Kamínek přátelství (7. 6. 2020)


Kamínek přátelství

Na poli ležel bílý kamínek. Ještě na podzim byl schovaný pod zemí, kde ho to moc netěšilo. Samá hlína, chladno, několik kořínků, vlhko a hlavně samota. Je pravda, že občas kolem něj prolezla nějaká žížala, brouček, někdy i krtek. Zastavili se chvíli u kamínku a vyprávěli mu, jaké je to nad zemí. Kamínek vždycky s nadšením poslouchal jejich vyprávění o světě a moc si přál, aby také on jednou spatřil slunce, ptáky i rozkvetlé rostliny.
To se mu nakonec splnilo. Při orání pole pluh otočil hlínu tak šikovně, že se kamínek dostal z pod studené země až na její povrch. Chvíli se rozkoukával. Šlo to těžko, protože pod zemí byla tma a teď bylo vše okolo něj zalito jasným světlem. Kamínek se však nedal a za chvíli už se zkoumavě díval na svět okolo.

„Hej, ty tam! Jak se jmenuješ?“ zavolal kamínek na ptáčka, který poskakoval blízko něj.
„Kdo jsem?“ zachechtal se ptáček. „Ty jsi ale hloupý, že nepoznáš vrabce,“ ušklíbl se a odletěl.
„Hloupý nejsem,“ pošeptal si sám pro sebe kamínek, „jsem jen nezkušený,“ a posmutněl. Brzy kolem něj proběhlo malé chlupaté stvoření s dlouhým ocáskem.
Kamínek už už chtěl zavolat a zeptat se, jak se jmenuje, ale vzpomněl si na vrabce a raději mlčel. Bál se, že se mu někdo další vysměje.
Chlupaté stvoření viděl kamínek den co den. Vždy se blízko něj zastavilo, vztyčilo čumáček, zavětřilo, a pak zmizelo v nenápadné díře.
Jednoho dne se kamínek osmělil, a když ten zvláštní chlupáč opět probíhal kolem něj, zeptal se: „Ahoj! Jak se jmenuješ?“
Chlupaté stvoření se na kamínek zadívalo, pak ho očichalo, posadilo se vedle něj a řeklo: „Já jsem křeček. Proč se ptáš?“
Kamínek si oddechl. Nikdo se mu nesměje a vypadá to, že si snad bude i chvíli povídat. Alespoň nebude tak sám.
„Já jsem na světě jen chvíli a neznám to tu. Tak bych rád věděl, kdo jsi, a proč každý den mizíš v zemi,“ vysvětlil a pokračoval: „Víš, já byl dlouho pod zemí. Je tam nevlídno a tma. Jsem moc rád, že konečně vidím, jak hezké je to nad ní.“
Chlupáč se na něj chvíli díval, a pak spustil: „Tak tedy…já jsem křeček, a pod zemí mám svoji skrýš. Postýlku jsem si vystlal stébly slámy, a tak je mi tam teplo. A taky si tam každý den nosím zásoby na zimu. Až napadne sníh a nebude co k snědku, já se bát nemusím. Budu mít plnou spižírnu,“ usmál se křeček a spokojeně si pohladil bříško.“
„A není ti tam smutno?“ zeptal se kamínek.
„Kdepak,“ odpověděl křeček, „mám spoustu kamarádů na poli i u lesa a na jaře si přivedu nevěstu, tak mi smutno určitě nebude.“
„A můžeš mi prosím říct, co je to ta zima?“ špitl nesměle kamínek.
„Jasně. Ale nejdřív si odnesu tahle pěkná zrníčka do svého úkrytu, a pak ti přijdu vyprávět,“ slíbil křeček a než se kamínek vzpamatoval, už byl v zemi.
Kamínek nevěděl, co si má myslet. Na jednu stranu se bál, že křeček už za ním nepřijde, ale na druhou si moc přál, aby křeček splnil své slovo a přišel mu říct, co je zima, co jsou zásoby a jak vypadá nevěsta. Dočká se ho? Nebude zase úplně sám?
Kdepak. Kamínek dlouho čekat nemusel a brzy už bylo slyšet veselé hlásky, které se ozývaly na okraji pole. Jeden vyprávěl o spoustě věcí a ten druhý se divil, smál se nebo jen tiše přikyvoval.
Kamínek byl spokojený. Každý den se u něj křeček zastavil a vyprávěl mu o světě, který znal ze svých toulek.
Jednoho dne zafoukal ledový vítr a křeček se s kamínkem přišel rozloučit.
„Blíží se zima a já musím zalézt hluboko pod zem, abych nezmrzl,“ řekl trošku smutně. Pak se však na kamínek podíval a usmál se: „Ale neboj, na jaře zase přijdu a ty mi budeš vyprávět, jaké to v zimě je. Sýkorky u lesa štěbetaly, že je kouzelné, když z nebe začnou padat sněhové vločky, a když přírodu zakryje sněhová peřinka.“
Kamínek slíbil, že si bude všechno pamatovat a na jaře křečkovi o všem povypráví.

Přišla zima.

Dokud nebyl sníh, bylo vše smutné a chladivé. Kdyby občas nezasvitlo sluníčko, kamínek by si připadal stejně jako pod zemí. Pak se ale vše změnilo. Na obloze se nakupily těžké naducané mraky a kamínek s údivem koukal na oblohu.
Drobné sněhové vločky, které se snášely k zemi byly opravdu kouzelné. Co ale bylo pak, kamínek moc dobře neviděl. Tak jako celý kraj, přikryla i ho teplá sněhobílá peřinka. Byla měkoučká a pěkně hřála. Všude byl klid, a tak kamínek odpočíval a vzpomínal na křečka a jeho vyprávění o světě. Čas mu rychle utíkal, a když se jeho teplá peřinka začala rozpouštět pod teplými slunečními paprsky, nestačil se divit té jiskřivé nádheře, která zalévala celý kraj. Postupně začal sníh mizet a vzduch byl čím dál teplejší.
Ptáčci zpívali písně o jaru, sem tam kolem proletěla první odvážná včelka a celá příroda začala ožívat.

Přišlo jaro.

Svěží a teplé jaro, do kterého se po dlouhém spánku probudil také křeček. Vylezl z pelíšku a pospíchal za kamínkem.
„Tak co, jaká byla zima?“ zeptal se nedočkavě.
„Každou chvíli trošku jiná,“ řekl kamínek a začal vyprávět.
Tentokrát s nadšením poslouchal křeček. Tlamičku otevřenou, oči dokořán a tlapky zabořené v teplém kožíšku.
„Sníh musel být asi moc hezký, ale jak tě tak poslouchám, jsem rád, že jsem byl pěkně v teple,“ otřásl se zimou křeček a pospíchal se přivítat s dalšími kamarády.
Teď bylo kamínku zase moc dobře. Kolem něj bylo opět živo, křeček za ním chodil každý den a kamínek už se nemohl dočkat, až si jeho kamarád přivede svoji nevěstu, o které tolik mluvil.
Nemusel čekat dlouho. Po důkladném úklidu svého pelíšku si křeček slavnostně přivedl krásnou samičku a zanedlouho kolem kamínku pobíhalo několik křeččích mláďátek. Kamínek měl všechny křeččí dětičky rád, a tak jako dříve křeček jemu, vyprávěl jim to, co se on sám o přírodě dozvěděl a naučil. Byl to pro něj veselý čas a on si užíval každého okamžiku.
Jednoho dne se však křeččí rodina musela odstěhovat na bezpečnější místo, a tak zůstal kamínek zase sám.

Na chvíli ho potěšily bílé máky, které mu připomněly jiskřivou zimu. Když však přišel čas jeho sklizně a příroda začala uvadat a smutnět, bylo mu do pláče. Tolik toužil po nějakém kamarádovi. Přál si, aby poznal větší kus světa. Pole okolo už dobře znal. Kromě toho se pole začala zaorávat a kamínek se bál, že skončí zase v tmavé zemi.

Měl však štěstí. Jednoho dne šla po poli Apolenka s maminkou, tatínkem a malým bráškou Davídkem. Vydali se na procházku kolem lesa a domů si zkracovali cestu přes požaté pole. Davídek pobíhal sem a tam a hledal cestičky v pichlavém strništi. Apolenka šla pomalu a dívala se, jestli někde není nějaká zapomenutá makovice. Měla moc ráda, když si s ní mohla zachrastit a doma pak pomlsat maková zrníčka. Jak se tak dívá, zasvítí jí do očí něco bílého. Skloní se.
V ruce převaluje bílý kamínek.
„Podívej, mami, našla jsem krásný kamínek,“ ukazovala mamince svůj poklad a pokračovala: „Ten se mi hodí. Paní učitelka říkala, až najdeme nějaký pěkný kamínek, ať ho přineseme do školy.“
„A co s ním budete dělat?“ divila se maminka.
„Budeme si ho posílat, hladit a povídat si. A ten, kdo bude mít kamínek v ruce, může  mluvit a ostatní ne,“ dodala ještě Apolenka.
„To je zajímavé,“ pokývala hlavou maminka, „jestli se ti líbí, tak si ho vezmi. Je opravdu moc hezký.“
Kamínek poslouchal se zatajeným dechem. On, že by měl jít do světa? Že by byl pro někoho důležitý? Hlavně, aby někde nebyl jiný hezký kamínek. To by pak zůstal na věčné časy opuštěný na poli.

Opuštěný ale nezůstal. Apolence se tak líbil, že si ho odnesla domů. Tam ho umyla, aby byl čišťounký a brzy ho přinesla do školy. Všem se Apolenčin kamínek moc líbil. Byl hezky oválný, hladký a děti ho měly moc rády měly v rukou. A protože se děti ve škole učily být dobrými kamarády a kdykoli si posílaly kamínek byly spokojené a usměvavé, začali mu všichni říkat „KAMÍNEK PŘÁTELSTVÍ“.

Měli jste vidět kamínek. Zářil štěstím a užíval si každý okamžik s Apolenkou a jejími kamarády.

Žádné komentáře:

Okomentovat