Housenka Blanka (22. 3. 2020, 28. 3. 2021 k poslechu)

Housenka Blanka

V trávě na kraji lesa vykvetly fialky. V ranním sluníčku se na nich zatřpytila rosa a vypadaly jako nádherné ledové květy. Fialová barva v trávě přilákala malou housenku. Chvíli se na kytičky dívala, a pak se do jedné z nich s chutí zakousla.

„Jauvajs“, ozval se tichý hlásek.

Housenka se zarazila a rychle ucukla. Pozorovala nakousnutý kvítek. Byl jako před tím, jen kousek špičky poupátka mu chybělo. Chvíli se nic nedělo. Housenka se tedy přiblížila a chtěla se pustit do zbytku poupátka. Bylo slaďoučké a moc jí chutnalo. Zakousla se tedy podruhé.

„Jauvajs,“ ozvalo se nyní silněji, „copak nevidíš?“

Housenka za zadívala pozorněji na květ: „Ne, co bych měla vidět. Před sebou mám slaďoučké poupátko a chci si ho dát k snídani.“

„Jenomže v tom poupátku bydlím já,“ špitl hlásek a na kraji okvětních lístků se objevila malá rozcuchaná hlavička.

Housenka na ni vykulila oči: „Kdo jsi? Ještě nikdy jsem neviděla, že by někdo bydlel v poupěti nějaké kytky.“

„Ale já bydlím. No, vlastně už asi ne, když jsi mi snědla kus domečku,“ zesmutnělo to malé stvoření.

Housenka si sedla na několik párů svých nožek a rozplakala se: „Já ale nechtěla. Promiň. Měla jsem veliký hlad a tahle kytka je prostě dobrá. Nevěděla jsem, že by v ní mohl někdo bydlet.“

Malé stvoření teď vystrčilo obě nožky a vyklouzlo ven na chladivou trávu. Přišlo blíž k housence a pohladilo ji: „Tak už neplač. Vím, že jsi to neudělala schválně. Jen se teď musím poohlédnout po jiném bydlení, víš. Ale budu potřebovat pomoc. Já se tady moc nevyznám. Nedávno jsem se narodila a teprve dnes jsem díky tobě poprvé vykoukla ven.“

Housenka přestala plakat, popadla to maličké stvoření do předních nožek a zvedla ho do své náruče: „Já jsem tě o domeček připravila, tak ti pomůžu najít nový. A jestli ti to nebude vadit, mohli bychom být kamarádi? Já jsem housenka Blanka.“

„Těší mě, já jsem víla Violka,“ řekla drobná postavička a lehce se uklonila. Rozcuchané vlásky ji přitom zakryly celou tvář. „Jsem to ale rozcuchánek,“ zastyděla se, až jí zrůžověla líčka, „ještě jsem se nestihla učesat.“ Zmizela ve fialkovém květu.

Housenka Blanka na květ chvilku koukala a čekala, až její nová kamarádka vyleze. Květ se chvilku pohupoval ze strany na stranu, pak se začal natřásat, a nakonec z něj vyklouzla víla Violka. Už nebyla rozcuchaná. Vlásky měla spletené do dlouhých copů, na hlavě měla věneček z drobných fialových kvítků a šatičky, které jí splývaly lehce pod kolena byly také v barvě rozkvetlých fialek.

„Ty jsi krásná,“ vydechla Blanka, „tenoučká, lehoučká a moc hezká.“ Pak se zadívala na sebe a smutně si povzdechla: „Ne jako já. Vypasená housenka, která neví, co by s chutí snědla.“

Violka se zasmála jemným zvonivým smíchem a chytla housenku za horní pár nožiček: „Jsem na světe sice chvilku, ale hezčí housenku jsem ještě neviděla. Vždyť se na sebe podívej. Nádherně zelená jako tráva, která právě vykukuje z trávy. Nožky máš tenké, hbité a na zádech modré štětinky. Připomínají mi oblohu. Jsme obě moc krásné, jen každá jinak,“ usmála se na ni víla.

Housenka Blanka se usmála také. Víla Violka si ještě utrhla dva okvětní lístky fialky – to, aby jí nebylo smutno a připomínaly ji svou vůní její domov – a obě se vydaly hledat nové bydlení.

Blanka ji nejdříve zavedla na k nízkému šípkovému keři, kde přebývala ona. Ukázala Violce místo, kde se brzy zakuklí. Bylo mezi trnitými větvičkami, aby ji nemohl nikdo rušit v jejím dlouhém spánku, který ji brzo čeká.

„Nechceš si udělat domeček také tady? Nasbírala bych ti pár větviček a listí. Určitě by ti bylo teplo,“ pokyvovala hlavou Blanka.

„Kdepak,“ odvětila Violka. „Trny by mi potrhaly šatičky a rozcuchaly vlásky. Víš, potřebuju nějaké jiné bydlení,“ řekla a rozhlížela se kolem. Blízko šípkového keře zahlédla starý pařez, u kterého byl jako jemný kobereček rozprostřen mech. Pro vílí bosé nožičky to bylo krásné pohlazení.

„Tady by to šlo,“ zaradovala se Violka. Pak ale zesmutněla: „Jenže já potřebuji nějakou střechu nad hlavou. Mech je moc příjemný, ale když začne pršet nebo foukat, moc dobře by mi tady nebylo. Poté nakoukla do škvírky, která byla v pařezu. Vypadala jako malá jeskyňka. Víla si do ní vlezla, ale brzy byla venku.

„Teplo tam je, ale taky hodně vlhko. Dlouho bych tam nevydržela.“

Blanka se na chviličku zamyslela. Za okamžik se jí rozjasnily oči a řekla víle: „Chviličku tady počkej, něco mě napadlo.“

Violka si tedy sedla na měkoučký mech a čekala. Sluníčko příjemně hřálo, čerstvý lesní vzduch voněl jarem, a když se přitiskl k okvětním lístkům fialky, bylo jí moc dobře. Usnula, ani nevěděla jak. Ze spánku ji probudila až Blanka.

„Violko! Vílo Violko! Podívej, co jsem našla!“ volala už z dálky. Víla procitla, protřela si oči a koukala. Housenka před sebou valila šnečí ulitu.

„Teď uskoč, domeček ti postavím přímo tam, kde stojíš,“ varovala housenka. Víla uskočila. Stihla to na poslední chvíli.

Housenka si ztěžka oddechla: „To byla práce. Ale stála za to. Podívej, jaký pěkný domeček teď budeš mít!“ Spokojeně si prohlížela šnečí ulitu a začala vysvětlovat: „Nedávno jsem ochutnávala borůvkové listí, které začíná rašit a všimla jsem si téhle opuštěné ulity. Má dveře i okýnko. Dovnitř jsem se ještě nedívala, ale to teď prozkoumáš ty,“ mrkla na vílu.

Víla stále nevěřícně koukala. Domeček se jí zvenku moc líbil. Jenže ještě nemá vyhráno. Co když uvnitř nebude dost velký nebo tam bude stejně vlhko jako v pařezu?“

Nezbývalo nic jiného než ho prozkoumat, jak řekla Blanka. Violka tedy vstoupila dovnitř. Chvíli se nedělo nic. Blanka už byla netrpělivá: „Tak co, líbí se ti?“

Vtom se polekala. Violka vyběhla z domečku, udělala kotrmelec a začala divně poskakovat.

„Asi ji něco píchlo,“ pomyslela si Blanka, „ach jo, já myslela, že jsem jí pomohla a zatím tohle.“ Po tváři se jí začaly koulet slzy jak hrachy. Najednou se však zarazila, protože uslyšela, jak víla vesele volá: „Je to ten nejkrásnější domeček, jaký jsem kdy měla! Je nádherný, teplý a prostorný. Děkuji, Blanko!“ Přiběhla k housence a objala ji.

Blanka zajásala. Byla tak ráda, že Violce pomohla.

Společně pak domeček uklidily. Violka si do něj nanosila trošku mechu, aby měla měkoučkou postýlku. Přeložila jeden fialkový lístek pod hlavu a druhý si přes postýlku přehodila jako peřinku.

Potom se šla s Blankou projít. Ta jí ukázala okolí jejich domečku. Violka obdivovala mohutné stromy, voňavé jehličí, pracovité mravence i ptáčky zpěváčky.

„Tady se mi bude moc hezky bydlet,“ řekla své kamarádce. A tak začaly plynout jejich společné dny.

Každý den chodily na procházku, poznávaly nová zvířátka i rostlinky. Housenka Blanka si každý den pochutnávala na šťavnatých lístcích a byla čím dál větší. Jednoho dne se s vílou rozloučila: „Musím teď jít na nějakou chvíli spát. Nezlob se, budeš tu sama.“

„A uvidím tě ještě?“ zeptala se víla.

„Uvidíš, ale budu jiná. Budu mít křídla a snad budu i tenčí,“ mrkla na ni Blanka.“

„Budu se na tebe těšit,“ usmála se víla, popřála Blance dobrou noc a dívala se, jak si housenka kolem sebe zaplétá teplou kuklu. Ještě naposledy se ty dvě na sebe zadívaly. Blanka lehce mávla a zakuklila se úplně.

Víla trošku posmutněla. Housenku měla moc ráda, ale když ví, že se snad znovu uvidí, počká si.

Čekání jí díky přírodě, která rozkvétala každým dnem víc a víc ubíhalo rychle. Několikrát denně kontrolovala kuklu, jestli už nepuká. Nic se zatím nedělo, jen ze světlého zámotku bylo slyšet lehké pochrupávání.

Až jednoho rána...

Violka zrovna vstávala. Teplé paprsky slunce ji pohladily po tváři, když vyšla ze svého šnečího domečku. Vypadalo to na další nádherný den. Najednou však nad sebou spatřila tmavý stín. Na mech před ni právě přilétal blankytně modrý motýl.

Violka se polekala a nesměle špitla: „Ahoj, já jsem víla Violka. Můžu ti nějak pomoct?“

Motýl se zasmál: „Ale to jsem přece já, housenka Blanka! No tedy vlastně už ne housenka. Ode dneška motýl.“

Víla se zasmála: „A já se tě lekla.“

Dlouho si ty dvě povídaly. Violka vyprávěla, co vše se událo zatím, co Blanka spala. Ta jí zase vyprávěla, jak je svět krásný z výšin, ve kterých teď lítá. A protože byly obě dobré kamarádky, brzy bylo vidět modrého motýla s malou fialkovou vílou, která mu seděla na zádech. Svět z výšky byl opravdu nádherný.

Obě si od té doby užívaly sluníčka, radostných dnů a společných chvilek na zemi i v povětří.