Díl 36. - Medobraní (31. 7. 2022)

Díl 36. – Medobraní

Blíží se konec července a spolu s ním také medobraní. Však se medoví skřítci a včelky snaží, aby mohli na ochutnávku nabídnout ten nejlepší med. A nejen ten. Kuchařky už vyhřívají pece a brzy z jejich chaloupek začnou vonět medové perníčky, medové koláčky a dokonce medový dort, který bude nejen medově sladký, ale medem a marcipánovými včelkami bude také ozdobený.

Všichni už se těší. Vždyť čas stáčení a ochutnávání medu bude báječnou tečkou a sladkým rozloučením s Létem.

Než se však celá vesnice sejde, bude to ještě chvíli trvat. Včelky svými křidélky vysouší poslední kapky zlatavé tekutiny, ze které díky tomu bude pěkně hustý med. Skřítci kontrolují plástve a lehounce odklopí kousek voskové vrstvy, která med chrání, aby ochutnali, jestli je med dobře uzrálý a jestli mohou začít stáčet.

Když je vše nachystáno, vytahují skřítci z úlů medové plástve, seškrábnou voskové víčko a šup s plástvemi do veliké nádoby s kohoutkem. Tam plástve skládají po okraji pěkně jednu vedle druhé jako dominové kostky, pak volají polní obříky, a ti nádobou rychle otáčí. Z pláství se tak uvolňují medové kapky a stékají po okrajích na dno nádoby.

Jakmile se med usadí, přiřítí se bouřkoví mužíčci a přináší prázdné sklenice. Ty skřítci pomocí kohoutku na nádobě plní slaďoučkým medem.

„Ten krásně voní,“ chválí jeden bouřkový mužíček a druhý hned pod kohoutek strká prst: „A jak sladce chutná.“ Olizuje se až za ušima, a když vidí medového skřítka, který se na něj zaškaredí, raději spěchá s plnou sklenicí do kuchyně.

„Ochutnávání až později,“ zlobí se skřítek a očima teď sleduje všechny kolem. Polní obříci se zasmějí: „Ale vždyť ochutnávání ke stáčení medu také patří, ne?“

„To jo, ale jen maličko,“ říká rázně skřítek, „kdyby nám tu ochutnával každý, to by nám moc medu nezbylo.“

„Medu je letos dost,“ uklidňuje skřítka Červenec, a když se na něj usměje Léto, které přichází spolu s ním, skřítek mávne ručkou a také se usměje: „Tak dobrá, ale ochutnávejte jen maličko. Jak by k tomu přišly včelky, které měly se sbíráním nektaru spoustu práce.“

„Však do konce léta ještě nějakou sladkou šťávu posbírají a na podzim je trošku přikrmíte, aby v pořádku přečkaly zimu,“ řekne chlácholivě Červenec.

Skřítek pokývne hlavičkou a žene se k bouřkovým mužíčkům, kteří právě odnáší další plné sklenice. Medu je opravdu dost, a protože sklenice docházejí, je potřeba přinést soudky, do který stočí poslední várku medu.

 

„Hurá, máme stočeno,“ zazní brzy jásavé hlásky medových skřítků, a protože všichni udělali kus práce, jdou si na chvíli odpočinout. Jen kuchařky se ještě pilně činí v kuchyni, aby na zítřejší den stihly upéct všechny dobroty. Mňam.

 

Další den se hned ráno sešla celá vesnička a všichni pomáhali v chystání na dnešní medovou slavnost. Polní obříci nanosili stoly a židle, bouřkoví mužíčci přes ně přehodili zlatavé ubrusy, květinové víly je ozdobily čerstvými květinami, medoví skřítci pomáhali chystat talíře, skleničky a džbánky s mátovou vodou. Když kuchařky přinesly medové dobroty a přišli také Červenec s Létem, usadili se všichni kolem stolů a čekali na včelky, které měly medobraní začít.

Ty brzy přiletěly s plnou medovou plástvičkou. Lehce ji položily na vrcholek dortu, po bouřlivém potlesku si lízly trošku slaďoučkého medu  a popřály všem dobrou chuť.

Medobraní mohlo začít. Medových pochoutek tu bylo nepočítaně a celý den si každý obyvatel vesničky pomlsával, odpočíval a těšil se ze společných chvilek s Létem.

 

Když se schylovalo k večeru, vstala zlatovláska od stolu a rozhlédla se kolem sebe. Vše utichlo a každý upíral oči na Léto – zlatovlasou krásku, která i nyní, na konci dne, celá zářila.

„Bylo mi s vámi moc dobře,“ řekla a usmála se: „Všichni jste pracovití, milí a já jsem ráda, že jsem ve vaší vesničce mohla pobýt celý měsíc.“ Pak se otočila na Červenec: „A tobě také děkuji. Byl jsi mi dobrým průvodcem.“

Potom se opět rozhlédla: „Nastal však čas, abychom se rozloučili. Zítra se vydám na cestu do mé poslední letní vesnice a já už se budu těšit na další rok, kdy se spolu znovu shledáme.“

Také Červenec a obyvatelé vesničky poděkovali a slíbili Létu, že se ráno přijdou rozloučit. Však měli pro Léto přichystané dárečky a nemohli se dočkat, až je zlatovlásce předají.

 

Ráno bylo svěží a nebe s několika lehounkými mráčky předpovídalo pěkný slunečný den. Léto s Červencem stáli u brány ozdobené zlatými klasy ječmene i pšenice a povídali si. Obyvatelé vesnice k nim postupně přicházeli a loučili se.

Květinové víly upletly Létu věneček z čekanek, mezi kterými prosvítaly drobné květy prvních bílých chryzantém. Bouřkoví mužíčci přinášeli košík, ve kterém měli nasbírané maliny. Kuchařky do něj přidaly pár medových koláčků, perníčků a rybízovou marmeládu. Polní obříci darovali Létu pytlík čerstvé mouky a košík ozdobili několika klasy obilí.

Zlatovláska už chtěla jít, když tu si Červenec vzpomněl na medové skřítky: „Už by tu měli být,“ kroutil hlavou.  „Měli pro tebe připravený kousek čerstvé medové plástve,“ řekl Létu a rozhlédl se, jestli je neuvidí. Za okamžik je zahlédl. Něco ale bylo špatně. Skřítci šli nazlobeně, někteří se mračili a jiní měli slzy na krajíčku.

„Copak se stalo?“ zajímal se Červenec.

„Někdo nám dárek pro Léto vzal,“ stěžoval si jeden skřítek.

„Přišli jsme do včelína, na stole byla rozbitá sklenice a nikde nikdo nebyl,“ zafňukal další.

„Kdo by bral medový dárek? Každý měl přeci včera sladkostí dost, ne?“ zamýšlel se Červenec.

„Asi nějaký mlsoun,“ řekla zlatovláska a v tu chvíli vykřikli skřítci jednohlasně: „Chlupáč!“

„Kdo je chlupáč?“ chtěla vědět zlatovlasá dívka.

„Medvěd. A pěkně mlsný,“ odpověděl jeden ze skřítků a všichni se jako na povel vydali k lesu, kde měl svůj pelech medvěd. Zrovna nebyl doma, a tak se květinové víly, které zaslechly, co se stalo, rozletěly do lesa, aby Chlupáče našly.

Medvěd si právě pochutnával na sladkých malinách, a když slyšel, že vzal někdo medovou plástev, hned se bránil: „Já to nebyl. Víte přece, že jsem si u vás med vždycky vyprosil. A když jste mi nedali, byl jsem sice nazlobený, ale nikdy jsem nic nevzal. Je to tak?“

„Máš pravdu,“ špitl nejstarší skřítek, „promiň.“ Pak si ale všiml několika medových kapek, které měl medvěd na vouskách.

„Ty jsi dnes ale med mlsal, že ano? Máš ulepený čumák! Kde jsi ho vzal, když ne u nás,“ obořil se na něj skřítek.

Medvěd se posadil, smlsl ještě jednu malinu, olízl se a začal vysvětlovat: „Med jsem dnes už měl. To je pravda. Jednou za čas si totiž trošku vyprosím od divokých včel. A jestli mi nevěříte, pojďte se zeptat. Mají domov nedaleko odsud.

Červenec Chlupáčovi věřil. Byl to sice mlsný medvěd, ale nikdy nikomu nic zlého neudělal. K divokým včelám se však vydali. Napadlo je totiž, že třeba něco zahlédly nebo jim s hledáním medové plástve alespoň pomůžou.

Včelky nic nevěděly, ale slíbily, že se spolu s ostatními trošku porozhlédnou. Tak se stalo, že v hustém porostu na konci lesa objevily velké vosí hnízdo a pod ním medovou plástev.

„Tak to vosy jsou zlodějky!“ zlobili se skřítci.

„Kdybyste nás včera pozvali na medovou hostinu, nemusely jsme nic brát,“ ušklíbaly se vosy.

„A kdybyste včera přiletěly, určitě bychom vám něco sladkého nechali,“ nedali se skřítci a Léto s Červencem přikyvovali.

„Takhle jste zničily dárek pro Léto,“ řekli skřítci rozmrzele a ptali se: „Proč vůbec potřebujete med? Vždyť máte kolem dost potravy, ne?“

Vosy se zastyděly. Je pravda, že mají co jíst, ale na druhou stranu potřebují nakrmit svoje mladé a také ony mají po medu víc síly a energie. A když jsou teď pokosené louky a květin je méně, chtěly si smlsnout alespoň na medu. Vždyť je to taková dobrota.

„Tak od nás dostaneš stáčený med,“ povzdechli si skřítci.

„Však to nevadí,“ usmála se zlatovláska, „vždyť stáčený med je přece stejně dobrý.“

„To ano,“ řekli skřítci, „ale plástev by přece jen byla taková jedinečná, a když bys měla chuť, odloupla by sis trošku voskového víčka s medem. Je potřeba ho sice dobře požvýkat, ale ta chuť je ještě lepší.“

„Však se nevidíme naposledy,“ snažil se Červenec skřítky rozveselit, „a příště můžete kousek plástve nechat také nám ostatním. Když je to taková dobrota.“

„Tak dobrá,“ ozvali se skřítci, ještě jednou zahrozili vosám a vydali se zpátky do vesnice, kde do splétaného košíku přidali sklenici zlatavého medu.

Zlatovláska se ještě naposledy rozhlédla po vesničce, na všechny se usmála a vydala se do svojí třetí vesnice. Ještě ani neprošla první loukou, když tu se za ní ozvalo silné funění. Byl to Chlupáč. Utíkal za Létem, hlučně oddechoval a volal: „Zastav se na chvíli, Léto! Za chvíli tu budou vosy.“

Když Chlupáč přiběhl blíž, pohladila ho zlatovláska po huňaté srsti a nevěřícně koukala na bzučící mrak, který se k nim blížil.

„Zlobí se?“ nechápe a maličko ucouvne.

„Neboj,“ řekl chlácholivě medvěd, a naopak postrčil Léto dopředu: „Podívej, něco ti nesou.“

Chlupáč má pravdu. K Létu přilétá celý chumel vos a společně nesou medovou plástev. Je sice jen malička, ale zato plná sladkého mlsání.

„Nezlob se na nás, Léto,“ prosí vosy, „divoké včely nám darovaly kousek medové plástve pro tebe. Zkus. Lesní med od nich bude určitě moc dobrý.“

Léto přijímá dárek, znovu promlouvá k vosám, a ty slibují, že příště už bez dovolení nic nevezmou. Pak posílá pozdravení a poděkování lesním včelkám a po boku Chlupáče, který chce Léto ještě kousek vyprovodit, se vydává na svoje další putování.