Kapitola 26. - Radostínkův svět (3. 3. 2024)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 26. – Radostínkův svět

Všichni skřítkové i zvířátka se sbíhají k domečku skřítka Vítka.

„Viděli jste tu nádhernou zář? Vypadalo to, jako by vycházela za zimní krajinou,“ ozývaly se hlásky některých skřítků.

„Kouzelná země určitě zase čarovala,“ dodávali jiní.

„Určitě čarovala,“ přidal se medvídek Davídek, „tu velikou záři jsem viděl až z lesa.“

„Mně se zase zdálo, že vycházela za kouzelnou krajinou,“ špitla veverka Mařenka, která se vezla na medvídkově hřbetě.

„Jo, jo, přesně tak,“ souhlasil koník Toník se srnečkem Janečkem, „byli jsme zrovna u studánky, když se to stalo.

„Kdepak!“ nesouhlasně zaštěbetala kachňata, „kouzelná země čarovala blízko našeho rybníku! Viděli jsme to.“

„Ale to my taky!“ nedali se odbýt skřítkové a nebýt Vítka s Radostínkem, kteří přicházeli mlhavou cestičkou z kouzelné krajiny, snad by se pohádali. Každý totiž viděl něco maličko jiného a hlavně úplně jinde.

„Tak jak to vlastně je?“ ptali se jeden přes druhého skřítka Vítka, a ten se jen usmíval.

„Tak už něco řekni, Vítku, jinak se nám tady všichni pohádají,“ pobízela ho kačenka Boženka. Jenomže Vítek nic. Jenom stál a čekal.

„Kuku, kuku, přátelé,

netvařte se tak kysele!

Však nám všechno poví, Vítek,

je to přece prima skřítek.

Jenže je tu velký hluk

proto mlčí ten náš kluk.

Musíte být potichoučku,

že je to tak, malý kloučku?“ volala do všech stran své veršování kukačka Kačka.

Všichni najednou utichli a napjatě poslouchali.

„Díky, kukačko Kačko!“ zamával na opeřenou kamarádku Vítek a pokývl na Radostínka. Tomu začal najednou zlatavě jiskřit kožíšek, zatočil se několikrát ve vzduchu nad Vítkem a všichni nevěřícně pozorovali, jak se od Radostínka táhne jemná nitka, kterou jakoby kolem skřítka něco tkal.

Brzy seděl Vítek na pohodlném houpacím křesle a smál se od ucha k uchu.

„Víte,“ začal, „Radostínek a jeho chlupatí kamarádi byli teď nějakou dobu v kouzelné krajině, která se proměnila podle jejich přání. A protože zatoužili po světě, který by byl jenom jejich, kouzelná země vyčarovala krajinu pro naše malé chlupáče. A my vás do ní moc rádi vezmeme.“

„Ale kde tedy je? Za krajinou kouzelnou, zimní, nebo vedle rybníka.

„Vedle rybníka určitě není,“ řekl Vítek.

„Ale my viděli, jak tam kouzelná země čaruje,“ ozvala se dotčeně kachňata.

„To ano. Kouzelná země čarovala také tam,“ usmál se skřítek.

„Cože? Takže my teď tady máme dvě další krajiny?“ nevěřil medvídek Davídek.

„Ano,“ přikývl Vítek a vysvětloval: „Když přišel Radostínek s nápadem, že by chtěli novou krajinu, která bude jen a jen jejich, řekl jsem si, že teď už nebude kouzelná země z výšky vypadat tak jako před tím. A protože jsem měl už nějakou dobu nápad na další krajinu, vymyslel jsem si taky, jak bude naše země vypadat z výšky po novu.“

„A jak?“ zajímali se skřítkové.

„To mám jako překvapení,“ mrkl na ně Vítek a pokračoval, „ale nebojte, ještě jeden výlet vysoko k nebesům, pár dní malování a tvar kouzelné země vám moc rád ukážu. Už se na to těším!“

„No jo, ale můžeme se jít vůbec podívat do nové krajiny našich chlupáčků. Je to přece svět pro ně,“ zeptal se trošku s obavou koník Toník.

„To se ví, že ano!“ zavolal radostně Vítek. „Za chvilku tu všichni budou a my vás pak vezmeme na prohlídku.“

„A vejdu se tam taky já?“ zajímal se Davídek.

Radostínek k němu přiletěl, pošimral ho za uchem, něco mu špitl, a pak kolem něj začal kroužit. Medvídek Davídek byl jako ve snu. Kolem něj se rýsovala lodička. Veliká tak akorát.

„No jo, ale jak se tam dostanu, když tady není žádná pořádná řeka,“ bál se medvídek.

Radostínek mu opět proletěl kolem uší, medvídek se usmál a najednou…

Všichni koukali s hlavou vzhůru. Davídkova lodička, která vypadala jako by ji někdo upletl z měkoučké vlny, se vznesla.

To už tu ale byli také ostatní chlupáčci, a kolem skřítků i zvířátek tkali rozmanitá plavidla, která se brzy také vznášela a jako hejno ptáků se ubírala k nové krajině.

Také Vítek se vznášel na houpacím křesle, kterému Radostínek utkal navíc ještě křídla. Vypadalo to maličko legračně, ale Vítkovi se jeho jemné, vzdušné plavidlo moc líbilo.

A svět chlupatých kamarádů? Ten obdivovali všichni. Vítek už ho maličko znal. Viděl totiž jako jediný kouzelnou krajinu, v níž malí chlupáčci chvíli žili. Tenhle jejich nový svět byl však ještě krásnější a mnohem větší.

Nebylo tam sice nic k snědku, ale nikomu to nevadilo, a dokonce i medvídek Davídek prohlásil, že v takovém kouzelném světě nemá na jídlo ani pomyšlení. Zato se s nadšením válel v jemně utkaném mechu a stejně jako ostatní, užíval si každičkého místečka, které jejich chlupatí kamarádi vytvořili.

V nové krajině byly lesy, louky, kopce, skály, rozmanité květiny i mnoho zvířátek, které Vítek dosud neviděl. Drobné potůčky se měnily v řeky, občas zahlédli skřítci také jezero nebo dokonce vodopád. Všichni měli pocit, že nově utkaná krajina snad nemá ani konec. A vlastně to i tak bylo.

Když totiž Radostínek zamířil se skřítkem až k vysoké hoře, která vypadala jako konec nového světa, přesvědčil se Vítek, že to tak úplně pravda není.

Nejdříve se sice zdálo, že za horou už nic není, ale jakmile se malý chlupáč, následován několika dalšími zářivými kuličkami, rozletěl až za ni, začaly zářivé nitky tvořit další kousek jemně utkané krajiny.

„To je, jako bychom byli v kouzelném světě,“ žasl Vítek a se zatajeným dechem pozoroval, jak za horou vzniká další část plná měkoučké trávy, rozkvetlých stromů a mezi nimi začíná ze země vyrůstat rozhledna, jejíž vrchol sahal až vysoko k nebi a chvílemi se zdálo, že se dotýká mraků.

Skřítek Vítek zavolal na Radostínka a něco mu zašeptal. Jeho chlupatý kamarád vesele zamrkal velikýma očima a během chvilky doletěl se skřítkem až k vrcholu rozhledny, kde přistáli. Potom se zlatavě rozzářil a jeho kožíšek zajiskřil. Během okamžiku se k němu slétli další zářiví kamarádi a společně se roztočili – vypadalo to, jako by tančili.

Vítek stál na rozhledně. Díval se, jak jeho chlupatí kamarádi tančí kolem ní a jemné třpytivé nitky splétají v pevnou zatočenou skluzavku.

„Juchú, to bude jízda!“ zavolal a jakmile chlupáčci dotančili, nadšeně se rozjel dolů.

Jízda to byla dlouhá, plná zatáček i krátkých tunelů. A jak se nakonec shodli všichni, kteří si později skluzavku vyzkoušeli, byl to báječný zážitek.

Radostínek a jeho kamarádi ten den zářili štěstím, že mají svůj nový domov, a že se u nich skřítkům i zvířátkům líbí. A kouzelná země? Tu hřálo u srdce, že jsou všichni její obyvatelé veselí a spokojení.