Dřevěné hodiny (18. 10. 2020, 17. 10. 2021 k poslechu)

Dřevěné hodiny

Na stěně v pokoji visely hodiny. Kulaté, dřevěné, ve tvaru košatého stromu. Ciferník vypadal jako jeho koruna a byl zdobený drobnými ptáčky. Na nízkém širokém kmeni byl vyřezaný nápis: „Ať ti s námi čas plyne jak v pohádce.“

Hodiny patřily Oskarovi. Když začal chodit do školy, vyřezal mu je dědeček, aby se naučil poznávat čas. Do hodin tenkrát koupil děda hodinový strojek s ozdobnými ručičkami a Oskarovi tím tehdy udělal velikou radost. Měl hodiny moc rád a díky jeho nadšení se rychle učil a brzy tak dokázal říct, kolik je hodin.

 

Oskar teď seděl na posteli a díval se na ně. Když byl menší, často je před usnutím pozoroval a představoval si, jak ptáčci na nich ožijí a začnou létat po jeho pokoji. Jednou měl pocit, že se to opravdu stalo. Ptáčci se snesli k jeho posteli a zpívali mu krásnou písničku na dobrou noc. Pak se zmenšil, a oni ho vzali ke košatému hodinovém stromu. Ten měl ve své koruně malou skulinku. Když se skrz ni Oskar protáhl, dostal se do nádherného světa plného prapodivných stromů, dřevěných květů a vyřezávaných zvířátek. Celá krajina byla ze dřeva, ale i přesto žila. Tráva se vlnila v jemném vánku, květiny se otáčely za sluníčkem, nedaleko lesa se honili zajíci a na louce se pásly srnky. Oskara dřevěným světem provázeli vyřezávaní hodinoví ptáčci a on si s nimi užil spoustu legrace.

Nesmysl, pomyslel si teď Oskar. Tehdy jsem byl ještě malý. Kdo ví, co se mi zdálo. Upřel na hodiny svůj pohled. Teď už byl o dost starší a chystal se, že ve svém pokoji udělá velké změny. Z poliček vyskládal poslední modely autíček, plyšového tygra, který s ním spával od malička, dal do krabice k nim, plakát svého oblíbeného závodního auta sundal ze stěny, a teď přemýšlel, co s dřevěnými hodinami.

V tašce měl hodiny úplně nové. Koupil si je včera v obchodě. Nejdřív ale stejně musí vymalovat. Vzal dřevěné hodiny a chtěl je strčit do šuplíku. V té chvíli však ucítil hřejivý pocit a jako by se vrátil ve vzpomínkách do doby, kdy se naučil poznávat čas. Viděl sebe jako malého klučinu, který běží za maminkou. Usmál se při té představě. Co se mámy navyptával: „Maminko, víš, kolik je hodin?“ Nečekal však na odpověď a hned ze sebe chrlil: „Já to vím! Já to vím! Je čtvrt na tři!“

Jindy se zase nemohl dočkat tatínka. Pozoroval hodinové ručičky a říkal jim: „Pospěšte si, čekám na tatínka. Když budete rychlejší, přijde tatínek dřív.“ Jednou dokonce ručičky na hodinách posunul dopředu, aby jim pomohl, ale sám zjistil, že tím čas nezrychlí a hodinám takové posouvání nedělá dobře.

Oskar se zasmál: „Popohnat čas. Tak to jsem se, moje milé hodiny, ještě nenaučil, ale někdy bych raději posunul čas zpátky a ne dopředu.“ Díval se na hodiny a byl znovu jako kluk. Tentokrát se viděl, jak nedočkavě pobíhá kolem tatínka a ptá se: „Tati, tati? Půjdeš si se mnou hrát?“ Jako by tátu slyšel i dnes: „To víš, že ano. Za chvilku.“

„Co je to chvilka?“ ptal se tehdy Oskar.

Tatínek se zamyslel: „Chvilka je pro každého různě dlouhá, víš?“

„Nevím,“ kroutil hlavou chlapec a pak se podíval na tátu: „A jak je dlouhá tvoje chvilka?“

Tatínek se usmál, a pak s vážnou tváří řekl: „Moje chvilka je dlouhá deset minut.“ Oskar si dobře pamatoval, jak netrpělivě sledoval ručičky svých hodin, a když uběhlo deset minut, už si pro tatínka utíkal.

 

„Jó, to byly časy,“ povzdechl si Oskar a strčil dřevěné hodiny do šuplíku.

„Ach, to byly časy,“ povzdechly si dřevěné hodiny.

Také ony si moc dobře pamatovaly na okamžik, kdy je Oskar poprvé uviděl. Byl tenkrát tak nadšený, že je k sobě opatrně tiskl a pobíhal s nimi po celém domě. Ukazoval jim každičký kout, a pak je slavnostně, za pomoci tatínka, připevnil na stěnu naproti své postele.

Milovaly, když si k nim Oskar stoupl a jemně se jich dotýkal. Když svým malým prstem hladil každou větvičku, lísteček i ptáčky. Byly nadšené, že je má Oskar tak rád a těšilo je, že mu pomáhají učit se. Každý den, když byl Oskar ve škole, těšily se, až přijde domů, podívá se na ně a mamince vesele oznámí, kolik je hodin. Těšily se také na to, až jim začne povídat, jak se měl a co dělal. S radostí s ním sdílely každý okamžik jeho života.

Jak Oskar rostl, mluvil s nimi však čím dál míň, a když dostal svoje první hodinky, posmutněly. Kdykoli byl Oskar v pokoji, snažily se upoutat jeho pozornost silnějším tikáním. Moc to nepomohlo. Brzy si ale zvykly a radovaly se alespoň z toho, že mohou být v jeho pokoji a jsou mu nablízku.

 

Dnes však hodiny opět posmutněly. Ležely celé nešťastné v šuplíku a naříkaly: „To jsme si přece nezasloužily. Tolik jsme toho prožily a teď tohle. Bez světla a úplně ve tmě. Ach, to je neštěstí.“

„Já bych to tak černě neviděl,“ ozval se blízko hodin tichý hlásek, „je tady sice pořádná tma, ale když si šuplík maličko povysuneme, uvidíte, že uvidíme alespoň trošku.“

Hodiny se maličko lekly. Nečekaly, že by tu mohl někdo být.

„Kdo je tu?“ zeptaly se opatrně.

„Jsem Oskarovo pravítko,“ řekl znovu tichý hlas, „před nějakou dobou mě tady Oskar odložil a vypadá, že na mě tak trošku pozapomněl. Ale počkejte, zkusíme sem dostat trošku světla, ať na sebe vidíme.“

Pravítko se maličko ohnulo, zapřelo se mezi přední díl šuplíku a strop nad sebou a natáhlo se. Byla to sice pořádná fuška, ale po několikátém pokusu se mu to podařilo. Do šuplíku vnikl malý paprsek světla.

„Tak a už se vidíme,“ řeklo pravítko vesele, „těší mě.“

„Nás sice netěší, že jsme tady,“ odpověděly hodiny, „ale když už jsme v šuplíku, těší nás, že tu nejsme samy.“

Pravítko se zasmálo: „Je to pravda. Můžeme si povídat a bude nám hned veseleji.“ Pak se na chvilku zamyslelo. „Já už Oskara dlouho nevidělo, povězte mi, jak se má,“ poprosilo.

Hodiny se na chvíli zamyslely, a pak začaly vyprávět o všem, co poslední dobou viděly. Jak Oskar vyrostl, a když na ně chtěl při sundávání dosáhnout, že už nemusel lézt na židli. Taky to, jak se jeho pokoj mění, a že už doma bývá jen velmi málo. Pak začaly hodiny vyprávět o všem, co viděly přes okno. Jak se stromům barví listy a jaká je to krása, když na ně zasvítí sluníčko. Že je zajímavé pozorovat v dešti všechny ty deštníky, které chodí po ulici a chrání lidi před mokrými kapkami. A taky všechny ptáčky, kteří se houfují. A že se od jedné vlaštovky, která nedávno seděla na jejich okně, dozvěděla, jak musí někteří ptáčci letět daleko za teplým sluníčkem.

Pravítko poslouchalo se zatajeným dechem. Znalo většinou jen Oskarův stůl doma nebo lavici ve škole. Také se často nosilo v jeho aktovce a povídalo si se všemi moudrými učebnicemi. Nic jiného nepoznalo. To však nevadilo. Když se rozpovídalo o škole, poslouchaly zase hodiny tiše a s nadšením. Kromě první procházky po bytě vlastně nikdy nebyly jinde než v Oskarově pokoji.

A tak to v šuplíku ožilo. Pravítko s hodinami se stali kamarády. Spolu si povídali, smáli se nebo jenom mlčeli a doufali, že zase někdy budou užiteční. Čekali dlouho, předlouho. Z šuplíku je Oskar přesunul do velké krabice, kterou si odvážel do svého nového domova. Krabice pak skončila na půdě, kde se na ní postupem času usadila tlustá vrstva prachu.

Pravítko, hodiny i jiné Oskarovy věci zase čekaly. Byly zvyklé čekat. Stále měly naději, že je jednou někdo objeví a ony opět spatří denní světlo. Nejdříve si všichni povídali, ale po nějaké době ztichli. Jejich čekání jako by se proměnilo ve zvláštní dlouhý sen. Měli pocit, že se snad nikdy neprobudí…

…až jednou…

Krabice se začala natřásat a po chvilce do ní proniklo jasné světlo.

„Tatínku, podívej se, tady je tolik zajímavých věcí!“ ozvaly se hlásky dětí.

„Ondro, Simčo, počkejte, pomůžu vám!“ bylo slyšet tatínka.

Oskar poklekl. Do ruky bral jednu věc po druhé a vyprávěl dětem o tom, odkud všechno má, a proč si právě tyhle věci schoval.

„Tohle je můj plyšový tygr,“ ukazoval dětem maličko zašlého plyšáka. „Když jsem měl rok, dostal jsem ho k narozeninám a maminka říkala, že od té doby byl se mnou pořád. V posteli, u stolu, na odrážedle, u pana doktora... Prý jsem ho tahal všude s sebou. Byl to můj první kamarád,“ usmál se.

„Jé, a tady je moje pravítko. Podívejte! Jsou na něm závodní auta, a když s ním hýbu ze strany na stranu, obrázky se mění,“ předváděl své kouzelné pravítko Ondrovi a Simonce.

„Tati, podívej! To jsou hodiny. A celé ze dřeva!“ vykřikl Ondra.

Oskar vzal hodiny do ruky. Znovu se dotýkal jemně vyřezávaných větví, ptáčků i nápisu na kmenu stromu. „Ty hodiny pro mě udělal můj dědeček. Měl jsem z nich velikou radost a díky nim jsem se naučil poznávat čas,“ vysvětloval.

„Tati, můžu si je nechat? Moc by se mi hodily,“ prosila Simča, které se hodiny líbily.

„A já bych chtěl zase to bezvadné pravítko,“ hlásil se Ondra.

Tatínek Oskar podal hodiny své dcerce a pravítko zase synkovi. Potom se natáhl pro plyšáka: „A tygříka vezmeme Elišce, ať má taky radost.“

„Tati,“ zeptal se váhavě Ondra, „myslíš, že bych si mohl vzít i nějaké autíčko. Jsou bezvadně malé a hodily by se mi na moji papírovou autodráhu.“

 „Jasně,“ řekl zvesela Oskar. Vytáhl z krabice několik kovových autíček a vydal se s dětmi dolů za maminkou. Ze všech objevů byla Simča s Ondrou nadšení. Také autíčka, pravítko, hodiny i tygřík se radovali. Opět přinášeli radost a byly užiteční.

Pravítko si vychutnávalo každý okamžik na Ondrově stole i na školní lavici. Tygřík se tulil k malé Elišce, autíčka si užívala svoji závodní jízdu na namalované autodráze a Simonka, stejně jako kdysi Oskar, měla hodiny moc ráda. Ony jí na oplátku přivedly do pohádkového světa za skulinkou v kmeni stromu. Možná, to bylo jen ve snu, ale bylo to přesně tak, jak bylo na hodinách vyryto: Čas s nimi plynul přímo pohádkově.