Kapitola 30. - Hurá na průzkum! (28. 4. 2024)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 30. – Hurá na průzkum!

Slavnost pro kouzelnou zemi si všichni moc užili, a když Vítek slíbil, že jim hned další den ukáže krajinu vědění, těšili se tak moc, že ani dospat nemohli a brzy ráno už byla kolem Vítkova domečku slyšet spousta nedočkavých hlásků.

„Dobré ráno, co vy tady?“ vykoukl Vítek z okýnka, zívl a promnul si ospalé oči.

„Dnes nás přece čeká prohlídka krajiny vědění,“ volali skřítkové.

„Tak už se probuď a pojď honem. Těšíme se!“ pobízeli Vítka skřítčí kamarádi a hned mu ukazovali, že s sebou nesou jídlo a pití na celý den, aby mohli krajinu vědění pořádně prozkoumat.

„A taky nesu křeslo pro Vousáčka, ať má kde odpočívat,“ ozýval se hned medvídek Davídek.

„Vousáček už je také tady?“ divil se Vítek, a když k němu přiklusal srneček Janeček s Vousáčkem na hřbetě, vykulil oči: „Ty sis taky přivstal?“

„Ano, přece si nenechám ujít tak skvělou příležitost. A kromě toho, už se nemůžu dočkat. Stavílek s Lesankou mi včera o krajině vědění povídali a já už se moc těším, až se usadím pod knihostrom a začtu se do nějaké pěkné knížky.“

„Co je to knihostrom?“ zajímali se hned někteří skřítkové. Vítek se jen zasmál a zavolal: „Uvidíte. Tak já už běžím!“

Rychle se oblékl, seběhl točité schody a šup, už byl venku z domečku a pospíchal do čela průvodu, aby své kamarády dovedl do nové krajiny.

Myslel si, že si nejdříve společně udělají malou prohlídku celé krajiny, ale jakmile do ní skřítci vstoupili, rozprchli se každý na jinou stranu a s Vítkem zůstal jen Vousáček a jeho kamarádi zvířátka. I když brzy také kachňata pospíchala ke šnečí ulitě a k potůčku za ní.

„To byl panečku fofr,“ rozhlížel se Vítek na všechny strany a překvapením nemohl pořádně promluvit. Bylo mu maličko líto, že seznámení s krajinou vědění neproběhlo podle jeho plánu.

„Jen je nech,“ řekl klidným hlasem Vousáček, „ono bude stejně nejlepší, když si vše postupně prozkoumají sami. Jen se podívej, jak jsou naši nejmenší skřítci spokojení u šnečí ulity,“ ukázal Vousáček do míst, kde bylo nejveseleji.

„A nejen oni,“ zasmál se koník Toník, „jen se koukněte. Na skluzavce teď jede Stavílek a výská, jako malý kluk.“

Všichni se zasmáli. „Máš pravdu,“ pokýval hlavou Vítek a podíval se na Vousáčka, „každý ať si vybere podle svého. Ale jestli to nevadí, rád bych alespoň vám ukázal krajinu vědění hezky popořádku.

Kamarádi přikývli, a tak se nejdříve zastavili u knihostromu. Zvířátkům knihy moc neříkaly, zato Vousáčkovi se rozzářily oči a než se vydali dál, vybral si jednu knížku a položil si ji na houpací křeslo, které sundal medvídek ze svých zad.

„Až přijdeme zpátky, budu mít vše hezky nachystané,“ liboval si nejstarší skřítek a usadil se zpátky na srnečkův hřbet.

Jejich cesta teď směřovala k hudební louce. Tam už kraloval Fujařík. Spolu s dalšími skřítky zkoušel fialkové trumpetky hluchavek, vychutnával si cinkavý zvuk lučních zvonků a zahrál si také na jemná vlákna, která byla natažena na jitrocelovém listu.

Koník Toník se k nim s radostí přidal a svýma předníma nožkama bubnoval na vypouklé bříško pýchavky, která vykukovala ze země v blízkosti pavoučí sítě. Té si nikdo zpočátku ani nevšiml, když v tom o ni zavadila Olšinka a všichni ztichli, když uslyšeli jemné drnkavé tóny.

Vousáček k pavučince přistoupil, několikrát se dotkl jejích jemných nitek a poprosil Olšinku, aby zkusila něco zahrát jemu pro radost. Olšinka se maličko začervenala, a ještě několikrát drnkla na jednotlivé nitky. Potom zavřela oči a začala hrát.

Fujaříkovi se pavučinkový zvuk tam moc líbil, že vzal svoji flétničku a spolu s ostatními se přidal k jemné písni, která se linula hudební loukou jako něžné pohlazení. Melodie se nesla celou krajinou. Ten, kdo ji uslyšel, se na chvíli zastavil a zaposlouchal se do malého lučního koncertu.

Když dozněly poslední tóny, krajina na chvíli ztichla. Za okamžik se však ze všech stran začal ozývat potlesk a veselý jásot. Olšinka otevřela oči a podívala se na Vousáčka. Ten spokojeně pokývl hlavou a doširoka se usmál.

Potom poděkoval všem hudebníkům za jejich malý koncert a otočil se na Vítka: „Hudební louka byl báječný nápad a já už se moc těším, co uvidím dál.“

Srneček Janeček hned přiklusal a Vousáček se opět pohodlně usadil. Všichni kamarádi teď zamířili k velikému vejci. To se zrovna podivně chvělo a zvláštně se z něj kouřilo. Najednou se ozvala rána a z malých dveří ve skořápce se celí rozjásaní vyřítili skřítci, kteří byli začouzení od hlavy až k patě.

„Není to nebezpečné?“ polekal se Vousáček.

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou Vítek, „troška pokusů nikomu neuškodí. A kromě ohnivé laboratoře je tam také laboratoř vodní i větrná.“ Potom ukázal na skřítky, nad nimiž se objevilo několik dešťových mraků, z nichž začalo pršet „a kromě toho máme skvělý bezpečnostní systém.“

Vousáček a ostatní se začali smát. Skřítci, kterým se pokusy moc nepovedly, se snažili uprchnout před vodní sprškou. Mraky se však nad nimi držely jako přilepené a skřítkům nepomohlo ani kličkování. Nakonec skočili do malého jezírka nedaleko. Teprve pak mraky spokojeně odpluly směrem k vejci.

„Já myslím, že pohled na tohle speciální vejce mi úplně stačí. Dovnitř rozhodně nemusím, že ne?“ zeptal se vyděšeně medvídek Davídek.

„Také myslím, že bychom mohli jít dál,“ přidala se k medvídkovi kačenka Boženka: „Moc ráda bych totiž našla kachňata.“

„Já myslím, že je hledat nemusíš,“ ozval se koník Toník, „před chvílí jsem je zahlédl tamhle u potůčku.“

„No jo, voda. Jen doufám, že zas něco nevyvedou,“ povzdechla si kačenka Boženka.

„Nic se neboj, tady se jim nemůže nic stát,“ řekl rozhodně skřítek Vítek, a když viděl, že se na něj Boženka nevěřícně dívá, dodal: „A jestli tvá kachňátka dobře znám, určitě si teď užívají jízdu přes vodopád.“

„Přes vodopád?“ zajíkla se Boženka, a celá netrpělivá pospíchala dál. Když ostatní viděli, jak se o své děti bojí, šli rychle za ní.

Vítek měl pravdu. Kachňata se batolila kolem potoku s mnoha stavidly, vodními kohouty a mlýnskými koly. Snažila se pomocí nich nahnat veliký proud vody k vysoké věži, která proud nasaje a dostane ho až k velikému trychtýři. Když se to podaří, padající voda rozpohybuje dlouhou pružinu, a ta vystřelí loďku u břehu až k vodopádu a nejraději ještě daleko za něj.

Jenomže, ono to není tak jednoduché, jak se zdá. Ti, kteří nemají pomocníky, musí stihnout nejen nahnat vodu do trychtýře, ale pak se ještě rychle usadit v loďce, která je má donést až za vodopád. A tak kachňata volají na skřítky, aby jim pomohli, a úprkem spěchají k loďce.

Kačenka Boženka užasle pozoruje celý mumraj, a když kachňata vystřelí a zmizí za vodopádem, zakrývá si křídly oči a celá se třese.

„Neboj se, Boženko,“ přišel za kačenkou Vítek, „za vodopádem je rozlehlá jeskyně. Kachňatům se nemůže nic stát. Jen se podívej, už se vrací.“

Boženka si odkryla oči. Opravdu. Kachňata sedí na loďce, která pluje zpátky ke břehu a hlasitě volají, že to byla parádní jízda, a že se příště maličko zdrží, protože jeskyně za vodopádem je plná dalších báječných věcí.

„Mamí, ahój!“ volají kachňata a mávají na kačenku Boženku. Když dorazí ke břehu, ženou se za ní a jedno přes druhé brebentí: „Mamí, popluj s námi! Uvidíš, že se ti to bude líbít!“

„Ani náhodou,“ odpoví Boženka rázně, „mě už na takové dovádění neužije.“

„Ale já bych se svezl,“ hlásí se Davídek, „tedy jestli mě už Vítek ani Vousáček nepotřebují.“

„Jen běž,“ řekl Vousáček, „já už bych se taky rád posadil pod knihostromem a s chutí se začetl do nové knížky.“

„Určitě,“ přikývl Vítek, „motýlí kuklu si necháme na později. Alespoň zjistíme, co už Stavílek s ostatními vymysleli.“

„A já tě ke knihostromu rád dovezu,“ ozval se Janeček, „knihy pro mě sice moc nejsou, ale s radostí se uvelebím do trávy pod stromem a na chvilku si zdřímnu.“

„No, tak to já si zaběhnu tamhle na louku za ulitou. Zahlédl jsem tam spoustu překážek. To bude něco pro mě,“ zavýskl koník Toník, rozloučil se a byl ten tam.

„A co ty, Boženko? Chceš se ještě někam podívat?“ zeptal se Vítek a nabídl, že s kačenkou půjde dál.

„To nemusíš,“ odvětila Boženka. „Všimla jsem si, že nad vodopádem je vzrostlá tráva a několik stromů. Určitě tam bude příjemný klid a méně výskání než tady. A taky tam bude dobrý výhled na celou krajinu. Alespoň tak dobře uvidím, co dělají ta má neposedná kachňata,“ mrkla na Vítka, zamávala křídly a už letěla.

Skřítek Vítek osaměl. Konečně měl chvilku na to, aby se rozhlédl kolem sebe. To, co uviděl, mu rozjasnilo tvář. Každý si tady našel to, co se mu líbilo a krajina vědění byla plná smíchu a radosti. Přesně tak si to Vítek představoval, když krajinu vymýšlel.

„To se nám povedlo, viď?“ zaslechl v uších jemný hlas kouzelné země.

„To ano,“ řekl spokojeně.

„Máš ještě jiné nápady nebo přání?“ zeptala se kouzelná země.

„Už ne,“ zavrtěl hlavou skřítek, „myslím, že máme všeho dost a nic nám nechybí.“ Potom se na okamžik zamyslel: „Vlastně máme díky tvé čarovné moci mnohem víc, než jsme si mohli přát. Snad si toho budeme vždycky vážit.“

„Věřím, že budete,“ ozvala se kouzelná země, „protože každá část našeho světa je také kouskem vás samotných. Však to určitě cítíš, ne?“

„To ano,“ přikývl Vítek. Chtěl ještě něco dodat, ale v tu chvíli k němu přilétl Radostínek, schoulil se v jeho náruči a jiskřivě zářil.

„Máme pro tebe překvapení, viď, Radostínku,“ zašeptala kouzelná země a malý chlupáček ve skřítkových dlaních radostně poskočil.

„Překvapení?“ podivil se Vítek.

„Ano, hned za vodopádem,“ uslyšel Radostínkův hlas ve své mysli.

„Ale tam je přece ta rozlehlá jeskyně,“ řekl Vítek.

„Jeskyně tam je, ale maličko jsme ji pro tebe vylepšili,“ šeptla kouzelná země.

Radostínek si znovu vesele poskočil a pobídl Vítka, aby šel za ním. Když došli až k loďkám na břehu jezera, zaslechli užaslé hlásky kachňátek. Rozumět jim nebylo, protože právě vyplouvali od vodopádu zpět a volali něco jedno přes druhé.

Vítkova zvědavost rostla a nejraději by byl v jeskyni hned. „Radostínku, pomůžeš mi?“ poprosil svého kamaráda. Myslel si, že mu jeho chlupáček pomůže rozpohybovat proud vody tak, aby mohli brzy vyplout. Radostínek se však kolem něho několikrát zatočil a utkal jemnou síť, v níž donesl Vítka až za vodopád.

„Jsi báječný,“ poděkoval Vítek chlupáčkovi, když ho přinesl až do jeskyně. Setřel si kapky vody z tváře a rozhlédl se.

„Tak co, líbí se ti to?“ zaslechl Radostínka. Odpovědět však nedokázal. Otáčel se kolem dokola, koukal nahoru i dolů, žasl na tím, jak jeskyně vypadá a nebyl schopný slova.

Na klenbě jeskyně se lesky barevné drahokamy, které vypadaly jako zářivé hvězdy na nebi. Kulatý průzor, jímž do jeskyně dopadala troška denního světla, připomínal měsíc v úplňku. Stěny jeskyně jemně světélkovaly, a když přišel Vítek blíž, zjistil, že je pokrývají drobné světélkující květiny.

Na velikých kamenech, na nichž skřítek stál, se rýsovaly zlatavé cestičky pokryté různými ornamenty. Některé vedly dál do jeskyně, jiné pokračovaly do jezera pod vodou.

„To je… prostě… nádhera,“ vydechl Vítek. Pak se zadíval na zem pod sebou a zeptal se: „Kam všechny ty cesty vedou?“

„Do mého středu a do mého srdce“, rozezvučel jeskyni zvonivý hlas kouzelné země. „Každý ornament na těchto cestách je spojení mne s tebou i se všemi ostatními. Je to připomenutí toho, že vy jste součástí mne a já jsem součástí vás.“

„A já se do tvého středu můžu po těchto cestičkách dostat?“ zajímal se Vítek.

„Ano, ale jen v případě, když bude nejhůř tobě, tvým kamarádům nebo mě. Jen tehdy tě některá z cest dovede až k mému srdci. Tam najdeš útěchu i odpovědi. Doufám ale, že to nebude nikdy potřeba,“ zašeptala kouzelná země.

„Já také,“ špitl Vítek, posadil se na jeden z kamenů a pohladil Radostínka, který mu vklouzl do dlaní.  S úžasem a velikou vděčností se pak znovu zadíval na všechnu tu nádheru, kterou stvořila kouzelná země a užíval si ticha, jež ho obklopovalo.

Tedy alespoň do doby, než opět připlují kachňátka se skřítky a prostor jeskyně se rozezní jejich výskáním a veselým jásotem.