Kapitola 14. - Krajina plná překvapení

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 14. – Krajina plná překvapení

Když se skřítek Vítek spolu se svými kamarády dost nabažil sněhové krajiny a také okolní příroda se už pro ně začala stávat tak trošku obyčejnou, poprosili kouzelnou zemi, jestli by jim mohla odkrýt další část kouzelného světa.

„Proč ne,“ zahlaholila kouzelná země a dodala: „Už nějakou dobu mám jeden báječný nápad. Tak alespoň vyzkouším, jak se mi nové čarování povede.“

Na chviličku se všude rozhostilo ticho. Kamarádi se rozhlíželi kolem sebe a čekali, až začne kouzelná země čarovat. Nic se však nedělo.

„Kouzelná země, je všechno v pořádku?“ zeptal se starostlivě skřítek Vítek.

„Ale ano,“ odvětila trošku nejistě kouzelná země, „jen jsem se trošku zamyslela. Víš, ono to není úplně jednoduché. Ale snad už vím, jak na to.“

Najednou se obloha celá zatáhla, zablesklo se a zahřmělo.

„Jejda,“ lekl se koník Toník a rychle se schoval do kožíšku medvídka Davídka. Také srneček se maličko přikrčil a kačenka s kachňátky pro jistotu vběhla do Vítkova domečku. Jedině skřítek se nepolekal. Naopak. Vylezl až nahoru na skluzavku a celý nedočkavý vyhlížel, co se bude dít.

Vítr, který začal za okamžik foukat, rozčepýřil Vítkovi vlasy, a když se začal měnit ve větrný vír, měl skřítek co dělat, aby se na skluzavce udržel.

Ostatní kamarádi byli tou dobou schovaní v domečku. Báli se. Vítek ale věděl, že z čarování kouzelné země nemusí mít strach, a tak pozoroval vír, který začal zářit a místy to vypadalo, jako by vítr z nebe posbíral tisíce hvězdiček a točil se s nimi v divokém tanci.

Při něm se kousek od chaloupky začala rýsovat nová pěšinka. Vypadala jako třpytivá stuha, kterou ztrácel větrný tanečník. Nakonec se vír zastavil a změnil v zářivou kouli. Hrom udeřil ještě jednou a blesk, který následoval, udeřil do jiskřivé koule, a ta se rozprskla jako veliký ohňostroj a svými třpytkami pokryla novou část kouzelné země.

Nebe se rozjasnilo a sluníčko, které vykouklo zpod mizejících mráčků, ozářilo celou zemi. Skřítek Vítek popošel blíž.

„Zase sníh?“ ozval se zklamaným hláskem, když uviděl jiskřivě bílou pěšinku. „Myslel jsem, že z tak velikého kouzlení vznikne něco nového a báječného.“

Maličko posmutněl a sklopil hlavičku.

„To ale není sníh,“ ozvala se kouzelná země a pobídla ho: „Jen pokračuj dál. Uvidíš, že tahle krajina je úplně jiná než ostatní. A vlastně, ona bude pořád tak trošku kouzelná.“

Skřítek pokrčil rameny a vykročil. Pod jeho bosýma nožkama se najednou začal objevovat jemňoučký mech a krajina, která se před ním otvírala byla plná barevných květin, rozkvetlých stromů a na jednom z nich byla dokonce houpačka veliká tak akorát pro něj. Vítek se na ni posadil a začal se pohupovat.

Snažil se dohlédnout o něco dál, ale měl pocit, že okolí halí stále ještě mlha.

„To je tak maličká krajinka?“ zeptal se Vítek, ale než stačila kouzelná země odpovědět, probudil se v jeho kapse Radostínek, protáhl se a vyskočil ven.

Tam, kde před chvílí kvetly fialové zvonky, objevila se studánka, ve které se teď chladil Vítkův chlupatý kamarád. Skřítek nevěřil svým očím, seskočil z houpačky a naklonil se nad vodní hladinu.

„Co se to stalo?“ divil se a prstíkem sahal do chladivé vody, aby se přesvědčil, že se mu to jen nezdá.

Kouzelná země se zasmála a zavolala: „Vytáhni Radostínka ze studánky a uvidíš!“

Vítek poslechl. Jakmile vzal Radostínka do dlaní, studánka zmizela a fialové zvonky byly opět tam, kde dřív.

Vítek se posadil a přemýšlel. Kolem něj byla opět krásně rozkvetlá louka, a kousek od něj strom s houpačkou. Jakmile však Radostínka opět položil, znovu se před ním objevila studánka a od ní vedl malý pramínek, po němž se Radostínek celý rozradostněný kutálel dál.

Vítek se zastavil a pospíchal zpátky ke svému domečku.

„Co se děje? Snad ses nepolekal?“ starala se kouzelná země.

„Kdepak!“ zavolal skřítek, „jen musím něco vyzkoušet.“

Když přiběhl zpět k domečku, podíval se znovu na nově vykouzlenou pěšinku. Byla opět stříbřitě bílá.

„Aha,“ poskočil si vesele skřítek a běžel pro své kamarády.

„Davídku, prosím, pojď prozkoumat novou krajinu,“ strkal medvídka blíž k pěšince.

„Ty jsi tam ještě nebyl?“ vyptával se medvídek a bylo znát, že má maličko strach.

„Neboj, já už tam byl. Ale moc by mě zajímalo, co na ni budeš říkat ty,“ řekl skřítek a pozoroval Davídka, který opatrně kráčel do nového světa.

„Jú, tady je to báječné,“ volal medvídek a kamarádi viděli, jak se před medvídkem otvírá krajina plná včelích úlů, lesních plodů i vysoké trávy, v níž se Davídek s radostí vyválel.

Ostatní se chtěli rozeběhnout za ním, ale Vítek je zastavil: „Počkejte, byl bych moc rád, kdybychom do nové krajiny vkročili každý sám.“ Když viděl, že jeho kamarádi nerozumí tomu, proč nemohou jít všichni najednou, začal vysvětlovat: „Víte, já si myslím, že tahle krajina bude přesně taková, jakou bychom ji chtěli mít. Ta moje byla totiž úplně jiná.“

Koník Toník se na Vítka nevěřícně podíval: „Takže kdybych tam šel já, měl bych všude samé skákací hříbky nebo překážkové dráhy?“

„Já myslím, že ano,“ přikývl skřítek. A bylo to tak. Krajina koníka Toníka byla opravdu plná překážek a trampolín, na kterých se mohl vydovádět.

Kačenka s kachňátky se zase mohla plavit na široké řece plné ryb, a když měli chuť si odpočinout, objevila se najednou u břehu vrba, pod níž našli chladivý stín i měkkoučké hnízdečko.

Srneček Janeček se zase procházel po lesních pěšinkách a v jedné části krajiny narazil dokonce na pole plné křupavého zelí i sladké mrkve.

„Tak co, jak se vám líbí nová krajina?“ vyzvídala kouzelná země.

„Je skvělá,“ přikývl skřítek, „jen přemýšlíme, co se stane, když do ní vstoupíme všichni najednou.“

„Co myslíš?“ zeptala se kouzelná země.

„Já myslím, že tam bude od každého kousek. A jestli bude tahle krajina pořád tak kouzelná, může to být každý den úplně jiné. Mám pravdu?“ zajímal se Vítek.

Kouzelná země se pousmála: „Je to tak! Ale teď už honem běžte. Také já jsem zvědavá, jak bude právě dnes vypadat váš nový svět!“

Kamarádi na nic nečekali. Rozeběhli se a sami byli zvědaví, jaká krajina se před nimi otevře tentokrát…