Díl 44. - Houbové vyprávění (25. 9. 2022)

Díl 44. – Houbové vyprávění

 

V první podzimní vesnici s názvem Září ubíhají Podzimu dny velmi rychle. Má pocit, že je to nedávno, kdy přijel na svém jelenu spolu se skřítky stěhováčky. Ti už ve vesnici nejsou. Vypravili do další podzimní vesnice, kde si chvíli odpočinou a spolu s říjnovou vílou Jiřinkou Podzim za nějaký čas opět přivítají.

Jelen se teď také často toulá. Zamiloval se, a tak chodí do lesa do míst, kde přebývají laně. Nedávno sice přišel celý potlučený, protože se popral s jiným jelenem, ale i přes několik šrámů byl spokojený. Souboj totiž vyhrál a mohl tak s laněmi pobývat den co den.

Podzim moc dobře ví, že i jeho čas ve vesnici se chýlí ke konci a brzy se bude muset rozloučit i on. Užívá si tedy každou chvíli s vesničany i vílou Rózinkou. Kromě jelena, také oni teď chodí téměř každý den do lesa. Ne však kvůli laním, ale kvůli úrodě hříbků, které vykukují ze svých podhoubí.

Minulý týden měli štěstí a v suchém listnatém lese našli spoustu bedel a mohli si tak pochutnat na bedlových řízcích. Dnes se zase zahradnice vrátily se spoustou praváků, hřibů modraček i babek, z nichž bude výborný hřibový guláš. A protože hub je letos opravdu hodně, část jich nasuší, aby měli něco do zásoby.

Podzim se zamyslel a kráčí luční pěšinou až lesu. V hlavě se mu honí myšlenky na jelena, hříbky i skřítky stěhováčky, se kterými se brzy opět uvidí. Na pěšině u pole zahlédne divoké holuby, kteří sbírají spadaná zrníčka, a pak si pochutnávají na nedalekých bobulkách černého jeřábu.

U lesa ho zaujme zvláštní šramot. Když přijde blíž, vidí, že se pod dubem prohání rodinka divokých prasat a mlsají spadané žaludy. Jakmile ho zahlédnou, leknou se a jsou v mžiku pryč. Podzim se shýbá a bere jich několik do dlaní.

„Musím říct Rózince, že je čas nasbírat nějaké plody pro zvířátka na zimu,“ pomyslí si a vydá se zpátky k vesnici. V tom však zaslechne něčí hlásek: „Počkej, Podzime. Nechoď pryč. Potřebujeme pomoct.“

„Kdopak to na mě volá?“ ptá se Podzim a rozhlíží se. Nikoho však nevidí.

„To jsem my, dobří duchové lesa,“ zaševelí blízko něj několik hlásků.

„Ach ano,“ přikyvuje Podzim, „to vy se staráte, aby bylo v lese vše, jak má být. Nevím ale, s čím bych vám mohl pomoci. Jste přece mocné bytosti. Se vším si poradíte.“

„To není pravda,“ špitne další hlásek, „my se sice o les staráme a opravdu děláme vše pro to, aby byl takový, jak má být. Zvířata i rostliny však mají na výběr, zda nás poslechnou, či ne. Nenutíme je, jen radíme.“

Podzimu svítá: „Tak kdopak vás nechce poslechnout.“

„Václavky,“ ozvou se smutné hlásky a pokračují: „Nastává čas, kdy by měly vykouknout z podhoubí, ale ony nechtějí. Prý si počkají na zimu, aby v bílém sněhu vynikly jejich tmavé šaty. Teď, že je venku jen těžko někdo zahlédne.“

„Ale vždyť v zimě dlouho nepřežijí. Zmrzne jim nožka, zkřehne klobouk a jejich život rychle skončí,“ lekne se Podzim.

„To jsme jim také říkali, ale neposlouchají,“ vysvětlují lesní duchové a pokračují: „Většinou se ostatním do jejich rozhodnutí nepleteme, ale teď bychom je rádi alespoň trošku popostrčili. Je nám jich totiž líto.“

„Tak se na to podíváme,“ zahlaholí Podzim a nechá se vést lesními cestičkami až ke starým pařezům a spadaným kmenům, kde v podhoubí odpočívají václavky. Když houby zjistí, že se k nim blíží duchové lesa, hned začnou jedna přes druhou vykřikovat, že hlavu opravdu nevystrčí a ať už je všichni nechají být.

„My jsme vás nepřišli přesvědčovat,“ ozvou se duchové, provázíme lesem Podzim, který se přišel podívat také na vás.“

„Hmm, tak to nás neuvidí,“ ozvou se houby.

„Já vím,“ řekne vesele Podzim, „zůstanete zalezlé až do zimy. Však já vám to nevymlouvám. Naopak. Přišel jsem vám o zimě něco povědět. To abyste věděly, na co se můžete těšit.“

„Jé, tak to je prima,“ ozvaly se překvapené václavky a nadšením by málem vystrčily kousek kloboučků. Včas se však zarazily, zachumlaly se zpátky do podhoubí a zaprosily: „Tak už vypravuj! Od vrabců a sýkorek jen víme, že je všechno hezky bílé a jasné. Je to tak?“

„Když napadne sníh a krajinu přikryje bílá peřinka, je všude opravdu jiskřivo a bílo. Někdy je ale tepleji a sníh taje. Pak je z něj voda, kaluže a bláto. Skoro jako na podzim, když hodně prší.“

Václavky ho přerušily: „Promiň, ale tohle slyšet nepotřebujeme. Povídej nám o bílé zimě. A co paní Zima, je opravdu tak milá, jak všichni říkají?“

„Milá a hodná, to ona je. Ale dokáže být i přísná. Chodí přírodou tiše a opatrně. Než přikryje vše svojí sněhovou pokrývkou, přijdou mrazíci a spolu se švadlenkami rozprostřou po celé krajině jinovatkové závoje. Ty nejdříve pořádně zastudí, aby se přírodě lépe usínalo, ale pak se pod nimi rozlije příjemné teplo.“

„Zastudí?“ ptají se václavky, „třeba jako pramínek vody, který se dostane do naší postýlky, když hodně prší?“

„I kdepak,“ zavrtí hlavou Podzim, „jinovatka a sníh studí mnohem víc. Je mrazivý, a stébla trávy či stonky květiny dokáže někdy spálit tak, že zkřehnou a zlomí se.“

„Ale to my nechceme,“ polekaly se václavky.

„No, jestli chcete vidět sníh, budete to muset risknout,“ pokrčil rameny Podzim.

V podhoubí to ztichlo. Chvíli nebylo slyšet vůbec nic. Podzim čekal a usmíval se. Za chviličku u ztrouchnivělého pařezu začala vykukovat jedna hlavička za druhou. Byly to václavky. Rovnaly si kloboučky, upravovaly sukýnky, a když uviděly Podzim, ozvaly se jejich slabé hlásky: „Rozhodly jsme se, že si raději užijeme sluníčko a teplejší počasí. Zima bude asi krásná, ale pro nás se nehodí.“

„To je dobře, že jste si to rozmyslely,“ usmál se Podzim na čerstvě vykouklé houby a mrkl na lesní duchy. Pak zavolal větřík, který k václavkám shodil pár žlutých javorových listů. „V závoji žlutých lístků se budou vaše kloboučky pěkně vyjímat. Podívejte,“ řekl a nastavil václavkám zrcátko.

„Jé, nám to ale sluší,“ radovaly se houby, natáčely se do strany a obdivovaly jedna druhou.

„Díky,“ zaševelili duchové lesa, „nyní je vše, jak má být.“

Podzim si oddechl. Teď už může konečně vyrazit zpátky do vesnice, aby víle Rózince pověděl, že už je čas nasbírat zralé žaludy. Možná, že budou spadané také kaštany vzadu za vesnicí, pomyslel si a pospíchal za vílou.

Rózinka si povzdechla. Letos je úroda podzimních plodů tak veliká, že bude těžké sesbírat vše, než se rozloučí s Podzimem. A tak Podzim znovu zahvízdá a po větru posílá vzkázání do své druhé podzimní vesnice. Většina obyvatel tam sice ještě spí, ale když vítr rozšumí listy dubů a kaštanů, probudí se mužíčci, kteří v nich přebývají a přijdou se sbíráním pomoct.

Však se jim budou zralé plody hodit do krmelců, které budou v druhé podzimní vesnici chystat. Kromě toho si z nasbíraných žaludů i kaštanů budou moci do svých skrýší odnést část zvířátka. A tak mužíčci spěchají, pomáhají jim všichni obyvatelé vesničky Září, víla Rózinka i Podzim.

Když mají hotovo, chtějí odejít, ale Podzim je zastaví a prosí, ať na něj počkají. Společně jim cesta bude ubíhat veseleji a on rád mužíčkům s těžkým nákladem pomůže. Jen se ještě musí rozloučit.

Mužíčci tedy čekají. Podzim volá svého kamaráda jelena a se všemi se loučí. Na rozloučenou dostává plátěný sáček plný sušených hub, několik hroznů pozdního vína, švestková povidla a od dešťových kovbojů papírové draky.

„My už je stejně potřebovat nebudeme, a třeba budete mít v druhé podzimní vesničce čas dráčky opět vypustit,“ vysvětlují kovbojové. Podzim se usměje, za všechny dárky poděkuje a silným hvízdnutím přivolává větrné koně. Ti s lehkostí podeberou pytle s žaludy a kaštany a se zařehtáním vyráží kupředu.

Podzim nasedá na jelena. Pobízí mužíčky, aby se svezli spolu s ním, stejně jako před měsícem skřítci stěhováčci. Pak zamává, pobídne jelena a silným hlasem zavolá: „Na shledanou zase za rok!“ Jelen radostně zatroubí a ladnými skoky se vydává za větrnými koňmi. Však už je čas. Ve druhé podzimní vesnici se právě všichni probouzí a těší se, že ho brzy přivítají spolu s jeho kamarády.