Kapitola 20. - Procházka kouzelnou zemí (26. 11. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 20. – Procházka kouzelnou zemí

Ráno se skřítek Vítek probudil velmi brzy. Sluníčko sotva stačilo vystrčit první paprsky z mráčkových peřin a ptáčci teprve ladili své hlásky k ranní písničce, když skřítek vstával a nedočkavě koukal k sadu, kde včera s kouzelnou zemí vyčarovali novou cestičku, která vedla ke skřítčí vesničce.

Dnes chtěl skřítkům ukázat celou kouzelnou zemi a seznámit je se svými kamarády zvířátky. Domluvili se ale, že se u jeho domečku sejdou až se sluníčko vyhoupne celé nad obzor. A Vítkovi se zdálo, že se dnes sluníčko nějak loudá.

„Buď trpělivý,“ ozval se zvonivý hlas kouzelné země“, „však se brzy dočkáš. Jen se podívej! První paprsky už vykukují z mráčkových peřinek.“

„A tamhle v sadu už jsou vidět první skřítci! Taky si přivstali,“ zaradoval se Vítek a utíkal jim naproti.

Bylo to tak. Ve skřítčí vesničce dnes všichni vstávali také mnohem dřív než obvykle, protože se stejně jako skřítek Vítek těšili na dnešní procházkový den. Kouzelná země je určitě moc hezká, a kromě toho už se nemohli dočkat, až je Vítek seznámí se zvířátky. A co teprve kukačka! Jakpak je asi přivítá?

„Ahoj kamarádi! Moc rád vás vidím!“ volal Vítek už z dálky a radostně poskakoval vstříc skřítčímu průvodu.

Když ho skřítci uviděli, nadšeně zamávali a s veselým jásotem ho uvítali mezi sebou.

„Tak kam půjdeme nejdříve?“ zajímala se Rozmarýnka s Vilíkem. Oba se dnes chtěli poohlédnout po něčem dobrém, co by mohli přidat do sladkého či slaného těsta.

„Nejdříve navštívíme koníka Toníka na louce. Ukážu vám také naši studánku. Voda v ní je křišťálově čistá a moc lahodná.“

„A bude tam taky kukačka?“ zeptala se Narciska, které se malá básnířka moc líbila.

„Kukačku uvidíme až v lese,“ odpověděl jí Vítek. „Ale na louce bude spousta broučků, motýlů a jiných zvířátek,“ dodal rychle, když viděl, jak Narciska posmutněla.

To už ale vcházeli na mechovou pěšinku. Hlasité povídání skřítků pomalu střídalo tichounké špitání. Všichni se teď začali rozhlížet kolem dokola a s nadšením pozorovali luční krajinu, která se před nimi otvírala.

„Tolik nádherných květin!“ obdivovala rozkvetlou louku Olšinka a každou kytičku, kolem které šli, s láskou pohladila.

„A těch motýlů,“ jásala Narciska a hned si jednoho modrého třepetálka přivolala. Během okamžiku už seděla mezi jeho křídly a rozlétla se společně s ním ranní krajinou.

Lesanka se Stavílkem zase zkoušeli, která stébla trávy jsou pevnější, která ohebnější nebo jemnější.

„Ahoj,“ ozval se najednou Toníkův hlas vedle Vítka.

„Jé, já se tě málem polekal,“ řekl Vítek a usmál se na koníka: „Vedu ti návštěvu.“ Ukázal na skřítky: „Tohle jsou noví obyvatelé kouzelné země a naši noví přátelé.“

Potom ukázal zase na lučního koníka: „A tohle je Toník. Když jsem se narodil, byl mým prvním kamarádem. Umí báječně skákat. Však sami uvidíte,“ dodal ještě a pak se koníka zeptal: „Neviděl jsi někde Radostínka? Ráno se někam odkutálel a doteď se nevrátil.“

Koník Toník zavrtěl hlavičkou: „Neviděl, ale určitě nebude daleko. Ještě nikdy se přece nikam nezatoulal.“ Potom se rozhlédl po všech malých lidičkách, kteří ho pozorovali: „Moc rád vás poznávám. Vítek nám o vás vyprávěl. Je prima tady mít další skřítky. Ale teď pojďte,“ pobídl všechny, „dovedu vás ke studánce. Než se vydáme do lesa, maličko se osvěžíte.“

Vítek měl pravdu. Voda ze studánky příjemně chladila, byla čisťounká a tak dobrá, že si ji někteří skřítkové nabrali také do malých nádobek, které měli připevněné k pasu.

Někteří skřítci si u studánky ještě chvíli povídali, jiní se rozeběhli do trávy mezi luční květy, broučky i motýly a další vozil koník Toník na zádech. Skákal do výšky nebo do dálky a k radosti skřítků se odvážil proskakovat také mezi stébly trávy, které byly spleteny do kruhových útvarů.

Když si skřítkové odpočinuli, vydali se do lesa.

„Nemám zaskočit pro srnečka Janečka?“ nabízel koník Toník, „mohl by vás k lesu poponést. Přece jen je to pro ty vaše malé nožky docela dálka.“

„To je dobrý nápad,“ pochválil ho Vítek. Toník však nebyl ani na čtyři délky stébla té nejdelší trávy daleko, když se nad skřítky ozvalo: „Kuku, kuku, přátelé, je mi tuze vesele, že vás tady všechny mám. S radostí vám dárek dám.“

Skřítkové se podívali nad sebe a s nadšením pozdravili kukačku. Ta k nim přilétala spolu s dalšími lesními ptáčky a také za doprovodu Narcisky a několika motýlů.

„Tak na co čekáte? Nasedat!“ zavolala na překvapené kamarády Narciska a během chvilky už se k lesu vznášelo několik osedlaných ptáčků i motýlů.

„To byl báječný let!“ pochvalovali si skřítkové. Jen koník Toník si maličko hladil zadeček a sám pro sebe si mumlal: „No, kdyby mi tak neujížděly nožky a stará straka nebyla na zádech tak vypelichaná, asi by to bylo lepší.“

„Tak co? Kuku, kamarádi? Jste tu v lese u nás rádi? A co létat? Líbí se vám, kuku? A jak se máš ty, náš skřítčí kluku?“

Skřítkové nadšeně zatleskali a Vítek kukačku za výborný nápad s leteckou přepravou přes louku pochválil. Brzy se pak všichni setkali také s medvídkem Davídkem, který je spolu s lesními včelkami pohostil tím nejsladším medem a ukázal jim báječnou houbovou cestičku, po které někteří spolu s ním doskákali až na konec lesa. Jiní se vezli na hřbetě srnečka Janečka a pozorně poslouchali jeho vyprávění o lese a životě v něm.

U rybníka, kde bydlela kachna s kachňátky, si skřítci užili také spoustu legrace. Nejdříve je kachňata povozila po rybníku, a tak jako při prvním setkání se skřítkem Vítkem, stala se ze žluťoučkých káčátek opeřená plavidla.

A protože se skřítkům všichni Vítkovi kamarádi moc líbili, pozvali je do své vesničky.

„No jo, ale já se tam určitě nevejdu,“ zapřemýšlel medvídek Davídek a posmutněl: „To je škoda, moc rád bych vás navštívil.“

Jenomže to už se o slovo hlásil Vítek: „Já už nad tím taky přemýšlel. A víš co? Uděláme to stejně, jako když jdete na návštěvu za mnou. Když přijdete spolu s Janečkem přes louku, stejně musíte kolem mého domečku, a k němu přece vede kouzelný most, který vás zmenší.

A jestli nám kouzelná země spojí skřítčí vesničku s krajinou u rybníka, nebude přece problém mít tam další zmenšovací most, ne?“ usmál se na medvídka.

„To by bylo báječné,“ zaradoval se Davídek a poprosil Vítka: „A mohla by kouzelná země vyčarovat nový most hned? Já už se tolik těším!“

Vítek přikývl a chystal se, že na kouzelnou zemi zavolá. Ta ho ale předběhla, protože dobře poslouchala, o čem si kamarádi povídají, a její zvonivý hlásek hned odpovídal: „Pro tebe, Davídku, a všechny tvé kamarády, vykouzlím novou cestu do skřítčí vesničky moc ráda!“

„Děkuju Ti, kouzelná země!“ zavolal medvídek Davídek a s nadšením pozoroval, jak se kousek za rozhlednou objevila jasná záře. Potom se s radostí podíval na překvapené skřítky: „Kdo se chce svézt?“

Maličko se přikrčil, a jakmile mu skřítci vyšplhali na jeho chlupatá záda, rozeběhl se k rozhledně. Za ním pospíchal Janeček, který nesl Vítka, Toníka i kachňátka, nad nimi letěla Boženka a všichni už se moc těšili až uvidí novou skřítčí vesničku – domov jejich nových kamarádů.

A víte, kdo se kutálel všem přátelům naproti? No přece Radostínek! A představte si! Nebyl vůbec sám.