Kapitola 19. - Skřítčí vesnička (12. 11. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 19. – Skřítčí vesnička

„Skřítku Vítku!“ zavolala jednoho dne kouzelná země na svého malého skřítka.

„Copak se děje?“ ozval se Vítek a vyběhl z domečku s kouzelným dalekohledem v ruce.

„Myslela jsem, že spolu konečně vyčarujeme skřítčí vesničku. Přece ses na všechny nové kamarády tolik těšil,“ odpověděla kouzelná země. „Nebo už čarovat nechceš?“

„To ne!“ zavrtěl hlavou Vítek a ukázal na kouzelný dalekohled: „Kamarády skřítky tady chci mít, ale hledám nějakou báječnou krajinu, která by se jim líbila.“

Potom maličko posmutněl: „Ale pořád se nemůžu rozhodnout.“

„A nechtěl bys to raději nechat na nich?“ zeptala se kouzelná země a pokračovala: „Víš, já si myslím, že tvoji kamarádi skřítkové nepotřebují nějakou speciální krajinu. Jsou šikovní a určitě pro vás bude zábavné, když si nový kouzelný svět zařídíte společně a po svém.“

Vítek se na okamžik zamyslel. „Tak jo,“ usmál se po chvíli a poskočil si, „máš pravdu. Bude to prima zařizovat si novou krajinu spolu s ostatními skřítky. Začneme hned?“ zajímal se.

„Klidně,“ zazněl hlas kouzelné země. „Kde chceš skřítky mít?“

„Co nejblíž u sebe,“ přál si Vítek a ukázal na místo za ovocným sadem, odkud ještě nevedla žádná cestička. „Stačí jen, aby moji kamarádi prošli sadem a jsou u mě…a já u nich,“ dodal vesele.

„Dobře, začneme s čarováním,“ řekla kouzelná země, „ale budu potřebovat tvoji pomoc. Teď zavři oči a představ si všechny skřítky i jejich vesničku.“

„Už je mám před sebou,“ hlásil Vítek, který stál mezi jabloněmi se zavřenýma očima. „Co teď?“

„Teď na ně pořád mysli, oči měj stále zavřené a roztáhni ruce, jako bys je chtěl všechny obejmout,“ zavolala kouzelná země.

Vítek stál na místě, ani nedutal. Myslel na všechny skřítčí kamarády, které nedávno potkal a vlastně ve své mysli viděl ještě mnoho dalších skřítčích domečků. Cítil, jak mu vítr čechrá vlasy, hladí ho po tvářích a kolem sebe slyšel snad tisíce zvonečků. Jejich cinkot se pomalu vzdaloval a brzy byly mezi jemným cinkáním slyšet také veselé hlásky.

Zvědavá kukačka, kterou přilákala jasná záře, seděla na vysoké třešni, zobáček měla dokořán a celá udivená koukala na Vítka.

Od něj se totiž jako zářivý koberec vinula nová cestička do další kouzelné krajiny a sotva viditelní skřítkové, kteří se po cestě vznášeli směrem k novému domovu, jako by byli unášeni vlnkami potůčku, který pramenil přímo ve Vítkově náruči.

„Už můžeš otevřít oči!“ zašeptala kouzelná země.

Vítek si připadal jako ve snu. Vše kolem něj pokrývalo jasné světlo, cestička, která vedla do nové krajiny, zářila všemi barvami, a když po ní vykročil, rozzářila se při každém došlápnutí ještě víc. Skřítci už nebyli jen mlhavé siluety, ale postupně dostávali přesnější tvar i barvu. Stejně tak domečky, z nichž se začala pomalu vytvářet skřítčí vesnička.

„Kamarádi moji, to jsem rád, že vás zase vidím,“ volal Vítek a pospíchal za skřítky.

Ti mu šli vstříc celí veselí a radostně volali: „Také tě rádi vidíme! Pojď mezi nás!“

A tak se Vítek spolu s ostatními posadil pod košatý strom a dlouho si povídali. O nové kouzelné krajině, vesničce i o tom, jak si vše kolem s pomocí kouzelné země zařídí. Skřítkové byli rádi, že mají domov v kouzelné zemi i nového kamaráda a Vítek už se těšil, jak jim společně bude veselo.

A jak si tak povídali, vyrušilo je za chvíli zavolání, které se ozvalo nad nimi. „Kuku, kuku, skřítkové, zdravím kamarády nové!“ Byla to kukačka. Jen co se vzpamatovala z toho úžasného čarování, které viděla, zvědavě letěla blíž a obhlížela, co nového v kouzelné zemi objeví.

Stejně jako Vítek byla nadšená ze skřítků i jejich vesničky, a tak volala dál: „Kuku, kuku, kukaní, přijměte dnes pozvání, k nám do lesa. Kuku, kuku. Přijď i ty náš skřítčí kluku!“

Vítek se rozesmál a pobídl kukačku, ať přiletí blíž k nim. Ta se nenechala dlouho pobízet. Vítek ji ostatním představil a kukačce slíbil, že jak se skřítkové trošku rozkoukají, určitě přijdou i do lesa. Plánuje totiž, že je kouzelnou zemí provede a představí jim všechny své kamarády zvířátka.

Skřítkové byli z kukaččina veršování celí rozveselení, a když na ně kukačka při loučení zavolala: "Kuku, kuku přátelé, mějte se tu vesele!“, už se těšili, jak je přivítá, až se s ní znovu uvidí.

„Je tady v kouzelné zemi hodně zvířátek?“ zajímala se Narciska, která se o zvířátka ráda starala.

„Zvířátek je tu hodně. Vlastně ani všechny neznám, ale mezi nimi mám pár báječných kamarádů, a s těmi bych vás chtěl seznámit,“ řekl Vítek a pokračoval: „Je s nimi spousta legrace a taky si myslím, že nám moc rádi pomůžou se zařizováním skřítčí vesničky a jejího okolí.“

„Tak to už se moc těšíme!“ ozývali se skřítkové.

„Teď ale zase na oplátku pojďte vy ke mně. Zvu vás na malou svačinku. Ovoce v sadu opět dozrává a na zahrádce mám také spoustu dobrot,“ usmál se na své nové kamarády skřítek Vítek.

Brzy už všichni seděli u Vítkova domečku, ochutnávali šťavnatá jablíčka, hrušky, třešně, i čerstvou zeleninu a obdivovali Vítkův domeček se skluzavkou. Však se na ní spousta skřítků mnohokrát sklouzla.

Lesanka se Stavílkem procházeli Vítkův domeček důkladněji a byli nadšení z jeho oříškové postýlky i jemných záclonek, které mu utkali pavoučci. Potom se posadili kousek od ostatních, dlouho si něco šeptali a tajemně se usmívali. Copak asi vymýšlí?

To je jen mezi těmi dvěma, a tak se nechejme překvapit.