Díl 6. - Leden (2. 1. 2021)

 Díl 6. – Leden

Leden, měsíc sněhobílý,

vítá nás ve svém kraji.

Nad mrazivou krásou kolem

dech se každému tají.

 

Plný chladu, přec však krásný,

ve slunci se jiskří zem.

Sníh je čistý, bílý, jasný,

honem, děti, pojďte ven!

 

Zaskáčem si do závějí,

po ledu se sklouzneme,

postavíme dům ze sněhu,

koulovat se budeme.

 

Kdyby byla velká zima,

zahřejem si u kamen

zmrzlé dlaně, nos či uši,

pak půjdeme zase ven.

 

Možná bude každou chvíli

z nebe padat další sníh,

nebo třeba zahlédneme

paní Zimu na saních.

 

V těch jsou zapřažení koně,

podkůvky jim cinkají.

Rolničky, co saně zdobí,

znějí všude po kraji.

 

„Cink, cink,“ ozývá se zvonivý zvuk rolniček a na zamrzlé cestě už jsou vidět saně tažené dvěma bělouši. Kromě malých rampouchů, které zdobí jejich hřívy, jiskří se na jejich hřbetě pokrývky z jinovatky, které jim vyšily švadlenky v první zimní vesničce, ve kterém paní Zimu uvítal Prosinec.

Paní Zima teď sedí ve sněhobílých saních a přitahuje si šálu více kolem krku. Leden je měsíc mrazivý a chladný vítr, který ho občas doprovází, dokáže zrůžovět nejednu tvář. Ještě, že mám teplý kožíšek, myslí si paní Zima a na ruce si obléká pletené rukavice.

Pak se podívá na krajinu, která je všude kolemsněhobílá, a usměje se. I přes chladivý vítr a velký mráz je na ni krásný pohled. V ranním slunci se závěje sněhu, které pokrývají celou zem jako teplá peřinka, třpytí až oči přecházejí. Potok, který se line podél cesty začíná zamrzat, stromy zdobí tenká vrstva ledu a z brány do druhé vesnice, do které nyní paní Zima vjíždí, visí rampouchy, v nichž se sluneční paprsky odráží a ony vypadají, jako by zářily.

Saně zastavují a bělouši svým teplým dechem mění ledový vzduch v páru. Také všem obyvatelům druhé vesnice, kteří přišli přivítat vzácnou návštěvu, se „kouří“ od úst. Dnes je opravdu mrazivý den.

 

„Vítám Tě, paní Zimo,“ zahlaholí zvučným hlasem Leden, který se o vesnici stará. Přichází blíž a pomáhá paní Zimě ze saní. Oblečený je celý v bílém. Teplý kožich, který má na sobě, zdobí stříbřité výšivky, pod čepicí z teplé kožešinky se lesknou jeho sněhobílé vlasy a vousy má dlouhé téměř až po pás. Kožešinkou jsou zateplené také jeho vysoké boty a kalhoty má pokryté malými ledovými krystalky.

„Děkuji ti, Ledne,“ odpoví paní Zima a podává mu balíček. Je v něm dlouhá vlněná šála s bílými ornamenty, které jsou zvýrazněné třpytivými nitkami. Pak se otočí na obyvatele druhé vesničky: „Děkuji také vám všem, že jste mě přišli přivítat. Už se těším, až vás navštívím ve vašich chaloupkách.“

Ozývá se jásot, všichni se lehce uklání a pospíchají do svých domovů.

„A my také půjdeme,“ řekne Leden, který si mezitím stihl dát kolem krku dárek od paní Zimy, „dnešní chladný den začneme šálkem teplého čaje a než se vydáme do chaloupek ve vesnici, zahřejeme se u ohně v mém domě.“

Nabídl paní Zimě rámě a společně vyšli sněhobílou cestičkou k většímu domu. Cestička byla úzká a sněhové závěje kolem sahaly paní Zimě až do pasu. Tak, jako ostatní chaloupky, měl také tento dům střechu pokrytou sněhovou peřinou, z komínu se kouřilo, z okrajů střechy visely dlouhé rampouchy, a okna byla celá bílá. Mráz má v lednu totiž větší sílu, a tak okna nezdobí jemnými ornamenty, ale pořádnou vrstvou ledu, na které občas vykouzlí velké sněhové vločky, aby potěšil oči těch, kdo si jeho malbu prohlédnou.

Když vstoupila paní Zima do světnice, dýchlo na ni hřejivé teplo ze sálajícího ohně v krbu. Odložila si kabát, šálu i rukavice a sedla si do jednoho z křesel, které byly poblíž. Za chvilku už na druhém křesle seděl Leden, povídal si s paní Zimou a oba se zahřívali nejen teplem z praskajícího ohně, ale také šálkem čaje lehce oslazeného medem.

Když oba dopili, zeptala se paní Zima: „Kam zamíříme jako první? Do sněžného mlýna nebo ke krmelcům?“

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou Leden, „nejdříve se nakoukneme, jak jde práce od ruky našim krejčím. Brzy bude svátek Tří králů, a tak se podíváme, jaká roucha letos na koledování ušili.“

„Na to bych málem zapomněla,“ řekla paní Zima, oblékla se a oba vyšli cestičkou k první chaloupce, odkud byl slyšet začátek písničky „My tři králové jdeme k vám…“.

V malé světničce tam v jednom rožku u teplých kamen stálo několik dětí, a pod taktovkou pana učitele nadšeně zpívaly. Když zahlédly, kdo k nim přišel, ztichly.

„Jen pokračujte dál,“ pobídla je paní Zima, „nenechejte se rušit. Moc ráda si poslechnu, jak vám zpívání jde.“ Posadila se ke stolu opodál a při melodii známé koledy pozorovala šikovné krejčí, kteří zdobili zlatavé královské pláště různými ozdobami a drobné ručky švadlenek, které na vyztužené královské koruny přišívaly perličky a ony tak vypadaly, že je zdobí spousta drahokamů.

Když děti dozpívaly, přiběhly k paní Zimě a ptaly se: „Líbila se vám naše písnička? A kdo zpíval nejkrásněji? Paní Zimo, vyberte nám tři krále – budou to ti, kterým to jde nejlépe.“

Paní Zima se na všechny vlídně usmála: „Moji malí. Všichni jste výborní zpěváci. O tom, kdo se obleče do těchto krásných šatů však musí rozhodnout pan učitel. Ten vás zná nejlépe a ví, kdo svou úlohu skvěle zvládne.“

Pan učitel přišel blíž, lehce se paní Zimě uklonil a otočil se na děti: „Nic se nebojte. Zpívat budete všichni ať je tříkrálová píseň slyšet po celé vesnici. A tři krále budou dělat ti z vás, kteří zvládnou jet v dlouhých pláštích na lyžích.“

„Hurá!“ vykřikly děti a hnaly se ven, aby všem ukázaly, jak to zvládnou. Paní Zima a Leden vyšli před chaloupku a za nimi si vykračoval pan učitel, který nesl obyčejné pláště, aby si děti mohly vyzkoušet, jak jim to půjde.

Jenomže, ono jet na lyžích v dlouhém plášti není až tak jednoduché. Stačí se trošku víc naklonit a plášť skončí pod lyží, která se zasekne. Jindy se zamotá mezi vázání nebo kolem přední části lyže a podívaná na krále, který sebou hází v závěji sněhu, pak není moc slavnostní. Zvlášť, pokud se z pláště nemůže vymotat.

Nakonec se ale tři zdatní lyžaři našli, a i přes mnoho pádů si děti tuhle zkoušku na lyžích užily a všichni se pořádně nasmáli.

Když nastal čas na tříkrálovou koledu, oblékli se koledníci do svátečního oblečení. Tři králové si nasadili vyšívané pláště, zdobené královské koruny a lehce vklouzli do lyžařského vázání. Začínalo se na druhém konci vesnice a koledování mělo skončit před první chaloupkou, kde byli koledníci, pan učitel, Leden a paní Zima zváni na sváteční pohoštění.

Písnička tří králů se díky celému sboru slavnostně nesla mezi zasněženými chaloupkami. Pohled na krále, jimž pláště povlávaly ve větru a korálky na korunách se třpytily ve svitu slunce, rozradostnil nejednoho človíčka a celou atmosféru dotvářela zimní krajina zasypaná sněhem.

Králové na lyžích sjížděli nejdříve pomalu a vypadali důstojně. Ke konci už jim to však přišlo dlouho a domluvili se, že si k chaloupce, u které měli končit, dají závod. Nikdo o tom nevěděl, a než se stačil pan učitel vzpamatovat, kluci byli za první zatáčkou.

„Uličníci jedni,“ zahrozil pan učitel a spolu s ostatními pospíchal za chlapci. Když přicházeli k chaloupce krejčích a švadlenek, uslyšeli veselý smích. Dva králové stáli u hromady sněhu, ze které trčely dvě nohy s lyžemi a pořádně se mrskaly. Poslední král byl totiž tak rozjařený rychlou jízdou, že zapomněl v zatáčce přibrzdit a skončil tak hlavou ve sněhové závěji. Když ho z ní vytáhli, obličej, který měl původně nabarvený na černo, se mu bělel sněhem a koruna byla celá pomačkaná.

Všichni se smáli, jen pan učitel z toho byl celý nešťastný a lamentoval: „Kluci jedni nezbední, to jste nemohli ještě chvíli vydržet? Taková ostuda!“

Tu k němu přistoupila paní Zima a smála se: „Jen je nechte, pane učiteli. Jsou to ještě děti a o ostudě bych nemluvila. Vždyť je to taková veselá tečka za dnešním koledováním. Podívejte, jak se všichni baví.“

Pan učitel se kolem sebe rozhlédl, a když viděl, že se nikdo nemračí, trošku se upokojil. Když pak sbor spustil jednu z posledních slok, ve které se zpívá “Co ty, černý, stojíš vzadu?“ a místo toho s veselou zazpívali „Co ty, bílý, stojíš vzadu?“, neudržel se už ani on a ze srdce se příhodě s bílým králem zasmál.