Díl 35. - Letní kouzlení (24. 7. 2022)

 Díl 35. – Letní kouzlení

Rybízovou marmeládu měly kuchařky výbornou. Jen byly celé netrpělivé. Bouřkoví mužíčci jim měli po dešti posbírat maliny a nikde nikdo.

„Jen se nebojte,“ uklidňoval je Červenec, „bouřka už je za námi a mužíčci teď určitě pilně sbírají sladké plody maliníku.“

„A jestli to tak spěchá, půjdeme jim pomoci,“ ozvala se zlatovlasá dívka.

Kuchařky se za svoji nedočkavost maličko zastyděly: „I ne, my to ještě vydržíme. Ty si, Léto, u nás pěkně odpočiň, a ještě ochutnej tuhle. Je z posledních borůvek a jahod.“

„Hmm, voňavá a slaďoučká,“ pochválila marmeládu zlatovláska. Pak vstala: „Ale my stejně za bouřkovými mužíčky zajdeme. Chtěli jsme se podívat, jestli je u nich vše v pořádku a už jsou zase kamarádi.“

Červenec přikývl: „A kdyby bylo třeba, rádi jim pomůžeme sbírat. Bez práce přece nejsou koláče, jak se říká, a my si pak malinovou marmeládu dáme moc rádi.“

 

Na zahrádce u malinových keřů už se to hemžilo nejen bouřkovými mužíčky, ale také květinovými vílami, které jim pomáhaly. Všichni si vesele povídali, smáli se a pilně sbírali. Ani si nevšimli, že k nim přichází Léto s Červencem.

„Vidím, že pomoc nepotřebujete,“ ozvala se zlatovláska. Hlásky utichly a jedna z květinových víl se tak polekala, že upustila malinu, kterou právě držela v náruči, narazila do malinového listu a upadla.

„Jé, já tě nechtěla polekat. Promiň“ omlouvala se zlatovlasá dívka a vzala drobnou vílu do dlaně, aby se podívala, jestli si neublížila. Víla se začervenala: „To nic není, jen si trošku narovnám křidélko a bude to v pořádku.“

„Ale šatičky máš maličko natrhlé,“ řekla zlatovláska. Rozhlédla se kolem sebe. Za chviličku se usmála, položila vílu na zem, shýbla se pro spadlou malinu, nabrala do ní dešťovou kapku, která visela na lístku maliníku a promnula vše v dlaních. Když je otevřela, místo maliny jí na dlani ležely růžovoučké vílí šaty pokryté jemnými třpytivými perličkami.“

„Jú, ty jsou krásné,“ zaradovala se víla a hned si šaty zkusila. Padly jí jako ulité. Víla se radostně zatočila. Její kamarádky k ní hned přiletěly a její nové šaty obdivovaly. Byly opravdu moc hezké.

„A teď trošku ozdobíme také vás,“ řekla zlatovláska, když viděla, jak se třpytivé ozdoby vílám líbí. Nabrala do dlaní dešťové kapky z trávy a foukla do nich. Kapky se ve slunečném svitu zatřpytily, rozdělily se na spoustu drobných perliček a přistály vílám na šatech. Víly se navzájem prohlížely a spokojený úsměv jim pohrával po tváři. Všechny pak Létu poděkovaly a letěly za svými květinami, aby se jim ukázaly v plné kráse.

Zlatovláska se usmála. Pak se otočila na bouřkové mužíčky, kteří na všechno koukali s otevřenými pusami: „A co můžu udělat pro vás?“

„Vůbec nic,“ odvětili mužíčci, „my jsme teď spokojení a nic nám nechybí.“

„To jsem rád, že už se na svět zase usmíváte,“ řekl Červenec, „ale jestli nevadí, pomůžu vám maliny kuchařkám alespoň přinést.“

„To nemusíš,“ zasmála se dívka a mávla nad košíky rukou. Teď málem otevřel pusu také Červenec. Košíkům totiž vyrostly drobné nožičky a ony se na pokyn Léta vydaly cestičkou rovnou k chaloupce kuchařek.

Bouřkoví mužíčci se rozesmáli. Košíky s nožičkami ještě neviděli. A když při jejich cupitání některá malina upadla, košík se zastavil, jednou nožkou si ji nadhodil zpátky jako fotbalový míč do branky, a pokračoval dál.

„To je báječné!“ radovali se mužíčci a pospíchali honem za košíky, aby viděli, jak se na takový košíkový průvod budou tvářit kuchařky.

„Tomuhle říkám letní kouzlení,“ zasmál se také Červenec a ze široka se usmál na Léto.

Dívka se začervenala: „Alespoň se rozveselili ještě víc. Ale teď už pojďme, jsem zvědavá na sklizeň obilí.“

 

Na poli i u něj se to polními obříky jen hemžilo. Jedni speciálními kosami žali tvrdá stébla ječmene, další je sbírali a vázali do snopů, jiní těžké snopy stavěli do panáků, aby na poli obilí ještě dozrálo. Pak přijde čas svézt vše do stodol a obilí vymlátit.

Dnešní den je teplý, slunečný, pole je hezky vyschlé a obříkům se dobře pracuje. Na hlavách mají široké klobouky, aby je po celém dni na sluníčku nebolela hlava, a když mají žízeň, napijí se chladné vody ze studánky, kterou si ve džbánech nanosili do stínu nedalekého ořešáku.

Práce na poli je namáhavá, ale obříci jsou statní chlapíci a při práci si dokonce zpívají. Když se slunce začne pomalu schylovat k západu, posadí se polní obříci na kraj pole a spokojeně se dívají na snopy seskládané do panáků. S chutí si pak zakousnou chleba se slaninou, a protože se jim ještě nechce domů, prosí Léto o krátký příběh, který by byl příjemnou tečkou za dnešním dnem.

„Tak dobrá,“ souhlasí zlatovláska a dá se do vyprávění:

 

O lakomém klásku

Bylo, nebylo, za jednou vesničkou leželo široké pole. Každý rok na něj lidé zasadili něco jiného. Jednou to byly slunečnice, jindy jetel, mák či pohanka, občas se na něm objevila řepka, ale nyní na něm bylo zaseto obilí.

Počasí vesničanům přálo, takže na jaře vyrůstající obilí tu a tam pokropil zahradnický deštík, sluníčko ho šimralo a pobízelo k růstu, větřík mu zpíval veselou písničku, a když přišel letní čas, dozrávalo spokojené obilí pod teplými paprsky.

Když lidé viděli, jak se klasům na poli daří, a jak obilí každým dnem zlátne, už se těšili, až ho sklidí a z jeho zrnek umelou bílou mouku. A z mouky? Co jiného než voňavý chléb, vypečené rohlíky, preclíky, dalamánky, vánočky či buchty. To bude dobrota.

Také obilí už se těšilo, až dojde k užitku. S radostí poslouchalo veselou ptačí písničku, nastavovalo klasy hřejivému slunci, a když zafoukal vítr, zavlnilo se celé pole a vypadalo, jako zlaté moře, po kterém tančí jemné vlnky.

Jen na kraji pole klasy tak rychle nezrály. Snažily se sice vyprostit z vysoké trávy, která je obklopovala, ale moc se jim to nedařilo.

„Jen se nebojte,“ volalo na ně sluníčko, „poprosím vítr, aby trávu trošku učesal a já tak mohlo pohladit vaše hlavičky. Uvidíte, že také vy brzy zezlátnete.“

„Mně se ale vyhni,“ ozval se jeden klas, „já nechci zezlátnout. Lidé by si mě všimli a pokosili by mě.“

„Ale vždyť o to přeci jde, ne?“ zeptalo se sluníčko. „Copak ty nechceš, aby si z tvých zrnek udělali lidé třeba chléb či vánočku? Ani nevíš, jak moc užitečná jsou tvoje zrníčka.“

„No, tak to já právě nechci!“ zavolal klásek a přikrčil se ještě víc do trávy.

„A proč?“ nechápalo sluníčko.

„On se bojí,“ řeklo obilí, co rostlo vedle a dodalo: „Už od jara prosilo trávu, aby jej schovala a nikdo ho nenašel. Říkali jsme mu, že by zimu stejně nepřečkal, ale nedá si říct.“

„Ať si,“ odfrkl klas, „strach přece mít můžu a kromě toho, já tady budu napořád a vy ne!“

Vtom se ozval vítr: „I ty nerozumný klásku. Jakmile přijde podzim, mráz, déšť a nepohoda, začneš uvadat, tvoje zrnka zplesniví a tebe už si nikdo nevšimne. A pokud tě včas nezaorají, užitek z tebe už opravdu nebude.“

„Nevěřím ti!“ vykřikl klásek a už se s nikým nebavil.

Ostatní viděli, že je s ním marná řeč, a tak zatím, co se klásek schovával v trávě, užívaly si ostatní obilné klasy sluníčka a okolní přírody. Jakmile nadešel čas sklizně, zpívali si nejen lidé na poli, ale veselili se s nimi i všechny zlatavé klasy a jejich uzrálá zrnka. Vždyť co může být lepší, než vědět, že jsou užitečné a k radosti.

Jen jeden klásek nezpíval. Krčil se, co nejvíce mohl a rozčiloval se na trávu, která dozrávala, řídla a už ho neschovávala tolik, co jindy. Tak se stalo, že ho zahlédly děti: „Podívej, tatínku, tady je ještě jeden klas. Ale je ještě zelený.“

„Asi ho dlouho schovávala tráva, a tak ještě nedozrál,“ vysvětloval tatínek.

„Vezeme si ho?“ ptaly se děti.

„Kdepak,“ řekl tatínek, „nezralé obilí nám není k ničemu. Ale nebojte se. Odhrneme od něj trávu a uvidíte, jak brzy zezlátne. A i když z něj nebudeme mít užitek my, určitě poslouží třeba ptáčkům. Jak se bude blížit podzim, rádi si smlsnou na zralém zrníčku.“

A tak děti odhrnuly trávu, pohladily klas a utíkaly zpět k ostatním. Klásek se v tu ránu začal zlobit: „Lidé jedni oškliví. Copak neví, že jsem se schovával v trávě. A ty, trávo jedna slabá. Nemohla jsi vydržet a pořádně mě schovat? Co si teď počnu.“

„Jsi nevděčný klas,“ ozvala se tráva smutně, „vždyť jsem tě schovávala, jak nejlépe jsem uměla. Ale tak jako obilí na poli, zlátnu a zraju také já. A že nejsem už tak hustá a zelená, za to opravdu nemohu.“

Klásek si odfrk a už nic neříkal. Byl nazlobený. Hodně nazlobený na celý svět. Ale jedno věděl. On se jen tak nedá. To tak, aby si na jeho zrníčkách pochutnala nějaká zvířata. He, však on už něco vymyslí. A taky, že ano.

Když kolem letěli ptáčci, slíbil jim pár zrníček za to, že k němu nanosí větvičky a schovají ho. Jenomže, když ptáčci svoji práci dokončili, nedal jim klásek ani zrníčko – prý ať si zrní seženou jinde.

Ptáčci byli smutní. Není hezké něco slíbit, a nedodržet to. A tak si jen pozvdychli, odletěli, ale nezapomněli říct o lakomém klásku všem, koho potkali. A tak se klásku všichni vyhýbali. A jemu to vlastně ani nevadilo. Však nepotřeboval žádnou společnost. Občas by si sice s někým popovídal, to ano. Ale co kdyby pak po něm někdo chtěl zase jeho zrníčka. To bude radši v klidu sám.

A tak ubíhal den za dnem, týden za týdnem…až přišel podzim. Nejdříve byl pěkně teplý, občas sice zapršelo, ale jinak bylo moc příjemně. Klásek si lebedil, jak se má dobře na světě a ani si nevšiml, že se jeho zlatavá barva začala měnit v hnědou až šedou, a po každém dešti a s ubíhajícími dny, se ztrácela jeho krása a také zrnka si začala stěžovat, že je jim zima a mají vlhko v postýlkách.

Klásek na to však nedbal a teprve když silný podzimní vítr rozfoukal všechny větvičky, které ho obklopovaly, zjistil, že už není tak pevný jako dřív, ohýbá se a zlatá barva se úplně vytratila. Také zrnkům bylo čím dál hůř, a tak tak že držely ve svých komůrkách. Občas dokonce plakaly. Bály se totiž toho, že upadnou na chladnou zem a litovaly toho, že neuzrály včas, aby byly užitečné.

Teď také klásek viděl, jak nerozumný byl. Nejdříve mu nedovolil uzrát jeho strach, a nakonec se nechtěl o svá krásná zrnka dělit ani se zvířátky kvůli své lakotě. Co pro ně ale mohl udělat teď? Nezáleželo mu už na tom, že brzy skloní svoji hlavu docela a dost možná ho vítr poláme dřív, než ho zakryje sněhová pokrývka. Jediné, co chtěl, bylo podělit se o svá zrnka s někým, kdo by je potřeboval, a tak prosil vítr, aby roznesl po kraji zprávu, že rád daruje zrní tomu, kdo ho potřebuje.

Vítr nejdříve nechtěl ani slyšet. Proč by pomáhal lakomému klásku. Když však viděl, jak je klas celý povadlý a smutný, zprávu od něj doručil do nejbližšího okolí. Zvířátka si však také dobře pamatovala na lakomý klas a na to, jak nedodržel slib. Dávno si tedy opatřili zásoby na zimu jinde. A tak klásek skláněl svoji hlavu níž a níž až se zrnka neudržela a rozkutálela se v hlíně pod ním.

 

„To je ale smutný příběh, Léto,“ ozval se jeden z polních obříků, „copak by to nemohlo být veselejší.“

„Já bych chtěl pro ten lakomý klásek taky lepší konec,“ přimlouval se další obřík.

„Vždyť pak už přece věděl, že se zmýlil,“ přidal se třetí, a když zlatovláska viděla, jak jsou všichni celí nesví, zasmála se: „Ale vždyť příběh ještě neskončil. Chvíli poslouchejte a uvidíte, že budete veselejší.“

Polní obříci tedy utichli a s napětím očekávali, co bude dál. Zlatovláska pokračovala: „Zrnka však měla štěstí. Než stačila na zemi v trávě navlhnout a zplesnivět, podupaly je svými kopýtky. srnky, které uháněly polem ve chvíli, kdy je vyplašil štěkot psa. Zrnka tak vtlačily do úrodné země, v níž si přes zimu odpočala, a na jaře je probudily paprsky slunce. Moc dobře si zrnka pamatovala na klásek, v němž bydlela, a tak se snažila ze všech sil pořádně růst, aby jako obilné klasy včas uzrály a mohly být užitečné.

 

„Tak to jsme rádi, že to tak dobře dopadlo,“ oddechli si obříci a spokojeně se usmívali. Pak poděkovali Létu za jeho vyprávění a společně s ním a Červencem, ještě naposledy obhlédli pokosené pole, úhledně poskládané snopy a za svitu posledních paprsků slunce, které vykukovaly za nedalekým lesem, se vydali zpátky do vesničky.