Kapitola 22. - Vánoční pohoda (24. 12. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 22. – Vánoční pohoda

Kouzelná země si moc užívala veškerého jásotu i štěbetání, které se ozývalo nejen ze skřítčí vesničky, ale také z míst, která skřítci a zvířátka navštívili.

Srneček Janeček, medvídek Davídek, kukačka, luční koník Toník i kačenka Boženka s kachňátky rádi navštěvovali skřítčí kamarády a pomáhali jim.

Také Vítek byl k ruce tam, kde bylo třeba, a když měl chviličku, procházel se s Vousáčkem skřítčí vesnicí, naslouchal jeho vyprávění a obdivoval všechny domky i domečky a také hvězdárnu, která vznikla na vysokém kopci za vesnicí.

Vždycky rád pozoroval noční oblohu a nyní byl nadšený z dalekohledů, díky kterým mohl dohlédnout blíž ke hvězdám.

„Krásné, viď?“ zašeptal jednou skřítek Hvězdínek, který hvězdám rozuměl ze všech skřítků nejvíce. Potom přistoupil k Vítkovi a řekl: „Když se podíváš tímhle směrem, uvidíš dokonce jinou planetu.“ Potom si povzdechl: „Škoda jen, že je tak daleko. Bylo by skvělé vidět z ní něco víc než jen barevný flíček.“

Vítek se na chvilku zamyslel, pak se na Hvězdínka usmál a zvolal: „Počkej chvíli, však uvidíš!“ Vesele si poskočil a vyběhl ven. Hvězdínek se za ním zaraženě koukal a vůbec nechápal, co tím Vítek myslí. Nakonec jen pokrčil rameny a vrátil se k pozorování noční oblohy sám.

Vítek zatím upaloval přes most až ke svému domečku. Schody do svého pokojíčku vyběhl tak rychle, že by mu v tu chvíli záviděl i koník Toník. Honem se rozhlédl.

„Kde jen může být?“ zamračil se a rozsvítil lampičku. „Noční stolek je prázdný,“ mumlal si pro sebe a pro jistotu prolezl podlahu kolem své ořechové postýlky. Nikde nic.

„Že bych ho dal někam jinam?“ poškrábal se Vítek na rozcuchané hlavičce a usilovně přemýšlel.

„No jo,“ ťukl se do čela, „vždyť já ho měl naposledy v postýlce.“ Protřepal polštář i peřinu a hurá. Našel, co hledal.

„To bude Hvězdínek koukat!“ zasmál se a spěchal zpátky do hvězdárny.

Vítek měl pravdu. Hvězdínka kouzelný dalekohled, který přinesl Vítek, úplně okouzlil. S nadšením se díval na všechny ty kouzelné země, kterých bylo nepočítaně. A co teprve nebe, hvězdy, Měsíc – panečku, to byla jiná podívaná než jeho dalekohledy.

Měl totiž pocit, jako by se ve chvíli, kdy nakukoval kouzelným dalekohledem, stal součástí právě toho jiného kouzelného světa.

„Téda, to je vynález!“ jásal Hvězdínek a tázavě se podíval na Vítka: „Mohl bych si ho tady na nějakou dobu nechat?“

„Já myslím, že tu může zůstat napořád,“ mrkl na něj Vítek.

Hvězdínek vykulil oči: „A tobě chybět nebude?“

„Podívej,“ začal vysvětlovat Vítek, „on je to vlastně pořád můj kouzelný dalekohled. Jen teď nebude ležet u mě v pokoji, ale užijí si ho všichni tady ve hvězdárně. A kromě toho, když se budu chtít porozhlédnout, moc rád za tebou přijdu.“

„To bude báječné!“ zatleskal Hvězdínek a sliboval: „Však ti na něj dám dobrý pozor.“

Potom se dali oba kamarádi do pozorování dalších zemí, planet i hvězd.

Za chvíli si Hvězdínek protřel oči a znovu zaostřil. „Vidíš to taky?“ zeptal se nevěřícně Vítka.

„Myslíš tu jiskřivě bílou krajinu?“ podíval se na něj Vítek a usmál se: „To je přece sníh!“ Potom se plácl do čela: „Jsem to ale popleta. Vždyť já vám ještě neukázal další část kouzelné země, kde je sněhová krajina!“

„Sníh? Ten neznám,“ posmutněl Hvězdínek.

„To nevadí,“ usmál se na něj Vítek, „zítra si všichni uděláme výlet do zimní krajiny a uvidíš, že si užijeme spoustu legrace.“

Bylo to tak. Skřítkové byli nejdříve sice trošku nesmělí, zvlášť když zjistili, že sníh studí. Jakmile jim ale kouzelná země přičarovala teplé botičky i oblečení, rozeběhli se spolu s Vítkem i zvířátky k nedalekému kopci a brzy si užívali sáňkování, koulování i válení ve sněhu.

Lesanka se Stavílkem brzy přišli na to, že se ze sněhu dají tvořit stavby i sochy a měli z toho velikou radost.

Nitěnka byla zase nadšená z toho, že teď bude moci skřítkům navrhovat i šít oblečení nejen pro teplé dny, ale také oblečení pěkně huňaté, které je zahřeje právě ve sněhové krajině.

Rozmarýnka s Vilíkem byli trošku smutní z toho, že v zimní krajině nenajdou žádné ovoce nebo zeleninu. Jakmile však objevili pár šípkových keřů a zjistili, že jejich nádherně červené plody díky mrazivému počasí změkly a zesládly, s radostí pospíchali pro košíčky, aby si pár šípkových plodů odnesli domů a zkusili z nich vařit a péct.

Olšinka zase obdivovala blyštivé rampouchy a kůru stromů, kterou pokrývala jemná mrazivá krajka.

Vousáček byl sice skřítek nejstarší, ale ze sněhové krajiny měl také radost. Kromě toho, že byla nádherně bílá, byla plná klidu, pohody, a když sníh ozářily paprsky slunce, rozhostila se v něm radost nad tou jiskřivou nádherou.

Také další postupně objevovali kouzlo zimní krajiny a největší radost z ní samozřejmě měli skřítci nejmladší. Však si do ní zaběhli vždy, když měli čas a chuť na společné sněhové hraní.

Jednoho dne tam na ně dokonce čekalo překvapení. A nejen na ně, ale také na všechny obyvatele kouzelné země.

Hvězdínek s Vítkem totiž jednou zahlédli v kouzelném dalekohledu, že cizí země září nejen bílým sněhem, ale také mnoha světýlky, které zdobí domy, stromy i celé ulice. Také bytosti, které vzdálenou planetu obývaly, byly veselejší, radostnější, a tak trošku zářivější.

Brzy díky kouzelné zemi skřítkové zjistili, že se na té zasněžené planetě blíží slavnostní dny, které se nazývají Vánoce a prý jsou podle některých i kouzelné. Všichni se totiž těší na to, že budou víc spolu a užijí si nejen společný čas, pohodu a úsměvy, které jim zazáří na tváři, ale také radost z dárečků, které najdou pod stromečkem doma.

 

„A víš, že se takovému stromku říká vánoční?“ povídal Vítek kamarádům zvířátkům, když jim vyprávěl o daleké zasněžené zemi a o Vánocích.

„To musí být stejně krása, když na nebi svítí Měsíc a hvězdy a dole na zemi jsou rozsvícené domy, stromy a další ozdoby,“ zasnil se srneček Janeček.

„A myslíš, že tam mají i něco speciálního k jídlu? Víš, říkal jsi, že ty Vánoce jsou slavnostní dny, a to by se určitě hodilo něco skvělého k snědku. Nemyslíš?“ zeptal se medvídek Davídek.

„Já nevím, že musíš myslet pořád na jídlo, Davídku,“ zavrtěla hlavou kačenka Boženka.

„No co,“ zabručel medvídek, „na tom přece není špatného, ne?“

„Není,“ zasmál se Vítek, „vždyť bez té tvé mlsné tlamičky bys ani nebyl náš Davídek. A abys věděl, mají tam takové malé sladké kousky, kterým říkají cukroví. Taky pečou vánočku – hodně podobnou té od Rozmarýnky. Jen do ní místo borůvek a lesních jahod dávají sušené kuličky hroznového vína, kterým říkají rozinky.

Medvídek se mlsně olízl a zeptal se: „A to je všechno?“

„Myslím, že ne,“ zavrtěl Vítek hlavičkou, „oni se ti menší človíčkové bavili ještě o něčem jiném, ale my s Hvězdínkem jsme moc neposlouchali. Zaslechli jsme totiž v jednom domě s vysokou věží moc pěkné zpívání, a tak jsme zaostřili tam.“

„A o čem zpívali? O květinách, zvířatech nebo o tom, jak je krásný svět?“ zeptala se kachňátka, která ráda poslouchala písničky Narcisky. Ta totiž často zpívá. A nejvíc u rybníka, kde si hraje s malými žabkami, rybkami nebo broučky, kteří poletují kolem. A když se k ní přidá Fujařík, to je panečku krása!

„Kdepak,“ zavrtěl hlavičkou Vítek, „zpívali o nějakém místě Betlémě, kde se narodilo miminko Ježíšek. A taky tam bylo něco o pastýřích, muzikantech, veselých novinách a noci, která je tichá. No, moc jsme tomu s Hvězdínkem nerozuměli, ale vypadalo to, že jsou v té chvíli všichni šťastní.“

„A viděli jste ještě něco jiného?“ zeptal se koník Toník, kterému se vyprávění o Vánocích líbilo.

„Hmm, už asi ne,“ zamyslel se Vítek, ale pak si vzpomněl: „Teda vlastně ano. Jak jsem vám říkal o tom vánočním stromku, tak takový měli nejen venku, ale i v každém domečku. Zdobily ho právě světýlka a různé jiné ozdoby. A zajímavé bylo, že se po pár dnech objevily pod všemi stromky dárky a ti malí človíčkové z nich měli obrovskou radost.“

„To je hezké, kuku, kuku!

Což takhle si milý kluku

Vánoce též udělat?

Každý malý skřítek, kuku,

bude jistě rád!

A ti větší, myslím taky.

Kuku, kuku, kuku,

co ty na to, skřítčí kluku?“ 

zavolala na Vítka kukačka, která teď poletovala nad kamarády.

 

„To je dobrý nápad,“ zajásal Davídek, „Rozmarýnka s Vilíkem napečou něco dobrého, a když se u toho budeme dívat na ten osvětýlkovaný stromeček, bude to báječné!“

„Ale když poprosíme kouzelnou zemi o sníh, ve vesničce i jejím okolí všechno uvadne,“ posmutněl Vítek.

„Ale my si přece Vánoce můžeme udělat třeba v zimní krajině,“ ozval se koník Toník a ostatní hned přikyvovali.

 

A tak se Vítek domluvil s Kouzelnou zemí, Vousáčkem a několika dalšími skřítky na tom, jak budou vypadat Vánoce v zimní krajině.

A jednoho dne pak…

Nejmenší skřítci zrovna pospíchali sáňkovat, když vtom se na okraji zasněžené krajiny zastavili. Někteří si protírali oči, jiní hned běželi dál a ostatní nadšeně zatleskali. Uviděli totiž veliký strom, který zářil mnoha barevnými světýlky. Když přišli blíž, viděli, že je ozdoben také třpytivými koulemi, sněhovými ozdobami a dlouhými řetězy.

O kousek dál stála veliká stavba z ledu. Vypadala podobně jako skřítčí domeček, ale byla o mnoho větší a uvnitř něco svítilo. Malí skřítci se tam hned rozeběhli a nakukovali okýnky dovnitř.

Mezitím kukačka a další lesní ptáčci poletovali po vesničce a zvali její obyvatele na slavnostní večer do zasněžené krajiny.

 

Když se všichni celí užaslí sešli u ledového paláce – jak jej mezitím nazvali malí skřítkové – přivítal je tam Vousáček, Vítek i Hvězdínek.

„Moji milí kamarádi,“ začal Vítek, „s Hvězdínkem jsme na jedné vzdálené zemi zahlédli, jak slaví človíčkové Vánoce a moc se nám to líbilo. A tak jsme si řekli, že si takový slavnostní večer uděláme také u nás v kouzelné zemi.“

„A co to vlastně je, ty Vánoce?“ ptali se skřítkové.

„Nevíme to úplně přesně, ale vypadalo to jako veliká oslava. A človíčci, co tam žijí, byli spokojenější a usměvavější než dříve,“ řekl Hvězdínek a pokračoval: „Asi to bude proto, že byli víc spolu, povídali si, hráli různé hry, zpívali, také se obdarovávali a zdálo se nám, že tím vším chtějí poděkovat za to, co mají.“

„A protože my také máme za co děkovat našemu Laskavému Tvůrci, Kouzelné zemi i sobě navzájem,“ přidal se k Hvězdínkovi Vítek, „řekli jsme si, že si takovou malou oslavu uděláme také tady.“

„No, a Rozmarýnka s Vilíkem nám napekli vánočky a různé dobroty. To budete koukat!“ ozval se medvídek Davídek.

Skřítkové se zasmáli. Medvídkův mlsný jazýček už dávno znali.

„Tak pojďte dál, ať můžeme začít!“ vyzval skřítky Vousáček.

V ledovém paláci pro ně byly připraveny slavnostně vyzdobené stoly, u nichž všichni ochutnávali připravené dobrůtky, povídali si, a také zpívali.

Úplně novou písničku pro ně vymyslel Fujařík. Nebyla sice o narození Ježíška a Betlému, protože o tom toho skřítkové moc nevěděli. Zato se v ní Fujařík radoval z přátel, přírody, života a za vše děkoval Tvůrci a Kouzelné zemi.

Písnička to byla klidná, plná radosti. Skřítkové poslouchali se zatajeným dechem a ke konci si někteří spokojeně pobrukovali její melodii spolu s Fujaříkem.

Když Fujařík dozpíval, rozhostilo se kolem nejdřív úplné ticho. Každý se totiž snažil uchovat si tu kouzelnou chvíli ve svém srdci. Za okamžik se však ozval jásot a veliký potlesk. Když utichl, zazněl odevšad zvonivý hlas kouzelné země: „Také já děkuji. Díky vám všem je celá země plná života, radosti i přátelství.“ Na chvíli se odmlčela, a když se odněkud z dálky ozvalo jemné zacinkání doprovázené slavnostní melodií, vesele zavolala: „A teď honem vyběhněte k vánoční stromu venku. Na každého z vás tam čeká malé překvapení!“

Bylo to tak. Pod vánočním stromem, který se teď třpytil ještě více, našel každý malý dáreček. Všichni se tedy vrhli do rozbalování a zasněženou krajinou, nad níž tančily hvězdy a pohupoval se stříbrný Měsíc, se rozléhaly nadšené hlásky a jásavé výkřiky.

„Děkujeme ti, kouzelná země!“ volali skřítkové i zvířátka, kterým udělaly vyčarované dárky velikou radost.

A co se dělo pak? Všichni pokračovali v povídání, zpívání, společném hraní, sáňkování pod hvězdnou oblohou i mlsání a pochvalovali si, jak kouzelný a slavnostní byl dnešní den.

 

Kéž je také vaše oslava VÁNOČNÍCH SVÁTKŮ plná pohody, úsměvů, radosti z přítomnosti všech blízkých i slavnostní atmosféry…

…a kéž si takových milých chvilek dokážeme během celého roku dopřávat mnohem víc. Protože jak říkali skřítkové, stále je za co děkovat.

A když máme kolem sebe své blízké i přátele a dokážeme se radovat i z maličkostí, život bude hned o něco veselejší😊.