Kapitola 3. - Nový kamarád (5. 2. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 3. – Nový kamarád

Není to dlouho, co se v kouzelné zemi narodil malý skřítek Vítek. Když mu jeho kouzelná země vyčarovala domeček, zavýskl si a šel se podívat, jak to v něm vypadá.

Květinový domek byl moc hezký, ale skřítek si ho nestačil ani moc prohlédnout. Byl totiž zvědavý, co se ukrývá nahoře nad schodištěm. Když se vyšplhal nahoru, objevil báječný pokojíček s postýlkou ze skořápky ořechu plnou naducaných peřin.

Vítek si do ní lehl a během chviličky usnul. O tom však nevěděla jeho kouzelná země, a tak na něj volala: „Skřítku Vítku! Co říkáš na svoje nové bydlení?“

Skřítek však neodpovídal.

Kouzelná země si pomyslela, že ji asi neslyší, a tak zavolala ještě jednou: „Vítku! Haló! Jsi tam? Pověz, jak se ti líbí domeček, který jsem pro tebe vykouzlila?“

Kouzelná země trpělivě čekala na odpověď, ale pořád nic. „Snad se mému malému človíčku něco nestalo,“ začala se strachovat, když vtom uslyšela tiché oddychování. Nakoukla do domečku a zasmála se: „Tak on mi z toho všeho usnul.“

„Nevadí,“ řekla si pro sebe a přemýšlela, čím svého skřítka potěší. Pro radu si zašla ke svým kouzelným kamarádkám. Každá radila podle toho, z čeho byla její země složená, takže to naší kouzelné zemi moc neulehčily. Všechny se ale shodly na tom, že by měla pro skřítka vymyslet místo, kam se půjde projít a nejlépe, aby tam nebyl sám.

„To je pravda,“ přisvědčila kouzelná země, „mě tady bylo také smutno. A Vítek by určitě uvítal nějaké kamarády.“ Potom dlouho pokukovala dalekohledem po ostatních kouzelných zemích a vymýšlela, jaké místo vykouzlí.

„Už to mám!“ zaradovala se. Zhluboka se nadechla, nové místo si představila ve svých myšlenkách a foukla. Od mechové cestičky u květinového domečku se začala pomaličku linout zelenkavá mlha plná jiskřivých světýlek. Nejdříve jí byl malý pramínek, později se rozpínala do šířky i výšky a skrze ni se začaly proplétat zlatavé spirálky, pod nimiž vznikala nová část kouzelného světa.

Zatím, co kouzelná země čarovala, vzbudil se ve svém novém pokojíčku skřítek Vítek. Zívl si, zamrkal a pořádně se protáhl. Pak se kolem sebe rozhlédl.

Na nočním stolku vedle postele jemně zářilo světlo ve tvaru šnečí ulity. Naproti stála dřevěná skříňka s vyřezávanými lístky kolem dveří, malé okýnko opodál bylo ozdobeno jemnými závěsy a vedle něj se rýsovala kulatá dvířka.

Skřítek vstal a šel se podívat, kam vedou kulatá dvířka.

„Jú, to je prima,“ zajásal, když zahlédl dlouhou skluzavku. Už už se po ní chtěl sklouznout, když vtom uviděl zelenkavou mlhu, jejíž začátek byl na konci mechové cestičky a pokračovala dál. Byla sice moc zajímavá, ale také trošku strašidelná. „Copak se pod ní asi skrývá?“ ptal se sám sebe Vítek.

„Jak pak ses vyspal?“ zeptala se kouzelná země, když uviděla malého skřítka.

„Moc dobře,“ pochvaloval si Vítek, „peřinky jsou tak měkoučké a hebké, že se mi spalo jedna radost.“

„To mě těší,“ řekla kouzelná země a Vítka pobídla, „pojď se podívat, co jsem ti vykouzlila.“

„Ten zelený oblak plný světýlek je pro mě?“ divil se Vítek a zajímal se: „A k čemu vlastně je?“

„No… vlastně,“ nejistě odpovídala kouzelná země, „ono je pro tebe spíš to, co je pod mlhavým oparem.“ Pak si dodala odvahy a zeptala se: „Jsi zvědavý?“

„Ano a moc,“ usmál se skřítek a s nadšením se svezl po skluzavce dolů na zem. Pak se zastavil: „A není to nebezpečné?“

„Kdepak,“ zahlaholila kouzelná země a přivolala větrné dráčky, aby mlhu rozfoukali. Ti se nejdříve zatočili kolem malého skřítka a s veselým odfrknutím mu maličko pocuchali vlásky. Pak se několikrát proletěli mlhou, a ta se pomalu rozplývala.

Před Vítkem se v té chvíli začala rýsovat dlouhá cestička. Skřítek se po ní pomalu vydal. Mechová pokrývka se po několika krocích začala měnit v pěšinku travnatou a kolem ní uviděl Vítek první barevné kvítky. Nízkou trávu brzy vystřídala vysoká stébla trav, mezi nimiž ve zbytku mlhavého oparu prosvítaly různobarevné květiny.

Kouzelná země vyčarovala pro skřítka rozkvetlou louku plnou mnoha barev a vůní. Uprostřed ní stál jako ochránce košatý strom. V jeho větvích hnízdilo několik ptačích rodin, které rozeznívaly okolí stromu veselou písničkou, kterou doprovázelo jemné ševelení listů stromu, s nimiž si pohrával větřík.

Skřítek si poskočil a rozeběhl se ke stromu. Cestou se mu však smekla nožka a on spadl.

„Au, dávej přece pozor,“ ozval se tenký hlásek z vysoké trávy.

„Jé, tady někdo je?“ špitl Vítek.

„Aby ne. Na louce bývá přece vždycky pěkně živo,“ odpověděl hlásek.

„Já tady ale nikoho nevidím,“ řekl skřítek a rozhlížel se kolem sebe.

„Tak se dívej pořádně. Já jsem hned vedle fialových zvonků,“ ozvalo se opodál.

Vítek si protřel oči a chvíli pozoroval fialové zvonky a trávu okolo. Najednou vyskočil: „No jo, už tě vidím! Nebo alespoň tvoje velké oči a špičatý nos. Kdo jsi?“

„Já jsem luční koník Toník,“ odpovědělo zelené stvoření a brzy se před Vítkem producíroval zelený luční koník a ukazoval skřítkovi své silné nožky, díky kterým dokáže skákat do výšky i do dálky. Také krovky povytáhl ven a tykadly zamával na pozdrav.

„Jé, ty se máš, že umíš skákat tak daleko. To já si umím povyskočit jen maličko, a když se chci dostat někam dál, musím chodit krůček po krůčku,“ upřesňoval Vítek.

„Tak jestli chceš, já tě třeba někdy svezu na zádech,“ nabídl skřítkovi koník.

„A nemohl bys mě svézt hned?“ vyzvídal Vítek, „moc rád bych se dostal támhle k tomu stromu.“

„Hmm, to bych mohl. Blízko něj je studánka, tak se alespoň trošku osvěžím,“ přikývl koník Toník a pobídl skřítka, aby na něj vylezl.

„A teď se pořádně drž!“ zvolal a HOP, HOP a SKOK a už si to skákal po stéblech trav až ke stromu.

„Jú, to je paráda,“ radoval se Vítek, a když zastavili u košatého stromu, zeptal se: „Jak jsi to myslel, když jsi říkal, že na louce bývá pořádně živo? Slyším tady spoustu zvuků, ale nikoho pořádně nevidím.“

„Tak se podívej třeba tamhle,“ ukázal koník na trs sedmikrásek, u kterých se batolily berušky. „Anebo tam u těch pampelišek,“ pokračoval dál a ukazoval skřítkovi pilné včelky, které bzučely kolem žlutých květů. Když viděl, že je z toho skřítek celý vyjevený, posilnil se vodou ze studánky a vzal ho znovu na záda.

Společně prozkoumali celou louku, nad kterou poletovali barevní motýli s dlouhými sosáčky. Koník Vítkovi ukázal mnoho obyvatel hmyzí říše, a pojmenoval nejednu kytičku. Pak doskákal zase ke košatému stromu.

„A tamhle nahoře, to jsou ptáci. Na ně si ale musíme dávat pozor. Občas se najde takový, který si na nás rád smlsne,“ upozorňoval Toník.

„A teď si na chvilku odpočineme,“ zívl a schoval se pod sedmikráskové lístky, kde za okamžik usnul.

Vítkovi se ale odpočívat nechtělo, a tak se vydal na obhlídku studánky. Voda v ní příjemně chladila a její hladina byla jako zrcadlo. Však v ní Vítek viděl nejen sebe, ale také větvičky maliníku, které se nad ní nahýbaly i jemnou trávu, která studánku obklopovala.

Skřítek si sedl na okraj studánky a ponořil své bosé nožky do chladivé vody. Vtom se ozval takový zvláštní zvuk. Něco jako ŠKRUNDY, ŠKRUNDY.

Vítek se rozhlédl. „Co to asi je?“ přemýšlel. Nikde však nic neviděl, a tak jen mávl ručkou a pokračoval v cachtání svých nožek. Jenomže. On se ten zvuk ozval znovu a skřítek měl dokonce pocit, že to vychází z něj. Polekaně vyskočil, chytl se za bříško a nešťastně zvolal: „Co se to jen děje?“

Tu kousek nad sebou zaslechl: „To nic není. Máš docela obyčejný hlad.“

„Hlad?“ divil se skřítek. „A co s tím můžu dělat? Je to docela nepříjemné,“ řekl a rozhlédl se, s kým vlastně mluví. Hlásek, který vycházel z místa kousek nad ním, patřil malému pavoučkovi.

„Kdopak jsi?“ zeptal se Vítek.

„Jsem pavouček Bohoušek a rád se s tebou rozdělím o svůj oběd,“ řekl a nabídl skřítkovi v pavučince zamotanou a pěkně uleženou mouchu.

„Děkuji,“ uklonil se skřítek, a aby nezůstal pozadu, také se představil: „Já jsem skřítek Vítek a na světě jsem jen chvilku. Zatím toho moc neznám.“

„Tak se hezky posilni,“ povzbuzoval ho pavouček, „ať máš na to objevování světa sílu.“

Vítek si k mouše přičichl. Moc dobře mu nevoněla. Hlad měl ale docela veliký, a tak zkusil zámotek olíznout. Zaškaredil se a podíval se na Bohouška.

„Nezlob se, ale tohle asi nebude to správné jídlo pro mě,“ omlouval se.

Pavouček se ale vůbec nezlobil, byl rád, že bude mít celou mušku pro sebe. Však si na ní začal ihned pochutnávat. Když Vítek viděl, jak pavoučkovi chutná, začalo mu škrundat v bříšku ještě víc. Rozhlédl se tedy kolem sebe. Třeba tu bude něco dobrého k jídlu.

Nejdříve zkusil rozžvýkat kousek trávy. Což o to, bylo to lepší než moucha, ale nebylo to ještě úplně ono. Bílá sedmikráska už byla o něco chutnější, ale i tak se pořád rozhlížel, jestli něco nezahlédne.

„Co hledáš?“ zeptala se kouzelná země, když zahlédla skřítka, který se rozhlíží kolem sebe.

„Něco k jídlu,“ odpověděl skřítek a hladil si škrundající bříško, „mám veliký hlad a nevím, čím bych ho zahnal.

„Tak zkus tohle,“ řekla kouzelná země a u skřítkových nohou vyrostla v tu chvíli rostlinka s červenými plody.

Vítek si trošku nejistě utrhl jeden plod. Byl sice moc hezký a úplně zval k nakousnutí, ale po zkušenostech s trávou si Vítek nebyl jistý, jestli mu opravdu bude chutnat. Opatrně k němu přivoněl, pak si maličko kousl a zavřel oči.

„Hmm, to je dobrota,“ pochvaloval si, s chutí se do sladkého plodu znovu zakousl a s plnou pusou se zeptal: „Co je to?“

Kouzelná země počkala, až Vítek dožvýká, poučila ho, že se s plnými ústy nemluví, a pak odpověděla: „To jsou lesní jahody. A jestli ti chutnají, můžeš zkusit i pár borůvek.“

U studánky se v té chvíli objevily dva nízké borůvkové keře. Když si skřítek pochutnal také na kulatých borůvkách, napil se chladivé vody ze studánky. Bříško měl teď plné a bylo mu moc dobře. Lehl si tedy do měkké trávy a oči se mu pomalu zavíraly. Sotva je však zavřel, pošimralo ho něco po tváři. Byly to tykadla lučního koníka, který se před chvílí probudil. Stál nad skřítkem a usmíval se: „Vstávej, ospalče! Něco mě napadlo. Co si takhle udělat výlet?“

„Výlet?“ zeptal se skřítek a posadil se. „A co to je? Něco k jídlu?“

„Ale ne,“ mávl koník Toník zelenou nožkou, „to znamená, že si mi sedneš na záda a doskáčeme spolu někam dál.

„My už ale na louce byli,“ řekl Vítek.

„Tak já vám vykouzlím další místo k prozkoumání. Co vy na to?“ ozvala se kouzelná země, která ty dva už chvíli poslouchala.

Oba kamarádi přikývli. Vítek vyskočil lučnímu koníkovi na záda a ten doskákal na konec louky, odkud byly vidět stříbrné paprsky. Ty se postupně prolétaly s tmavě zelenými lístky a vytvářely tak spolu malý zeleno stříbrný vír. Před Toníkem a Vítkem se začala pomalu otvírat nová krajina.

Malí výletníci žasli nad krásou kouzel a pomaličku se vydali po ušlapané cestičce vstříc novým zážitkům.