Díl 7. - Za zvířátky ke krmelci (9. 1. 2022)

Díl 7. – Za zvířátky ke krmelci

Po svátečním pohoštění se třemi králi, se paní Zima a Leden vydali k nedalekému lesu, kde chtěli zkontrolovat krmelce. U lesa stála malá hájovna, ve které bydleli skřítci lesánci, kteří se starali o les a všechna zvířátka v něm. Byli to malí človíčkové se zeleným kabátkem, hnědými kalhotami, vysokými zimními holínkami a teplou čepicí ušatkou na hlavě.

Hájovna byla snad ještě zavátější než chaloupky ve vesničce a od ní vedlo do lesa několik úzkých cestiček. Ty pomáhali skřítkům prošlapávat jeleni svými kopýtky, protože lopatky malých mužíčků letos na sněhovou nadílku nestačily.

Každá cestička vedla k jednomu krmelci a podle stop bylo vidět, že lesánci do lesa jezdí na saních, které táhnou srnky a srnci. A zrovna tamhle jeden lesánek jede. Srnka zapřažená před saněmi si vesele poskakuje a malý skřítek si prozpěvuje. Aby ne. U krmelce vyložili pytel žaludů a se saněmi se teď jede pěkně lehce.

Lesánek už z dálky mává na paní Zimu a zve ji společně s Lednem do hájovny.

„Kdepak, nejdříve musíme zkontrolovat, jak se daří zvířátkům v lese,“ odmítne paní Zima, ale když vidí, jak skřítek posmutněl, ještě rychle dodá: „Ale jak se vrátíme, určitě nám přijde vhod teplá světnička.“

„Tak to já pořádně zatopím a nachystám něco dobrého k snědku,“ zaraduje se lesánek, pobídne srnku a za chviličku mizí za zelenými dveřmi zdobenými lesními motivy.

Paní Zima a Leden si nyní spokojeně vykračují sněhovou cestičkou, obdivují vzrostlé stromy, které schovávají své větve v přikrývkách sněhu a klidně stojí ve ztichlé zimní krajině.

V tom je z rozjímání vyruší tichý cinkot zvonečku. Oba se rozhlíží, ale nic nevidí. Až za chviličku na vedlejší cestičce zahlédnou dva páry zaječích uší.

„Copak u vás nosí zajíci zvoneček?“ diví se paní Zima a tázavě se dívá na Ledna.

Ten jen zakroutí hlavou: „To ne, ale jestli se nepletu, oni se po pěšině vedle neprohání jenom zajíci.“ Lišácky se usměje a vede paní Zimu ke krmelci. U něj je vše v pořádku. Seno nacpané až po stříšku, pod ním žaludy, kaštany a opodál solný špalíček, který mohou zvířátka olizovat, když mají žízeň.

Potom se Leden vydá druhou cestičkou dál. Paní Zima kráčí za ním a za malý okamžik zahlédne další krmelec. U něj stojí menší sáňky a v nich jsou zapřažení dva zajíci se zvonečky kolem krku.

Ještě než stačí paní Zima něco říct, Leden ji zastaví a ukáže k nedalekému smrčku. U něj stojí malý lesánek a snaží se vyšplhat na jednu větev, aby na ni zavěsil slaďoučké jablíčko. Jenže mu to nejde. Jablíčko je velké, on jej sotva unese. Kdykoli se dostane o kousek výš, větev se pod ním prohne a on se sveze do sněhu jako po klouzačce. Jenomže smrková klouzačka píchá, a tak si skřítek po každém pádu masíruje zadeček. Ale nevzdává to. Šplhá dál a dál, až se mu nakonec jablíčko podaří zavěsit.

Když se vrací k saním pro mrkev, kterou chce zvířátkům také přilepšit, všimne si Ledna i paní Zimy. Začervená se a trošku nesměle se zeptá: „Jste tady už dlouho?“

Na tuhle otázku se Leden zamračí a lesánek hned vysvětluje: „Já jen, jestli jste viděli, jak pořád padám.“ Zastydí se.

To už se ale k němu sklání paní Zima a s úsměvem říká: „Jsi statečný, že jsi to nevzdal a snažil ses šplhat dál. To se mi moc líbilo.“

„Děkuji,“ špitl skřítek.

„A co vlastně vymýšlíš?“ zeptala se paní Zima.

Skřítkovi se rozjasnila očka a hned začal vysvětlovat: „Chtěl jsem, aby se taky ptáčci a zajíci měli dobře, a tak jsem si řekl, že jim udělám speciální strom, na kterém budou mít tyhle šťavnaté dobroty.“ Ukázal na sáňky, kde byla jablíčka, mrkve i kousky řepy. Vše bylo pečlivě omotáno silnými stébly trávy, díky kterým je mohl lesánek pověsit na strom.

„Jenomže,“ pokračoval, „to jsem ještě netušil, jak bude těžké vše na strom dostat.

„A co ty sáňky se zajíci?“ zeptala se paní Zima, „myslela jsem, že pomáhat vám mají srnky a srnci.“

„To ano,“ odvětil skřítek, „ale na mě už žádný nezbyl, a tak jsem si poradil sám.“ Hrdě vypjal hruď a ukázal na sáňky: „Tihle zajíci jsou moji kamarádi a slíbili, že se mnou budou jezdit.“

„A proč mají na krku zvoneček?“ byla zvědavá paní Zima.

„To je tak,“ vysvětloval lesánek, „zajíci jsou malí a přes velké závěje nejdou vidět. Jednou jsme se proto málem srazili s jinými sáňkami a všichni jsme se moc lekli. Proto jsem každému uvázal na krk zvoneček, abychom byli už z dálky slyšet a nikomu se nic nestalo.“

„Jsi chytrý skřítek,“ pochválila ho paní Zima, „a taky moc hodný, že myslíš i na další zvířátka a zdobíš jim stromek dobrůtkami. Jak bychom ti jenom pomohli, abys to měl jednodušší?“

Vtom se ozval Leden: „Zavolám ti pomocníka a uvidíš, že s ním ti půjde práce pěkně od ruky.“ Mrkl na skřítka a hlasitě hvízd.

Za okamžik se u krmelce objevil mladý jelen, a když zjistil, s čím potřebuje lesánek pomoc, chytl ho za kabátek a zvedal k jednotlivým větvičkám smrčku, aby tam mohl zavěsit všechny přivezené dobroty. Vypadalo to trošku legračně, protože se skřítkovi při zvedání do výšky třepotaly nožky, a kdyby ho někdo zahlédl v této chvíli, pomyslel by si spíš, že si s ním jelen hraje, než že mu pomáhá. Díky němu měl však skřítek brzy hotovo a se zálibou se zadíval na své dílo. Pak všem poděkoval, rozloučil se, pobídl zajíce a ujížděl za cinkotu zvonků zpět do hájovny.

A paní Zima s Lednem? Ti se vydali za ním, aby splnili svůj slib a navštívili lesánky v jejich teplé světničce. Však měli skřítci velikou radost z tak vzácné návštěvy, a když je paní Zima pochválila za jejich pilnou práci, zavýskli si a rozloučili se veselou písničkou (nápěv na písničku „Prší, prší“):

Paní Zima, paní Zima,

je hodná a vždycky prima,

lesánek se raduje,

že tu s námi dneska je.

 

Za práci nás pochválila,

je to naše paní milá,

radostí očka září,

úsměv máme na tváři.

 

Paní Zimo, děkujem vám,

někdy zase přijděte k nám,

s veselou se loučíme,

už se na Vás těšíme.