Kapitola 17. - Usmíření (15. 10. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 17. – Usmíření

Zatím, co skřítek Vítek s Radostínkem uháněli na louku ke studánce, kde si obvykle chladíval své uskákané nožky luční koník Toník, konala se u rybníka malá porada.

Srneček Janeček si totiž hned po ránu promluvil s medvíkem Davídkem o tom, co se stalo včera, a že vůbec nebylo hezké svádět vinu za vyražený zub na Toníka, a už vůbec ne na skřítka Vítka. Vždyť jim říkal, ať dobře popřemýšlí o tom, jak bude nová kouzelná krajina vypadat. A byl to právě medvídek Davídek, který neposlechl a jako splašený se hnal vpřed.

„Ale kachňátka…“ začal Davídek, ale Janeček ho rychle přerušil: „Když nemají rozum malá káčata, měl bys ho mít ty! A kromě toho, přece nebudeš hned bez rozmyslu dělat to, co dělají ostatní. Ne vždy je to rozumné.“ Potom koukl na medvídka, který si stále hladil bolavou tlamičku: „Ale vidím, že už ses snad poučil.“

„Hmm,“ zabručel medvídek.

„A já už jsem taky poučený,“ ozval se za nimi tichý hlásek koníka Toníka.

Ten s lehkým pokulháváním přišel až k Davídkovi a omlouval se: „Nezlob se, že jsem říkal, že je to všechno tvoje vina. Mrzí mě to.“

Potom se podíval na srnečka: „Měl jsi pravdu, Janečku, za ty svoje bolístky si můžeme sami. Ale nejhorší je, že jsme se nechovali hezky k Vítkovi. Kdo ví, jestli s námi bude ještě kamarádit.“

„Káč, tak to byste se mu měli jít taky hezky rychle omluvit. Však už tam ženu moje neposedná káčata,“ zavolala kačenka Boženka, která přicházela cestičkou od rybníka.

A tak se k Vítkově chaloupce vydal celý průvod. Jenomže místo obvyklého švitoření a dovádění, byli všichni zamlklí. Aby ne. Vždyť měli strach, s jakou je skřítek Vítek přivítá.

Bát se však nemuseli. Skřítek Vítek je měl pořád stejně rád, a když nenašel Toníka u studánky ani nikde na louce, vydal se k lesu. A tam se taky v půli cesty potkali.

„Ahoj,“ pozdravil Vítek a zeptal se: „Cože jste tak zamlklí? Já už myslel, že ke mně kráčí smuteční průvod.“

„My se ti jdeme omluvit,“ začal trošku nejistě koník Toník.

„A taky je nám líto, že jsme ti říkali, že za všechno můžeš ty,“ pokračoval medvídek Davídek.

„A my zase mamince slíbili, že už budeme poslouchat,“ ozvala se kachňata, a když je Boženka popostrčila ještě víc dopředu dodala: „A taky nebudeme vymýšlet žádné nebezpečné věci. Ale klidně můžeme vymyslet v kouzelné krajině něco bláznivého a s maminkou se pak domluvíme, jestli tam můžeme,“ zasvítily kachňatům malé ohníčky v očích.

Vítek se na všechny podíval: „Víte, já byl z toho všeho moc smutný. A taky jsem dost plakal. Bylo hodně nepříjemné, jak jste se pohádali, a pak jste ještě sváděli vinu na mě. A když jsem slyšel Boženku, jak říká, že hned tak nepřijde, ať se něco nesemele, bál jsem se, že už nebudeme takoví kamarádi jako dřív.“

Vítek se na chviličku odmlčel, pohladil Radostínka, který v jeho dlaních zlatavě zazářil a usmál se: „Ale Radostínek byl se mnou a všichni noví kamarádi, které jsem poznal, mi říkali, že dobré přátele nerozdělí nějaké malé nedorozumění. A tak jsem za vámi pospíchal, abych vám řekl, že už se nezlobím.“

„Opravdu?“ ujišťoval se medvídek Davídek.

„Jasně,“ pokýval hlavičkou Vítek a hned všem vyprávěl o skřítčí vesničce a všech malých skřítcích, jejich zahrádkách, domečcích i jménech.

„Ale když jsi z kouzelné krajiny odešel, co se s nimi stalo?“ zajímal se Janeček.

„Zmizeli,“ odpověděl Vítek.

„A ty jsi s nimi nechtěl zůstat?“ vyzvídal srneček.

„Chtěl,“ řekl trošku posmutněle Vítek, „bylo moc fajn mít kolem sebe další skřítky.“

„A proč jsi s nimi tedy nezůstal?“ divil se Toník.

Vítek se na všechny podíval a pousmál se: „Protože bych tím mohl přijít o jiné své přátele. A to by přece byla škoda, ne?“

„Teda, ty jsi vážně kamarád,“ žasl medvídek Davídek a dodal: „Jen škoda, že ti skřítci zmizeli. Mohli jsme se s nimi taky seznámit a tobě by bylo zas o něco veseleji.“

„To mi bude i s vámi,“ zvolal Vítek a zasmál se: „Ale neboj, se skřítky se seznámíš hned, jak s kouzelnou zemí vyčarujeme další část krajiny. Ona mi totiž slíbila, že ostatní skřítky brzy uvidím.“

„Tak to je prima,“ zaštěbetala kachňata, „rádi je povozíme na zádech stejně jako tebe tehdy u potůčku. Vzpomínáš?“

„Jak by ne? Však to byla bezvadná legrace,“ řekl Vítek a pobídl ostatní: „Ale teď už pojďme. Musíme vymyslet, jak dnes bude vypadat naše kouzelná krajina. A zkusíme ji navrhnout tak, aby si nikdo neublížil. Co vy na to?“

Zvířátka přikývla a všichni se vydali k Vítkově domečku a těšili se, až spolu navrhnou a naplánují, jak bude jejich kouzelná krajina vypadat.

Dalo to sice spoustu práce, přemýšlení, navrhování, plánování, ale stálo to za to.

V nové kouzelné krajině si všichni nakonec užili spoustu zábavy. Jakmile do ní vstoupili, začala se měnit podle toho, co si přáli a naplánovali.

A tak byla krajina plná mechových cestiček, podél kterých rostly obrovské jedlé houby, pružné květiny i široké listy popence, po nichž se dalo doskákat až k malému jezírku.

Voda tam byla průzračná a dno pokrývaly hladké kamínky různých barev. Když na hladinu jezírka zasvítilo sluníčko, vypadalo to, jako by jezírko pokrýval duhový závoj.

Kačenka Boženka s kachňátky i medvídek Davídek byli nadšeni z chladivé vody, v níž si mohli zaplavat. Legrační bylo, když se někdo ponořil až ke dnu a otřel se o duhové kamínky. To pak z vody vylezl celý barevný, jako by ho někdo natřel duhovými barvami.

A protože si kachňátka přála zažít nějaké dobrodružství, objevil se na jezírku ostrůvek se spoustou rozmanitých stromů, na nichž byla zavěšena pevná lana k houpání. Klikaté cestičky lemovaly husté keříky netýkavek, které občas po kachňátkách vystřelila svá semínka a polekala je.

Kromě toho se po celém ostrůvku ozývaly prapodivné zvuky a kachňata zkoumala, odkud pochází. Občas na ně něco vybaflo, jindy je něco překvapilo, ale hlavní bylo, že se při prolézání ostrůvku báli. Ale jen tak akorát, aby se jim to líbilo a bylo to dobrodružné.

Truhlu s pokladem sice neobjevili, ale zato našli uprostřed ostrůvku malé jezírko plné drobných rybek a chutných vodních rostlin. Mňam.

Také Boženka si přišla na své. Mezitím, co kachňátka objevovala malý ostrov, čekalo na ni měkkoučké hnízdo ve stínu staré vrby. Tam se uvelebila a odpočívala. Konečně měla chvíli pro sebe.

Davídek moc daleko nedošel. Hned zkraje se pustil do ochutnávání různých druhů hřibů. Už se nemusel bát, že by přišel o další zub, a tak si mlsaní užíval plnými doušky.

Koník Toník zase dováděl na všech skákacích rostlinách, po nichž doskákal až k vysokému stromu plnému houpacích sítí a odrazových můstků. Když po nich vyskákal až jak nejvýše dokázal, uvelebil se v jedné síti a nadšeně pozoroval krajinu, kterou měl pod sebou jako na dlani.

Srneček Janeček se toulal v nedalekém lesíku. Přál si potkat další srnce a srny, a tak si nejdřív povídal, a potom pobíhal po vyšlapaných cestičkách nebo mezi nízkými keříky a hrál si s ostatními na honěnou.

A skřítek Vítek? Ten si lehl do trávy, pozoroval plující mraky na obloze a usmíval se. Byl rád, že má opět všechny kamarády kolem sebe a těšil se, že s nimi zažije spoustu dalších báječných chvil.

Za okamžik se mu v kapse zavrtěl Radostínek. Jakmile ho vzal skřítek do dlaní, malý chlupáček si nedočkavě poskočil, a když Vítek přikývl, s radostí se začal kutálet stříbrnými cestičkami, které vedly napříč celou novou krajinou až k vysokému stromu, kde už si v houpací síti lebedil luční koník.

Všichni kamarádi se totiž domluvili, že se tam sejdou a večer budou pozorovat noční oblohu. Měla by být plná barevných tančících hvězd. A to bude panečku pořádná podívaná!