Kapitola 10. - Vítek zahradníkem (21. 5. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 10. – Vítek zahradníkem

Ráno bylo opět nádherné. Sluníčko vykouklo ze svých mráčkových peřin, protáhlo se a nakouklo do pokojíčku skřítka Vítka.

Ten klidně oddechoval a maličko pochrupkával.

„Ještě ho budit nebudu,“ pomyslelo si sluníčko, lehounce se zakrylo červánkovou pokrývkou a koukalo na kouzelnou zemi. Všude bylo tichoučko. Jen na louce a u lesa bylo slyšet první tóny ranních ptáčků zpěváčků. Ti se postupně probouzeli a ladili své hlásky, aby se celou přírodou mohl brzy rozeznít jejich ranní koncert.

Sluníčko už se těšilo. Zpěv ptáčků mělo moc rádo. S nimi byl totiž svět zas o něco veselejší. A není divu. Jakmile se rozezněly první tóny ranní písničky, do nového dne se s radostí probudila celá louka, les i nová krajina u rybníka.

Písničce ptáčků tak přizvukovalo kvákání žab, hlas kačenky Boženky, která budila svá kachňátka, pobrukování medvídka Davídka, bzučení včel i lehký cvrkot nožek lučního koníka Toníka, který pospíchal ke studánce, aby se hned po ránu osvěžil.

Jen u skřítka Vítka to vypadalo jako v šípkovém království.

Sluníčko se za chviličku vyhouplo výš na oblohu, a když vidělo, že se u skřítkova domečku nic nehýbe, pošimralo Vítka lehce po tváři, pak po nose, a nakonec po bosé nožce, která mu vykukovala z ořechové postýlky.

Skřítek se tichounce uchichtl, protáhl se a otevřel oči.

„Juchú, další krásný den!“ zaradoval se a hups! Už byl na skluzavce a vezl se s radostí dolů na jemnou trávu.

„Dobré ráno, kouzelná země!“ zvolal a vesele si poskočil.

„Dobré ráno, Vítku,“ zahlaholila kouzelná země a hned se zeptala: „Ty jsi dnes nějaký veselý. Copak tě takhle po ráno potěšilo?“

„No přece všechno!“ zasmál se skřítek a začal jmenovat: „Hezky jsem se vyspal, venku je nádherně, sluníčko svítí, ptáčci zpívají a já mám radost, že jsem na světě. A kromě toho se přece dnes dáme do práce! A na to už se moc těším!“

„Do práce?“ podivila se kouzelná země a přemýšlela, co skřítkovi slíbila.

„Ach tak,“ ozvala se po chvíli, „ty myslíš na zahrádku, viď?“

„To ano! A taky na sad se spoustou stromů, a hlavně na svoje kamarády, které pak budu moct pohostit,“ jásal Vítek.

„Hmm, bude to spousta práce,“ řekla kouzelná země, a pak tiše dodala, „ale jestli dovolíš, alespoň maličko bych si zakouzlila.“

„A proč?“ zajímal se skřítek a maličko ohrnul nosík: „Myslíš, že to sám nezvládnu?“

„Kdepak,“ opáčila kouzelná země a vysvětlovala: „Ono je sice lepší, když je na práci víc rukou, ale ty chceš přece překvapení pro své kamarády, ne?“

„To ano,“ přisvědčil Vítek, „oni o tom nesmí vědět.“

„Jenomže takové rostlince to trvá opravdu hodně dlouho než vyroste,“ pokračovala kouzelná země, „a tak mě napadlo, že bych ti vykouzlila semínka, která porostou trošku rychleji. A stromy bych ti vysázela rovnou takové, aby co nejdříve urodily sladké ovoce. Co ty na to?“

Skřítek Vítek přemýšlel a nakonec se usmál: „Tak jo. Kouzlit můžeš, ale i tak bych si chtěl co nejvíc práce udělat sám.“

„Tak to se neboj, práce budeš mít až až,“ řekla kouzelná země a pokračovala: „A až všechno překopeš, zaseješ a zasadíš, ještě budeš rád, že si odpočineš ve stínu ovocného stromu.“

A tak se dali do práce.

Kousek za skřítkovým domečkem brzy vznikla malá zahrádka. Půda na ní byla pěkně kyprá, a protože si Vítek dobře pamatoval, jak to dělali človíčci za kouzelným kukátkem, hned se chopil motyčky a hlínu na zahrádce pěkně prokypřil. Potom si zahrádku rozdělil na jednotlivé záhonky, ty hráběmi lehce uhrábl a srovnal a pospíchal pro ošatky, do nichž mu kouzelná země vyčarovala rychlerostoucí semínka.

Než nasel mrkev, okurky, ředkvičky, cukety a další zeleninu, vykouzlila kouzelná země opodál veliký sad, v němž kvetly jabloně, hrušně, meruňky, třešně, švestky a cestičku mezi sadem a zahrádkou lemovaly keře rybízů, borůvek, sladkých jeřabin i kyselejších chlupáčů.

Ty byly také v plném květu, a tak není divu, že brzy přilákaly včelky z nedaleké louky.

Kouzelná země měla pravdu. Než skřítek dokončil práci na zahrádce, měl tak upracované ruce a uchozené nožky, že si po všem tom setí a sázení, lehl do trávy a usnul.

Prospal by snad celé odpoledne, ale kouzelná země ho nenechala.

„Vstávej, skřítku Vítku!“ volala. „Je čas postarat se o zahrádku!“

Vítek vesele vyskočil a pospíchal k záhonkům. Myslel si, že rychlerostoucí semínka už budou vykukovat ze země, ale místo toho byla na zahrádce oschlá hlína a sazeničky rajčat i paprik měly povadlé lístky.

„Co se to děje?“ ptal se nešťastně skřítek Vítek, „vždyť jsem udělal všechno, co jsem měl.“

„No jo, ale aby ti rostlinky vyrostly, musíš je také zalévat, a až se u jejich kořínků objeví plevel, budeš ho muset vytrhat, aby rostlinám neubíral místo, vláhu i živiny.

„Aha,“ řekl skřítek a rozhlížel se, kde vezme vodu na svoji zahrádku. Vtom zahlédl potůček pod kouzelným mostem. Popadl dvě konve a pospíchal, aby svoji zahrádku co nejrychleji zalil.

Práce to byla namáhavá, ale skřítek už se tolik těšil na to, až uvidí, jak se mu zahrádka zazelená a on bude moci pozvat své přátele na dobrou svačinku, že přestal myslet na to, jak ho všechno bolí a zaléval a zaléval.

„Nechceš trošku pomoct?“ zeptala se kouzelná země.

„I ne, to zvládnu sám,“ odvětil udýchaný skřítek. Když ale přišla řeč na sad a stromy v něm, posadil se skřítek do trávy, hladil si své uchozené nožky a zavolal: „Kouzelná země, jsi ještě tady?“

„Copak, copak?“ ozvala se kouzelná země, „snad už nejsi unavený?“

Skřítek si povzdechl: „Jsem. Ono je té práce opravdu hodně.“

„Tak se na chviličku posaď na lavičku u zahrádky a já stromy v sadu zaliju,“ řekla kouzelná země. Než se Vítek nadál, stála u zahrádky pohodlná lavička. Skřítek se usadil. Nejraději by se sice zavrtal do postýlky a šel spát, ale byl zvědavý, jak to kouzelná země udělá, a tak teď seděl na nové lavičce, pohupoval nožkama a díval se.

Tedy on se ani tak nedíval, jako spíš pořádně koukal a vyvaloval u toho oči. Nejdřív si myslel, že třeba kouzelná země očaruje jeho konve, a ty budou ťapkat hezky samy k potoku pro vodu a zase zpátky na zahrádku. Ona to však vymyslela úplně jinak.

Během chvilky zahalily sluníčko i část oblohy tmavé, vodou nacucané mraky, a jakmile se hezky spořádaně vyrovnaly nad stromy v sadu, začalo pršet.

„To teda není fér,“ urazil se skřítek Vítek, „já se tahám s těžkými konvemi až od potůčku, a ty si vezmeš na pomoc mraky.“ Založil si ruce přes prsa a našpulil pusu. Ani si nevšiml, že se ze stáda mraků oddělil jeden maličký a šup, už pršelo i na skřítka.

„Co to je, tohleto? Prš si hezky někde jinde!“ rozzlobil se Vítek.

„No, no,“ napomenula ho kouzelná země, „já za tebou mráček poslala, aby ses trošku vzpamatoval. Vzpomeň si přece. Chtěl jsi dělat všechno sám a já jsem slíbila, že budu kouzlit jen maličko.“

Vítek se zastyděl. Byla to pravda. On chtěl opravdu všechno dělat sám a byl to vlastně báječný nápad, když sad i jeho okolí svlažily kapky deště.

„Nezlob se na mě,“ zaprosil skřítek, „já to tak nemyslel. Jsem jen hodně unavený. A máš pravdu, když je skřítek na všechno sám, je toho moc. Příště poprosím svoje kamarády, aby mi pomohli.“

„Tak to má být,“ přisvědčila kouzelná země a slíbila Vítkovi, že jednou za čas zavolá dešťové mráčky, které mu pomohou se zaléváním a osvěží celou zemi.

Potom poprosila vítr, aby odfoukl poslední mráčky a zavolala sluníčko. To zasvítilo do odplouvajících mraků, z nichž padaly ještě drobné kapky vody a vykouzlilo duhu.

Vítek na duhovou stužku, která zdobila oblohu, koukal s otevřenou pusou a brzy už se usmíval. Jen, když duha zmizela maličko posmutně a zeptal se: „Musí duha zmizet? Nemohla by na obloze zůstat napořád?“

„Kdyby tam byla pořád,“ odvětila kouzelná země, „tak by sis jí za chviličku ani nevšiml. Nebyla by ti tak vzácná.“

„To máš pravdu, to asi nebyla,“ přikývl Vítek, „ale stejně by bylo moc hezké, kdyby na světě bylo něco duhového.“

Chtěl ještě dodat, jak hezké jsou barvy duhy, a jak šťastně se při pohledu na ně cítil. Ke slovu už se ale nedostal. Znovu totiž užasl.

Ještě na okamžik se totiž duha objevila na obloze, zatočila se, jak stuha, kterou rozfoukal vítr a během okamžiku z ní vyletělo několik duhových motýlů. Přilétali k Vítkově zahrádce a jeden z nich dokonce usedl na jeho ruku.

„Jsou nádherní,“ usmál se skřítek a zavolal: „Moc ti děkuji, kouzelná země, jsi báječná!“

Kouzelná země byla ráda, že udělala skřítkovi radost. Pak ale zívla a řekla: „Nezlob se, skřítku Vítku, ale asi si budu muset na chvilku zchrupnout.“

„Cože? Ty umíš spát stejně jako já?“ divil se skřítek.

„No, vlastně…já ani nevím. Ještě nikdy jsem nespala. Ale cítím se dost unavená a myslím, že brzy usnu,“ odvětila kouzelná země.

„A jak dlouho budeš spát?“ vyzvídal Vítek.

„To taky nevím,“ ozvala se ospalým hlasem kouzelná země, „já…“

Víc už skřítek neslyšel. Tedy něco přeci. Po lehkém větříku, který mu hvízdl kolem uší, se k němu doneslo lehké pochrupkávání. Vítek se usmál: „Už spí.“

Potom si také zívl a vstal. Potěšil se pohledem na rostlinky, které po zalití začaly vykukovat na svět, obhlédl kvetoucí stromy v sadu a spokojeně se vydal do svého domečku.

Když se zavrtal do měkoučké peřinky ve své postýlce, zalil ho blažený pocit. Dnes udělal spoustu práce a už se nemohl dočkat, až všechno ukáže svým přátelům. Teď už je ale čas spát a zítra musí…chrr, pší, chrr, pší.

Skřítek Vítek usnul. Usnul stejně rychle, jako jeho kouzelná země. A my je nechejme snít krásné sny!