Díl 34. - Bouřkoví mužíčci (17. 7. 2022)

Díl 34. – Bouřkoví mužíčci

„Už se hádají!“ volá medový skřítek a probíhá celou vesničkou, aby všem oznámil, že se schyluje k první červencové bouřce.

Před chaloupkami začíná mumraj a každý, kdo může, spěchá k ohnivě oranžovým domečkům na konci vesnice, aby nepropásl začátek bouřky.

Také Léto s Červencem už jdou cestičkou k posledním chaloupkám a už z dálky slyší nazlobený hlásek: „Já nikam nejdu! Byl jsem tam už minule! Dnes má jít natrhat maliny nejmladší.“

To se zlobí jeden z bouřkových mužíčků. Druhý stojí před ním a snaží se mu vysvětlit: „On ale nemůže. Šel pomoct květinovým vílám se slunečnicemi. A kromě toho, musíme jít všichni, abychom to stihli.“

„To mě nezajímá,“ dupl první a zamračil se, „tak je posbíráte až se vrátí. Já chci dnes odpočívat.“

„Ale to bude pozdě,“ namítá druhý mužíček, „kuchařky je potřebují co nejdříve. Vždyť víš, že dnes vaří marmeládu. A tu máš přece rád. Pojď nám, prosím, pomoct.“ Snaží se zůstat klidný, ale když vidí, jak se první bouřkový mužíček durdí, nakonec odsekne: „Tak nesbírej. Až bude marmeláda hotová, nedostaneš ani kousíček.“

To mužíčka rozzlobilo ještě více, nožkama teď dupal tak moc, až mu chodidla začala červenat a v očích se mu sem tam objevily malé blesky.

„Za chvilku to začne,“ špitly kuchařky, které už také přiběhly a se zaujetím pozorovaly, jak se rozpaluje jeho druhý kamarád. Oba mužíčci teď stáli proti sobě, z očí jim šlehaly malé blesky a pod dupajícíma nožkama se najednou objevily drobné plamínky. Tu k nim přiskočili jejich kamarádi a rychle jim nasadili pevné přilbice. Než bys řekl „švec“ oba vzteklouni najednou vzlétli.

On to vlastně nebyl let. Vypadalo to, jako by z vesničky vystartovaly dvě super rychlé rakety. Tedy spíš dva raketoví rytíři😊.

 

Brzy se oba ztratili v mracích, které se zbarvily do šeda až fialova a „BUM“. Ozvala se hromová rána.

„To oni se na sebe zlobí?“ zeptal se drobný medový skřítek Července. Nedávno se narodil a bouřku ještě nezažil.

„Zlobí,“ přikývl Červenec, „ale díky bouřce se vzduch pěkně pročistí a uvidíš, až se oba vrátí zpátky na zem, že budou zase klidní a usměvaví. A protože bouřku kolikrát provází déšť, celá příroda bude o něco barevnější a pěkně svěží.“

„A jak to dělají? Myslím ty velké rány,“ zajímal se dál skřítek a Červenec vysvětloval: „Když se nahoře na nebi srazí svými hlavami, na kterých mají přilbice, ozve se silná rána, které říkáme hrom. A když chviličku počkáš, brzy se objeví i blesky. Všiml sis, jak jim jiskřily oči?“

Skřítek přikývl.

„Na nebi je místa dost, a tak mužíčci nechají své malé blesky pořádně zajiskřit, a to je pak teprve podívaná. Však se podívej!“ ukázal Červenec na oblohu, kterou začaly křižovat blesky.

„Jej,“ vypískl medový skřítek polekaně a přikrčil se.

„Jen se neboj,“ pohladila ho zlatovlasá dívka a vzala si ho do dlaně, „někdy bouřka vypadá hrozivě, ale většinou neublíží a když se schováme hezky do chaloupky, za oknem ti bude líp a možná si i tu světelnou podívanou užiješ.

Skřítek se na Léto usmál a společně se vydali do chaloupky Července. Však nebyli sami. Z oblohy začaly padat první dešťové kapky a k hromům a bleskům se přidal silný vítr. Každý tedy pospíchal, aby se v chaloupce na chvíli schoval.

V teple světničky se pak medový skřítek ptal dál: „Ale ono přece není hezké, když se někdo zlobí.“

„Když ve zlosti na někoho křičíš, to opravdu hezké není,“ pokývala hlavou zlatovláska, „ale není ani dobré držet zlost v sobě. Je potřeba ji pustit z těla ven.“

„A jak se to dělá, Léto?“ zeptal se skřítek.

„Můžeš se třeba zkusit proběhnout. Nebo se pořádně nadechnout, vydechnout a tak pokračovat dál, až ucítíš, že jsi klidný.“

„Taky někdy pomůže, když vyběhneš za vesničku, kde nikdo není, a pořádně si zakřičíš. Samozřejmě si u toho můžeš klidně zadupat nožkama,“ zasmál se Červenec a ještě zavzpomínal: „Jednou jsme dokonce bouřkové mužíčky zkusili polít vodou, aby se vzpamatovali, ale to jsme moc dobře neudělali. Oni sice na chvilku vyhasli a vychladli. Celý den však chodili zlostní a nakonec z toho byla tak veliká bouřka, že jsme chvílemi měli i strach.“

„A když už se někdy stane, že ve zlosti na někoho začneš křičet,“ zadívala se zlatovláska skřítkovi do očí, „je dobré, až se uklidníš, se mu omluvit. Většinou totiž, když jsme nazlobení, říkáme věci, které nás pak mrzí.“

„To bych nerad,“ špitl skřítek. Pak se podíval z okna na tmavou oblohu, „ale bouřkoví mužíčci na sebe nehezky křičeli.“

„To ano,“ přisvědčil Červenec, „ale viděl jsi, že se letěli vyvztekat dál od nás všech. Kdyby totiž zůstali ve vesničce, napáchali by svou zlostí hodně škody. Ale i to se museli naučit.“

„Vážně?“ zeptal se nevěřícně skřítek a dodal: „Já myslel, že to tak dělali vždycky.“

„I kdepak,“ zavrtěl hlavou Červenec, „když na svět přišli první bouřkoví mužíčci a poprvé se na sebe rozzlobili, létaly blesky po celé vesnici a při hromování poničili nejednu chaloupku. Pak jim to bylo moc líto, ale už se nedalo nic dělat, a tak jsme se společně snažili přijít na to, jak to příště udělat jinak. Chvíli to trvalo, ale od okamžiku, kdy se jeden z nich rozpálil tak, že vzlétl, si svůj vztek vybijí vysoko v mracích a ve vesničce je klid.

„A co dělají, když zrovna není bouřka?“ ptal se dál skřítek a tentokrát se podíval na Léto.

Dívka se na něj usmála: „Pomáhají ve vesničce tam, kde je potřebují. Však jsi slyšel, že jeden z nich je teď s květinovými vílami u slunečnic a taky se hádali o sbírání malin. Teď je čas, kdy dozrávají, takže pomáhají kuchařkám posbírat nejen maliny, ale také rybíz a společně z nich vaří báječnou marmeládu.

„A nám zase pomáhají zalévat,“ ozvaly se zahradnice, „horko je teď totiž veliké a rostliny na zahrádce, které už také dozrávají a plodí, potřebují dost vláhy. A tahat tolik konví každý den je těžké. Naštěstí jsou mužíčci silní a šikovní, a tak máme zalito jedna dvě.“

„Jednou se dokonce snažili pomáhat včelkám nosit sladký nektar na výrobu medu, ale zjistili, že by potřebovali tenké sosáčky, aby sladkou šťávu nabrali a kromě toho, i když jsou malí, nedostali by se do úlu, a tak občas nějakou včelku alespoň poponesli v letu,“ zasmál se starší medový skřítek. Pak vzal maličkého kamaráda za ruku a řekl: „A ty už pojď se mnou. Přestává pršet a já ti potřebuji ukázat, jak to vypadá u včelek v úlu. Brzy nás čeká stáčení medu, a tak musíme vše připravit a já tě naučím, jak se o včelky postarat.“

Když skřítci odešli, podívala se zlatovlasá dívka na všechny okolo: „A jaká práce čeká na vás?“

„Jakmile trošku oschnou záhonky, musíme jít vysvobodit rostlinky od plevele. Začíná ho být víc a víc, a tak je potřeba ho vytrhat a uvolnit tak místo zelenině,“ řekly zahradnice.

„My zase nachystáme vše na sklizeň obilí. Ječmen už hezky zezlátl, takže jakmile bude pole suché, dáme se do toho,“ zahlaholili polní obříci. Postavou byli statnější než Červenec, tváře měli pěkně opálené, vlasy rozčepýřené a oči veselé. Když odcházeli, jejich dunivé kroky maličko otřásaly chaloupkou a u dveří se museli shýbnout, aby se do nich vešli. Takoví jsou to chlapíci.

„A kam se vydáme my?“ zeptala se zlatovláska Července.

„Nejdříve půjdeme za kuchařkami. Nějakou marmeládu už uvařenou mají, tak ochutnáme, jak se jim povedla,“ mrkl na Léto Červenec.

„A cestou bychom mohli zkontrolovat bouřkové mužíčky, co ty na to?“ zeptala se zlatovláska.

„Určitě,“ přikývl Červenec a pokračoval, „a potom se vydáme k polím za polními obříky. Uvidíš, jak jim jde práce od ruky.“

 

Léto s Červencem vyšli ven. Po krátké bouřce příroda opravdu ožila. Barvy se jí projasnily, vzduch byl svěží a než sluníčko opět povytáhne svoje paprsky, alespoň na chvíli všechny maličko ochladí.

Létu se rozzářily oči: „To je krása.“

„To ano,“ přikývl Červenec a oba se vydali k chaloupkám kuchařek, aby ochutnali rybízovou marmeládu. Rybíz totiž stihli nasbírat bouřkoví mužíčci už včera. A maliny? Až maličko oschnou, přijdou také na řadu, takže se brzy můžeme těšit na lahodné a osvěžující mlsání.