Kapitola 13. - Kouzelná země se probouzí (2. 7. 2023)

Kouzelná země skřítka Vítka 

Kapitola 13 – Kouzelná země se probouzí

„Pěkné odpoledne, skřítku Vítku!“ ozval se zvonivý hlas kouzelné země.

Chviličku bylo ticho. Kouzelná země spala tak dlouho, že už si Vítek odvykl na její zavolání.

„Jsi to ty, kouzelná země?“ zeptal se nesměle.

„A kdo jiný by to měl být?“ nechápala kouzelná země.

„Třeba Tvůrce,“ odvětil Vítek, „nedávno tady byl a mám tě prý nechat pozdravovat.“

„Jejda,“ lekla se kouzelná země a zajímala se: „Copak jsem spala tak dlouho?“

„Dlouho. Moc dlouho,“ odpověděl Vítek a dodal: „Tak dlouho, že mi z toho bylo do pláče. Vlastně, já opravdu plakal, protože jsem byl plný smutku. Proto laskavý Tvůrce přišel a ukázal mi, že i když odpočíváš, stále mě máš ráda a jsi se mnou.“

Potom se usmál a zvedl dlaně do výšky: „A od té doby mám Radostínka. Díky němu je mi zase dobře, a když je mi smutno, přitulím se k němu a je to.“

„Jé, to je miloučký chlupáč,“ pochválila maličké stvoření kouzelná země, ale pak posmutněla: „To je mi líto, že jsi plakal kvůli mně. Víš, já nechtěla usnout, ale byla jsem tak unavená, že se to prostě stalo. A vůbec mě nenapadlo, že prospím tak dlouhou dobu. I když musím říct, že mi to hodně pomohlo. Cítím se teď plná síly a mám tolik nápadů!“

„Tak to je dobře!“ zaradoval se skřítek Vítek a vesele si poskočil: „Budeš kouzlit hned?“

„Jestli ti to nevadí, moc ráda bych si nejdříve poslechla, jak ses celou tu dobu měl ty a tví kamarádi,“ řekla kouzelná země.

„Tak dobrá,“ přikývl Vítek, dal si Radostínka na klín, a zatímco ho hladil, povídal kouzelné zemi o sadu, kde uzrálo všechno ovoce i o zahrádce, na které je tolik chutné zeleniny, že zve často své kamarády na malou svačinku.

Nezapomněl ani na duhové motýly a nenasytné housenky, které mu nejdříve dělaly starosti, ale nakonec se s nimi o zeleninu dělí a je rád, že je v kouzelné zemi tolik duhových třepetálků.

Taky vyprávěl o hraní na louce společně s koníkem Toníkem, o prozkoumávání lesa společně se srnečkem Janečkem i medvídkem Davídkem a také o kukačce, která si pro něj vymyslela nové přivítání. Už totiž nevolá „Kuku, kuku, vítej, kluku!“, ale aby se to rýmovalo s jeho jménem, začala ho vítat novým voláním. Takže když teď přijde skřítek do lesa, ozve se kukačka svým „Kuku, skřítku! Vítej, Vítku!“.

„Tak to tě určitě potěšilo, ne?“ vyptávala se kouzelná země.

„Potěšilo, a moc,“ přisvědčil Vítek a pokračoval: „A kromě toho, když přijdeme do lesa spolu s Toníkem, volá na nás: „Kukám si vesele, vítejte, přátelé!“

„Jé, to je kukačka opravdu šikovná,“ řekla kouzelná země.

„A taky už není tolik namyšlená jako dřív,“ pochvaloval si skřítek, „kolikrát s námi letí i k rybníku, a když se plavíme na dřevěné loďce, sedí na stožáru nad plachtou a hlídkuje jako opravdový námořník.

Minule nám tak pomohla od srážky s kapříky. Bylo jich hodně a dováděli u vodní hladiny. Vůbec nás neviděli, a kdyby je kukačka nezahlédla, loďkou bychom některé z nich srazili.“

„A co Boženka s kachňátky?“ zeptala se kouzelná země, „taky za vámi pořád chodí?“

„Jasně,“ přikývl Vítek, „chodí ke mně na svačinku, na louku ke studánce a jednou už byla dokonce v lese. Tam ji ale píchalo jehličí do bosých nožek, a tak říkala, že příště zůstane raději doma. Kachňatům se naopak les líbil. Zobala drobné borůvky, pozorovala mravence u mraveniště, a dokonce si zaskákala na kouzelných houbách.“

„To jsem ráda, že jste to tak hezky zvládli,“ potěšeně řekla kouzelná země.

„Zvládli, i když nám bylo trošku smutno,“ usmál se Vítek, a pak zaprosil: „Ale jestli už můžeme, pojď honem něco vykouzlit, už se moc těším na novou krajinu!“

„Hmm, tak to si musím pospíšit, ať tě nenechám dlouho čekat,“ zvonivě se zasmála kouzelná země, „začneme něčím jednoduchým.“

Z nebe se najednou kousek od Vítka začaly snášet drobné hvězdičky. Byly jemňoučké jako pampeliškové chmýří, a od místa, kde dopadaly, se začala vinout nová cestička. Byla běloučká jako okvětní lístky kopretin a heboučká jak mech.

Třpytivé chmýří brzy zakrylo část kouzelné země jako jemný závoj. Vítek šel opatrně po hebké cestičce a snažil se zahlédnout alespoň maličkou část z nového čarovného světa. Nic speciálního však neviděl. Jen mu bylo divné, že ho začínají studit nožky a je mu zima.

Když kouzelná země dočarovala, otevřela se před skřítkem krajina plná bílého chladivého chmýří. To pokrývalo nejen celou zem, ale také stromy a dokonce i nedaleký kopec.

Skřítek se rozhlížel kolem dokola a drkotal zoubky: „C-c-c-co j-j-je t-to? Strášlivě to s-s-s-tudí.“ Také Radostínek se roztřásl zimou.

„Jéje, promiň,“ špitla kouzelná země a hned Vítkovi přičarovala chlupaté botičky, teplý kožíšek, měkkoučkou šálu a huňatou čepici. Roztřepaného Radostínka si vložil Vítek do vnitřní kapsy kožíšku, kde mu jeho malý kamarád ihned usnul.

„Teď už by to mělo být v pořádku,“ řekla kouzelní země a pokračovala: „Víš, tohle je krajina plná sněhu. Sníh sice studí, ale ve sluníčku se nádherně třpytí, a kromě toho si s ním užiješ spoustu legrace.“

„Legraci, říkáš?“ divil se se Vítek, „to tedy nevím. Zatím to tady vypadá tak nějak prázdně.“

Kouzelná země se zasmála, a ještě si maličko zakouzlila. Ze sněhu se začaly tvořit malé kuličky a kutálely se po chladivé pokrývce. Díky tomu byly pořád větší a větší, a nakonec z nich vzniklo několik velikých sněžných mužíčků. U Vítka se také objevila taková zvláštní židlička bez opěradla. Její boční nožky byly spojené zvláštními prkýnky a na začátku sedátka měla držátko a dlouhý provázek vepředu.

„Co je to za divnou židličku?“ zajímal se skřítek a obcházel novou věc.

„To jsou sáně. Když je vytáhneš na kopeček a sedneš si na ně, svezou tě hezky dolů,“ vysvětlovala kouzelná země.

„Aha,“ přikývl Vítek, „takže je to vlastně jako taková pohyblivá skluzavka.“

„Ano,“ přisvědčila kouzelná země, „ale mnohem lepší. Když budeš navádět sáně nožkama, pojedou přesně tam, kde budeš chtít.“

„Vážně?“ nevěřil skřítek. Ale protože byl tuze zvědavý, hned chytl sáňky za provázek, dotáhl je na kopeček, sedl si na ně a fííííí. Už frčel dolů. Zapomněl ale na nožky, a tak najel do nízkého keříku a překlopil se.

Kouzelná země se rychle ptala: „Jsi v pořádku, Vítku?“

Zpod keře vylezl rozesmátý skřítek, otřepával ze sebe sníh, který na něj napadal z větví a vesele volal: „To byla paráda! Hned musím pro své kamarády! Ti budou koukat!“

A taky, že koukali. Medvídek Davídek se ve sněhu hned nadšeně vyválel a skákal do závějí. Zima mu nebyla, protože ho hřál jeho teplý kožíšek.

Srnečkovi Janečkovi se sníh také moc líbil. Zima mu byla jen maličko, a tak mu kouzelná země přičarovala alespoň teplý šál kolem krku.

Kačenka s kachňátky se po sněhových cestičkách procházeli v teplých bačkůrkách, aby je nezebaly bosé nožky a koník Toník si lebedil v teplém oblečku. Tomu totiž byla ještě větší zima než Vítkovi.

Brzy se ale všichni zahřáli při sáňkování, koulování a stavění sněhových postaviček. Byla to veliká zábava, a tak během celého dne vznikla veliká socha medvídka Davídka, sněhový srneček ležel blízko něho, a na jeho hřbetě seděl Toník s Vítkem – oba také ze sněhu. Nakonec se vedle nízkého stromku nedaleko objevilo běloučké hnízdo, v němž si lebedila sněhobílá kačenka Boženka s kachňaty.

„Jú, to jsme se krásně usochali,“ radovali se kamarádi, a když se na ně přilétla podívat také zvědavá kukačka, rychle ze sněhu uplácali také ji.

Všem se ve sněhové krajině moc líbilo a domluvili se, že se zítra opět sejdou a zkusí udělat sněhový domeček, do kterého by se všichni vešli.

Kdykoli pak měli kamarádi chuť se maličko ochladit, zavítali do jiskřivě bílé krajiny a užili si spoustu sněhových radovánek.

A malý Radostínek? Ten celé sněhové dobrodružství prospal. Příště už ale dováděl na sněhu spolu s ostatními a jeho spirálkový ocásek mu na zamrzlejších místech posloužil jako malá pružinka, díky níž dokázal vyskočit pěkně vysoko, třeba až mezi uši medvídka Davídka, který malého chlupáčka s radostí poponášel.