Kapitola 5. - Radost z první hvězdičky (5. 3. 2023)

Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 5. – Radost z první hvězdičky

Sluneční paprsky, které se protáhly skrz malé okýnko, pošimraly skřítka Vítka na nose.

„Hé, pčik,“ kých skřítek a probudil se. Očička měl maličká a byl ještě pořádně ospalý.

„To už je čas vstávat?“ zeptal se unaveně.

„Klidně ještě spi,“ zašeptala kouzelná země a odehnala neodbytné paprsky o kousek dál.

Vítek zavřel oči a chtěl se znovu ponořit do říše spánku, jenomže se mu to ne a ne podařit. Světla bylo všude dost a on už přece jen nebyl tak unavený, jako když přišel z průzkumu louky a lesa. Zkoušel si tedy v ořechové postýlce lehnout hned na jeden nebo na druhý bok, ale ani to nepomohlo.

„Už asi neusnu,“ povzdechl si. Vstávat se mu ale ještě nechtělo, a tak zůstal ležet. Chvíli bloumal očima po místnosti, a pak se usmál. Vzpomněl si totiž na louku, les, koníka Toníka, pavoučka Bohouška, srnečka Janečka a všechny ty krásné rostliny, vysoké stromy, chladivou vodu studánky i další obyvatele voňavé přírody.

„To je dobře, že mám tolik kamarádů,“ pochvaloval si. Potom si vzpomněl, že spolu s Toníkem slíbili Janečkovi, že za ním zase přijdou. Vítkovi se ale dnes opravdu nechtělo ani vstávat, ani nic podnikat. Nejraději by spal, ale to se mu nedařilo, a tak si řekl, že bude alespoň odpočívat. A tak odpočíval, pobrukoval si, a jak se tak rozhlížel po svém maličkém pokojíčku, zahlédl na nočním stolku vedle ulity dalekohled.

„No, jo, vždyť já se můžu zase podívat do jiných kouzelných zemí. Nožičky mě z toho bolet nebudou a já budu moc lenošit,“ zaradoval se skřítek a hned se dal do prozkoumávání jiných světů.

„Jejda,“ lekl se, když se mu v kukátku objevila chlupatá hlava s obrovskými špičatými zuby, a dalekohled upustil.

„To bylo strašidelné,“ řekl si a zavolal: „Kouzelná země, jsi tady?“

„To víš, že jsem tady,“ ozvala se milým hláskem kouzelná země, „co potřebuješ?“

„Viděl jsem v dalekohledu něco strašlivého,“ vysvětloval Vítek, „nevíš, co to bylo?“

„Podíváme se na to,“ řekla kouzelná země a když Vítek po chvíli našel, co hledal, ukázala mu, jak má s dalekohledem pootočit, aby si obraz maličko zmenšil a viděl tak víc, než je obrovskou hlavu.

Zmenšení pomohlo. Zvíře, na které se teď skřítek díval, už nebylo tak děsivé. Což o to, zuby mělo veliké a ostré, ale když neotvíralo pusu, vypadalo docela mile.

„Kdo je to?“ zeptal se skřítek.

„Právě si nahlédl do zvířátkové země. A tohle je lev se svojí rodinou.  Podívej! Tamhle leží lvice a malá lvíčátka. Kdyby byli tady u nás, musela by si dát zvířátka dobrý pozor. Právě teď potřebují nakrmit nejen sebe, ale také své mladé, a i když vypadají hezky a mile, jsou to nebezpečné šelmy,“ vysvětlovala kouzelná země a ukazovala dál: „A když se podíváš támhle, uvidíš žirafy.“

„To jsou ty s těmi dlouhatánskými krky?“ divil se Vítek a kroutil hlavičkou: „Tak takovýhle krk bych mít nechtěl. Musí to být těžké vejít se někam do domečku, a což teprve do postýlky. Asi to není jednoduché, že?“

„Žirafy dům nepotřebují a postýlky už vůbec ne,“ smála se kouzelná země a dodala: „Ony si totiž nemůžou lehnout stejně jako ty – že by se rozvalily jak dlouhé, tak široké.“

„A jak tedy spí?“ vyzvídal Vítek, který si nedokázal představit, že by nemohl ležet v postýlce. Vždyť to bylo tak příjemné.“

„Spí většinou ve stoje nebo v pololeže. A kromě toho, moc toho nenaspí. Představ si, že taková žirafa podřimuje po malých chviličkách a dohromady toho stejně moc nenaspí. Co kdyby na ni někde číhalo nebezpečí.“

„Hmm, tak to se teda moc nemá,“ zavrtěl hlavou skřítek a dalekohledem zabrousil do jiné části zvířátkové země. Vypadalo to tady úplně jinak. Všechno bylo víc dozelena, rostlinky byly větší, stromy statnější a copak se to pohybovalo mezi nimi?

Šup sem, šup tam. Tolik mumraje viděl skřítek naposledy v lese u ruměnic. Ty však byly na zemi a tihle tvorové se pohybovali z větve na větev. A docela jim to šlo.

Vítek je chvíli pozoroval. Byla to zvířátka tak trošku podobná jemu. Jen neměla žádné šaty, zato chlupatá byla až až. A panečku, jak ta se dokázala zaháknout za větev stromu, a to nejen rukou, ale taky nohama a dokonce i dlouhým ocáskem.

„Kouzelná země,“ ozval se po čase skřítek, „kdopak jsou ta skákající stvoření? Umí skákat líp než koník Toník na louce, chlupatější jsou než srneček Janeček a ukřičení jsou víc než kukačka Kačka.“

Kouzelná země se zvonivě zasmála a když Vítek nerozuměl, co je tady k smíchu, vysvětlovala: „Moc hezky jsi je přirovnal ke svým kamarádům, víš? To mi přišlo trošku legrační a zároveň moc milé.“

Pak pokračovala: „To jsou opice. Skáčou opravdu moc dobře, a když se na ně budeš ještě chvíli dívat, zjistíš, že v korunách stromů také žijí a bydlí.“

„To je moc zajímavé, vypravuj dál,“ prosil Vítek kouzelnou zemi. Ta se spolu s ním ponořila do pozorování a poznávání zvířátkové země a skřítkovi trpělivě vyprávěla o všem, co viděl. Stejně jako vaše maminka, když ji poprosíte a spolu s ní si prohlížíte knížku plnou zvířátek, rostlin či pohádek.

Vítek vydržel naslouchat dlouho a při tom si také všiml, že v každé části země to vypadá nejen jinak na zemi, ale také ve vzduchu a na obloze. Zeptal se tedy kouzelné země: „Kouzelná země, všiml jsem si, že někde svítí pořád sluníčko, jinde jen tak vykukuje, a nebo není na obloze vůbec. Čím to je?“

„To je počasím, víš. V každé části zvířátkové země je totiž jiné počasí. A je to tak dobře, protože některá zvířátka potřebují víc sluníčka, jiné zase víc chladných dnů a některé žijí dokonce ve sněhu a na ledě – viděl jsi přece lední medvědy a tučňáky.“

„No jo, ale mě tady pořád svítí sluníčko. Já tady nemám počasí?“ zajímal se skřítek dál.

„Na to jsem vůbec nepomyslela,“ zarazila se kouzelná země, „sluníčko je přece příjemné, ne?“

„Ano,“ přisvědčil skřítek, „sluníčko já mám moc rád, ale je pravda, že někdy svítí až moc. Třeba dnes. Když jsem se vzbudil, ještě se mi chtělo spát, ale všude bylo tolik světla, že už jsem neusnul.“

„Aha,“ řekla kouzelná země a na chvilku se zamyslela, „tak to já zařídím tak, aby se také v naší zemi střídal den a noc.“

„Co se bude střídat?“ ptal se Vítek.

„Den a noc. Den je část dne, kdy je na obloze sluníčko a buď svítí nebo se třeba schovává za mráčky, ale v každém případě je dost světla na to, abys viděl kolem sebe. A noc. To je zase část dne, kdy sluníčko zaleze, všude se rozhostí tma, a když je noc jasná, vyjde na oblohu měsíc a hvězdy. Takže by se ti mohlo líp spát a zároveň také poznáš, kdy je na spánek čas.“

Potom popostrčila skřítkovi dalekohled na jinou stranu a ukazovala mu, jak vypadá tma, noc a noční obloha.

„Jé, tak ta zářivá světýlka nahoře na nebi, to jsou hvězdy? A tamhle to ukousnuté sluníčko, je vlastně měsíc?“ divil se skřítek a spokojeně pokýval hlavičkou, „tak to už se moc těším, až mi tady uděláš taky tmu a měsíc a hvězdy.“

Kouzelná země se pustila do nového čarování. Nejdříve vyslala svá kouzla směrem k větrným dráčkům, kteří pomohli splétat modravé spirálky a zlaté pramínky spolu s jemnou mlhou do obláčkových polštářků. Musí přece připravit postýlku sluníčku i měsíci.

Potom se začaly dít divy se sluníčkem. Kolem něj se roztančily zlaté i stříbrné nitky a za chvíli to vypadalo, jako by kolem sluníčka utkaly třpytivou kuklu. Ta se chvíli natřásala, poskakovala a najednou PRSK. Kukla praskla a rozprskla se v tisíce hvězd a vedle sluníčka se objevilo jeho dvojče. I když bylo maličko jiné a také o dost bledší.

„To je měsíc,“ vysvětlovala kouzelná země skřítkovi, který vše pozoroval s otevřenou pusou, „brzy ti dva opět splynou v jedno, a když se zase rozdělí, vydá se každý svojí cestou.

Jak kouzelná země řekla, tak se stalo. Slunce se odloučilo od měsíce, ještě kousek se prošlo oblohou, a pak se pomaličku uložilo do měkkých mráčkových peřin. Jeho záře se z oblohy vytrácela postupně, a když zmizelo úplně, rozhostila se všude tma. I když nebyla až tak veliká. Na obloze totiž zazářil jasný měsíc a postupně zval k sobě třpytivé hvězdy, ale společně ozdobily tmavé noční šaty.

„Vidíš tu zářivou hvězdu tamhle?“ ukazoval nadšeně Vítek na oblohu a zasněně si povzdechl: „Je nádherná. Tak krásně se třpytí. Vypadá, jako paprsky sluníčka, které se lesky v luční studánce. Jen je ještě trošku hezčí.“

„Je to tak,“ přisvědčila kouzelná země.

„A tamhle,“ nadšeně volal skřítek, „tam je další hvězda. Je o něco větší, ale třpytí se stejně… Jú, a tam jsou v jednou chumlu maličké hvězdičky. Možná, že si spolu povídají a nechtějí se rozloučit,“ rozjímal skřítek dál.

 

Kouzelná země se usmála. Těšilo ji, že má Vítek takovou radost. A protože viděla, že už ji nyní nepotřebuje, nechala ho v klidu rozjímat nad krásou hvězd a těšila se, až spolu zase příště vykouzlí něco moc pěkného.