Kapitola 31. - Hvězdná dobrodružství (12. 5. 2024)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 31. – Hvězdná dobrodružství

Dny v kouzelné zemi plynou klidně jako voda v potůčku. Skřítci pečují o svoji vesnici, a když mají po práci čas a chuť, zaběhnou do některé z okolních krajin za svými zvířecími kamarády nebo za zábavou či učením.

Také Vítek se každé ráno probouzí s úsměvem na tváři a těší se, co mu přinese nový den. Občas je rád, že má kolem sebe tolik přátel. A někdy…

Někdy zase vyhledává klid ve svém domečku nebo v tichých zákoutích lesa či u studánky na louce. Také teď častěji navštěvuje Hvězdínka, a sem tam nakoukne i do kouzelného dalekohledu.

„Tak co jsi dnes objevil?“ ptá se jednoho dne Hvězdínek, když vidí, že se jeho kamarád nemůže od kouzelného dalekohledu odtrhnout.

„Vlastně nic,“ odvětí Vítek a trošku zesmutní. Když ale vidí Hvězdínkův nevěřící výraz, dodá: „No jo, není to nic. Kouzelných světů a různých planet a hvězd je tam na tisíce. Jen si vybrat.“

Potom se na chvíli zamyslel a tázavě se podíval na Hvězdínka: „Myslíš, že by se k nim dalo nějak dostat?“

„To nevím,“ pokrčil rameny Hvězdínek, „vůbec totiž netuším, jak to vypadá tam nahoře a myslím, že to bude chtít asi něco jiného než třeba vlaštovku.“

„S vlaštovkou to nepůjde,“ ozval se hned Vítek, „zkoušel jsem vyletět hodně vysoko, ale o moc výš, než jsme byli spolu, když jsme vytvářeli mapu, to nešlo. Vlaštovka se nedala tak dobře ovládat a mně taky nebylo nejlépe.“

„Ty už jsi zkoušel dostat se ke hvězdám?“ divil se Hvězdínek.

„Tak trošku,“ řekl Vítek a zasnil se: „Víš, musí to být určitě báječné vidět všechny ty hvězdy, planety a kouzelné světy z blízka. Možná by se i na některý z nich dalo dostat. Mohlo by být zajímavé poznávat něco úplně jiného.“

„Ty bys chtěl pryč z kouzelné země?“ zajíkl se Hvězdínek. „Vždyť tady se máme úplně skvěle. Máme všechno, co potřebujeme a také spoustu kamarádů,“ nechápal.

„Neboj, já se nikam nechystám,“ přišel Vítek blíž, „vždyť mě je tu s vámi dobře.“ Poplácal Hvězdínka kamarádsky po rameni a zamyšleně odešel.

Hvězdínkovi ale nešla Vítkova slova z hlavy. Už dřív ho totiž zahlédl, jak se s úsměvem dívá na oblohu, a pak mu přelétne po tváři stín smutku. Nejdříve si myslel, že mu třeba chybí Radostínek, který teď býval víc mezi svými chlupatými kamarády. Teď ale začal tušit, že Vítek asi opravdu touží po cestování mezi hvězdami.

To, že se s Vítkem něco děje, poznala také zvířátka. A tak jednoho dne poprosil Hvězdínek kukačku Kačku, ať svolá takovou maličkou poradu.

U studánky se ten večer sešli kromě Hvězdínka a kukačky také srneček Janeček, medvídek Davídek i Boženka s kachňaty.

„Já nevím, co s Vítkem je, ale kdykoli za mnou v posledních dnech přišel, mluvil o květinách na louce. Prý jsou jako barevné hvězdy na nebi. A taky přemýšlel, jestli opravdové hvězdy voní a jsou z blízka tak krásné,“ povídá koník Toník.

„No, a mě zase říkal, že mu med připomíná barvu Měsíce. Prý taky tak krásně září,“ přidal se medvídek Davídek a dodal: „No, je pravda, že na sluníčku se leskne moc hezky, ale mě stejně zajímá spíš to, jak chutná. A představte si, že si Vítek nechtěl ani líznout.“

Kukačka Kačka jen mávla křídlem:

„Tobě plné břicho stačí,

kuku, kuku,

ale Vítek, kluk náš, radši,

měl by křídla jako pták.

Říkal mi to, je to tak.

Kuku, kuku.“

„Asi máš pravdu,“ řekl srneček Janeček. „Když jsem ho nedávno vezl po lese, obdivoval mé dlouhé skoky a povzdechl si, že je škoda, že nedokážu vyskočit až na oblohu a skákat mezi kouzelnými světy.“

„Já se bojím, aby se mu nestalo to, co Vousáčkovi,“ řekla ustaraně kačenka Boženka.

„Jé, to by se změnil i Radostínek. Co myslíte, jak by vypadal?“ zakejhala nadšeně kachňata.

Boženka se na ně zamračila: „Dejte pokoj, to je vážná věc.“ Potom se rozhlédla: „A kde je vlastně Radostínek. Měl být přece také tady.“

„Poslal jsem pro něj svého Kometíka, měli by tu být každou chvíli,“ odpověděl Hvězdínek a starostlivě pokýval hlavou: „Víte, já si myslím, že by Vítek rád prozkoumal svět mezi hvězdami i další kouzelné země.“

„To jako, že by nás opustil?“ zabručel Davídek.

„On vás nechce opustit. Má vás všechny moc rád,“ uslyšeli teď všichni ve svých myšlenkách Radostínkův hlásek: „A právě proto je teď smutný. Touží poznat i jiné světy, ale nechce zarmoutit vás.“

„To je ale hloupost,“ řekl koník Toník, „chybět nám bude, to ano, ale přece se kvůli tomu nebude vzdávat svého snu. Pokud po tom opravdu touží, musíme ho podpořit.“

„To máš pravdu,“ usmál se na Toníka Hvězdínek.

„Ale jak to udělat. Vítek si myslí, že nic netušíme a bojím se, že nebude chtít pomoct,“ opáčil srneček Janeček.

„Tak poprosíme o pomoc ostatní a poradíme se s kouzelnou zemí. Určitě nám pomůže něco vymyslet,“ řekl jistě Hvězdínek a zašeptal něco Kometíkovi s Radostínkem. Ti vesele poskočili a zmizeli.

 

Od té chvíle se občas sešla tajná rada, kde skřítci a zvířátka probírali, co vymysleli, vyrobili a kouzelná země jim byla nejen rádkyní, ale také velikou pomocnicí. Bez malého čarování se totiž přípravy na hvězdné cestování neobejdou.

A skřítek Vítek? Ten nic netušil. Dříve by si určitě všiml, že jeho kamarádi něco chystají, ale v posledních dnech byl myšlenkami mnohem častěji u kouzelných světů, a i když si s ostatními povídal nebo jim pomáhal, byl čím dál zamyšlenější a smutnější.

Také více času trávil v jeskyni za vodopádem. Pozoroval barevné drahokamy na její klenbě a vzdychal.

„Vítku, jsi čím dál smutnější. Co se děje?“ ozval se jednou starostlivý hlas kouzelné země, když byl skřítek opět v jeskyni.

„Ále, to bude brzy dobré,“ špitl Vítek.

„Nebude,“ řekla kouzelná země, „zbytečně se trápíš. Já vím, že bys moc rád cestoval mezi kouzelnými světy. A jestli je to opravdu tvůj velký sen, myslím, že by ses měl do výšin mezi hvězdy vydat.“

„Jenomže to nepůjde. Jednak nemám jak, a taky to přece nemůžu udělat svým kamarádům,“ odpověděl Vítek.

„Ty se bojíš, že by se jim to nelíbilo?“ vyzvídala kouzelná země.

„Každý z nich je tady moc spokojený. Nepotřebují víc než jeden druhého a tebe. Já jsem tady sice také moc rád, ale pořád mě to táhne do hvězdných výšin. A bojím se, že by to ostatní špatně pochopili. Mohli by si myslet, že mi tady s nimi není dobře,“ odpověděl smutně Vítek.

„Tak to by sis s nimi měl promluvit,“ opáčila kouzelná země, „protože já moc dobře vím, že by ti určitě nebránili splnit si sen, který máš.“

„To si právě nejsem jistý,“ zašeptal Vítek a dál neříkal nic.

Radostínek měl o svého skřítka také starost a létal teď za ním každý den. Ale ani jeho přitulení Vítkovi nepomáhalo tolik, jako dřív. Na chvilku se sice zase usmíval a v srdci cítil spoustu lásky a radosti, když měl svého chlupáčka u sebe, netrvalo však dlouho a on ho hladil a vzdychal: „Ach můj milý Radostínku, tolik bych chtěl být tam, kde září ty nejjasnější hvězdy. Ale kouzelná země a moji kamarádi… bojím se, že to nepochopí.“

„Tak poslechni kouzelnou zemi a zkus jim to vysvětlit,“ slyšel vždy Vítek Radostínkovu odpověď, „jestli jsou opravdu dobří kamarádi a mají tě rádi, tak jim to vadit nebude. Uvidíš.“

Jenomže skřítek Vítek se bál, že by mohl všechny ztratit, a tak si nechával svůj veliký hvězdný sen pro sebe.

Naštěstí to byli právě jeho přátelé, kteří moc dobře věděli, co Vítka trápí a po chviličkách pro něj chystali vozidlo, které mělo vydržet putování mezi kouzelnými světy. Jen jedno jim ještě vrtalo hlavou. Jak Vítka vynesou až mezi hvězdy. S tím jim ale slíbila pomoci kouzelná země, a tak doufali, že se to nakonec společnými silami podaří.

A podařilo.

Když jednoho večera Vítek opět pozoroval kouzelné světy přímo z hvězdárny, přišli za ním všichni obyvatelé kouzelné země.

„Co tady děláte?“ divil se Vítek, kterého při pozorování vyrušila spousta hlásků.

„Jdeme ti zamávat a rozloučit se,“ odpověděl Hvězdínek.

„Vy se někam chystáte? A beze mě?“ posmutněl Vítek a hned dodával: „Já vím, že se o vás poslední dobou tolik nestarám a jsem spíš sám. Ale mám vás všechny rád a jestli si myslíte něco jiného, tak je mi to líto.“

„My ale nikam neodcházíme. Ty přece poletíš a kdo ví, kdy se za námi vrátíš,“ pronesl Vousáček a potutelně se usmíval.

„Já?“ vykulil oči skřítek Vítek. „Já že bych měl někam letět? O tom nic nevím.“

„Ale my ano,“ přihopsal koník Toník, „už dlouho tě pozorujeme a víme, že bys moc rád navštívil jiné kouzelné světy a letěl až ke hvězdám. Jen škoda, žes nám to neřekl sám a museli jsme se k tomu dopídit sami.“

„Tak vy to víte? Jak jste to…“ skřítek Vítek už nedopověděl a po tvářích se mu začaly koulet slzy jak hrachy. „Já, já se bál, že si budete myslet, že tady s vámi nechci být. A taky…“ zajíkl se, „že vás všechny ztratím.“

„To nevím proč, jsme přece tvoji kamarádi,“ zabručel medvídek Davídek, „a kromě toho se přece časem vrátíš, ne?“

„A budeš nám vyprávět, jak to tam nahoře vypadá!“ přidala se kachňata, která kdyby mohla, hned by letěla s Vítkem taky.

„Tak už mu konečně ukažte, co jste pro něj vyrobili,“ ozval se zvonivý hlas kouzelné země.

V tu chvíli se před Vítkem objevil Radostínek a zlatavou nitkou mu ukazoval cestu ke zvláštnímu kočáru se dvěma velkými koly. Ten měl tvar poupěte, z něhož se kdysi Vítek narodil.

Spodní část byla ozdobena mnoha hvězdami, na jedné straně se leskl jasný Měsíc a na straně druhé bylo vidět zářivé Slunce. Horní část vypadala jako jemná pavučinka, díky níž Vítek uvidí všechno kolem.

Uvnitř bylo pro Vítka připravené pohodlné sedátko, z něhož si mohl stisknutím jednoho tlačítka udělat postel. Na jedné straně byl sklápěcí stoleček a na straně druhé oválná skříňka plná dobrot. Skřítkové nezapomněli ani na zásobu vody, která se skrývala v zadní části kočáru v nádobě zvonkovitého tvaru.

„Je nádherný, a tak prostorný a pohodlný,“ jásal Vítek, když si kočár prohlédl. Potom se podíval na skřítky i na zvířátka: „To vám muselo dát spoustu práce.“

„To ano,“ přikývl Stavílek, „ale měli jsme dost pomocníků, tak nám to šlo dobře od ruky. A kromě toho jsme tohle vozítko vyráběli s velikou láskou.“

„Tak už se neostýchej a sedni si do něj na chvíli, ať vidíme, jak ti to v něm sluší,“ řekl Hvězdínek.

Vítek se poslušně posadil a s úsměvem na tváři se díval kolem sebe. Ostatní na něj koukali a měli radost z toho, že mu po dlouhé době září očka radostí. Jenomže za chvilku se usmívat přestal a zeptal se: „No jo, ale jak se dostanu až na nebe?“

„To už nechej na mě!“ ozval se zvonivý hlásek kouzelné země. „Ty si teď zaběhni do svého domečku, vezmi si, co potřebuješ a hurá mezi hvězdy. Uvidíš, že na nebi mezi nimi budeš za chviličku.“

Vítek se maličko ostýchal: „Ale já přece nemůžu odletět jen tak. Bez rozloučení.“

„Proto jsme tady všichni,“ ozvala se kačenka Boženka, „hezky se s tebou rozloučíme a ty si poletíš splnit svůj sen. Jinak bys nám tu mohl znovu další čas bloumat jako tělo bez duše a my už se na to tvoje smutnění dívat nezvládneme.“

„Jo, jo,“ přikývl Davídek, „raději tě uvidíme zase veselého.“

„Vítek se na všechny vděčně podíval: „Moc vám děkuji. Jste opravdoví kamarádi.“ Radostínek mu v tu chvíli vklouzl do náruče, vesele si poskočil a brzy už nesl skřítka Vítka do jeho květinového domečku.

Tam si skřítek rychle nabalil pár věcí, prošel si naposledy celý dům a s chutí se sklouzl po skluzavce. Ještě jednou se pak zadíval na svůj květinový domeček - kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se zase vrátí.

Když ho Radostínek zanesl zpět k hvězdnému kočáru, bylo tam opět rušno. Všichni totiž chtěli vidět mlhovinového koně, kterého zavolala kouzelná země mezitím, co byl Vítek pryč.

Kůň byl lehce průsvitný, dlouhá hříva mu povlávala kolem celého těla, a i když nefoukal vítr, vypadalo to, jako by se celé koňské tělo maličko mihotalo. Jeho srst hýřila všemi barvami a na okamžik se zdálo, jako by po chvilkách zářil víc a jindy pohasínal. Stál klidně, a když uviděl vracejícího se Vítka, lehce pohodil hlavou směrem ke kočáru a zařehtal.

„No jo, vždyť už jsem tady,“ opáčil Vítek a koně pohladil. Ještě jednou poděkoval všem kamarádům i kouzelné zemi, usadil se do hvězdného kočáru a zamával.

„Počkej ještě!“ zavolal na něj udýchaný Hvězdínek. Hnal se rychle od hvězdárny a v ruce držel kouzelný dalekohled. „Tady máš, ať si můžeš vybrat, kam letět. A když se ti zasteskne, ať se můžeš podívat také k nám, domů,“ podal dalekohled Vítkovi.

„Ale co vy,“ zeptal se Vítek, „teď už nebudete moct koukat na kouzelné světy.“

„Nic se neboj,“ ozvala se kouzelná země, „do hvězdárny vyčaruji nový kouzelný dalekohled, abychom se zase my mohli podívat, jak se daří tobě.“

„To bude prima,“ zajásal Hvězdínek, „díky, kouzelná země.“

„Ale teď už vážně leť,“ přistoupil ke kočáru Vousáček, „a brzy se nám vrať.“

Vítek přikývl, nastoupil do kočáru a pobídl mlhovinového koně ke klusu. Ten se rozeběhl a za okamžik už letěl oblohou výš a výš. Hvězdný kočár při svém letu celý zářil a brzy vypadal jako hvězda, která se ze země vrací zpět na oblohu.

Obyvatelé kouzelné země s úžasem hleděli na Vítkův let. Když se jim pak ztratil na nočním nebi mezi ostatními hvězdami, rozloučili se také oni a popřáli si dobrou noc.

Od té doby se častěji dívali k hvězdnému nebi a také přes den si někteří zašli do hvězdárny k novému kouzelnému dalekohledu, aby se podívali, jestli svého kamaráda někde nezahlédnou.

Někdy se jim po něm sice stýskalo, ale vždy na něj vzpomínali s radostí v srdci, protože věděli, že je šťastný a plní si svůj sen. A kromě toho si byli jistí, že na něj dává pozor Kouzelná země i Laskavý Tvůrce.

Kdykoli pak při pozorování noční oblohy viděli, jak padá hvězda, pospíchali ke hvězdárně, aby nepromeškali skřítkův návrat – pokud by se právě v tu chvíli vracel hvězdný kočár zpátky do kouzelné země.

A Vítek? Ten si užíval hvězdné putování, objevoval krásy i nástrahy jiných kouzelných světů a často se díval na kouzelnou zemi i své kamarády. Brzy se k nim vrátí a bude jim o všem vyprávět…

…ale to už je zase jiný příběh.