Díl 37. - Srpen (7. 8. 2022)

 Díl 37. - Srpen

 

Srpen i jeho přátelé

vítají Léto vesele.

Jak jinak – stejně jak u nás

je radostný ten léta čas.

 

A co nás čeká v měsíci,

kdy vřesy všude vonící

zdobí kraj polí, pláště luk?

 

Ženci zas sklízí obilí,

z trávy na louce za chvíli

poslední seno suší se.

 

Kam hvězda padá, dozvíš se.

 

Když čápi k odletu se chystají,

zaznívá všude po kraji

písnička skřítků, kteří hned

pomůžou chystat jejich let.

 

O stromy, kytky ba i zvěř

pečují lesní víly též.

 

Vodánci v pilné práci jsou,

vyrábí skluzavku novou.

Zda bude báječná, se uvidí,

musí myslet na víly, skřítky i lidi.

 

Při dožínkové slavnosti

loučí se Léto s lehkostí.

Ve vesničkách je všechno, jak má být,

dýchá z nich radost, štěstí, klid.

 

Jakmile domů přichází,

listí na stromech zazáří.

Teď vládu musí předat dalšímu.

Komu? No přece Podzimu!

  

Ve třetí letní vesnici už jsou všichni nedočkaví. Léto brzy přijde také k nim, a to je přece báječné. Zlatovlasou dívku už nějakou dobu vyhlíží duhové sestřičky, které sem doputovaly po duhovém mostě. Ten pro ně Léto, společně s dešťovými kapkami a sluníčkem, vykouzlilo už v první jarní vesnici. Duhové sestřičky už se těšily, jak Létu povypráví o lučních konících a závodech, které pro všechny plánují. A kdo ví. Třeba pro ně Léto opět vyčaruje duhu a ony budou putovat po duhovém mostě zase dál.

Kromě duhových sestřiček na začátku vesničky čeká také Srpen, který má vše na starosti. Právě promlouvá s vodánky – malými vodními človíčky. Ti si totiž nedaleko brány, kterou se vchází do vesnice, udělali skluzavku přímo do rybníku a voda cáká na všechny okolo. To se Srpnu nelíbí, a tak se s vodánky domlouvá, že z vody vykouzlí loďky, a místo klouzání povozí obyvatele vesničky po rybníce. Alespoň jim čekání na Léto rychleji uběhne.

Za chvíli jsou tak na vodě vidět nejen loďky, ale také vory, čluny, vodní šlapadla nebo vodní lehátka. Kromě vodánků si plavbu užívají také lesní víly, malí skřítci stěhováčci nebo dožínkové panenky. Další obyvatelé vesnice sedí na břehu rybníka ve stínu pod vrbami a povídají si.

Jen duhové sestřičky stále vyhlíží Léto. I když je Srpen zve k malému odpočinku, nechtějí promeškat chvíli, kdy Léto zahlédnou, a tak sedí na čapím hnízdě, kam je vynesli jejich kamarádi čápi a sledují cestičku, která se klikatí mezi loukami a poli. Mladí čápi se mezitím cvičí v létání a jejich rodiče na ně z výšky dohlíží.

Za chvilku se z povětří ozve jeden z čápů: „Myslím, že jsem něco zahlédl támhle na konci té louky.“

„Pěkně se to třpytí,“ dodává druhý a ptá se: „Mám se tam zaletět podívat? Třeba je to Léto.“

„To asi ne,“ odvětí sestřička ve fialkových šatech, „hýbe se to moc rychle, a kromě toho, třpytí se to jen nahoře, dole je to zvláštně hnědé.“

„Jako by se po cestičce valila hnědá koule a nesla sluneční paprsek,“ dodává sestřička se žlutým závojem.

„Co to asi je?“ přemýšlí modrá sestřička.

„Tak my se zaletíme podívat,“ volají čápi a v mžiku jsou pryč.

To už na duhové sestřičky volá Srpen, kterého přilákal rozruch u hnízda: „Tak co? Blíží se Léto?“

„Něco se blíží,“ odpovídá mu sestřička v červené sukýnce, „ale Léto to asi nebude. Je to zvláštní. Čápi už letěli zjistit, co se to k nám valí.“

Srpen kroutí hlavou, spěchá pro dalekohled a brzy se hlasitě směje.

„Tak copak to je?“ ptají se sestřičky jedna přes druhou. V tu chvíli přilétají čápi a hlásí: „K vesničce se blíží zlatovlasá dívka, ale nekráčí sama. Nese ji nějaká divná chlupatá koule.“

„Kdepak koule,“ mávne rukou Srpen a podává dalekohled duhovým sestřičkám, „Léto k nám přijíždí na medvědu!“

Je to tak. Duhové sestřičky brzy vidí, že je to pravda. Zlatovláska sedí na hřbetě chlupatého medvěda, a ten s ní uhání k vesničce.

„To je ale překvapení,“ uculuje se sestřička v oranžových šatičkách, „takhle jsme Léto ještě neviděli.“ Všichni se smějí, a protože je to smích veselý a hlučný, přibíhají také ostatní obyvatelé, aby zjistili, co se děje.

Když Léto přijíždí, jsou už všichni nastoupeni u vstupní brány a zvědavě pokukují po huňatém medvědovi. Léto z něj sesedá, podrbe ho za ušima a pohladí po hlavě: „Děkuji ti, Chlupáči, za svezení. Byla to báječná jízda.“

„To já moc rád,“ pokyvuje Chlupáč hlavou a spokojeně se usmívá. Vtom přichází Srpen, vítá Léto a nabízí medvědovi malé občerstvení. Chlupáč se s chutí napije chladivé vody a smlsne misku ostružin, kterou mu přináší lesní víly. Mezitím se Léto rozhlíží a vidí, jak ostatní obyvatelé nesměle vykukují zpoza brány i plotu, který lemuje třetí letní vesnici.

„Snad se nebojíte?“ zeptá se, znovu pohladí medvěda a řekne: „Klidně pojďte blíž. Chlupáč je kamarádský a společenský medvěd. Určitě vás všechny moc rád pozná.“

„To se ví,“ přikývne Chlupáč a za chvilku je u něj veselo. Skřítci stěhováčci se snaží vyšplhat na jeho hřbet, a když se jim to podaří, sklouznou se po chlupaté srsti zase zpátky na zem. Dožínkové panenky si medvěda hladí, lesní víly mu přináší další lesní plody na mlsání, duhové sestřičky mu uvazují duhovou mašli kolem krku a vodánci přivádí malý pramínek vody přímo k němu, aby se mohl napít do sytosti, když bude mít zase žízeň.

Jen ženci se po rychlém přivítání vytratili opět do vrbového stínu k rybníku. Brzy je čeká práce na poli a oni si chtějí ještě chvíli odpočinout. Na medvěda z povzdálí koukají také pekařky a něco si špitají. Jedna pekařka pak odbíhá a společně s několika pekaři za chvilku přináší raneček voňavých buchet: „To máš za to, že jsi tak prima medvěd,“ řeknou a dodají: „Buchet je dost, a jestli se ti je podaří v pořádku dopravit až domů, rozděl se prosím s Červencem a ostatními.“

„A vyřiď jim od nás pozdravení,“ zahlaholí Srpen.

„No, snad ještě nebudou spát,“ zamyslí se medvěd.

„Když si pospíšíš, určitě to stihneš,“ usměje se na něj Léto. „Sluníčko by mělo začít zpívat svoji ukolébavku až večer, a do té doby budeš už určitě ve svém pelíšku také ty.“

„No jo. Ale kam je dám?“ zadívá se medvěd na uzlík s buchtami. „Když mi je přivážete kolem pasu, bojím se, že je cestou vytřepu.“

„Tak o buchty se bát nemusíš,“ ozvou se čápi, „my tě doprovodíme a raneček s buchtami rádi vezmeme. Však máme zobáčky dost silné, a když se prostřídáme, bude to pro nás hračka.“

Chlupáč se tedy ještě pořádně napije, k velikému jásotu setřásne z kožíšku poslední skřítky, poděkuje za svačinku, rozloučí se a brzy už uhání za doprovodu čápů zpátky domů.

Ve třetí letní vesnici se nadšení z nečekané chlupaté návštěvy uklidňuje a každý si užívá toho, že k nim přišla zlatovlasá dívka, aby s nimi pobyla celý měsíc. Léto přistupuje k Srpnu a daruje mu pletený klobouk. Tentokrát je ozdobený kvetoucím vřesem. Obyvatelům vesničky pak podává košík plný zralých ostružin a dává jim ochutnat sladký med, který dostala od medových skřítků v předchozí vesničce. Je pěkně slaďoučký a všem moc chutná, stejně jako malinová marmeláda.

Po přivítání jde Léto spolu s ostatními k rybníku. Usedá do stínu stromů, poslouchá, jak se všichni mají, povídá si s ženci, Srpnem i duhovými sestřičkami a sleduje rybník, na němž se to opět hemží mnoha plavidly. Až si maličko odpočine, vydá se na procházku vesnicí. Ale o tom zase příště.