Díl 53. - Podzimní loučení (27. 11. 2022)

 Díl 53. – Podzimní loučení

„A hrome!“ polekal se jednoho rána Podzim, když vykoukl z okna. Všude bylo bílo a jiskřivo. Hned pospíchal za jinovatkovými panenkami, aby zkontroloval vodní dráčky mrazoulínky.

„Kdepak,“ naši dráčci prospali celou noc. Jen se podívej, jak klidně podřimují. Kromě toho, kdyby byli venku bez nás, bylo by všude jen pořádné mokro.“

„To je pravda,“ přisvědčil Podzim, pročísl si svůj dlouhý vous a chvíli přemýšlel. Pak hlasitě hvízdl a během okamžiku už posílal vítr na vysoký kopec zjistit, jestli už se náhodou nechystá Paní Zima na cestu do údolí.

Za chviličku byl vítr zpátky a už z dálky volal: „Paní Zima ještě odpočívá, ale její bělouši jsou celí nedočkaví! Prohání se kolem zimní chaloupky až jim od kopýtek odlétají kousky sněhu. Celý kraj je tak pokrytý bílými vločkami. Jestli je Paní Zima brzy nezapřáhne, začnou dovádět ještě víc a sněhu přibude.

„Tak to abych si pospíšil domů, jinak ve sněhu uvíznu,“ strachoval se Podzim a začal se chystat na cestu. Měl sice v plánu rozloučit se s vílou Mlžinkou a obyvateli vesničky Listopad právě dnes, ale doufal, že to bude až na večer. Co se dá dělat, počasí neporučíš, pomyslel si Podzim a vzpomněl si na kutily a jejich stroj na úpravu počasí. Teď by se hodil…i když je dobře, že ho museli rozmontovat. Příroda přece sama moc dobře ví, co a jak.

Jakmile jinovatkové panenky slyšely, že musí Podzim odjet, probudily mrazoulínky a společně se vydali do všech chaloupek, aby nikdo jeho odjezd nezmeškal. Podzim zatím zašel alespoň za listopadovou vílou Mlžinkou. Ta mu nabalila sladkou svačinku, teplý šípkový čaj a přidala ručně pletený šál v barvách podzimního listí.

Návrháři Podzimu přinesli jeho nový plášť s kožešinkou, aby mu v jeho kočáře nebyla zima, Podzim si na hlavu nasadil plstěný klobouk, a když kočár tažený podzimními draky s dlouhými barevnými ocásky předjel k vesnické bráně, viděl, že pro něj obyvatelé připravili překvapení. Do kočáru přidali návrháři se švadlenkami teplý podsedák, dva naducané polštáře a vlněnou deku.

Jinovatkové panenky kočár ozdobily svými mrazivými ornamenty a stříhalenky doplnily jeho okraje ozdobami z listů.

Podzim poděkoval a s radostí do něj nasedl. Když si záda podkládal polštářem pařezové barvy s oranžovou výšivkou rodinky hříbků, spiklenecky mrkl na mrazoulínky. Ti si odfrkli a začervenali se.

Také mlžní dědouškové na sebe nedali dlouho čekat a přinášeli Podzimu novou vyřezávanou dýmku. Na rozloučenou mu pak vykouzlili několik mlžných obrázků, které Podzimu připomněly pěkné chvíle v jejich vesničce.

„Děkuji vám všem!“ zahlaholil Podzim, „ale teď se musíme vážně rozloučit. Začíná sněžit a já budu rád, když cestou nezapadnu.“ Zamával, hvízdl na větrné hafany a pobídl papírové dráčky.

Jenže, co se nestalo?

Kočár zůstal stát a dráčci jeden po druhém klesali k zemi. I přesto, že vloček bylo zatím málo, navlhly jim barevné ocásky i jejich lehká tělíčka a oni ztráceli pevnost a sílu. Podzim je svým dechem zkoušel vysušit, ale moc to nepomáhalo. Sotva byli dráčci suší, objevily se další vločky, které je táhly k zemi.

„Co takhle použít hafany?“ zeptal se najednou jeden z mlžných dědoušků.
„To je pravda,“ přitakával druhý, „stejně tu akorát pobíhají a síly mají určitě na rozdávání.“

„Výborný nápad,“ pochválil dědoušky Podzim, poprosil je o trošku husté mlhy, z níž spletl postroje pro psy a začal je zapřahat. Při tom stále pozoroval oblohu, a když viděl, že sněhových mraků přibývá, povzdechl si: „I když nevím, jestli se domů nemám vydat raději pěšky. V tomhle počasí daleko nedojedu.“

„Ale dojedeš. Jen chvilku počkej,“ zavolali návrháři, pošeptali něco švadlenkám a všichni zmizeli v jejich chaloupce.

„Neboj se, všechno bude v pořádku,“ řekla víla Mlžinka a položila Podzimu ruku na rameno, „a jak znám návrháře, dojedeš domů s plnou slávou.“ Usmála se a poprosila jinovatkové panenky i víly stříhalenky, aby Podzimu opatrně zabalili papírové dráčky. Sama pak pomáhala uklidňovat větrné hafany, kterým se v postrojích moc nelíbilo. Naštěstí to byli psi poslušní, a i když se stále vrtěli a poposedávali, nesnažili se utéct a vyčkávali, co se bude dít.

Také Podzim byl zvědavý, co návrháři vymysleli a když uviděl, jak mu na kočár upevňují z každé strany pevný kožený pás, který obě boční kola svázal dohromady, jenom kroutil nevěřícně hlavou.

„Tak a můžeš to vyzkoušet,“ zavolali na něj návrháři, když měli hotovo. Podzim pohladil hafany, nasedl do kočáru a pobídl je. Ke svému údivu se kočár sunul sněhovou cestičkou docela bez problému, a protože začalo sněhu opravdu přibývat, kola v kožených pásech jím lehce projížděla a zanechávala po sobě cestu jako by tudy projely saně.

„Je to báječné!“ radoval se Podzim, „jste moc šikovní.“ A protože už díky upravenému kočáru tolik nepospíchal, nabídl projížďku víle Mlžince i ostatním.

Víly, panenky, návrháři i švadlenky se povozili moc rádi. Jen mlžní dědouškové mávli rukou a řekli, že na ně tohle zimní dovádění už není a raději se posadili na lavičky, které byly v závětří chaloupky víly Mlžinky a spokojeně bafali se svých dýmek.

Když se všichni dost povozili, rozloučili se s Podzimem. Podzim všem zamával, zahlaholil svoje „Nashledanou za rok!“ a pobídl hafany k běhu. Těm se nakonec jízda v postrojích docela líbila, a tak uháněli s veselým poštěkáváním zasněženou krajinou na vysoký kopec, kde má Podzim svoji chaloupku.

Však už se těšil domů. V podzimních vesničkách mu bylo moc dobře a zažil spoustu báječných dnů, ale ze všeho toho putování už byl přece jen unavený. A když si představil, že si na chvíli posedí na svém pařezu u chaloupky, projde se ještě jednou spadaným listím a poslechne si, co bude šeptat vítr v koruně mohutného stromu, nejraději by už byl tam.

Na vysoký kopec je to však ještě kus cesty, a tak se Podzim zachumlává do teplého pláště s kožíškem, přes kolena si přehazuje deku od švadlenek a pozoruje krajinu, kterou projíždí. Stromy jsou již téměř holé, listy pod nimi zhnědly, na loukách vykukují z vrstvičky sněhu povadlá stébla trávy, na polích je vidět několik srnek, které se snaží vyhrabat kopýtky něco dobrého k snědku a vedle cestičky, po níž jede podzimní kočár, jsou vidět stopy zajíců. Občas je na některém keři vidět zvědavý vrabec či sýkorka, jinak je ale krajina celá ztichlá a zvířátka jsou zalezlá.

Najednou Podzim zaslechne cinkot rolniček. Tak to už Paní Zima zapřahá bělouše, pomyslí si a těší se, že ji alespoň na chvíli zahlédne a povypráví jí o dešťových kovbojích, neposedných václavkách, barvílcích i stříhalenkách. Také o kutilech a jejich vynálezu nebo dobrých nápadech návrhářů. Též jí s radostí poví, jak dobře jsou připravena zvířátka na zimu a pochválí vílu Rózinku, Jiřinku i Mlžinku za to, jak se starají o jeho vesničky.

A jestli mu zbude chvilka, vykouzlí Paní Zimě několik veselých mlžných obrázků ze své nové dýmky. Potom se projde kolem chaloupky, posedí si na svém pařezu, a nakonec se spokojeně zavrtá do své teplé postele, která na něj čeká.

Tak tohle vše si Podzim plánoval. Jenomže, ono to dopadlo nakonec úplně jinak. Bělouši Paní Zimy byli opravdu tak nedočkaví, že když Podzim přijížděl k chaloupkám, Paní Zima přes sebe přehazovala svůj zimní kabátek a chystala se nasedat.

„Vítej, Podzime!“ pozdravila ho a pokračovala: „Už jsem se bála, že tě nestihnu. Bělouši jsou letos natěšení a dalo mi spoustu práce je maličko pozdržet. Však jsi viděl, kolik sněhu už je v údolí.“ Pak na bělouše zahrozila: „Nic na ně nepomáhá, a tak letos vyjedeme o maličký okamžik dříve. Snad to bude v pořádku.“

„Jen se neboj,“ usmál se na ni Podzim, „příroda je nachystaná, zvířátka pěkně zalezlá a u mě ve vesničce už všichni pomalu usínají.“

„To je dobře,“ oddechla si Paní Zima. Potom se zkoumavě podívala na podzimní kočár: „Vidím, že máš na kolech zlepšovák. No, ani se nedivím. V tom sněhu bys daleko nedojel.“

„Je to báječný kočár,“ začal se rozplývat Podzim, „sestrojili mi ho kutilové ve vesničce Říjen a s těmi koly mi pomohli návrháři ve vesničce Listopad. Ale původně ho táhli papíroví draci. Bezvadný nápad. Ti mi ale v tom sněhu navlhli, a tak mám náhradu.“ Podrbal jednoho z hafanů po větrném kožíšku. Ten spokojeně zaštěkal. „A taky…“ chtěl pokračovat Podzim dál, ale Paní Zima ho přerušila a omlouvala se: „Nezlob se. Moc ráda bych si poslechla, jak ses měl, ale už musím jet, jinak budou brzy všude kolem od kopýtek mých sněžných koní sněhové závěje.“

Paní Zima poplácala koně po bělavých šíjích, nasedla do svých sněžných saní a vyrazila. Kopýtka koní tentokrát nezvonila o namrzlou cestičku, protože ta byla pokryta měkkým sněhem. Zato cinkot rolniček byl slyšet po celém kraji, který stále dál a dál pokrývala jedna vločka za druhou.

 

Paní Zima tedy opět vyjela na svou zimní pouť, a tak jako každý rok, vystřídá ji po nějaké době svěží Jaro, po něm přijde hřejivé Léto, a nakonec znovu vše obejme svou barevnou náručí Podzim. Teď je ale u vlády Paní Zima, a ta si svoje putování jako vždy užije.

A Podzim? Ten se naposledy prošel spadaným listím, obhlédl, zda není potřeba poopravit dřevěný plot kolem zahrádky, a pak se spokojeně usadil na svůj pařez. Maličko se opřel o svoji vyřezávanou vycházkovou hůl, zavřel oči a zaposlouchal se do šumění větru v koruně mohutného stromu.

Strom pohupoval svými větvemi, na nichž se ještě tu a tam třepetal barevný lísteček a volal na sluníčko, aby na chviličku vykouklo a zahřálo Podzimu jeho zchladlé ruce. Sluníčko se nedalo dlouho pobízet a vykouklo zpod mrakových peřin. Jeho paprsky už sice nebyly tak silné jako dřív, ale na lehké zahřátí to stačilo. A protože bylo v dobrém rozmaru, začalo si zpívat písničku.

Ptáte se o čem? No přece o vysokém kopci, kouzelném stromě a čtyřech chaloupkách.

 

1. Znám pohádkový kopec,

na kterém strom ční,

řekni ty mi (Aničko)

kolik má týden dní?

 

2. Ke stromu cestička,

dlouhá víc než krok,

řekni ty mi (Honzíku),

kolik dní má rok?

 

3. Chceš-li jít nahoru

je to kroků na tisíc.

Řekněte mi děti,

jaký je měsíc?

 

4. Pod větvemi stromu

chaloupky čtyři,

kolem vršku beránci

z mlžného chmýří.

 

Ref: Co zakrývají? Co asi tají

vrcholek se čtyřmi domečky?

Co zakrývají? Co asi tají

malé bílé mlžné ovečky?

 

 

 

5. Každý domek jiný,

jeden krásně bílý,

druhý, ten se zelená,

třetí spoustu slunce má,

a ten čtvrtý pod listím

Podzim schovává.

 

 

6. Kolem vršku mlha,

z ní jemné ovečky.

Hafani je prohání

přes malé kopečky.

 

7. A když slunce zazáří,

odkryjí se mraky,

a pak všichni z údolí

vidí ten strom taky.

 

Ref: Co zakrývají? Co asi tají

vrcholek se čtyřmi domečky?

Co zakrývají? Co asi tají

malé bílé mlžné ovečky?

 

 

 

8. Strom je jeden rok,

čtyři domky období,

a kdepak jsou měsíce?

Kdo nám odpoví?

 

9. Měsíce jsou vesničky,

kam poutníci schází,

radostně jdou krajinou

s úsměvem na tváři.

 

Ref: Už vím, co tají, co ukrývají,

na vrcholku čtyři domečky.

Už vím, co tají, co ukrývají,

malé bílé mlžné ovečky.

 

10. Teď už vím, co skrývají

větve toho stromu!

Jsou tam čtyři chaloupky,

kam se vrací domů.

 

11. Vrací se tam Jaro,

Léto, Podzim, Zima.

Všechna roční období

máme – to je prima!

 

12. Užijme si tedy

krás každého z nich.

Vždyť je to čas kouzelný

nejen v našich příbězích.

 

(písničku najdete na konci příběhu s notami i akordy😊)

Sluníčko zpívá a je mu veselo. Také Podzim při jeho písničce pookřál a usmívá se. Je to tak. Na vrcholku kopce jsou čtyři chaloupky a v nich čtyři roční období. A on, Podzim, je jedním z nich. Střeží své tři podzimní vesničky a je rád, že má tolik pomocníků.

 

Jeho čas je teď ale u konce a on je unavený. Ještě jednou se tedy rozhlédne po okolní přírodě a s úsměvem na tváři vchází do své chaloupky, kde bude odpočívat až do svého dalšího putování.

 

Mezitím do údolí vjíždí Paní Zima, která zahalí celou přírodu svým sněhobílým pláštěm. Po ní se země rozveselí a rozkvete s příchodem Jara, zahřeje se pod lehkými kroky Léta a až opět nadejde čas, vydá se opět do údolí také Podzim…

 

...Ale to už je zase další pohádka😊.