Díl 49. - Přípravy na zimu (30. 10. 2022)

Díl 49. – Přípravy na zimu

„Hej, hola! Tady!“ volá malý lesní skřítek na mladou veverku. Ta letos prožije svoji první zimu a musí se na ni dobře připravit. Pelíšek už si s pomocí lesního skřítka zateplila, polštářek z mechu pěkně natřepala, ale to ještě nestačí. Protože se v zimě občas probudí, potřebuje si někde uložit zásoby, a tak ji skřítek učí, jak a kde si nasušené houby nebo semínka ze šišek uložit.

Skřítek právě teď stojí u jednoho starého dubu a ukazuje veverce na skulinku v jeho kmeni. Na světničku je skulina malá, ale na několik nasušených dobrot bude akorát.

„Podívej,“ vkládá do ní skřítek dvě houby a hrst semínek, „všechno musí být v suchu, takže je potřeba všechno dobře zakrýt. A vlastně i tak trošku ukrýt před jinými zvířátky. Občas se stane, že má někdo takový hlad, až vyčmuchá skrýš někoho jiného. No, a tomu pak nezbude než pohladit hladové bříško a hledat něco pod sněhem.“

„A proto jsi říkal, ať si udělám víc skrýší?“ ptá se zvědavá veverka.

„Ano,“ přikyvuje skřítek, „a taky proto, že se někdy stane, že všechny své skrýše nemusíš najít a je dobré mít jistotu, že máš dost potravy, abys přečkala až do jara.“

„To je ale práce,“ vzdychne veverka, „cožpak bych nemohla spát celou zimu a o jídlo se nestarat? Jen se podívej, jak hezky se vykrmuju. Už mám bříško pěkně kulaťoučké a kožíšek huňatější než v létě.“

„Moc hezky se na zimu chystáš,“ pochválil skřítek veverku. „Jenomže časem budeš mít hlad, probudíš se, a pokud bys nic nesnědla, mohla bys zmrznout, víš?“ vysvětloval.

„Aha, tak to bych nechtěla,“ zavrtěla hlavou veverka a začala hledat novou skrýš, kde ukryje další zásoby.

 

Kromě veverek se v listí pod stromy činili také ježci. Ti si sice zásobu na zimu nedělají, protože celou zimu hezky prolenoší, musí se však dobře vykrmit, aby jim plná bříška vydržela co nejdéle.

Spolu s ježky jsou pod stromy také podzimní víly, které jim pomáhají hledat vhodnou potravu. Také ježkům pomáhají sbírat větvičky i listy, protože nastává čas, kdy si musí najít vhodný úkryt a pořádně ho zateplit.

„Nám už pomáhat nemusíte,“ hlásí jedna rodinka ježků. Nedávno totiž našli vykotlaný pařez, do nějž se všichni bezvadně vejdou. Jen ho teď musí přikrýt pořádnou vrstvou listí a spadaných větviček, aby vněm bylo hezky teplo.

„Tak to je moc dobře,“ usmívají se víly a jsou rády, že alespoň někteří z jejich kamarádů už mají střechu nad hlavou. Mají sice starost o ostatní, ale do zimy je ještě času dost, a tak snad najdou úkryt i ostatní.

Víly se však nemusely bát. Brzy se totiž za nimi přihnali kutilové. Vymysleli zateplené domečky ze starých ošatek na zrní, a chtěli vědět, zda se budou (třeba právě ježkům) hodit.

„Hmm,“ okoukávaly víly ošatkové domečky, „jsou moc hezké a vypadá, že budou i teplé. Jen to bude chtít najít místo, kde nefouká a maličko je z venku přikrýt.“

„A taky trošku zmenšit vchod,“ dodali lesní skřítkové, kteří se na novinku od kutilů přišli také podívat, „kdyby zůstal takhle veliký, mohla by najít ježky třeba kočka. A to bychom nechtěli.“

„Dobrá,“ přikývli kutilové a hned začali ze suché trávy splétat tunel, který připevnili k díře v ošatce.

„Takhle je to báječné,“ zaradovaly se víly a hned začaly hledat vhodná místa. Některé domečky se tak objevily pod hustými keři maliníku na zahrádce, jiné u hromady navezené trávy na konci sadu a další pod nízkými smrčky v lese.

„Ještě utěsnit mechem, nanosit větvičky i listí, a bude to,“ radovali se ježci, kterým domečky od kutilů udělaly velikou radost.

„A co můžeme udělat pro vás?“ ptali se kutilové křečků, které zahlédli u pole.

„My už domečky máme,“ hlásili hlodavci, „hezky pod zemí v teple. Zásob na zimu už máme taky docela dost…“ pak se na chviličku zamysleli, „i když sladká slunečnicová semínka by nebyla k zahození.“

„Máme zkusit vyrobit slunečnicová semínka?“ divili se kutilové.

„Kdepak,“ smáli se křečci, „semínek je dost pod odkvetlými slunečnicemi na poli. Jen nevíme, jak rychle je dostat až domů.“

Pak začali kutilům vysvětlovat, jak si zásoby nosí po troškách ve váčcích na škráních. Je to ale dost namáhavé a pole se slunečnicemi je daleko. Taky se cestou musí hodně rozhlížet, aby je nechytla nějaká šelma.

„Tak to my něco vymyslíme,“ souhlasili kutilové, „jen musíte chvíli počkat. Ono to není hned, víte?“

„Jasně,“ řekli polní křečci a šup, už byli  pryč.

 

Čekat však dlouho nemuseli. Hned nazítří přišli kutilové k poli a volali na křečky. Těm pak na záda nasadili malé batůžky, ke kterým byla jako brčko připevněná kovová trubička s vypínačem.

„To je na pití?“ zajímali se křečci.

„Ne, to je na vysávání semínek,“ hlásili hrdě kutilové.

„Na co, že to je?“ nechápali křečci, kteří ještě nikdy neviděli vysavač.

„Pojďte na pole, my vám to ukážeme,“ řekli kutilové a spolu se zvědavými křečky se vydali ke slunečnicím. Tam zmáčkli tlačítko na kovové trubičce. Z trubičky se ozvalo hučení, až se křečci lekli. Brzy však se zájmem pozorovali, jak kovová trubička nasává spadaná slunečnicová semínka a batůžek, který mají na zádech, se rychle plní.

„To je skvělé,“ jásali křečci a kutilům moc děkovali, „takhle budeme mít na zimu spoustu mlsání.“

Kutilové byli rádi, že mohli pomoct dalším zvířátkům a hlavně, že svými podzimními vynálezy snad nijak nepohněvají přírodu.

„Výborně,“ pochválil kutily Podzim, když se dozvěděl, jak jsou jejich nápady užitečné. Pak se trošku nesměle zeptal: „Neměli byste nějaké vylepšení pro mě? Začínám být dost unavený, a tak přemýšlím, jak nejlépe se dostat do mojí poslední vesničky.“

„Cože? Ty už odcházíš?“ zesmutněli kutilové.

„Ještě ne,“ usmál se na ně Podzim, „ale čas mého odchodu se blíží, a mně by se hodilo nějaké pěkné vozítko. To víte, jelen se toulá v lese a já už nejsem nejmladší.“

„Tak to my pro tebe něco vymyslíme,“ kývali hlavami kutilové a utíkali do své dílny, kde se začali radit.

To už k Podzimu přicházeli také lesní skřítkové a podzimní víly: „Mohl bys jít s námi do lesa, Podzime? Potřebovali bychom poradit, co s krmelci.“

„Vždyť jsme je nedávno opravili,“ divil se Podzim, „je potřeba ještě něco jiného?“

„Kdyby ti to nevadilo,“ začaly opatrně víly, „pod střechou si začali stavět hnízdo lesní ptáci. Prý je jim tam lépe než v hnízdě na stromě.“

„Tomu se ani nedivím,“ řekl Podzim, „vždyť pod střechou mají sucho a teplo.

„Jenomže kvůli tomu nedáme do krmelců tolik sena jako dříve,“ zlobili se skřítkové, „a jak k tomu přijdou jeleni, laně nebo srnky se srnci?“

„Tak co byste po mě potřebovali?“ zeptal se Podzim.

„Víš, udělal jsi ptáčkům moc hezká krmítka. Tak nás napadlo, jestli bys pro ně nemohl vymyslet také nějaké domečky. Třeba na stromy, kde je místa dost,“ vysvětlovaly víly.

„Aha,“ pochopil Podzim a hned se vydal za doprovodu skřítků i víl ke krmelcům. Opravdu se pod střechou usídlilo několik ptačích rodin.

„Tak poleťte,“ vybídl je Podzim, když vyčaroval několik ptačích budek, v nichž bylo teplo a útulno, „tady vám bude ještě lépe.“

Ptáčci tomu nejdříve nevěřili, ale když se na vlastní oči i zchladlá tělíčka přesvědčili, že má Podzim pravdu, zazpívali mu tu nejkrásnější písničku, kterou jenom dovedli, a s radostí se přestěhovali do nových domovů.

„Díky,“ uklonily se Podzimu víly i skřítkové, „teď už snad bude vše v pořádku.“ A bylo.

Ptáčci se v budkách rychle zabydleli a také ostatní zvířátka byla spokojená. Domečky na zimu byly nachystané, někteří už měli uloženy i zásoby potravy a jiní si zase s radostí hladili svoje plná bříška.

„A co teď?“ zeptal se Podzim.

„Teď bychom si mohli jít pouštět draky, které jsi přinesl,“ zaprosily podzimní víly a lesní skřítci se přidali: „Jé, to bychom moc rádi. Však už máme po práci a ostatní se určitě taky moc rádi přidají.“

Měli pravdu. Jakmile vylétli do povětří první papíroví draci, vylákali ven také ostatní obyvatele vesničky, kteří se moc rádi chopili dlouhých pevných provázků a s radostí vypustili do vzduchu také ostatní draky.

Jen kulilové nebyli nikde k vidění.

„Však oni se brzy ukážou,“ mrkla na Podzim víla Jiřinka, která byla kutily před chvílí zkontrolovat. Se svým vynálezem byli téměř hotoví. Jen ještě přemýšleli, jaký pohon pro podzimní kočár zvolit. Jakmile však zahlédli roztančenou oblohu, zavýskli si a hned začali kutit něco dalšího.

Brzy tak za velikého jásotu předjel před Podzim jeho nový kočár. Vypadal jako buclatý fazolový lusk na velikých kolech. Ozdobený byl ornamenty listů, hříbků i jiných podzimních plodů. Uvnitř měl zhotovenou pohodlnou sedačku ve tvaru kaštanového plodu a opěradlo vypadalo jako veliký, lehce zatočený lipový list.

A co kočár pohánělo? No přece trojspřeží podzimních draků, s veselými úsměvy na malovaných tvářích a s duhovými ocásky, které se radostně vlnily ve větru.

„A kdybys jel náhodou až na večer, dopředu kočáru jsme ti připevnili několik duhových světlušek. Jejich zadečky mají dost silné žárovičky na to, aby osvětlili veliký kus cesty před tebou,“ ukazoval Podzimu jeden z kutilů.

„To je báječné,“ zahlaholil Podzim a spokojeně usedl do kočáru.

„Hmm, je moc pohodlný,“ pochválil kutily a nabídl, že spolu s nimi podnikne zkušební jízdu kolem vesnice.

„Nezlob se, Podzime, ale my se najezdili dost, když jsme tvůj kočár sestavovali,“ řekli kutilové. Pak po očku mrkli na papírové draky na obloze a zasnili se, „my bychom šli raději pouštět draky.“

Podzim se zasmál a vykouzlil kutilům zbrusu nové draky. Byly z jemné, ale přitom pevné látky, a měli na sobě více provázků. Nebyli to totiž obyčejní draci, které vypustíte a dokud fouká vítr, oni si tančí po obloze a vy se kocháte pohledem na ně. Kdepak. Tohle byli draci řiditelní, takže to kutilové neměli vůbec jednoduché. Všechny provázky byly totiž namotané do dvou hlavních provazů, a když jste zatáhli za některý z nich, drak se stočil, a pokud ho vítr více podebral, celý se pomačkal jako papírová kulička, a spadl z oblohy.

Možná si říkáte, že takového draka měli kutilové spíš za trest než za odměnu. Ale není to pravda. Kutilové jsou totiž chlapíci, kteří pořád něco vymýšlí a řiditelný drak je nenechal ani chvíli v klidu. Museli totiž stále přemýšlet, jak to udělat, aby ho co nejdéle udrželi na obloze, a to bylo právě pro kutily to pravé ořechové.

Mezitím, co si kutilové užívali s jejich novými draky, v podzimním kočáru se postupně povozili všichni obyvatelé druhé vesničky. Všem se jízda moc líbila, a kdyby se Podzim nemusel rozloučit, vozili by se až do večera.

„Však vás povozím zase příští rok,“ sliboval Podzim a na všechny kolem se vesele usmíval: „Bylo mi tu hezky, ale musím zase dál. Čeká na mě poslední podzimní vesnice a je potřeba, abych přijel včas.“

Víla Jiřinka přikývla a podala Podzimu ruku: „Děkujeme za milou návštěvu. Rádi jsme tě tady měli a budeme se na tebe těšit zase příště.“ Pak dala Podzimu plátěný pytlíček plný sušeného ovoce: „A tady je něco na cestu. Třeba ti sladké křížaly přijdou vhod.“

Podzim pytlíček otevřel, přivoněl k ovocnému dárku a hned pár křížal vyzkoušel. „Hmmm, jsou moc dobré,“ pochválil. To už se k němu hnaly také kuchařky a nesly úzkou sklenici plnou rubínové tekutiny: „Od nás si zase vezmi sirup s černého jeřábu. Víme, že ho máš rád.“

Ani podzimní víly a lesní skřítci se nenechali zahanbit. Společně zhotovili teplý šál, který barvílci vymalovali barvami duhy. Byl nejen teplý, ale také příjemně měkký. Podzim si ho hned omotal kolem krku a spokojeně se do něj zachumlal: „Ten se mi bude hodit. Vítr už je mnohem studenější, a když pojedu v kočáru, bude mi pěkně teploučko.“

„A nezapomeň na větrné hafany,“ připomněli kutilové, kteří se přišli také rozloučit, „však už jsou celí nedočkaví.“

„Nebojte se, myslím na ně,“ odvětil Podzim a zahvízdal. Během chvilky kolem něj pobíhali okřídlení psi a nadšeně štěkali.

Podzim nasedl do kočáru, rozhlédl se po své druhé podzimní vesnici s názvem Říjen, zamával a vesele zavolal: „Přeji vám všem hezké sny a těším se na vás zase za rok!“ Pak pobídl papírové draky a za doprovodu větrných hafanů ujížděl směrem k poslední podzimní vesnici.

A obyvatelé s vílou Jiřinkou? Ti Podzimu zamávali, potom se společně prošli celou vesnicí, na chvíli se zastavili u pole, aby ještě na okamžik vypustili svoje draky, a když se schylovalo k večeru a sluníčko začalo zpívat kouzelnou ukolébavku, rozešli se do svých chaloupek, aby si pořádně odpočinuli.

A my jim můžeme přát klidnou dobrou noc.