Díl 43. - Vzhůru k oblakům (18. 9. 2022)

Díl 43. – Vzhůru k oblakům

Co Podzim slíbil, to také splnil. Po společné snídani zahvízdal kouzelnou melodii, díky které přivolal větrné poníky. Dešťoví kovbojové zajásali a brzy už se proháněli nejen na zemi, ale také vzduchem na větrných čtyřnožcích. Když se v sedle pořádně usadili, pobídli poníky k rychlejšímu klusu a uháněli do sadu a zpět. Pak projeli tryskem kolem polí a po celou dobu sledovali oblohu, na níž už se tu a tam mihl tmavý mrak.

Mraků však nebylo mnoho a oni věděli, že musí ještě nějakou dobu počkat. Nyní jim ale čekání nevadilo. Jízda na ponících byla zábavná, a kromě toho byli domluvení se zahradnicemi, že jim pomůžou se sklizní poslední mrkve. A protože si chtěli procvičit také své chytačské umění (a zahradnicím to nevadilo), vytrhávali mrkev za mrkví pomocí svých las.

Byla to legrační podívaná, a na zahrádce se tak brzy sešli téměř všichni vesničané. S nadšením se dívali na malé kovboje, kteří se proháněli kolem záhonků, točili svými lasy a chytali mrkvové natě do provazových smyček. Někdy se jim to podařilo hned na poprvé, jindy to chvíli trvalo. Vždy se jim to ale nakonec povedlo, a tak měli odpoledne hotovo.

Zahradnice by sice měly sklizenou úrodu mnohem dříve, kdyby si mrkve vyryly samy, ale měly tak alespoň čas na další práci. Mezitím, co jejich malí pomocníci cvičili práci s lasem, si totiž daly do pořádku záhonky s petrželí. Počasí bylo také pěkné, déšť zatím nehrozil a rozhodně by si u obyčejného sklízení neužily tolik legrace. Zvlášť, když se ke konci do jedné z kovbojských smyček chytil zvědavý krtek, který vykoukl, aby se podíval, co se to nad ním děje.

Také Podzim s vílou Rózinkou se přišli podívat, co veselého se děje na zahrádce. Pochválili malé neposedy za pomoc s letošní úrodou mrkví, a když viděli, že už mají zahradnice většinu zahrádky přichystanou k rytí, nešetřili chválou nad jejich pracovitostí. Zahradnice se spokojeně usmívaly, a jakmile odnesly poslední koš s kořenovou zeleninou, pustily se do vytrhávání plevele z dalšího záhonu.

Podzim s vílou se ubírali dál. Chtějí se podívat do sadu. Hrušky už by měly být sklizené, ale pozdní švestky právě dozrávají, a tak chtěli ochutnat. Cestou se zastavili za cukrářkami. Ty byly nešťastné. Plody černého jeřábu ještě nejsou dost zralé, takže sladká šťáva ještě nebude.

„To nevadí,“ těší je Podzim. Za měsíc určitě dozrají a já si dám sladkou šťávu u vašich kamarádek v další vesnici. A teď pojďte s námi do sadu. Myslím, že švestky už budou tak akorát.“

Švestky byly opravdu slaďoučké a všichni se těšili, až si z nich uvaří povidla. Však byl pod trnkami pěkný mumraj. Sladké plody totiž nalákaly vosy i včely, které si přišly pomlsat cukrovou dobrotu a vykrmit se tak na zimu.

Mezi spadanými nakousanými švestkami také opatrně našlapovaly cukrářky a vybíraly si zdravé, uzrálé plody. Pekaři tu byli s nimi a pomáhali plody třídit na dobré a špatné.

Když Rózinka s Podzimem přišli až sem, natáhli se po zralé švestce a s chutí se do ní zakousli. Hmm, to byla dobrota. Pak se propletli mezi hrušněmi, a když došli k jabloním, pohladil Podzim jejich kmeny a s radostí se zadíval do rozložitých korun, v nichž se červenala i žlutila zimní jablíčka. Ta musí ještě nějakou dobu dozrát a sklizeň je čeká teprve po prvních mrazících, které jim dodají sladkost.

V sadu už bylo pomalu znát, že přišel Podzim. Kromě sklizené úrody, začaly některé stromy ztrácet kousky svých šatů a pod třešněmi byly spadané listy dokonce ohnivě zbarvené. Však se hned pro několik z nich shýbla víla Rózinka a během chvilky si upletla růžičku. Lístky svázala pevnou travou a upevnila si ji do vlasů.

Pak se oba vydali za dešťovými kovboji. Mračna se totiž začala stahovat čím dál víc, občas už zafoukal studený vítr a blížil se čas, kdy měl déšť svlažit podzimní přírodu.

„Hurá! Juchú!“ jásali kovbojové, poplácávali větrné poníky, jimž hřívy povlávaly ve větru a kontrolovali pevnost svých las. Také si za opasek pověsili pevnou síť pro případ, že by narazili na hodně zdivočelý mrak.

Ono totiž pochytat dešťové mraky není žádná legrace. Chce to pevnou ruku, správný švih, rychlého poníka, trpělivost, spoustu síly a často také dobrý nápad. Mraky jsou utkané z jemné mlhovinky a lehce se z provazové smyčky vyvléknout, někdy také kolem lasa šikovně proklouznou nebo při chycení naberou takovou sílu, že místo toho, aby kovboj unavil je, utahají ony jeho. Pak se mu ve vhodné chvíli vysmeknout a je po dešti.

 

Ptáte se, proč je potřeba dešťové mraky chytat? Přece je jasné, že se časem vyprší samy. To je sice pravda, ale když je příroda žíznivá a mraky se ne a ne zastavit právě tam, kde je déšť potřeba, přijdou na řadu právě dešťoví kovbojové, aby pomohli vyprahlou zemi zavlažit. Vždyť příroda se potřebuje napít, aby přes zimu nevyschla a další rok mohla být opět plná života.

A tak jsou teď všichni malí jezdci připraveni k chytání, a hon na dešťové mraky může začít. Mraků je sice plná obloha, ale silný vítr je žene vpřed. Občas z oblohy nějaká kapka ukápne, ale to je málo.

„Tak, moji milí kovbojové,“ promluví Podzim, „pusťte se do práce! Sady, zahrady, pole i louky potřebují novou vláhu. Spoléhám na vás!“

Kovbojové si vesele poskočí v sedlech a šup, už jsou v povětří. Uhání tam a sem, někdy se ženou za mrakem sami, jindy si pomáhají a jako pastýři shánějí své ovečky, snaží se i oni sehnat mraky dohromady. Hbitá lasa se míhají oblohou, místy už trošku zaprší, ale ještě to není ono.

Mraky jsou dnes velmi rychlé a vítr, který je popohání, jako by ani nechtěl, aby zastavily. Podzim se mračí pod vousy. Pak vezme několik spadaných listů, silná stébla trávy a pár květů sedmikrásek. Přikryje vše svým pláštěm, něco si pro sebe zamumlá a za okamžik pevně drží barevného draka, jehož sedmikráskový ocas se nadšeně třepetá ve větru. Něco mu zašeptá, pevně chytne provázek, na němž je drak přichycený a silně do něj foukne.

Drak se zavlní a začne vesele stoupat oblohou až vysoko k mrakům. Tam předává vzkaz větru a ten na chviličku ustává. Potom se opět rozfouká, ale jen tak, aby se putující mraky trošku zpomalily a kovbojové mohli některý z nich chytnout. Dokonce za chvíli pár mraků nadežene kovbojům naproti. Těm se nakonec honitba daří, a i když se několik chycených mraků vzpouzí a snaží se jim vysmeknout, pomocí sítí se je nakonec podaří přitáhnout až nad vesnici.

 

Prší. Konečně po dlouhé době prší. Příroda vydechne úlevou a nasává blahodárný déšť každičkým kouskem. Také obyvatelé vesnice Září se radují a nastavují tváře prvním kapkám. Někteří se dokonce dali do tance. Nepršelo už hodně dlouho a déšť je pro všechny požehnáním. Víla Rózinka se spokojeně usmívá a dešťové kapky, které dopadají na její vlasy i šaty vypadají jako perličky, které ji celou ozdobily.

Podzim je též spokojený, přitahuje si blíž draka, a ještě jednou ho posílá nahoru za větrem. Tentokrát s poděkováním. Když si všichni užijí dešťových kapek do sytosti, odchází do svých chaloupek. Jakmile vykoukne sluníčko, půjdou se pokochat osvěženou podzimní přírodou.

Jen Podzim zůstává venku a čeká na malé chytače, kteří se brzy snesou z oblohy celí rozradostnění. „To bylo báječné,“ volají a děkují Podzimu, že domluvil větru, aby jim pomohl. Celí nadšení pak vyprávějí, jak si užili divokou jízdu po nebi, a ještě naposledy hladí větrné poníky. Však to zvládli také díky nim. Poníci vesele zařehtají, potom se pokloní Podzimu a vrací se zpět do větrného království. Nejsou smutní, naopak. Moc dobře ví, že nastává doba, kdy bude pršet častěji a oni už se těší, až na ně kovbojové opět nasednou a společně se projedou vstříc zataženému nebi.

„A teď pojďme za Rózinkou,“ pobídne Podzim kovboje, „pořádně se osušíte a dáte si něco dobrého na zub. Však si to zasloužíte.“

Kovbojové však nemají na jídlo ani pomyšlení. Moc se jim totiž líbí drak, kterého vykouzlil Podzim, a tak ho cestou k chaloupce víly Rózinky prosí, aby jim také udělal tak pěkné dráčky.

Podzim se jen směje: „Já myslel, že budete po tak těžké práci unavení. A vy byste si klidně hned šli pouštět draky.“

„Unavení jsme,“ přikyvují kovbojové, „ale když si vzpomeneme na toho tvého draka, hned do nás vjede nová energie a už bychom stáli u pole a koukali se na oblohu, jak tam naši dráčci tančí.“

„Tak víte, co? U Rózinky si odpočinete, a já vás naučím, jak si můžete takového draka vyrobit sami.“ slibuje Podzim a dodává: „Ale budeme muset počkat, až přestane pršet. A taky je potřeba, aby foukal vítr, jinak se nám naši dráčkové nevznesou.“

„Tak to nebude problém,“ zamyslí se jeden z kovbojů, „půjdeš přece s námi, a když bude potřeba, nějaký větřík zavoláš, ne?“ Ostatní se zarazí. Tohle bylo trošku troufalé. Snad se Podzim neurazí. Bojí se však zbytečně. Podzim se naoko zamračí, zahrozí, ale pak se usměje a malého rozumbradu pohladí: „To víš, že ano. Ale teď už konec mudrování. Rózinku přece nesmíme nechat čekat,“ zavelí a dešťoví kovbojové se rozeběhnou vpřed.

 

Pršet přestalo až večer. Nikomu to však nevadilo. Kdo potřeboval, tak si odpočinul a Podzim s kovboji alespoň stihli vyrobit spoustu papírových dráčků a draků. Hned další den vyhlíží, jestli jim bude přát počasí. Jak ale včera řekl jeden z kovbojů, s Podzimem se nemusí ničeho bát, a tak není divu, že po jednom mocném podzimním zahvízdnutí se rozšuměly listy stromů a vítr zvedl k obloze všechny papírové kamarády.

Ocásky se drakům vesele třepotají a oni nadšeně tančí spolu s větrnými tanečnicemi vysoko v oblacích. Dole ve vesničce mají všichni oči upřeny k nebi a usmívají se. Aby ne. Vždyť tak báječný čas si musí náležitě užít.