Kapitola 11. - Nenasytní hosté (4. 6. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 11. – Nenasytní hosté

Je to pár dní, co skřítek Vítek zasel semínka a zasadil rostlinky na své nové zahrádce. Díky kouzelné zemi, která vše maličko očarovala, mu na záhoncích roste všechna zelenina jako z vody. A v sadu? Tam už se začínají červenat první jablíčka i hrušky. Také rybíz, borůvky i jahody dozrávají a Vítek se těší, až o všem poví svým kamarádům.

Neviděli se už nějakou dobu a skřítek se za nimi chystá právě dnes.

„To bude překvapení, až jim všechno ukážu,“ zavýskl si Vítek, posbíral pár prvních hrachových lusků a chystal se na louku. V tom k němu přiletěli duhoví motýli a prosili: „Skřítku Vítku, mohl by ses nám prosím na chvilku postarat o naše děti? Chtěli bychom si zaletět k rybníku.“

„Teď to nejde, já se totiž chystám za svými kamarády,“ zavrtěl hlavičkou skřítek.

„To nevadí, oni teď stejně spí a až se probudí, budou potřebovat jen trošku listí na svačinku. Můžeme je nechat u tebe na zahrádce?“

„Jestli nevadí, že tady nebudu, tak proč ne. A kde vlastně jsou?“ zeptal se Vítek.

„Tamhle pod salátovými listy, hezky ve stínu,“ řekli motýli a než se Vítek nadál, poděkovali, mávli duhovými křídly a byli ti tam.

Skřítek se opatrně sklonil a nadzvedl jeden salátový list. Pod ním se v malém chumlu krčily maličké duhové housenky a tiše oddechovaly. Vítek opatrně položil list zpátky a potichoučku se vydal na louku za koníkem Toníkem.

„To je dost, že tě vidím,“ pohodil Toník hlavou, „už jsem si myslel, že jsi na mě zapomněl.“

„Kdepak,“ ujišťoval ho skřítek, „já pro vás totiž chystal překvapení.“

„Překvapení?“ vyvalil na něj luční koník oči a hned se zajímal: „A jaké?“

„To ti řeknu až budeme s ostatními,“ mrkl na něj tajuplně Vítek. Koník si spokojeně promnul nožky, až to zaskřípalo, pak vzal skřítka Vítka na záda a společně se vydali do lesa.

Na jeho okraji je opět přivítala kukačka svým: „Kuku! Kuku! Vítej kluku!“

Když se na ni Vítek zaškaredil, udělala ještě jedno kolečko přímo nad jejich hlavami a zavolala: „Já vím, že jsi Vítek a tohle je Tonda. Jenomže to se mi k mému kuku nerýmuje!“ Pak si ještě jednou zopakovala svoje „Kuku! Kuku!“ a byla pryč.

Oba kamarádi se zasmáli. Je to tak. S kukaččiným „kuku“ se jejich jména opravdu nerýmují. Vítek nad tím tedy mávl rukou a díky Toníkovi se oba brzy setkali se srnečkem Janečkem a medvídkem Davídkem. Společně zašli také za kačenkou Boženkou a jejími třemi káčátky.

Teprve u rybníka všem skřítek Vítek pověděl, že už má u domečku zahradu i sad, a díky kouzelné zemi roste vše tak rychle, že je bude moci pozvat na první svačinku.

„Však jsem vám vzal něco z mojí zahrádky ochutnat,“ řekl a vytáhl pár hrachových lusků. Když koník Toník ochutnal kousek sladké hrachové kuličky, kterou mu Vítek vyloupl, olizoval se až za ušima. Pro srnečka a medvídka byly sice hrachové kuličky hodně maličké, a tak si nabídli rovnou celý lusk. Janečkovi hrách chutnal a také kačenka s kachňátky se do jídla pustili s velikou chutí.

Jen Davídek chvíli přežvykoval a musel přiznat, že na sladký med tyhle kuličky nemají. Aby se ale Vítek necítil špatně, dodal, že jsou vlastně docela chutné, když se déle žvýkají.

Tomu se skřítek zasmál a začal nadšeně vyprávět o všech těch jahodách a borůvkách, které už brzy také dozrají. Když to Davídek slyšel, olízl se a hned se ptal, kdy se na všechnu tu dobrotu zajdou podívat.

„Jestli máte čas, můžeme jít hned!“ zvolala radostně skřítek Vítek. A protože čas měli, brzy přešli po kouzelném mostě, aby se jako malí návštěvníci u svého kamaráda skřítka posilnili chutnou svačinkou.

Nejdříve jim Vítek ukázal sad. Společně ochutnali jednu sladkou hrušku a brzy je bylo vidět u jahodníků i borůvkových keřů. Když se však dostali blíž k zahrádce, Vítek vykřikl: „To snad ne, saláty zmizely a kedlubnové listy jsou úplně okousané. Kdo jen to mohl udělat?“

Kamarádi přiběhli blíž. Opravdu. Na jednom záhonku trčely ze země jen pahýly salátů a vedlejší rostliny kedlubnů měly pěkně děravé listy. Vítek se rozplakal.

„Nebreč,“ těšil ho Davídek, „já bych si nějaké listy stejně je svačině nedal. Jahůdky s borůvkami byly mnohem lepší.“

„Jestli chceš, pomůžeme ti nasít nová semínka,“ navrhl luční koník a pohladil skřítka po rozčechraných vláscích.

„Ale co když se s nimi zase stane tohle?“ pofňukával Vítek.

„Tak to nejdříve budeme muset zjistit, kdo ti na zahrádce udělal takovou škodu,“ řekl rozhodně srneček Janeček a hned začal očichávat a prohledávat zničený záhonek.

„Podívejte, už je mám, zloděje jedny nenasytné,“ zvolal najednou a kopýtkem ukazoval na duhovou housenku, která si právě pochutnávala na dalším kedlubnovém soustu.

„A tady je další!“ hlásil medvídek.

Vítek se zarazil a pro sebe si zamumlal: „To je tedy vděk za moje hlídání. Já je nechám, aby si odpočívali hezky ve stínu a oni mi pak snědí celou zahrádku.“

Vtom se však ozvala jedna z housenek: „Celou zahrádku určitě ne. Takové papriky a rajčata nám vůbec nechutnají. Ale na hrášek, na ten se tedy chystáme.“

„Tak to tedy ne!“ vykřikl skřítek a pokračoval: „Žádný hrášek se jíst nebude! Ten je pro mě a pro moje kamarády. Ne pro takové nenasytné hosty. Copak nemůžete jíst třeba trávu?“

„To tedy nemůžeme,“ ohradily se duhové housenky, „tráva je moc tuhá. A kromě toho, my už toho zase tolik nesníme. Brzy se zakuklíme a jako motýli pak budeme pít jen sladký nektárek z květů.“

„Cože? Motýli?“ divil se Davídek. „To mi teda neříkejte, že z takových cvalíků budou někdy motýli. Vždyť jste tlustí, až běda!“ pokračoval dál.

„Ale budou,“ povzdechl si skřítek, „jenomže mě nenapadlo, že ten hlad, o kterém mluvili jejich rodiče, bude tak veliký.“

„Tak už nesmutni,“ poplácal ho luční koník po rameni, „raději přines nějaká semínka a šup s nimi do země. Uvidíš, že s námi budeš mít nový záhonek zasetý jedna dvě.

Toník měl pravdu. Hotoví byli opravdu rychle. Srneček Janeček dělal kopýtkem do země dírky, do nichž vkládal Vítek semínka. Medvídek Davídek zahrabával, koník Toník vše poskákal, aby semínka v zemi dobře držela a kačenka Boženka nosila společně s kachňátky vodu z potůčku.

Brzy tak všichni kamarádi mohli pozorovat, jak se na záhonku objevují první malé rostlinky.

„To je paráda,“ nadšeně volal srneček, „tak rychle neroste ani tráva po dešti.“

Potom se všichni ještě shodli na tom, že pro těch pár housenek udělají záhonek opodál, aby svačily hezky daleko od vzrostlé zeleniny. Než se však s housenkami domluvili, kde bude jejich místo, spaly už všechny zakuklené ve svých měkoučkých postýlkách.

„Pojďme raději kousek dál, ať je nevzbudíme,“ zašeptal skřítek Vítek, který se bál, že by se mohly housenky opět probudit hladem.

V sadu pod košatými stromy našli kamarádi pěkný stín, do nějž si sedli. Chvíli si povídali, chvíli ochutnávali další z dozrálých plodů, a nakonec se shodli na tom, že mít takovou kouzelnou zahrádku je moc prima.

Také Vítkovi navrhli, že je musí příště zavolat a oni mu se vším pomůžou. No, a za odměnu si u něj občas dají malou svačinku.

A duhové housenky? Když navečer přiletěli duhoví motýli zpátky ke skřítkově domečku, ještě jednou poděkovali za hlídání i pohoštění a začali létat od kukly ke kukle.

K úžasu všech se začaly kukly vrtět, ozývalo se z nich zívání i tenké hlásky, že by ještě chvíli spali.

„Ale jen do rána!“ svolili duhoví motýli, „jak vás pošimrá teplé sluníčko, vylezte ven. Uvidíte, že jakmile osuší zářivé paprsky vaše křídla, bude se vám létání moc líbit.

„To abychom tu také byli,“ řekla kachňátka, která by moc ráda viděla, jak se takový motýl klube ven.

„Jestli chcete, zůstaňte u mě přes noc,“ navrhl skřítek Vítek.

„Jen nesmíme zaspat,“ bál se trošku medvídek Davídek, který nebyl zvyklý vstávat brzy ráno.

„Tak my vás vzbudíme,“ slíbili duhoví motýli a usedli na okno domečku. Složili svá křídla a uložili se k spánku.

Vítkovi bylo najednou veselo. Duhoví motýli se mu moc líbili a představa, že jich bude v jeho kouzelné zemi ještě více, ho hřála u srdce. Trošku mu vadilo, že mu housenky snědly úrodu salátů, ale když pro ně připraví místo, kde zaženou hlad a nebudou chodit do jeho zahrádky, přece jen to půjde.

Když se ráno vyklubalo sluníčko ze svých peřin, všichni už byli vzhůru. Ani medvídek Davídek nezaspal. Na duhové motýly se tolik těšil, že vstával dokonce jako první ze všech a napjatě číhal u měkoučkých kukel.

Jakmile se první teplé paprsky dotkly postýlek housenek, ozvalo se zívnutí a jemné vrzání. Z kukel se pomalu soukali štíhlí motýli s vlhkými a pomačkanými křídly. Davídek se nejdříve bál, že nebudou moci létat, ale koník Toník, který znal motýly z louky, ho ujistil, že se nemusí bát. Během chvilky totiž svá křídla narovnají, a když jim je sluníčko pěkně prohřeje a probarví, budou brzy duhoví třepetálci poletovat kolem nich.

A opravdu. Jakmile byli motýlci připraveni, vzlétli za svými rodiči a jako duhová stuha obkroužili Vítkovu zahrádku, všechny kamarády a letěli na louku, kde už na ně čekala spousta rozkvetlých květů se slaďoučkým nektarem.

Jednou za čas pak duhoví motýli přilétali ke skřítkovi, aby nakladli svá vajíčka a společně s ním se těšili na další pestrobarevné dětičky, které svojí barvou připomínaly Vítkovi jeho tak oblíbenou duhu.