčku, aby na ně lépe dosáhlo svými zářivými paprsky a mohlo je tu a tam trošku pošimrat. Některé listy se též lehce obrací ke slunci a užívají si tepla a světla, které rozdává.

Květinové víly také kontrolují, jestli slunečnice dobře rostou, zda mají dost vláhy, a když některou z nich utiskuje plevel, zavolají na pomoc bouřkové mužíčky, kteří plevelnatou rostlinu vytrhnou a slunečnici tak uvolní kořínky, aby kolem sebe měla dostatek místa.

Když jsou květinové víly u slunečnicového pole hotové, letí se podívat za květinami na zahrádku i na louku. Také ony občas potřebují trošku vílího pohlazení a milou společnost.

Zároveň víly obhlíží, kde vyrostla nová kytička a vždy mají radost, když objeví další barevný květ, který ozdobí letní přírodu. To pak spěchají za včelkami a hned jim hlásí, kam si můžou zaletět na nový sladký nektar.

Na zahrádce je dnes vše při starém. Žádná nová kytička se neobjevila a všechny, které právě kvetou, nic nepotřebují. Zato na louce mají víly radost z rozkvetlé třezalky i pelyňku – obě bylinky si brzy nasbírají a nasuší. Když bude někoho bolet bříško, uvaří mu z nich čaj a hned mu bude lépe. Jen do něj budou muset přidat ještě trošku sušeného bezového nebo lipového květu, aby nebyl tak hořký.

Jak si tak víly létají od květiny ke květině, všimnou si dvou velikých a vysokých rostlin na kraji louky. I přesto, že jsou oproti ostatním tak obrovské, jsou ještě mladé a první žluté květy, kterými se ozdobily, se užasle dívají na svět. Květiny se všemu diví a pořád se na něco ptají: Kdopak je ten ptáček tamhle na stromě? Jé, vždyť on má kabátek z více barev. A co ten brouček v trávě? Jakou má vlastně tráva barvu? A jak se jmenuje naše barva. Jú, vždyť my jsme žluté jako sluníčko. A tamhle něco letí. Proč to nechodí? A jak se vlastně jmenujeme?

Rostlinkám i zvířátkům jde z toho divené a vyptávání hlava kolem. To už k nim ale přilétají drobné víly a brzy po nich přichází také Léto s Červencem, pro které přiletěli vrabci. Ze všeho toho vyptávání se jim zatočila hlava a moc rádi by zjistili, co to na kraji louky vyrostlo.

„Ale vždyť to jsou přece divizny,“ usměje se Červenec.

„Divizny?“ opakují vrabci a zaštěbetají: „Tak to se nedivíme, že se všemu diví a pořád se na něco ptají.“

Léto se zasměje: „Je to tak. Ale díky všemu tomu vyptávání a divení se toho také hodně dozví a až budou maličko starší, uvidíte, že si k nim budeme chodit pro radu. Vždyť z udivených květin se pak statnou moudré rostliny, které budou znát mnoho divů.“

„Ale ono to není moc příjemné, když pořád mluví,“ řekla luční tráva, „bylo by lepší, kdyby tu občas bylo trošku tišeji. Vždyť už ani neslyšíme cvrkání lučních koníků.“

„Od toho tu přece jsou květinové víly,“ řekla zlatovlasá dívka, a když viděla, že víly nechápou, jak můžou pomoci, začala vysvětlovat: „Divizny jsou moc zvědavé kytičky, ale aby se toho hodně dozvěděly, nemusí se jen ptát. Spoustu se toho dozví také z vyprávění. Pokud jim tedy budete vyprávět o světe, který je kolem nich, určitě se brzy naučí také chvilku naslouchat.“

„Ale my taky neznáme všechno,“ špitla růžovoučká víla.

„Tak my vám pomůžeme,“ slíbili vrabci, „létáme mnohem dále než vy, a tak vidíme i jiné věci, o kterých můžeme povídat.“

„A když poprosíte další zvířátka, medové skřítky nebo bouřkové mužíčky, určitě vás ve vyprávění také rádi vystřídají,“ přidal se Červenec.

A tak bylo od té chvíle u divizen veselo. Chvíli byly slyšet jejich zvědavé otázky, jindy zvonivé hlásky víl či skřítků, občas něco zaševelily také listy stromů nebo přidal své vyprávění letní vánek. Brzy se divizny naučily také naslouchat, a to nejen všem těm příběhům, ale také zvukům, které se v přírodě ozývají od rána do večera.

A protože zjistily, že jejich květy jsou léčivé, darovaly každý den včelkám, broučkům či motýlům nejen sladký nektar, ale vílám krásně rozkvetlé žluté květy, které nasuší a lehce pak vyléčí nejednu rýmu nebo kašel.

A takový diviznový čaj, ten si víly rády vypijí klidně i jen tak. Je totiž slaďoučký, a když ke květům přidají také pár lístků máty nebo meduňky, bude hezky voňavý a osvěžující. Jen si musely dát pozor, aby květy posbíraly už odpoledne za plného květu. K večeru se totiž každý kvítek zavřel a do rána se z diviznových šatů odkutálel. Naštěstí měly divizny dost zářivých ozdob, které vílám i zvířátkům vystačí ještě na hodně dlouhou dobu.

A tak se z květin, které se ze začátku všemu divily a na vše se ptaly, staly rostliny, které všechny potěší, každému poradí, a hlavně mnohé divy znají😊.