Kapitola 12. - Láskyplné obejmutí

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 12 – Láskyplné obejmutí

„Kouzelná země, slyšíš mě?“ zavolal jednoho dne skřítek Vítek z okýnka svého domečku. Hlavičkou točil ze strany na stranu a bedlivě poslouchal, jestli náhodou nezaslechne zvonivý hlásek kouzelné země, který by jako dříve řekl: „To víš, že tě slyším!“

Žádný hlas se však neozval. Vítek posmutněl. Po kouzelné zemi už se mu stýskalo. Měl sice všude kolem svoje kamarády, ale bez kouzelné země, která by na něj dohlížela, měl poslední dobou pocit takové zvláštní prázdnoty a chvilkami cítil, jako by mu chyběl kousek z něho samého.

Sklouzl se tedy po skluzavce až dolů na jemný trávníček a šel se projít sadem i zahradou. Pohled na přírodu kolem jeho domečku ho vždy rozveselil. Dnes ale nepomáhalo ani pozorování duhových motýlů, kteří ho přiletěli pozdravit.

„Ach jo,“ povzdechl si. Pomaličku se loudal zpátky do domečku. Vlezl si do ořechové postýlky a přemýšlel, co by mohl dělat. Na louku, do lesa, ani k rybníku se mu nechtělo, a tak si po dlouhé době vzal opět kouzelný dalekohled a začal se rozhlížet po dalších kouzelných světech.

Po chvilce ho však odložil a do očí se mu začaly hrnout slzy. Vítek se rozplakal. Cítil se v tu chvíli úplně sám a smutek, který se mu vkrádal do jeho dušičky se měnil ve spoustu slaných kapiček. Ty dopadaly nejdříve Vítkovi do dlaní, kterými si držel uslzená očka. Později začaly smáčet i peřinku, která ho přikrývala, a nakonec se skřítkova ořechová skořápka proměnila ve slaný rybníček.

Vtom všechno kolem utichlo a odněkud zdaleka se ozval laskavý hlas: „Co je tady za slzavé údolí? Řekni mi, skřítku Vítku, proč pláčeš?“

„Když já jsem tak smutný a sám,“ vzlykal Vítek.

„Copak ty nemáš žádné kamarády?“ ptal se zvučný hlas dál.

„Mám,“ zajíkal se skřítek, „ale i tak se cítím osamělý.“

„Můžu ti nějak pomoci?“ ozval se znovu neznámý hlas.

Skřítek Vítek přestal plakat a začal se rozhlížet. Na tohle se ho přece často ptala kouzelná země. Jenomže hlas, který slyšel, kouzelné zemi rozhodně nepatřil. Vítek opatrně vylezl z promáčené postýlky, vyběhl ven z domečku a zavolal: „Kdo je tu? Vylez ven! A jak je možné, že znáš moje jméno?“

„To je mi najednou nějak moc otázek,“ zahlaholil vesele laskavý hlas z dálky.

„Ty jsi taky někdo takový jako moje kouzelná země?“ ptal se Vítek dál.

„Já jsem ten, kdo stvořil tvoji kouzelnou zemi. Jsem Tvůrce a byl jsem u toho, když ses narodil. Tvoje kouzelná země tehdy zářila štěstím. Byl to moc hezký okamžik,“ odpověděl hlas.

„Vážně,“ divil se skřítek a očka se mu maličko rozjasnila. „Takže ty bys mohl moji kouzelnou zemi probudit, když jsi tak mocný?“ zeptal se.

„Já myslím, že bychom měli nechat kouzelnou zemi spát,“ řekl laskavý Tvůrce, „myslím si, že odpočinek potřebuje. Ale až se vzbudí, bude tady pro tebe opět v plné síle,“ dodal, když Viděl, že skřítek opět posmutněl.

Potom mu nabídl: „Jestli pro tebe ale můžu udělat něco jiného, neboj se, a řekni mi to. Rád ti pomůžu.“

Skřítek Vítek se zamyslel: „Jsi hodný, ale mě je opravdu hodně smutno a nevím, jestli to jde nějak zlepšit.“

„No, možná bych o něčem věděl,“ zašeptal laskavý Tvůrce a poslal jemný větřík, aby za něj Vítka lehounce pohladil. „Zavři oči,“ dodal ještě.

Vítek měl najednou pocit, jako by se propadal do říše snů. Oči měl těžké a nemohl je otevřít. Ale on vlastně ani nechtěl. Najednou se totiž ocitl v láskyplné náruči. Měl pocit, jako by ho objímala kouzelná země a snad i celý vesmír. V srdci cítil tolik lásky a radosti, že se mu na uslzené tváři objevil blažený úsměv. Laskavá náruč ho po chvilce položila do měkké trávy, která ho jemně hladila a během okamžiku ucítil Vítek ve svých dlaních něco teploučkého a chlupatého.

„Teď už můžeš oči otevřít,“ zašeptal znovu laskavý hlas Tvůrce.

„To byla nádhera!“ radostně zavolal skřítek, „cítil jsem tolik radosti i to, jak mě má kouzelná země ráda. A nejen ona!“

Potom se podíval do dlaní, v nichž se mu pohnula malá chlupatá kulička.

„Jejda, co to je?“ lekl se skřítek a upustil maličké stvoření. To dopadlo do měkké trávy, maličko zakňouralo a velikýma roztomilýma očima kouklo na Vítka.

„Jé, copak to je?“ zeptal se Vítek a začal si malého chlupáče prohlížet. Kulaté tělíčko bylo pokryté dlouhými chloupky a stejně tak hlavička na krátkém krčku. Nad střapatýma ušima mělo dvě krátká tykadélka, čumáček vypadal jako veliká borůvka a ocásek mělo stvoření stočené do spirálky.

„To je tvůj nový kamarád,“ řekl laskavý Tvůrce a dodal: „Ale jak se jmenuje, to se mě neptej. Vlastně jsi ho tak trošku stvořil ty.“

„Já?“ nechápal skřítek Vítek.

„Ano, ty!“ odpověděl Tvůrce a vysvětloval: „V okamžiku, kdy ses cítil milovaný, hluboko v tvých představách i ve tvém srdci se zrodilo tohle maličké stvoření. Bude teď pořád s tebou a díky němu už by ses neměl cítit smutný ani osamělý.“

Vítek se podíval na chlupatou hromádku. Klekl si do trávy a nastavil dlaně: „Pojď za mnou a neboj se! Neublížím ti!“

Stvořeníčko na něj upřelo svá velká očka, usmálo se, schovalo hlavičku a dokutálelo se k Vítkovi. Ten je vzal do náruče a přitulil se k němu.

„Díky,“ šeptl.

„Není zač,“ ozval se hlas laskavého Tvůrce, „buď zase spokojený a usměvavý. A až se vzbudí tvoje kouzelná země, pozdravuj ji ode mě!“

Hlas utichl, do korun stromů se vrátil jemný vítr, který rozezvučel zelené lístky, ptáčci začali zpívat svoji obvyklou písničku a skřítek Vítek koukal do očí svému novému kamarádu.

„Jsi miloučký,“ pohladil chlupatou kuličku, a pak maličko přivřel oči a zamyslel se: „Ale jak ti budu říkat? Neznám žádné jméno, které by se k tobě hodilo.“

Maličké stvoření na něj pořád hledělo a oči mělo plné bezmezné něhy a lásky. Pak maličko zahýbalo svými tykadélky a radostně poskočilo Vítkovi v dlaních.

Z jeho chlupatého kožíšku se v tu chvíli vytřepalo pár zlatavých zrníček. Když do nich Vítek foukl, vznesly se lehce do vzduchu, a tam, kde přistály, vykvetly zářivé zvonky. Ty se rozezněly veselou písničkou.

„Jé, to je krása!“ zasmál se skřítek, a kdyby měl volné obě ruce, hned by zatleskat. Tahle pohladil svého malého kamaráda a zavolal: „Už vím, jak ti budu říkat. Radostínek! Vždyť jsi mi za tak malou chviličku přinesl tolik radosti.“

Potom se k maličkému stvoření ještě jednou přitulil a pospíchal s ním do sadu i do zahrady, na louku, k lesu i k rybníku, aby mu ukázal svoji kouzelnou krajinu i všechny jeho přátele.