Kapitola 6. - Medvídek Davídek (19. 3. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 6. – Medvídek Davídek

„Vítku, Vítku,“ volal luční koník Toník a řítil se ke květinovému domečku.

„Co se děje?“ zeptal se ještě ospale Vítek, který vykoukl z okýnka, aby se podíval, co se děje.

„Viděl jsi to včera taky?“ ptal se nedočkavě Toník.

„Co myslíš?“ nechápal skřítek.

„No přece ty divy na obloze,“ vysvětloval luční koník, „sluníčko bylo najednou takové divné, pak tam byly dvě a nakonec šup, obloha byla tmavá jako když si vlezeš do stínu pod list, a taky těch světýlek, co na ní bylo.“

To už skřítek vylezl před domeček za svým kamarádem a nadšeně mu vyprávěl, jak se včera díval spolu s kouzelnou zemí mezi zvířátka a taky, jak se domluvili, že vykouzlí den a noc. A protože viděl, že to Toníka zajímá, hned se dal do vysvětlování, co je měsíc, hvězdy, tma, a jak to teď bude s nocí a dnem.

„Téda, to je něco,“ přikyvoval koník Toník, „to už se zase těším až sluníčko zaleze. Ty hvězdy jsou opravdu moc hezké.“

„To si ale ještě nějakou chvíli počkáme,“ řekl znalecky Vítek, „přece jen to není hned a máme před sebou celý den.“

„To bychom mohli zpátky do lesa,“ navrhl luční koník.

„Taky už jsem na to myslel,“ řekl Vítek, „slíbili jsme to srnečkovi Janečkovi, a taky jsem se chtěl zastavit za pavoučkem Bohouškem. Jestli by mi nevymyslel nějakou ozdobu do oken.“

Oba kamarádi si ještě chvíli povídali, a potom se vydali mechovou cestičkou dál na louku. U studánky se zastavili a skřítek poprosil pavoučka Bohouška o pomoc, pak se vyšplhal Toníkovi na záda, společně se projeli po louce a nakonec uháněli po ušlapané cestičce až k lesu.

Tam je k jejich radosti přivítala opět kukačka: „Kuku, kuku, vítej, kluku buku, vítej, koníku Toníku.“

„Co to pořád máš s tím klukem?“ zavrtěl hlavou skřítek, „a kromě toho, jmenuju se Vítek, žádný buku.“

Kukačka pohodila hlavou a byla ta tam. Místo ní se těm dvěma nad hlavou začaly prohánět červenky. Malí ptáčci s červenou náprsenkou i tvářičkami: „Janeček právě snídá. Máme vás k němu doprovodit. Pojďte!“

Červenky se rozletěly do lesa, a vůbec je nenapadlo, že by se měly na svoje návštěvníky občas podívat. Ony přece les dobře znají a jsou mnohem rychlejší. Jenomže takový luční koník ptáčkům nestíhá, a tak se stalo, že se jemu i Vítkovi červenky brzy ztratily z dohledu.

„No co,“ mávl tykadélkem, „však se na cestu doptáme, ne?“ Hned si to zamířil ke stromu, kde zahlédl malou veverku.

„Hej, ty tam!“ zavolal na ni, „jak se dostaneme k srnečkovi Janečkovi?“

Veverka se na oba ušklíbla: „Vy teda nejste vůbec vychovaní. Co takhle nejdřív pozdravit, představit se a poprosit?“

„Promiň,“ omlouval se skřítek, „když my docela spěcháme, víš? Janeček nás má zavést k nějakému huňáčovi.“ Pak se maličko uklonil a řekl: „Tak tedy…já jsem skřítek Vítek a tohle je můj kamarád luční koník Toník. Hledáme srnečka Janečka. Mohla bys nám prosím ukázat cestu?“

Veverka se mile usmála: „Já jsem veverka Mařenka. A když vás teď znám, ráda vás za srnečkem vezmu.“

A opravdu. Opatrně chytla koníka Toníka pod bříškem a posadila si ho za krk. Skřítka Vítka usadila mezi svá chlupatá ouška, na oba houkla, aby se dobře drželi a HUPS, už byla na stromě.

„Teda Mařenko, ty skáčeš tak dobře, jako opice,“ pochválil veverku Vítek.

„Jako co?“ zastavila se veverka na nejbližší větvi.

„Jako opice,“ zopakoval Vítek a dal se do vyprávění o zvláštních zvířatech, které viděl kouzelným dalekohledem.

„Hmm,“ pokrčila ramínky Mařenka a než začala skákat dál, řekla: „ale tady jsme v lese a opice tu nejsou. Měl by ses raději dobře podívat na zvířátka, která žijí kolem tebe. Vždyť je jich tady taky spousta a určitě i moc zajímavých.“

V tom měla veverka Mařenka pravdu. A tak si Vítek umínil, že si někdy udělá čas a seznámí se s tolika zvířátky, se kterými to jen půjde. Teď už ale zahlédli Janečka, který se pásl na maličké louce uprostřed lesa.

„Janečku, ahoj!“ zavolali oba kamarádi, když dorazili až k němu.

„Copak červenky vás nevyzvedly?“ divil se srneček.

„Vyzvedly, ale pak letěly tak rychle, že se nám ztratily. Ale to nevadí, alespoň jsme potkali Mařenku,“ vysvětloval koník a Vítek dodal: „A to je moc dobře, protože máme alespoň další kamarádku, že jo?“

Podíval se na veverku, a ta přikývla: „To máte. Ale já zas musím běžet. Tedy spíš skákat. Slíbila jsem mamince, že jí přinesu pár malin na chuť.“ Mávla ocáskem a hop, byla pryč.

„Tak si naskočte,“ pobídl je srneček a společně se vydali na slíbenou návštěvu za medvídkem Davídkem. Luční koník i skřítek Vítek byli moc zvědaví, jak vlastně takový medvěd vypadá. Když ho uviděli, pomysleli si, že je pořádně chlupatý, veliký a taky nemotorný. Medvídek totiž právě poskakoval mezi stromy a plácal packou do vzduchu. Bylo to docela legrační.

„Medvídku Davídku,“ zavolal Janeček, „co to tady vyvádíš?“

Medvídek se zastavil, podíval se, kdo na něj volá, a pak se na srnečka usmál: „Hraju si s včelkami na honěnou. Copak nevidíš?“

„Já vidím jen tebe, jak tady poskakuješ,“ řekl Janeček.

„No, a vypadá to dost vesele,“ dodal koník Toník.

Teď se medvídek zastavil a s dupotem přiběhl za srnečkem, aby se podíval, koho si to Janeček přivedl. Když uviděl Toníka s Vítkem, hned se zajímal, odkud jsou, a co tu dělají. Pak všechny vyzval: „Nechcete si zahrát s námi?“

„Tebe včelky nepíchnou?“ divil se Toník, který znal včelky z louky.

„Proč by měly? Vždyť si hrajeme,“ odpověděl medvídek.

„A kdo honí?“ zeptal se srneček.

Medvídek se poškrábal za ouškem: „Pořád já. Nějak nemůžu ty malé potvůrky chytnout. Domlouvali jsme se totiž, že je nesmím plácnout po zadečku, ale musím se trefit do přední nožičky. No, a to je vám docela těžký úkol.“

„A tebe to baví?“ zajímal se Vítek.

„Už ani ne,“ zavrtěl medvídek hlavou, „jenomže tady není nikdo jiný, s kým bych si mohl hrát.“

„Tak si pojď hrát chvíli s námi,“ nabídl medvídkovi srneček.

„Ale na honěnou už ne,“ odfrkl Davídek, „jsem docela uskákaný.“

„No jo, ale já jinou hru neznám. Vy ano?“ podíval se Davídek na ostatní.

Srneček s Vítkem zavrtěli hlavičkou. Jen luční koník Toník chvíli přemýšlel, a pak zavolal: „Já jednu znám. Hrajeme ji občas na louce s pavoučkem Bohouškem. Jmenuje se „Uhádni, na co myslím.“

„Ale to bude docela těžké, ne?“ ptal se srneček, „já přece nedokážu uhádnout, na co můžeš myslet.“

Luční koník se zasmál: „Ale já vám budu radit. V tom je to prima. A pak už pro vás bude jednoduché uhádnout, na co myslím. Zkusíme to?“

Všichni byli pro, a tak se usadili do trávy, koník Toník se rozhlédl kolem sebe, a pak spustil: „To, na co myslím je kulaté, maličké a modré. Co je to?“

„Já vím!“ zavolal Vítek, „to jsou určitě borůvky!“

„No, to ano,“ přisvědčil koník Toník, „tos teda uhádl rychle. Příště budu muset vymyslet něco těžšího.“ Pak pobídl skřítka: „No, a teď zas vymýšlíš něco ty.“

Vítek se zamyslel, a po chvilce začal říkat: „Já myslím na něco, co je placaté, červené s černými flíčky a hýbe se to.“

„To bude určitě rozšlápnutá jahoda,“ hádal medvídek Davídek.

„Jahoda přece nemá černé flíčky. A taky se nehýbe,“ odvětil Janeček.

„Ale může se hýbat. To, když si ji vezme třeba mravenec na záda. A když je rozšláplá, můžou na ní být kousky hlíny. To by přece byly černé flíčky, ne?“ ohradil se medvídek.

Vítek se zasmál a zavrtěl hlavou: „Rozšlápnutá jahoda to není.“

„Já už vím!“ hlásil se o slovo Janeček, „to bude určitě beruška. Hýbe se a má černé puntíky na červeném kabátku.“

„Ne, ne,“ usmíval se Vítek.

„Vy jste špatně posloucháte,“ řekl Toník, Vítek přece říkal, že je to placaté, ne? Takže to beruška být nemůže.“

„Jedině, že by narazila ve velké rychlosti třeba do stromu,“ rozumoval medvídek, „to by pak placatá byla.“

Všichni kamarádi se začali smát. Pak se Toník podíval na Vítka, usmál se a zavolal: „No jo, placatá beruška sice není, ale mohla by to přece být ruměnice, kterou jsme viděli minule.“

„Výborně, uhádl jsi,“ pochválil Toníka skřítek, „takže pokračuješ.“

„Já už ale vymýšlel. Nechce to teď zkusit někdo jiný?“ zeptal se luční koník.

„Já bych to zkusil,“ přihlásil se Davídek a začal: „Je to takové zářivé. Barvu to má podobnou jako sluníčko. Nehýbe se to. Teda, pokud to vezmeš, tak se to hýbe, ale jinak ne,“ upřesňoval. „No, a já to mám moc rád.“

„Nejsou to pampelišky?“ hádal Toník, který si hned vzpomněl na sluníčkové kytičky na louce.“

„Kdepak,“ kroutil hlavou Davídek.

„Je to tady někde poblíž?“ zeptal se Vítek, a když viděl, že medvídek kývá, začal se rozhlížet kolem sebe. Nic žlutého však neviděl.

„Hele, Davídku,“ vyzvídal srneček, „a není to náhodou k jídlu?“

„Jo, to teda je,“ olízl se medvídek a pohladil si bříško. Janeček se zaradoval a řekl: „V tom případě je to med.“

„A moc slaďoučký,“ doplnil medvídek.

„Med?“ divil se Vítek. O medu ještě neslyšel. Naštěstí kolem poletovaly zvědavé včelky, a když viděly, že se o jejich medu mluví jako o největší pochoutce, rozhodly se, že dají všem kamarádům líznout.

„Mňam, to je dobrota,“ chválil Vítek, děkoval včelkám a olizoval se až za ušima. Také koníkovi Toníkovi med moc chutnal a ani se nedivil, že je to oblíbená pochoutka medvídka Davídka.

Srneček Janeček si medu sice také trošku lízl, ale pro něj tohle nebylo. Raději si smlsl na šťavnatém jeteli na louce.

„A co teď? Zahrajeme si ještě něco?“ zeptal se medvídek, když domlsal.

„Já bych se šel trošku proběhnout. Už mě svrbí nožičky od toho vysedávání tady,“ hlásil luční koník a začal poskakovat okolo.

„Jé, ty umíš ale dobře skákat,“ divil se Davídek a zkoušel to také. Jenomže, medvídci, těm skákání tolik nejde a jsou tak trošku nemotorní. Davídek se podíval na svoje chlupaté nožky a maličko zesmutněl.

„Nebuď smutný,“ pohladil ho Vítek, „mě skákání taky moc nejde, ale možná vím, jak to zařídit.“ Mrkl na medvídka a zavolal: „Kouzelná země! Haló! Slyšíš mě?“

„Slyším!“ ozval se jasný hlásek země.

„Nemohla bys nám prosím vyčarovat něco, na čem bychom mohli poskakovat? Víš, abychom byli jako Toník,“ prosil Vítek.

„Hmm, možná by to šlo,“ zapřemýšlela kouzelná země a hledala, na čem by mohl skřítek se zvířátky skákat. Pak se zasmála: „Už to mám! Hned to vyzkoušíme!“

Během okamžiku vyrostlo před kamarády několik hříbků. Tedy spíše hřibů. Ony to totiž byly pořádné houby s velikými klobouky.

„Tak si naskočte,“ pobídla všechny kouzelná země.

„Na co?“ zeptal se nechápavě skřítek.

„No přece na houbový klobouk,“ volala kouzelná země a pozorovala, jak Vítek vylezl na první houbu a na klobouku si poskočil.

„Jú,“ to je prima,“ radoval se Vítek a za chvilku už skákal z klobouku na klobouk stejně jako skáčete vy, děti, venku na trampolíně. Když to viděl medvídek Davídek, s chutí se přidal ke skřítkovi. Oba se smáli, jásali, a tak není divu, že brzy na houbových kloboucích poskakoval i srneček Janeček a koník Toník.

Když kouzelná země viděla, kolik radosti udělala očarovanými hříbky skřítkovi a jeho kamarádům, vytvořila z houbových klobouků dlouhatánskou cestičku, která všechny přivedla na okraj lesa, kde mezi kamínky v úzkém korýtku zurčel chladivý potůček, kolem to vonělo rozkvetlými lipami a mech u studánky nad potůčkem byl tak měkoučký, že se na něj všichni čtyři pohodlně usadili.

Ze skákání byli maličko unavení, a tak, než se vydají zpátky na lesní louku a ke krmelci, zahrají si ještě jednou hru na hádání. Ale o tom zase někdy příště.