Kapitola 16. - Kouzelné probuzení (1. 10. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 16. – Kouzelné probuzení

Když skřítek Vítek usínal s Radostínkem v náruči, měla ho chuť obejmout také kouzelná země. Bylo jí líto, že se Vítek s kamarády nepohodl. Dobře ale věděla, že v životě přichází chvíle, kdy není svět tak veselý, jak jsme si ho představovali a někdy se musíme se svými bolístkami a smutky poprat tak trošku sami, bez kouzel a čarování.

A slzičky? Ty přece nevadí. Naopak. Takový slzavý potůček pomůže odplavit ten největší smutek a maličko uleví i bolavému srdíčku.

 

Teď tedy posílá kouzelná země alespoň jemný vánek, aby za ni skřítka Vítka pohladil a věří, že Radostínek, kterého Vítek objímá, mu pomůže vrátit opět úsměv na tvář, protože když je s námi v těžkých chvílích někdo blízký, je to jeden z nejlepších léků na naši smutnou duši…a nejen Radostínek. Krajina, která se kolem skřítka objevila, ho určitě potěší.

A je to tak. Jakmile Vítek procitne, ucítí u sebe chlupatou kuličku, uvidí dvě velké veselé oči a v tu chvíli ho zalije příjemný pocit a usměje se. „Ty můj malý chlupáči,“ pohladí Radostínka a dá mu pusu, „jsem moc rád, že tě mám.“ Potom se kolem sebe rozhlédne.

Včerejší tmavý závoj plný smutnu nahradily jasné paprsky slunce, které ozařují kouzelný svět. Ten je plný radosti a barev…

a taky…

…Vítek teď sedí a užasle hledí. Radostínek v jeho dlaních vesele poskakuje a pozoruje skřítkův udivený výraz. Blízko Vítka se to totiž hemží mnoha jinými skřítky, kteří se prochází kolem maličkatých květinových domečků, starají se o zahrádku, hrají si nebo jen tak koukají na nebe a pozorují drobné mraky. Je to jako kouzelné probuzení.

„Vidíš to taky, Radostínku?“ zašeptá Vítek.

Radostínek přikývne a hned se kutálí ke skřítčí vesničce. Skřítek Vítek si protírá oči a pořád nemůže uvěřit tomu, co vidí. To už mu ale v uších zazní zvonivý hlas kouzelné země: „Neboj se, není to jen sen. Někde hluboko uvnitř sebe sis přál mít kolem sebe kamarády skřítky, a protože je tahle krajina kouzelná, vypadá to tady přesně tak, jak si přeješ.“

„No tak, na co čekáš?“ divila se kouzelná země.

„Já, já…“ zakoktal skřítek. Na okamžik se zamyslel, ale pak vyskočil a zasmál se: „Vlastně na nic. Už běžím! Tolik nových přátel – to bude paráda!“

Vítek byl nadšený. I přesto, že měl kamarády zvířátka, mít za kamarády skřítky, bylo úplně něco jiného. Najednou cítil, že někam patří. A to byl báječný pocit.

A ostatní skřítkové? Ti ho nadšeně přivítali a pozvali Vítka na malou náves, kde měli pod trsem vzrostlých sedmikrásek pohodlné posezení. Přinesli spoustu dobrot i ranní rosu na osvěžení, a povídali si a povídali.

Skřítek Vítek jim vyprávěl o kouzelné zemi a všech zvířátkách, které už poznal. Oni ho zase na oplátku provedli malou vesničkou a pověděli mu něco o sobě.

Tak skřítek zjistil, že Rozmarýnka je nejlepší cukrářka a peče báječné koláčky a dortíky. Vilík je zase skvělý pekař, Olšinka se moc pěkně stará o všechny rostlinky v zahrádkách, Nitěnka šije pro celou vesnici pohodlné oblečení, Fujařík všechny rozveseluje svým hraním a zpíváním, Lesanka se Stavílkem mají zase na starost skřítčí domečky…a tak to jde dál a dál.

Ne, že by skřítci neuměli vařit, stavět domečky nebo okopávat zahrádku. Každý skřítek byl ale šikovný na něco jiného, a tak si pomáhají navzájem a společně je jim všem moc dobře. Proto byli maličko překvapení, že je Vítek na všechno sám a obdivovali, že se dokáže postarat nejen o sebe, ale také o domeček i zahrádku.

„Ále, to nic není,“ začervenal se skřítek Vítek a pokračoval: „Víte, já mám na pomoc kouzelnou zemi, a když něco neumím, rád se to naučím…a kromě toho, nejsem tu úplně sám, vždyť mám Radostínka a taky moje…“

Na chviličku se odmlčel a smutně dořekl: „…kamarády z lesa, louky i od rybníku.“ V očích se mu objevily slzy: „Jenomže já vlastně nevím, jestli jsou to pořád moji kamarádi. Včera jsme se pohněvali a mně je z toho smutno ještě teď.“

„Neboj se, jestli jste opravdu dobří kamarádi, brzy vám spolu bude zase veselo,“ pohladil Vítka nejstarší skřítek Vousáček. Potom se podíval na ostatní a zeptal se: „Není to tak? Občas se někteří z nás také úplně nepohodnou. A potom je potřeba se omluvit, popovídat si o tom, co bylo špatně, a je nám zase veselo, že?“

Skřítkové přikyvovali, usmívali se a Vítek věděl, že mají pravdu. Nejraději by se teď rozeběhl na louku, do lesa i k rybníku a podíval se, jak se daří Toníkovi s naraženou nožkou, zda už je líp i Davídkovi a…

…jenomže teď dostal znovu strach. Bál se, že když odejde z kouzelné krajiny, skřítkové tam příště nebudou.

„Kouzelná země!“ zavolal naléhavě.

„Vím, na co se chceš zeptat,“ odpověděla kouzelná země. „Je to tak, jak si myslíš. Jakmile z téhle krajiny odejdeš, vesnička zmizí, ale…“

Kouzelná země nedopověděla. Skřítek Vítek ji totiž přerušil otázkou: „Tak já si vezmu svoje nové kamarády s sebou a postavíme nové domečky u toho mého. Šlo by to?“

„Ne,“ ozvala se kouzelná země, „jakmile by vyšli z kouzelné krajiny, rozplynuli by se.“

Skřítek Vítek si dupl nožičkou: „Tak já tu zůstanu napořád. Postavím si nový domeček a hotovo. Přece svoje nové kamarády neztratím tak rychle.“ Potom se zadíval na cestičku, která vedla zpět k jeho domečku a také k ostatním a špitl: „Mohla bys prosím vyřídit mým kamarádům ať se na mě nezlobí a někdy mě přijdou navštívit. Víš, bude se mi stýskat.“

„Tohle já nevyřídím,“ řekla kouzelná země.

„Proč?“ nechápal skřítek Vítek.

„Protože jim to řekneš sám,“ a než ji stačil Vítek znovu přerušit, dodala: „A o své nové kamarády nepřijdeš. Vykouzlíme spolu novou krajinu, kde je všechny najdeš. Co ty na to?“

Vítek byl nadšený a vesele zavolal: „Děkuju ti, kouzelná země! Ty jsi prostě báječná!“ Potom se rychle rozloučil se skřítky i jejich vesničkou, slíbil, že se brzy uvidí, popadl Radostínka do náruče a utíkal za kamarády zvířátky.