Kapitola 2. - Skřítek Vítek (15. 1. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 2. – Skřítek Vítek

Když se v kouzelné zemi narodil z roztodivné květiny skřítek Vítek, žasla nad zázrakem stvoření nejen ona, ale také její kouzelné kamarádky. K jejich úžasu i radosti se přidal laskavý Tvůrce veselým pobrukováním a oči všech se upíraly k malému skřítku.

Ten byl ještě pořád maličko zaražený. Jeho zelenkavé oči koukaly do všech stran, fialkovo modré vlásky byly na jeho hlavičce stočené podobně jako okvětní lístky na květině a na koncích byly roztřepené stejně tak.

Tělíčko měl útlé, nožky i ručky tenké, dlouhé, a právě teď se třásl zimou.

„Copak se děje?“ starala se kouzelná země.

„Je mi zima,“ drkotal zuby skřítek Vítek.

„Jé, jsem to ale popleta,“ omlouvala se kouzelná země a hned malému skřítku vykouzlila fialkovo modrý obleček, zelenkavou vestu, pár pruhovaných ponožek a huňaté botičky.

„Děkuji,“ usmál se skřítek a hned se oblékl. Obleček spolu se zelenou vestou mu moc slušel. Ponožky a boty však nechtěl.

„Teď už je mi teplo,“ řekl a vzal do ruky pruhované ponožky i teplé botičky, „ale možná by se mi mohly hodit později. Jenomže,“ zaváhal a rozhlížel se, „kampak bych si je schoval? Nic pořádného tu není.“

To byla pravda. Kromě Vítka a květináče s odkvetlou květinou tady opravdu nic jiného nebylo.

„Nešlo by s tím něco udělat?“ zeptal se kouzelné země.

„A co by sis představoval?“

„Já nevím,“ pokrčil ramínky skřítek, „ale když si je položím tady na zem, tak o ně budu zakopávat.“ Potom vyšplhal na květináč a ukazoval: „Mohl bych je dát třeba sem. Ale víš, ona ta odkvetlá kytička moc hezky nevypadá a taky se mi tady botičky ušpiní o hlínu.“

Pak se maličko usmál a zavěsil pruhované ponožky přes suchý list rostliny. Jenomže botičky mu pořád zůstávaly v ruce, a tak se začal znovu rozhlížet.

To už ale promluvila kouzelná země: „Nezlob se na mě, skřítku Vítku. Já měla takovou radost, že ses narodil, až jsem na všechno ostatní zapomněla.“ Pak se odmlčela, a když znovu promluvila, měla hlásek trošku nejistý: „Ale já vlastně nevím, kde pořádně začít. Víš, všechno je to pro mě nové, stejně jako pro tebe.“

Skřítek Vítek se posadil na okraj květináče: „Jenomže, já jsem tady jen chviličku a ty jsi přece mnohem starší než já, ne?“

„A kromě toho, už tady nejsi sama!“ ozval se laskavý hlas Tvůrce, který všechno pozoroval. „Jsi přece kouzelná země. Ty si určitě poradíš,“ povzbuzoval Tvůrce.

„Já na to pořád zapomínám,“ rozveselila se kouzelná země, „děkuji.“

Na chvilku se zamyslela a během okamžiku už držel skřítek ve svých drobných ručkách malý dalekohled.

„Co to je?“ zeptal se udiveně, „tam se mi přece botičky nevejdou.“

„To máš pravdu,“ přisvědčila kouzelná země a vysvětlovala: „ale tohle není na boty. Je to dalekohled. A ne jen tak obyčejný. Je kouzelný. Dohlédneš s ním, kam jen budeš chtít. Třeba do jiných kouzelných zemí. Možná, že tam najdeme to, co potřebuješ.“

„A já si to pak vezmu?“ zajímal se skřítek.

„Nene,“ odpověděla kouzelná země, „já ti to pak vyčaruju. A třeba ještě lepší a hezčí.“

Vítek si dalekohled chvíli prohlížel a zkoušel do něj nakukovat. Bylo to legrační. Když se podíval jednou stranou na své nožky, jako by se mu zvětšily a byly obrovské. Skoro se mu do kukátka ani nevešly. Zato druhá strana, ta dělala vše menší, takže ruku, kterou si před dalekohled položil, viděl jako úplně mrňavou.

Potom objevil na dalekohledu zlaté tlačítko ve tvaru hvězdičky. Zkusil ho zmáčknout. Dalekohled se maličko povytáhl, a když se do něj skřítek podíval, uviděl spoustu barev, věcí, zvířat, květin…no prostě krásy dalších kouzelných zemí.

„Jú,“ vykřikl, „to je nádhera.“ A hned začal pozorovat, co se jinde děje. Bylo toho tolik k vidění, že se skřítkovi z toho všeho málem zatočila hlavička. Na okamžik musel dalekohled odložit. Protřel si oči, zamrkal a pokračoval v koukání.

„Podívej,“ natáhl ruku před sebe, „tamhle jsou nějací človíčci a každý má svůj domeček.“ Na chvilku se odmlčel. „A mají tam také stůl, židli, postel, skříň…jé, to je přece to, co potřebuju.“

Vítek se zaradoval a hned svoji kouzelnou zemi poprosil: „Mohla bys mi prosím vyčarovat taky nějaký domeček? Víš, abych se měl kam schovat a taky si tam můžu uložit botičky, a když budu unavený, schoulím se do postýlky a bude mi dobře.“

Kouzelná země chvíli přemýšlela. Ono se řekne, udělej mi domeček, ale když ona chtěla, aby byl opravdu moc hezký a pohodlný. Nakonec řekla: „Pojď kousek dál a zavři oči.“

Vítek seskočil z květináče, popošel o kousek dál a zavřel oči.

„Už je můžeš otevřít,“ ozvala se za chvíli kouzelná země.

„Ach, to je krása,“ vydechl nadšeně skřítek.

Kousek od něj stál domeček. Vypadal podobně, jako květina, ze které se skřítek narodil. Stonek však měla silný. V něm Vítek zahlédl malé kulaté okýnko a dveře ve tvaru lístku. Nahoře na stonku byl fialkovo modrý květ, který domeček zakrýval jako barevná střecha. Většinu okvětních lístků měl zavinutou a pod nimi se ukrýval malý pokojíček. Jeden okvětní lístek se však skláněl k zemi a vytvořil tak pro Vítka báječnou skluzavku.

Kolem domečku byla květinová zahrádka ohrazená nízkým dřevěným plotem. K domečku pak vedla mechová pěšinka. Měkoučká a heboučká jako samet.

Skřítek Vítek na ni opatrně došlápl a po jemném mechu se vydal až k domečku. Na chviličku se zastavil u květinové zahrádky a potěšil se vůní rozvitých květů. Potom opatrně otevřel lístkové dveře a vstoupil dovnitř.

V domečku měl vše, co potřeboval. Blízko vchodu byl věšák ve tvaru růže. Trny však neměla vůbec ostré. Naopak, byly hladké a lehce zatočené. Na jeden z nich si Vítek pověsil zelenkavou vestičku. Kořínky růži vespod maličko trčely a byly spletené do sebe. Mezi nim vznikla skulinka, do níž si skřítek uložil teplé botičky. Ale kam s pruhovanými ponožkami? Chvilku se na růži díval a objevil, že její lístky jsou v některých místech stočené do ruličky a vytváří tak malý prostor na drobné věci. Tam také svoje pruhované ponožky zastrčil.

Pak se rozhlédl po místnosti. Uprostřed ní bylo točité schodiště, které vedlo do květu nahoru. Vítek se ani chvilku nerozmýšlel. Na to, co je dole, se podívá za chvíli. Byl však zvědavý, co se ukrývá nahoře nad schodištěm.

Když vylezl až nahoru, nestačil se divit. V květu se ukrýval malý pokojíček. Postel z ořechové skořápky vypadala kouzelně. A ty naducané peřinky… jé…

Skřítek se do nich položil. V postýlce bylo měkoučko, teploučko a Vítkovi se už už začínala zavírat očka.

Než se mu zavřela úplně, zahlédl ještě malý noční stolek u postele, skříňku naproti, malé okýnko a…

Vítek se zavrtal do teplých peřin ještě víc a s úsměvem na tváři se ponořil do říše snů. A není se čemu divit. Vždyť se před chviličkou narodil a potřebuje si pořádně odpočinout. Čeká ho totiž objevování kouzelné země a třeba i nějaké to dobrodružství.