Díl 4. - Paní Zima vypravuje (19. 12. 2021)

Díl 4. - Paní Zima vypravuje

Procházka paní Zimy po první vesnici už byla za polovinou. Kraj pokrývala teplá sněhová peřinka. Vločky, které se snášely z nebe, obdivovali všichni obyvatelé a z chaloupek, které měl nyní Prosinec s paní Zimou navštívit, zněly melodie vánočních písní a koled.

Z této části vesnice byla cítit radost, veselí a všechny chaloupky byly provoněné jehličím. Vždyť také v žádné z nich nechyběly jedle, smrčky nebo borovice. Na některých stromcích visely krásné vánoční ozdoby, jiné byly zatím prázdné. Zato stoly, u kterých seděli další obyvatelé vesnice, byly plné třpytek, barev, štětců a křehkých vánočních ozdob. Ty v rohu místnosti ve velké peci odlévali malí skřítci. Pod jejich šikovnýma ručkama tak vznikali drobní ptáčci, roztomilí andílci, zasněžené chaloupky a baňky dalších tvarů.

U stolů je zruční malíři a malířky opatrně barvili a zdobili. Ptáčci i andělé pak vypadali jako živí a na kulatých či oválných baňkách zas vznikaly jemné ornamenty, nad kterými se tajil dech.

Na druhém konci místnosti zase jiní skřítci odlévali do přichystaných forem rolničky všech možných velikostí. Navlékali je na barevné stuhy, a než je pověsili na stromeček, vždy s nimi maličko zacinkali. Chaloupkou se tak mezi písní a veselým povídáním ozýval i zvonivý cinkot, který rozradostnil každou duši.

Paní Zima seděla blízko kamen, popíjela teplý čaj a pozorovala, jak jde všem práce od ruky. Najednou k ní přispěchal jeden skřítek s velikou rolničkou. Byla poseta drobnými vločkami, a když se rozezvonila, zněla jako párek stříbrných zvonků. Skřítek se uklonil: „Ta je pro Vás, paní Zimo. Ať na nás nezapomenete, a kdykoli Vám bude smutno, ať Vám přinese radost.“

„Děkuji,“ řekla paní Zima a vzala si rolničku do dlaní. Chytla ji za sněhobílou stužku, zazvonila a spokojeně se usmála. Potom se na chvíli zamyslela: „Tahle rolnička mi připomněla příběh o jednom chlapci a rolničce, která byla kouzelná.“

Skřítek se na paní Zimu zadíval a osmělil se: „Jestli nespěcháte, můžete nám ho povyprávět?“

„Ano, ano, vyprávějte prosím!“ ozvalo se dalších několik hlásků.

„Dobrá tedy,“ přikývla paní Zima, a když celá chaloupka utichla, začala s vyprávěním.

…………………………………. 

Kouzelná rolnička

Štěpán měl moc rád malé myšky. Jenomže myši v domě, to nemůže být, říkávala jeho maminka. A tak v komoře, kam jí myšky chodily mlsat oříšky a semínka, měla vždy nastraženou pastičku.

Štěpán se snažil maminku uprosit: „Vždyť se na ně podívej, mami. Mají očka jako korálky, roztomilý čumáček a hebounkou srst. Přece bys jim neublížila.“ To ale nebylo nic na maminku. Venku jí myši nevadily, ale doma být nesmí! Chlapec tedy chodil tajně v noci do komory a pastičku pomocí klacíku sklapával. Někdy už bylo pozdě a myška v ní byla chycená. To byl Štěpán vždy smutný. Když se mu ale podařilo najít pastičku prázdnou, spát se mu šlo hned veseleji.

Jednou v noci se opět opatrně plížil do komory a už za dveřmi slyšel tenký hlásek.

„Ach jo, zas se chytla nějaká hloupá myš,“ posteskl si „ale třeba jí ještě zvládnu pomoct.“ Potichoučku otevřel dveře a baterkou posvítil na místo, odkud hlásek vycházel.

Jaké bylo jeho překvapení, když místo myši uviděl v pastičce chyceného malého skřítka. Chvíli na něj vyjeveně koukal. Skřítek přestal naříkat a s obavou se díval zase na chlapce.

Štěpán se vzpamatoval jako první a co nejklidnějším hlasem zašeptal: „Neboj se mě, já ti neublížím.“ Nevěděl, jestli mu ten maličký človíček rozumí, ale zdálo se mu, že už není tak ustrašený, a když se k němu skláněl, dokonce se na něj se zájmem zahleděl.

„Teď to možná trošku zabolí, ale pak budeš volný,“ řekl Štěpán a pastičku, která svírala skřítkovi chodidlo, uvolnil. Myslel si, že si skřítka lépe prohlédne a už si plánoval, jak se seznámí a bude mít prima kamaráda, ale sotva byl skřítek na svobodě, rychle se odkulhal do skuliny ve zdi a byl ten tam.

Chlapec si povzdechl. Pak si lehl co nejblíže dírce, ve které skřítek zmizel a zašeptal: „Jmenuji se Štěpán. Je mi líto, že jsi zraněný, ale věř mi, tuhle past jsem tady nedal já. Moje maminka chytá myši, protože nám chodí mlsat potraviny. Já jsem ale kamarád. Když se mi to podaří, pastičky sklapnu, aby se myšky chytit nemohly.“

Stočil ucho k díře jako by čekal, že se z ní ozve skřítkův hlas. Ale neslyšel nic. Potichu se tedy odšoural do pokoje a se vzpomínkou na skřítka usnul.

Ze svého nočního dobrodružství byl tak nadšený, že si další den skřítka namaloval. Úplně jednoduše. Jen tak, jak si ho ze včerejška pamatoval a představoval si, jaký by to byl bezva mrňavoučký kamarád.

 

Za několik dní ležel v posteli, přemýšlel o skřítkovi, a v tom zaslechl divné škrábání na nočním stolku. Trošku se polekal a opatrně rozsvítil baterku, kterou měl schovanou pod polštářem.

„Nechej toho,“ rozkřikl se tenký hlásek, „bolí mě z toho oči!“

„Promiň,“ omlouval se Štěpán a rychle strčil baterku pod peřinu. I v tom krátkém okamžiku se mu však podařilo zahlédnout skřítka, který stál na jeho nočním stolku.

„Jenomže,“ ozval se hned chlapec, „teď tě neuvidím.“

„Tak rozsviť jen maličko,“ špitl tenký hlásek.

Štěpán baterku opatrně vytáhl a posvítil na druhý konec pokoje. Na skřítka tak dopadalo světlo jen lehce a vypadal spokojeně, i když trošku nervózně. Chvíli postával na nočním stolku a přešlapoval. Bylo vidět, že neví, jak začít.

Zato Štěpán byl celý nadšený a hned na něj spustil: „Tak ty jsi opravdový a nezdál ses mi? A kde vlastně bydlíš? Jak se jmenuješ? A co tvoje noha? Už je zdravá?“

Skřítek se rozesmál. Jeho smích zvonil stejně jako rolnička, kterou měl na čepičce. „Ty jsi ale zvědavý,“ ťukl chlapce drobným prstíkem do nosu. Pak se posadil blíž a usmál se: „Žes mi ale pomohl, všechno ti povím.“ A začal: „Jmenuji se skřítek Emílek a bydlím v Rolničkové zemi. Kamarádky myšky mi řekly, že jsi jim opravdu pomáhal, a tak jsem se za tebou vydal, abych ti poděkoval za ně i za sebe.“

„Rolničková země?“ nechápal Štěpán.

„Ano,“ zasmál se skřítek, „možná je to k neuvěření, ale bydlím v Rolničkové zemi. Máme tam totiž spoustu kouzelných rolniček, které zahání smutek, rozveselují lidi, přináší dobré nápady, přivolají pomoc nebo tě přenesou tam, kam si přeješ.“

„A nebolí tě ze všeho toho cinkotu uši?“ zajímal se chlapec.

„Kdepak,“ zavrtěl skřítek hlavou. „Rolničková píseň je moc příjemná, a kromě toho některé rolničky slyší jen ti, kteří je rozezní nebo ti, kteří je mají slyšet.“

„A myšky tam bydlí s vámi?“ ptal se Štěpán dál.

„Některé ano,“ přikývl skřítek, „jsou to naše kamarádky. Přináší nám zprávy ze světa lidí, a když potřebujeme, sedneme na ně a ony nás zavezou z jednoho konce naší země na jiný.“

„To musí být prima,“ zasnil se Štěpán, „taky by se mi líbilo svézt se na myšce.“

Emílek na něj vesele mrkl: „Není nic jednoduššího. Podej mi ruku!“

Štěpán se nerozmýšlel. V okamžiku, kdy se jeho prst dotkl skřítkovy dlaně, ozval se cinkot rolničky a s oběma se vše zatočilo. Během chvilky stáli v měkké zelenkavé trávě a v uších jim zněla rolničková písnička.

Štěpán vytřeštil oči a přemýšlel, jestli se mu to jen nezdá. Brzy se však vzpamatoval a nadšeně zvolal: „Vždyť já jsem tak maličký jako ty!“

Emílek přikývl: „Musíš být maličký, jinak bys nám všechno pošlapal a hlavně, nemohl by ses svézt na myšce.“ Skřítek zacinkal rolničkou a před oběma se objevila šedivá myš.

„Ahoj Emílku,“ vypískla, „vidím, že vedeš hosta.“ Potom se otočila na Štěpána a lehce si ho očichala: „Ahoj, ráda tě poznávám. Ty prý jsi ten chlapec, který pomohl našemu Emílkovi a taky některým mým kamarádkám.“

„A…Ano,“ vykoktal Štěpán.

Myška se uchichtla a otočila se na skřítka: „Tak kam to bude?“

Skřítek ji pohladil po hlavě: „Nejdříve musíme do královského paláce.“ Vyhoupl se myšce na záda a pobídl chlapce, aby si vylezl k němu.

Štěpánovi zasvítily oči nadšením a během chvilky už seděl za Emílkem, držel se ho kolem pasu a na myščím hřbetě uháněli Rolničkovou zemí, aby navštívili krále a královnu.

Celou cestu chlapec obdivoval rolničky různých tvarů, velikostí i barev. Některé visely ze stromů jako jablíčka, jiné připomínaly květiny na louce, další zdobily drobné skřítčí domečky, a některé dokonce poletovaly vzduchem. Všichni skřítci, které cestou potkali, jim mávali na pozdrav, a každý z nich měl u sebe jednu rolničku. Ať už na čepičce, u pasu, vetkanou ve vlasech či jako ozdobu na krku či na botičkách.

Královský palác byl vlastně takový větší skřítčí domeček s věží, na jejímž vrcholu se leskla zlatavá střecha ve tvaru rolničky a zvon, který byl umístěn v ní, byl také rolničkový. Když vjížděli na nádvoří, které bylo ozdobené rolničkovými girlandami, rozezvučel se zvon jemnými tóny, aby je přivítal.

Naproti jim v té chvíli přicházel skřítek s rolničkou na krku, uklonil se, nadšeně zatleskal ručkama a odvedl je ke králi a královně. Tam se dostalo Štěpánovi milého přivítání, král mu poděkoval za Emílka a královna mu dala kouzelnou rolničku.

„Ta rolnička je opravdu kouzelná?“ nemohl uvěřit chlapec.

Královna se na něj vlídně usmála: „Ano. Když ti bude smutno, budeš potřebovat pomoct nebo se za námi budeš chtít zase podívat, zazvoníš rolničkou a uvidíš, že ti její kouzelná moc pomůže.“

„Mockrát děkuji,“ nadšeně zvolal Štěpán, připevnil si rolničku kolem krku a zacinkal. Vtom okamžiku se ocitl zpět doma ve své posteli. „Jak je možné, že jsem tady? Proč ještě nejsem v Rolničkové zemi? Co se to stalo?“ divil se.

„Když jsi rozezněl rolničku, nemyslel jsi náhodou na domov?“ ozval se vedle něj hlásek skřítka Emílka.

Štěpán se zamyslel. Pak přikývl: „Vlastně ano. Vzpomněl jsem si na maminku a tatínka. Jak by se asi jim líbilo v Rolničkové zemi.“

„No vidíš,“ řekl skřítek, „teď už určitě věříš, že tvoje rolnička je kouzelná.“

„To ano,“ vyhrkl Štěpán. Pak si ale vzpomněl: „Co na to řeknou král s královnou. Vždyť jsem zmizel tak najednou. Ani jsem se nerozloučil. A co ty? Jak jsi věděl, kde mě najdeš?“

Emílek ukázal na svoji rolničku: „Zacinkal jsem a chtěl jsem být u tebe. A o krále s královnou se neboj. Vyřídím jim od tebe pozdrav a jestli se ti u nás alespoň trošku líbilo, tak je určitě ještě někdy uvidíš. Teď už ale spi. Myslím, že na jeden večer toho bylo až dost. Tak dobrou noc,“ zašeptal skřítek, zazvonil rolničkou a zmizel.

 

Když se ráno Štěpán probudil, chvíli uvažoval, jestli se mu to jen nezdálo, ale jakmile nahmatal rolničku na krku, zaradoval se: „Tak to nebyl jenom sen! Já byl opravdu v kouzelné zemi a mám kamaráda skřítka. Hurá!“

K snídani pak přišel celý rozzářený a už od dveří zvonil svojí rolničkou.

„Jé, ta ale krásně cinká,“ usmála se maminka, „odkud ji máš?“

Štěpán se doširoka usmál: „Dal mi ji můj nový kamarád Emílek. Pro radost.“

„A je vidět, že z ní radost opravdu máš,“ řekl tatínek a zeptal se: „Můžu si taky cinknout?“

„Jasně,“ odpověděl Štěpán a už ji tatínkovi podával.

„Opravdu je pro radost,“ přisvědčila maminka, když ji tatínek rozezněl. Maličko se zasnila: „Když slyším, jak jemně zvoní, hned mám před očima zasněženou zimní krajinu, spoustu hvězd nade mnou a lehoučký sníh, který se snáší z nebe.“

„Já zas vidím sebe jako kluka, když jsem chodil ke krmelci a pozoroval zvířata,“ řekl tatínek. „Všude kolem byla spousta sněhu, který se třpytil ve slunečných paprscích, nebe bylo modré a příroda tichá a klidná.“

„Tak když budete někdy chtít, můžete si na ni taky zazvonit,“ nabízel Štěpán rodičům.

Od té doby Štěpán rozezníval rolničku vždy, když chtěl někoho potěšit. Také často navštěvoval Rolničkovou zemi a spolu s Emílkem se na hřbetech myšek proháněli krajinou a užívali si kouzelný čas mezi skřítky.

Na Štědrý den pak zavěsil Štěpán svoji rolničku na vánoční stromeček, a často s ní zacinkal nejen on, ale také rodiče. Vždy, když zazněl její zvonivý cinkot, naplnil všechny pocit radosti a každý se alespoň na okamžik ocitl ve své vysněné krajině.

……………………………….

Paní Zima dokončila svoje vyprávění a rozhlédla se kolem sebe. Ve světničce jako by se vše zastavilo. Všichni seděli u stolů, hlavu měli podepřenou, zasněným pohledem hleděli před sebe a usmívali se.

„To bylo hezké vyprávění,“ vzdychl jeden ze skřítků.

„Škoda, že naše rolničky nejsou také kouzelné,“ posteskl si jiný.

„Ale vždyť vaše rolničky kouzelné jsou,“ odvětila paní Zima a zacinkala darovanou rolničkou: „Slyšíte, jak nádherný zvuk mají? Určitě také ony potěší všechny, kteří si na ně zazvoní.“

Skřítci zajásali a chaloupkou se rozezněly vánoční písně doprovázené jemným zvonivým cinkáním. Když paní Zima a Prosinec vycházeli ven, oba se usmívali a přemýšleli o tom, jak krásný a radostný je vánoční čas.